Páté kolo

Za posledních několik měsíců mě mí dobří přátelé a další lidé v mém okolí mohli slýchat, jak si stěžuji, že neustále smrdím v Praze jako syreček a nevytáhnu paty někam do přírody. Jako blesk z čistého nebe dorazila pozvánka od mé kamarádky ze školy: pojďte s námi na Milešovku! Organizuje Klub českých turistů.

Pochod měl začínat krátce po půlnoci – tedy v sobotu 15. 3. brzy ráno v Bílině. Trasa měla měřit zhruba 50km a pochod měl končit v sobotu odpoledne. Na můj vkus tedy dostatečně atraktivní nabídka a na druhou stranu s jistými diplomatickými ústupky se mi podařilo do celé akce zatáhnout i mou přítelkyni. Stejně si potřebovala pořádně prošlápnout nové pohory.

S kamarády jsme se srazili na Masarykově nádraží v dobré náladě. Přišli čtyři, tři z nich (děvčata) až na poslední chvíli, protože zkratka z Hlavního nádraží na Masaryčku se nějak protáhla. Ještě ve vlaku si nás odchytili „organizátoři“ z Klubu českých turistů. Jednalo se o skupinku velmi různorodých (kulantně řečeno) individualit, jedna z nich si napsala naše nacionále a odebrala registrační poplatek 60 Ká čé – říkal jsem si, že za padesát ká em to není špatná cena. Ve vlaku jsme se také postupně dovídali podrobnosti. Že noční část pochodu bude s průvodcem, že se v minulých letech lezlo přes hřbitovní zeď, že byl sníh, že běžný počet účastníků nočního pochodu bývá 15 až 20 a podobně.

Dorazili jsme do Bíliny, kde se k nám přidalo několik dalších turistů (asi tři jevili známky opilosti). Vůdce se po chvíli rozhodl vyrazit a tak celý pochod začal. Má přítelkyně si hned zkraje postěžovala na tempo, ano, bylo rychlejší, nikoliv však nesnesitelně. První zastávka se konala po hodině, kdy jsme vystoupali – za občasného řevu opilých členů výpravy – na kótu Bořeň (539) nad Bílinou. Po velmi krátké pauze jsme vyrazili dále, zpět směr Bílina, a až těsně před ní vyšlo najevo, že jeden z členů výpravy chybí – organizátor by se to pravděpodobně nikdy nedozvěděl, kdyby mu dotyčný nezavolal. Slyšel jsem hovořit pouze „organizátora“, ztracený se údajně odpojil již na kótě, zabloudil a poranil si nohu. „Organizátor“ po skončení hovoru („Tak si zavolej stopadesát pětku, ať přijedou k hospodě a nahoru si pro tebe dojdou, to je snad jejich starost!“) zavelel a pokračovali jsme několikahodinovým pochodem bez přestávky, byť třeba jen na pití. V první části pochodu jsem to tempo s citem vysvětlil mé lepší polovičce jako strategii „útěk z města“. Samotného mě překvapilo, jak rychle jsme se do města (a posléze mnoha dalších vesnic) zase vrátili.

Vyjma krátkých úseků – především výstupu a sestupu na Bořeň – jsme se v podstatě nevzdálili od civilizace. Pro mě osobně se tedy nejnepříjemnější částí výletu stala scenérie – trápil jsem se neustálým čekáním, kdy se již konečně vzdálíme trvalému šumu továren, svistotu nedalekých dálnic či svitu továrních komplexů. Čekání bylo marné, až na výjimky jsem se nenadál situace, kdy by mě ničím nerušený kousek přírody obklopil z obou stran. Byl jsem v tu chvíli rád, že znám České středohoří i jinak. Kdybych je poprvé poznal z tohoto výletu, nikdy bych se již nechtěl vrátit. Další zastávka se konala před svítáním, kdy jsme z Hostomic vystoupali na Husův vrch a kochali se pohledem na Středohoří. Vidět byla i Milešovka, za zády nám trčel komín z továrního komplexu a nadále znělo všudypřítomné hučení.

Na fakt, že rychlost pochodu se má řídit podle nejpomalejšího člena skupiny, přišel „organizátor“ až po rozednění, kdy už má přítelkyně kulhala a vraždila mě pohledem. Po několika prázdných optimistických frázích, na které jsem „organizátorovi“ s potlačeným pohrdáním diplomaticky a s úsměvem odpovídal, jsme vyrazili dále, během půl hodiny jsme opět měli celou skupinku před sebou a po levici další průmyslovou zónu.

Abychom si příliš neodpočinuli od civilizace, noční část pochodu končila v Teplicích v jakémsi zaplivaném casinu na Tržním náměstí. Poslední tři kilometry před Teplicemi nám byl přidělen pobočník (chápavě se přizpůsobil našemu tempu, choval se shovívavě, mile a dovedl nás do Casina) a skupina zmizela z dohledu. Vzhledem ke sténání a zabijáckým pohledům mé jinak mírumilovné přítelkyně jsme utratili 30 Ká čé za trolejbus. V Casinu jsme dostali kus koláče (byl docela dobrý – to se musí nechat) a rozhodli se vyrazit autobusem do Prahy. Osobně jsem chtěl pochod dojít do konce, necítil jsem se však na to, abych nesl svou drahou polovičku celou cestu na hřbetě.

Cestou na autobus spráskl „organizátor“, který šel s námi, ruce: „Ježišmarja, vždyť vy jste od nás nedostali diplomy!“ Aha, pomyslel jsem si, tak dokonce i diplomy jsou v ceně… Rozhodli jsme se již do Casina pro diplomy nevracet a požádali, aby byly předány Kateřině. Už se těším, až na ně budu kupovat rámečky a jejich notářsky ověřené kopie přikládat k životopisu. Ušel jsem 24 ká em s Klubem českých turistů… to mi nikdo neuvěří.

Má lepší polovička zaslouží nejen diplom, ale také medaili za hrdinský čin. Zlatý kříž za zásluhy pak dostává Kateřina za to, že mě občas zastupovala či podporovala při zvedání nálady nejslabšímu členovi. Klubu českých turistů (nebo co to bylo zač) pak náleží černá barakuda (odpornější zvíře mě teď nenapadá) za bezkonkurenčně nejošklivější trasu, hloupého „organizátora“ a v neposlední řadě i za to zaplivaný casino.

Zašel jsem si nedávno na výstavu World Press Photo 2007, v Karolínu jsem už nějaký čas nebyl a po té fontáně před vchodem už se mi taky docela stýskalo. Krátce jsem se u vstupu zaradoval nad studentským vstupným, počkal na děvčata, zakoupil jsem hned ten levnější katalog a taky jeden plakát.

WPP je akcí dost populární – kde kdo zná vítěznou fotografii, čtveřici Libanonců v nablýskaném kabrioletu, kteří projíždějí sutinami zničeného Libanonu a vrací se do svých domovů poté, co OSN dosáhla zastavení bombardování (jak by ne, když byla použita v kampani…), zas tolik návštěvníků ale na World Press Photo v Praze nepřišlo. Rozhodně ne davy, jaké jsem čekal. Mnoho z nich byli cizinci, vysokoškoláci a paletu ještě doplnila jedna třída středoškoláků, kteří posedávali kde se dalo, klábosili a tvrdili, že se nudí – no aby ne, je to přece školní exkurze.

Začátek byl slibný. Fotografie z přírody esteticky navnadily a člověk neměl hned z počátku takovou depresi. Tučňáci na ledovci byli super, naopak mě nikdo nenutil, abych řekl „Wow“. Při pohledu na tající ledovce jsme vzpomněli pana presidenta Prof. Ing. Václava Klause, CSc. a jeho moudrá slova o tom, jak nás klimatologové a další experti vodí za nos. Přišla i legrace, kalendář aktů Holandských házenkářů opravdu stál za to a holky se docela pobavily. Pak jsem zahlédl nějaké fotky z fotbalu. Moc pozornosti jsem jim nevěnoval, je toho plná televize i noviny. Pak ale přišli další a ještě další. Zasahující brankář. Portréty. Faul (co je na něm propána tak zvláštního?). No ale než mi to začalo vrtat hlavou, přišli lidé, reportáže a kultura.

Člověk si najednou vzpomene, co všechno tak letmo zaslechl ve zprávách a nevěnoval tomu pozornost, kolik domovů bylo jen tak „letmo“ srovnáno se zemí, kolik lidí „jen tak mimochodem“ utíká ze své vlastní země a hladoví uprostřed oceánu, protože tam už nemohou dále žít, kolik… a tak dále. Ruiny budov, lidská individualita pozměněná válkou či společenskými jevy a mnoho dalších, nafocené tak dokonale (a umělecky), že se občas marně pokoušíte najít nějakou židli a trochu to vstřebat (jaké štěstí, že tam jsou ty mramorové parapety). Úplně v zadní části expedice jsme si sedli a kochali se tím, jak nám na tanečnících breakdance ukazují fotografie svou magickou moc. Mohl bych tam sedět hodiny.

U pokladny jsem si zakoupil plakát „I“ – prostá Izraelská žena klade odpor hordě obrněných policistů, chystajících se vzít jí domov. Ta fotografie má tak silné sdělení, že jsem si ji nemohl nekoupit. Po dvou hodinách odcházíme a já si nemohu vybrat mezi nadšením z výborného uměleckého zážitku a hejnem depresivních úvah, které mnohé fotografie vyvolaly a které mě asi ještě pár dní nepřejdou. Nakonec to ale mezi kandidáty na téma hovoru vyhrály fotky s kopanou.

Mám podezření, že tenhle sport měl na World Press Photo 2007 těžkou protekci. Schválně jsem přepočítával v porotě poměr mužů a žen, ale nic výrazného jsem neobjevil. Stejně tak jsem ale ani po docela dlouhém zírání do katalogu neobjevil nic zvláštního na těch fotografiích. Pořád jsem hloubal nad tím, kde je ta myšlenka, kde je to sdělení? Co mě má praštit do očí? Byl bych velmi špatným studentem sociologie, kdybych takové fotografii odepřel sociologický rozměr – ano, samozřejmě. A která fotografie ho nemá?

Předsedkyně poroty World Press Photo, Michelle McNally, píše: „Co tedy dělá novinářskou fotografii dobrou? Měla by mít historický aspekt, definovat určitou dobu, místo, událost. Měla by zahrnovat aspekt sociologický… Mela by mít i psychologický a emocionální tón… estetický prvek… Nejvíc ze všeho by ale měla být pravdivá.“ Hmm. No dejme tomu, že fotografie kopané ty podmínky jakž takž splňují. Ale podle mého názoru těm ostatním nesahají v těchto hodnotách ani po kolena. A argument, že fotbal má ze všech sportů asi nejvíce fanoušků? No dobrá tedy. A kolik fanoušků má válka a hladomory, nebo třeba pumové atentáty? To bychom za chvíli na World Press Photo chodili jen na ten fotbal – a já osobně bych v takovém případě chtěl dát šanci i hokeji.

Fotografie z ostatních sportů mi přišly rozdílné. Opuštěný člověk s monoploutví, uzavřený v mořské hlubině. Černošští boxeři trénující v prostředí velkoměsta. Znuděné dámy sledující aquabely (docela vtipné). Akty házenkářů – ano, děvčata si přišla na své a těmi fotografiemi někdo něčeho dosáhl. A – srovnejte – fotbalový faul.

Možná je to tak dobře. Možná se aspoň trochu zvýší počet lidí, kteří zajdou na World Press Photo, zahlédnou na fotografiích něco, co je osloví, a snad o tom budou i chvíli přemýšlet. Po tom všem už jsem se nepodivoval, že jeden ze tří dostupných plakátů byl – ano, modří už vědí – fotbalový. No Ivánku, kamaráde, to teda čumim.

Ondřej

(Autor je studentem UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: Co by řekl Ivánek na World Press Photo 2007?

Tůůů… tůůůů… (vyzváněcí tón)

„Prosim…“

„Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“

„No můžu jako. A vo čem běží?“

„Ty vole, viděls jako tu výstavu, to Vodprejs Foto?“

„A to ti jako hrabe nebo co?“

„No víš co, ne…?“

(chvíli ticho…) „Ne.“

„No vole ta výstava, ne? Jak ty mrdky mediální tam vystavujou co jako nafotily, vole.“

„No to nevim, no. A co jako?“

„Tam šel můj synátor, ne, a řiká mi ‚Hele fotr ty vole, tam je to samej fotbal, ty vole!‘ A já tam jako du, ne, a ty kráááááávo!“

„Co jako?“

„No je to tam samá kopaná, ty vole! Teda jako i jiný fotky, žejo, ale jinak samá kopaná, ty vole!“

„Jako fakt, jo? A to je jako nějak vošéfovaný nebo jak? Nějaký kapříci nebo tak něco?“

„No né, normálně. Jako seriál třeba, jak ty klucí se tam řachnou, pak dostane červenou a de ven, ne.“

„A to je jako na nějakym hřišti nebo kde?“

„V Karolíně, vole. To píšou všude, ne. Taky musíš čumět jinam než do Sportu a na ženský, ty vole.“

„Ti fakt hrabe asi, v jaký Karolíně? Co to jako je?“

„No nevim, vole, ale sem ti tam koupil plakát. S tim Zidanem – jako kdyby ses tam nedostal. Abys jako z toho aspoň něco měl.“

„A co jako s plakátem, ty vole? Si ho asi vylepim doma na záchod, ne? Prosimtě, kamaráde, prober se, tobě už ta kopaná vážně leze na mozek. Nemůžeš ty vole pořád dřít jenom pro lidi. Měl bys udělat taky něco pro sebe. Dej si volno vobčas, starouši… Ti tady zatim vohlídám ty kapříky. Seber mladou a dej si voraz, vole, nebo z tebe bude vodepsanej kluk, ty vole!“

„To jako myslíš fakt, jo?“

„No jasná, vole.“

„Ale zajdi do tý Karolíny, vole. Protože až to uvidíš… ty kráááávo.“

„Ty vole.“

„No a jinak dobrý, ne?“

„No jo…“

„Tak čau, Ivánku…“

„Čau, ty vole…“

Cvak. Tůůůůůůůůůůůů­ůůůůůůůůů…

---

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: World Press Photo 2007 v Praze

Plus mínus. Antologie izraelských povídek, Argo, Praha, 2006.

---

V roce 2006 vydalo nakladatelství Argo jako 25. svazek své edice Současná světová próza po Průvodci zbloudilých Gilada Atzmona (vyd. 2004) další dílo z izraelské literatury. Je jím Plus mínus, výbor čtrnácti moderních povídek autorů několika generací, přeložené studenty a absolventy hebraistiky FF UK. Současná světová próza si neklade za cíl přinášet reprezentativní ukázky z cizích literatur, spíše upozornit na díla, která by neměla uniknout oku milovníka dobré knihy. A zdá se, že v tomto případě se jí to opravdu povedlo.

Protože Plus mínus není ani knihou jediného autora, ani jediného překladatele, přináší pestrý dojem z kontrastních témat a literárních postupů. Na jedné straně tu čteme klasicky koncipovaný příběh zklamaných nadějí osamělé ženy (Vůně šišek), na straně druhé asociativně vystavěný text s erotickými a oidipovskými motivy (např. titulní povídka Plus mínus). Pohybujeme se od realistických témat z nedávné minulosti i současnosti (Za zdí, Teplá káva po ránu) k tématům fantaskním a neskutečným (Bubliny). Setkáme se s prózou od poměrně objektivní (Dopis, který přišel včas) po expresivní a silně subjektivizovanou, kde je skutečnost přímo zdeformována pohledem vypravěče (Navždy zavržený) nebo kde útržky vzpomínek takřka splývají s přítomným dějem (Hodné děvče).

Tato rozmanitost nám ovšem ztěžuje celistvý pohled, který bychom si mohli dopřát u díla jednoho autora. Jenže kouzlo této knihy spočívá právě v napětí protikladů a jistých opakujících se prvcích, které tím výrazněji vyvstávají na pozadí různosti.

Účtování s časem

Plus, mínus, počty a bilance… Antologie vždy účtuje především s danou oblastí literatury. V tomto případě je ale zajímavé si také všimnout, jak se jednotlivé texty vyrovnávají s časem – s tím zoufale krátkým teď a věčným plus a mínus.

Poměrně často je ústředním motivem, kolem kterého se všechno točí, vzpomínka nebo událost z minulosti nějakým způsobem ovlivňující přítomnost. V jedné z prvních povídek je žena pronásledována vzpomínkou z doby mezi dětstvím a dospělostí, a když se miluje na podlaze s neznámým mužem, jakoby se snažila komunikovat se svou dávno zemřelou matkou a přes propast let jí jít příkladem (Neříkám to snad jasně?). Děj tu takřka splývá se vzpomínkami, podobně jako v některých dalších povídkách. V jiné zase až po babiččině smrti vychází najevo léta skrývané rodinné tajemství (Babiččina pec na pity).

Dokonce tři povídky začínají úmrtím nebo pohřbem – dvě z nich jsou smrtí jakoby orámovány a ani v jiných nejsme smrti vzdáleni. Lidská smrt nám dočasnost všeho připomíná nejdůrazněji a pohřby jsou dobrou záminkou pro návrat do minula, ale v Plus mínus umírá i leccos jiného. Vztah nebo manželství, naděje, cit, víra…

Titulní povídka Plus mínus sama znázorňuje plynutí času a jeho subjektivně vnímané zrychlení v průběhu života. Tohoto efektu dosahuje autor opakováním nadpisů odstavců v první části textu, které nás už v dalších částech nezdržuje. Text sám je založen na principu asociativně řazených cárů vzpomínek, přičemž ze začátku poměrně nevinné vzpomínky pozvolna přecházejí v eroticky až obscénně zabarvené útržky. A při tom všem žádný jasný signál neodlišuje skutečné vzpomínky od falešných vzpomínek či představ, takže i čtenář zůstává na pochybách.

Jsou však i věci, které se s časem nemění. S matkou jako univerzální, bezčasovou ženskou postavou se setkáváme v následující oidipovské povídce Nefertiti.

Život se nevrátí, už nikdy

Povídka Navždy zavržený, a s ní celá kniha, začíná sugestivním výrokem Smyslem našeho života je doprošovat se ženy, jež nás odmítá. V této silně subjektivizované próze je muž vykreslen jako odvozená existence, navždy odsouzená k závislosti. Vypravěč přitom sugeruje typičnost příběhu, jako by mluvil za celé své pohlaví, a i samotné téma partnerské roztržky je podáno jako nevyhnutelný rituál v soužití muže a ženy. Celá scéna se pak v očích vypravěče mění v něco na způsob posledního soudu, kdy se rozhoduje o jeho příštím osudu. Odpustí? Neodpustí? Za pomoci násilí i drsných nadávek hraje muž dál svou roli, zatímco žena trucuje. Jemu jde o všechno, vždyť kdyby byl zavržen, ztratil by kromě čistě pudových rozkoší i veškerou jistotu, že tu je a za něco stojí, nárok na útočiště a vlastně všechno. Proto se jeho myšlenky upínají k jedinému – k okamžiku zavržení a tomu, co bude pak. Spousty žen se budou smát a vesele pouštět větry, zatímco my budeme mrtví.

Takový vývoj událostí začne paranoidně vnímat jako nutnost, jíž se nelze ubránit. Na scénu vstupuje cynismus a pomstychtivost pramenící z pocitu závislosti, které se nemůžeme zbavit. Ten vztek z nejistoty vlastnění, pocitu vlastního ponížení a neplnohodnotnosti vlastního života nakonec ústí v agresi.

Setkáváme se tu vlastně s dvojí nesvobodou – se závislostí na ženě a účastí v neovlivnitelném řetězu příčin a následků. Z toho pak plyne pocit zpackaného života uplývajícího do nenávratna.

Podobné zabarvení má i povídka Za zdí, v níž životní nenaplnění plyne naopak z nedostatečného ukotvení a neschopnosti dát svému životu smysl. Člověk žijící v hodnotovém vzduchoprázdnu je nezralý a tápající, což se odráží i v jeho manželství. Vztah k druhému je pro něj spíše ohrožením než jistotou. Smutek a ztráta perspektivy je cítit také z Vůně šišek, i když se jinak obě povídky od Navždy zavrženého značně liší.

Podobenství moderní doby

Moderní židovská literatura má oproti klasickým evropským literaturám jednu velkou výhodu – otevírá se v ní prostor pro setkání tisícileté tradice a moderních tendencí. Tohoto potenciálu zdařile využívá působivé podobenství na jedno z nejvíce frekventovaných témat moderní doby, na téma smrti Boha. Povídka Nevezmeš od spisovatelky Gajl Harevenové kombinuje moderní vypravěčskou metodu s biblickými aluzemi a narážkami na osud Izraele v jeho dlouhém, možná až příliš dlouhém vztahu s Bohem. V souladu s očekáváním, vyvolaným už názvem s odkazem na třetí přikázání, sledujeme, co se stane v případě překročení tohoto přikázání v čase smrti Boha. Toho představuje jakýsi Otec, strach vzbuzující Pán země, všemocný a nevyzpytatelný, jehož skutečné jméno je nevyslovitelné. Vypravěčka je z nějakého důvodu vyvolena a povolána k zdánlivě nesmyslné činnosti, v níž věrně vytrvá, i když je Otec už mrtvý. Otec nenabyl vědomí, a tak nebylo nikoho, kdo by mě mohl zprostit úkolu, který trval mnohem déle, než měl Otec patrně v úmyslu. Shromáždění u jeho smrtelné postele vyvrcholí zneuctěním jeho jména i památky. Ale pak…!

S Desaterem se setkáváme i v povídce Ne a ne a ne a ne, ale zde jsou to už jen slova beze smyslu, jako dětská říkanka. Stejně jako smysl Zákona se někam vytratila i kauzalita. Vypravěčka je tak povrchní, že vůbec nedokáže vnímat hlubší souvislosti ani chápat jednání ostatních. Žije izolovaná od světa, uzavřená ve zvláštní umělosti. Na těle nosí tenký trikot barvy kůže, který nikdy neodkládá, takže ji její muž nikdy neviděl nahou a ani to neví. Jenomže zatímco ona v této umělosti vidí dokonalost, manžel ji podezírá z nestoudnosti a nevěry. Se soustředěním na motiv druhé kůže souvisí i ženina povrchnost.

Možná se právě zde setkáváme se svérázným naplněním moderního kultu umělé přirozenosti, k němuž patří jak „nedbalá elegance“, tak „přírodní make-up“. Make-up se stal „druhou kůží“ moderní ženy a mnohé si bez něj, tak jako naše vypravěčka bez své druhé kůže, připadají nahé. Ona vlastně dosáhla ideálu – nikdo ji nikdy neviděl takovou, jaká doopravdy je. Ale co je důležitější, ona se tím takovou doopravdy stala. Vždyť kdo rozhodne, kde začíná umělost, nedá-li se rozeznat od přirozenosti?

Na tyto a podobné problémy vám kniha pochopitelně odpověď neposkytne – však je to kniha a ne Děd Vševěd. Ale než hledat takzvaně správné odpovědi je někdy důležitější najít tu pravou otázku. Nebo, v případě literatury, pořádně si užít hledání.

Magda

(Autorka studuje na FF UK a je členkou skupiny Páté kolo)

Ve Španělsku dochází k faktickému konci občanské války – je rok 1944 a zbytky bojovníků se stahují do hor, kde zakládají partyzánský odboj a chtějí tak čelit alespoň zčásti fašistickému režimu. V běhu těchto událostí se těhotná manželka profašistického kapitána se svou dcerkou vydávají z města do hor, kde v jakémsi starém mlýně jejich kapitán zakládá malý tábor a hodlá odtamtud utiskovat partyzánský odboj.

Hlavní role – 12letá dívka Ofélie – je představena s několika pohádkovými knížkami v náruči. Typicky zasněné dítě, žijící ještě ne zcela ve světě dospělých, ačkoliv poslední dětské ideály se už mají brzy rozplynout (Ofélie se k tomu ale očividně ještě nemá). Nedaleko mlýna, kde se ubytují pod ochranou kapitána a jeho mužů, objeví Ofélie rozpadající se a napůl zarostlý labyrint. Při jeho večerní návštěvě potkává pohádkového fauna a ten jí sděluje, že je ztracenou princeznou království, která se po mnoha letech a již v jiné podobě může vrátit zpět. Aby to však bylo možné, musí podstoupit několik zkoušek. Dostává se do prostředí fantasy světa, kde s pomocí věštící knihy a dalších pomůcek od fauna tyto úkoly plní. Nebývají nikterak snadné ani příjemné a bezprostřední hrozba smrti je v nich velmi zjevná.

Ani ve světě dospělých autoři nešetřili obrazy zla a krutosti, je jich opravdu plný. Fašistický režim v době, kdy málokdo tuší, že válka do roka skončí, uchvacuje další zemi, vyhání zbytky odporujících skupinek do hor a velmi rychle natahuje své spáry za nimi. Zlé síly jsou koncentrovány právě v postavě kapitána. Opravdový netvor v lidské podobě bere – často i zcela bezdůvodně – lidské životy, nezastaví se před žádnou krutostí a divák není ušetřen ani náznakem pohledu na jeho nelidské činy. Krutost ve filmu však není samoúčelná, jedná se o vhodně užitý výrazový prostředek, který navozuje potřebnou atmosféru a v divákovi probouzí ve vhodné (a značné) míře pocit strachu a napětí. Nečekejte však, že s únikem do světa fantasy ubyde krutosti či strachu – v tomto ohledu se světy příliš neliší.

Ze dvou světů se pak odvíjejí i dva příběhy, či spíše dvě možnosti pojetí děje, jeden, řekněme, realistický a druhý spíše fantaskní. V prvním z nich se dětská mysl, těžce zkoušená složitou realitou druhé světové války a utrpením své matky, uzavírá do svého nitra a buduje si tam ochranný val v podobě pohádkového světa plného záhadných bytostí, kouzel a tajemství. Z pohledu světa lidského ji její představy dovádějí často k dosti iracionálním úvahám a činům, často se dostává do nebezpečí – zejména toho, že i na ni vztáhne ruku zlý podezíravý kapitán. V druhém příběhu se obnovují dávná pouta mezi světem lidí a podzemním královstvím z dob, kdy ještě fantastické bytosti a lidé žili v souladu a navzájem si pomáhali. Bytosti komunikují s Ofélií, pomáhají jí, dívka se blíží splnění úkolů a otevření brány, která ji zavede skrze Faunův labyrint zpět do pohádkového království.

Děj vyváženě graduje a nemá potíže táhnout diváka celou dobu s sebou. Vyvrcholení je vskutku dramatické a i když partyzáni nakonec vyhrají, zlý kapitán je po zásluze potrestán a pomsta na zlu je dokonána (což, pravda, vypadalo trochu idylicky a byl jsem tím zaskočen), stěží se to může nazvat „Happy End“. Záleží především na tom, který ze dvou pohledů divák zvolí.

Za klad Faunova labyrintu bych označil filmovou hudbu, která během filmu nijak neruší, vhodně podtrhuje dramatické scény (těch romantických mnoho nečekejte) a zejména na konci filmu nenechává na pochybách, že zde autor provedl opravdu dobrý kus práce. Divačky a diváci zjihlejší povahy by se na konci filmu neměli cítit zaskočeni, když se jim v oku zaleskne slza.

Otázkou je zařazení do filmového žánru. Fantasy je jistě trefné označení, stejně tak ale pohádka či drama – nicméně pokud byste chtěli Faunův labyrint označit jen jako pohádku, pak by se diváci, shlédnuvší jej na základě vašeho zaškatulkování, cítili asi opravdu rozpačitě. Kladně hodnotím právě fakt, že se film pohybuje na hranici několika žánrů. Tři Oskary – za výpravu, kostýmy a kameru – mi přišly na místě, zážitek jsem měl opravdu kvalitní. Míra filmových klišé a smutně nepřekvapivých okamžiků nebyla příliš výrazná, ačkoliv několika uklouznutím se autoři nevyhli.

Faunův labyrint je třeba vykládat velmi opatrně, protože nedává odpověď, nýbrž pokládá otázku, který ze dvou světů je více reálný. Zda ten dětský, spravedlivější a jistě mnohem přitažlivější (i když často neméně krutý), nebo svět dospělých – toho času plný bolesti, utrpení, bezpráví a dějů, které mladá dětská mysl obtížně chápe a často hledá spíše únik než porozumění. Mlhavá hranice mezi těmito světy je udržena až do konce filmu, kdy konečná volba, jak film vlastně dopadl (což s ohledem na diváky, kteří to ještě neviděli, nebudu prozrazovat), leží zcela na bedrech diváka, což je jedním z výrazných kladů tohoto díla.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiný Páté kolo)

Ve své seminární práci jsem reagoval poněkud kriticky až satiricky na knihu Claude Lévi-Strausse Cesta masek. Zde uvádím pouze výstřižek ze své práce. Celou si ji můžete stáhnout na konci článku.

…

Claude Levi Strauss se cítí nesvůj kvůli zvláštnímu ztvárnění rituálních tanečních masek používaných indiány. Vybírá jeden typ masky (swaihwé), který se ve velmi podobném ztvárnění vyskytuje u více kmenů (u cca 12) a provádí jeho deskripci. Prohlašuje (přiklání se tak ke strukturalismu), že takový jev nelze vykládát jako jev sám o sobě, ale vždy v souvislostech s místní kulturou. Počíná tedy sbírat a analyzovat mýty těchto indiánů a hledá v nich stopy po vzniku těchto masek či vysvětlení jejich výrazných vlastností. Hojně je nachází, odhaluje vztahy mezi maskou či jejími vlastnostmi a některými dalšími jevy či předměty (měď, zemětřesení apod.). Dále se objevuje další maska – dle Strausse komplementární, opačná k té prve popsané. Také se vyskytuje pod společným názvem (dzonokwa) ve více exemplářích u více indiánských kmenů.

Claude Levi-Strauss z mýtů například zjišťuje, že ostrovní (Vancouver) a pevninští indiáni se liší v tom, odkud tvrdí, že masky přišly. Jedni je mají v mýtech jako něco přicházející z hlubin vod, druzí z nebe, spontánně. Na základě toho, kterým směrem je možné snadněji jeden mýtus o původu transformovat do druhého, vyvozuje, odkud masky pocházejí původně a kam se později přenesly (jeho závěr souhlasí se závěry jiných badatelů).

…

Není rozhodně sporu o tom, že taková metoda je aplikovatelná – proč ne. Není ale jasně definovaná, dovoluje poměrně velké množství různých závěrů, z mého pohledu je jistě diskutabilní.

Claude Lévi Strauss by totiž klidně mohl aplikovat takovou metodu např. na loutkové postavičky Spejbla a Hurvínka. Mohl by se cítit – a bylo by to pravděpodobné – znepokojen obludně vystouplýma očima z hlavy těchto loutek a v mýtech (příbězích), které se k nim vážou, by mohl pátrat po souvislostech mezi jejich kulturou, uměním a takovýmto ztvárněním. Došel by nejspíše k závěru, že takto vystouplé oči jsou symbolickým vyjádřením neustálého údivu nad děním, které se v okolí těchto postaviček odehrává. Mohla by následovat rozsáhlá kapitola nastolující nový pojem „údivný exoftalmus“, a provádějící ukotvení této nové epistemologické jednotky do soustavy ostatních. Jistě by se ke slovu dostal i zvláštní, houpavý způsob chůze, kdy postavička šourá nohy po zemi, jejich vysoko posazené hlasy či pověstné Hurvínkovo „Cha-chááááááá!“.

Pak bychom mohli, spolu s Lévi-Straussem, začít hledat, zda vůči konkávnímu houpavému vysokému zpracování údivně exoftalmického Spejbla a Hurvínka neexistují nějaké komplementárně pojaté postavy – tedy enoftalmické, konvexní, statické, hluboké. Ve vztahu korelace a opozice by mohl stát například Maxipes Fík (jen bychom museli nějak vysvětlit, proč se domníváme, že je konvexní, a naopak krásným protikladem vysokého Hurvínkova „Cha-chááááááááá“ je Fíkovo hluboké „Ááááájjooooooo…“). Možná by se podařilo najít takovou postavičku dokonce v tom samém večerníčku – i když by pak asi její komplementarita a odlišnost byla vyjádřena jinými vlastnostmi než konvexitou rysů obličejové části (pokud si vzpomínám, dokonce i Žeryk je konkávní). A tak dále…

Nerad bych byl nařčen z toho, že se zde vysmívám strukturalistům či Claude Lévy Straussovi. Chtěl jsem jen naznačit, že využitelnost a aplikovatelnost použité metody mi přijde široká a univerzální až příliš. Mám-li hovořit bez nadsázky, pak považuji Straussovu metodu za aplikovatelnou, například by s ní mohl zkoumat vesničku Montaillou či vesnické obyvatelstvo středního Slovenska. V každé z těchto entit by se jistě nalezly nějaké umělecké předměty hodné zájmu autorova (pomlázky, žluté kříže, zvláštní šáčky s bylinkami používané v Montaillou jako antikoncepční prostředek…). Jistě by bylo možné vysvětlovat smysl těchto předmětů pomocí Straussovy metody a jistě by také došlo k jejich vysvětlení.

Ondřej Koudela

Celý text reagující na metodu Clauda Lévi-Strausse si můžete stáhnout zde:

Cesta Masek: Opravdu univerzální metoda (pdf)

Cesta Masek: Opravdu univerzální metoda (doc)