Páté kolo

Páté kolo učinilo epochální objev, že mužská varlata nesestupují v průběhu vývoje organismu z míst, která definuje současná věda, ale z oblasti neurocrania (mozkovny). Tato sestupem varlat vyprázdněná oblast se pak v kompenzaci náhlého úbytku tkáně vyplňuje vazivovou tkání. Je třeba poznamenat, že tato hypotéza výrazně vysvětluje některé domněnky obecně přijímané v laickém celospolečenském, zejména feministickém diskurzu.

V současné době probíhají spekulace o vzniku feministické platformy v rámci Pátého kola, která hodlá ze svých pozic útočit na dosud spíše liberalistické pojetí interního diskurzu a která má skrytou podporu v externích kruzích blízkých Pátému kolu. Tyto informace se zatím nepodařilo potvrdit.

Upozornění pro čtenáře – toto je zatím ještě neredigovaný text, který byl jako zápis nahrubo pořízen přímo během debaty. Berte jej zatím s rezervou a pomněte, že se k němu budou postupně vyjadřovat ex post jednotliví účastníci diskuse a text tak bude postupně (snad) morfovat směrem k větší srozumitelnosti a čtivosti. Děkujeme za pochopení.

---

Dnešní Páté kolo: Filda (který dnešní téma celé spískal), Viola (opilá), Magda (PP), Ondřej. Pozvání přijali Honza Hlávka a Katka Studničková. Cíl setkání: pohádat se o demokratizaci islámu. Zápis vytváří Ondřej v roli negramotné stenografky. Začínáme bez děvčat Magdy a Káti, které nedorazily ani v devět.

Filda zahajuje a dělá si pořádek ve svých poznámkách. Ondřejova teze: Problematika v islámských zemích je opakem euroamerického cultural lag – zatímco euroamerická společenská morálka a systém norem a hodnot zaostává za ekonomickým, politickým a technickým vývojem, v islámských zemích naopak společenský pokrok nabírá předstihu a žádá si změnu. Honza: To, že se islám jako náboženství dnes fundamentalizuje, je v podstatě stejný vývoj opačného směru, jaký probíhal v Evropě v době osvícenství a jeho sporu s křesťanstvím. Vezměme si Hegela, Fichteho apod. Jde o to, že křesťanství bylo bráno ne už jako rada, čím se řídit v praktickém životě, ale jako filozofická interpretace světa. Oni ji vzali a aplikovali na současný svět jako dogma. Základní myšlenkou německého osvícenství je, že Bůh stvořil člověka nedokonalého, s posláním stát se člověkem (rozvinutím rozumu a citu). (…) Tím pádem filozofie, umění a věda byly v souladu s náboženstvím, protože naplňovaly Boží záměr. Filda: Rozdíl je ale v tom, že v islámských zemích je náboženství propojeno se státem. Honza: Ten proces, kterej prošel v podstatě celou Evropou kromě Anglie (která byla vždycky trochu divná)… Viola: Systém je nějak postaven a měl by se nějak samostatně vyvíjet, k tomu docházelo trvale v Evropě. Násilné zasahování do systému islámských zemí je nesporně nesprávné. Evropa v tom měla výhodu, že byla vždy ve všem první. Filda: Ale na tom samotném náboženském systému už je něco špatně – povinnost (i třeba pro turisty) dodržovat náboženské tradice (např. půst) a teze, že vše podstatné již bylo řečeno, že náboženství je neměnné. Honza: Touhle fází jsme si ale prošli všichni. Filda: Ano, ale je přece potřeba ji překonat. A musejí probíhat nějaké boje (příklad reformačních bojů v kat. církvi), které donutí všechny o tom přemýšlet. Honza: Jenže v našich podmínkách když přicházely revoluce, kultura kvetla. Islám tak příhodné podmínky v současnosti nemá.

Filda: To náboženství tvoří diktátory – lidi, kteří jsou pověřeni od Boha. Honza: Ale není větší dobro než spravedlivý a osvícený samovládce. Má nejmenší reakční čas. Dává příklad Aristotela a jeho srovnání jednotlivých politických uspořádání. Demokracie jako nejmenší zlo a nejmenší dobro. Přišla Katka. Filda shrnuje článek „Máme kritizovat islám?“ z Respektu. Přišla Magda.

Ondřej: Kdyby se muslimové ptali na mou osobní zkušenost se životem v demokracii a zda bych jim ji doporučil, rozhodně bych řekl, že ne. Honza: Emanuel Rádl má tezi, že dokud se nějaká společnost snaží o nějakou expanzi svých myšlenek ven, tak díky tomuto úsilí se jí daří zvyšovat či alespoň udržet svou vnitřní kohezi. Katka hovoří o muslimském pocitu méněcennosti ve srovnání s euroamerickou kulturou. Islamisté se začali k vyhraněným formám náboženství přiklánět až poté, co ztratili naději, že se budou moci prosperitou a vývojem vyrovnat právě západnímu světu. Viola vidí islám jako kompenzaci nějaké spirituality – evropská kultura je velmi spiritualizovaná a islámské země nám mohou ukázat, jak to může fungovat s výraznější rolí náboženství ve společnosti. Filda: My jim asi – včetně demokracie (stát dovoluje lidem se rouhat) – připadáme jako děsná „prostituce“. Honza: Tuhle tezi ještě před Chomejním použil Baudelaire. Objevila se otázka (od Ondřeje) , zda Chomejní v noci pod peřinou nečetl Baudelaira. Viola nesouhlasí s vizí společnosti jako automatu fungujícího na základě přesně daných nábožensko-morálních pravidel. Pak se chvíli bavíme o dogmatech.

Káťa nakousává téma nošení šátků a kauz s tím spojených. Filda naříká, že nemá na útratu. Viola končí debatu o penězích. Káťa by se chtěla jinak cítit ve Vídni než v Istanbulu. Filda hovoří o komercionalizaci, chtěl by se vyvarovat toho, aby se v tomto směru Evropa dále šířila. Podle Katky ale komercionalizace pronikla i do arabských států, jen ji tam odlišně přijímají. Načež se do toho Filda zamotal. Hovoříme o islamizovaných fastfoodech (Mohammad Burger, McIslám, McMuslim, Ovocné bombataštičky…). Ondřej je obviněn z toho, že vnáší do diskuse bomby. Káťa hovoří o půstu, Honza dodává, že v islámských zemích je například půst během rammadánu pojímán velmi pokrytecky. Filda klade rouhačskou otázku: „Dokážete meditovat, když jste vyhladovělí?“ (…)

Filda pokládá druhou rouhačskou otázku: „Chceme tady muslimy?“ Magda se ptá, kolik by si jich tak Filda asi představoval. Honza se ptá, zda Filda myslí evropské konvertity nebo skutečné muslimy. Magda míní, že západní konvertité, tedy alespoň ti obhajující islám veřejně, pojímají své náboženství hodně intelektuálně a eticky, což může souviset s evropským důrazem na racionální argumentaci. Naopak Viola rozvíjí myšlenku, že náboženství konvertitů bývá silnější, případně fanatičtější než u rozených věřících. Magda dodává, že s kuřákem, který přestal kouřit, je to podobné (více bojuje proti kouření). Viola – a pak se můžeš stát magorem, nebo dobrým věřícím.

Katka: Myslíte si, že hranice Evropy by měly zůstat otevřené pro další příliv islámských imigrantů? V Evropě tvoří komunity, které jsou těžko integrovatelné. Spíše by se měla tahle otázka nejdříve řešit, až potom by se měly hranice otvírat. Narážíme na otázku pozice islámských imigrantů v USA. Nejsou motivováni a nemají snahu zapojit se do pracovního trhu. Otázka asijské menšiny (Vietnamci).

(píše Ondřej) Když jsem přišel, byla tu jen Jitulka. Začali jsme se bavit o článcích, které Jíťa posílala. Kromě toho, který napsala sama a který sumarizoval základní teoretická pojetí tabu v současnosti, jsme hovořili hlavně o těch dvou dalších, odkaz najdete níže. Docela jsme se pobavili, označili jsme články a celý server za poměrně pofidérní. Postupně se dotrousily Magda a Viola, jen Filda, náš dnešní Godot, se zdá být stále v nedohlednu.

Je po čtvrt na jedenáct. Za méně než třičtvrtě hodiny nás vyhodí do našich domovů. Nebo spíš na ulici. Dorazil Filda, tak jsem se konečně odhodlal otevřít počítač, jenže to vůbec neznamená, že se zbytek ooooO (jak interně symbolicky značíme Páté kolo) rozhodl a odhodlal zahájit diskusi na téma tabu. Já a Jitulka jsme už dávno rozhodnuti, že se dneska opijeme, pročež konzumujeme již druhou láhev lehkého a trochu sladšího italského vína. Je vynikající.

Hovoříme o počtu sexuálních partnerů a o otázce, zda je tato „veličina“ na daném jedinci podle nějakých charakteristik odhadnutelná. Detaily tu radši psát nebudu, laskavý čtenář promine a s potěšením si domyslí všechny komizující konotace. Pošeptal jsem Jítě do ucha, aby to zkusila nějak nenápadně přeorientovat na téma tabu. Pochopila. Ostatní nikoliv. Za chvíli odbije půl jedenácté.

Virus HIV špatně snáší sucho, to jste věděli? No vážně! Viola si ubalila cigaretu. Hovoříme o Olomouci. Ach ty olomoucké tvarůžky! Fildovi někdo ukradl fagot, ale Filda uznává, že si za to mohl sám. Blbé na tom je, že to byl školní fagot, takže Filda buď bude muset buď nahradit plnou cenu fagotu, což dělá 24 000, nebo zakoupit nový. To je asi fakt smůla. Číšnice si přišla pro poslední objednávky.

Cítím se po dnešním ooooO velmi obohacen, díky článkům od Jíti jsem si přečetl něco o tom, co je tabu (měl jsem to vědět už dávno vzhledem k tomu, co studuji, ale čert to vem…). Nad některými články jsme se opravdu pobavili. Pokud se chcete pobavit také, podívejte se na odkaz, který uvádím v závěru summara. Můžete pojmout text jako zábavný kvíz na téma „odhalte, jak je v tomto textu dekonstruováno tabu a jak je jiné tabu konstruováno“.

Jíťa i Filda by chtěli být s tím pánem, kterého viděli v tramvaji. No vážně – a z toho mám velmi smíšené pocity. Chtěl bych s ním být i já? Byl by to konstruktivní vztah? Bylo by to to, čemu Anthony Giddens říká „tekutá láska“? Nebo snad „plastická sexualita“? Chtěl by i pan Anthony Giddens být s tím pánem v tramvaji? Vnímáte v tomto summáru nějaká tabu? A co Jan Tleskač?

Slíbený odkaz je ZDE .

---

DOSLOV: Jitulka nám na půl roku odjede do Anglie. Jsme z toho smutní rozhodně mnohem víc než se na první pohled zdá a tak nám jistě odpustíte, že jsme se „trošku odchýlili“ od původně plánovaného tématu… Kdybyste chtěli, abychom napsali summarum i z rozlučkového večírku, napište nám to do diskuse Slunce v duši přeje Ondřej.

Ahoj vážení. Zde je summarum z pondělního pátého kola. Rozhodl jsem se dát ho rovnou na net, to kolování mezi členy po emailu je evidentně „fruitless“. Upravujte přímo zde, dle toho, co si pamatujete a já nestihl zapsat. Kdo nejste ještě v redakčním systému a chcete něco opravovat, pište to do diskuse pod článek, opravím to za vás. Mějte se.

---

(Summarum píše Ondřej.) Dnes se nás sešlo neuvěřitelných sedm! Kromě tradiční sestavy, bohužel zase bez Jitulky, si s sebou někteří přitáhli své drahé polovičky a jako host přišel Robert. Nejdřív každý mluvil o něčem jiném a pak převládlo téma tabu. Podle toho, jak diskuse začínala, by si jeden skoro myslel, že mluvit o tabu je tabu.

Čůrání na veřejnosti není tabu, dokonce ani když čůráte na dům umění. Plácáme se kolem toho, co to vlastně tabu je. Je vražda tabu? Možná je nejblíže Káťa, tvrdí Robert – tabu musí být aspoň jednou za čas překročeno, aby to bylo tabu. Tabu je podle Káti opakem každodennosti, např. příslušníci primitivních kmenů kdesi kdysi měli zvíře, které se nesmělo lovit, bylo to tabu. Jednou za čas se dali dohromady, vyrazili na něj, hromadně ho ulovili a snědli – to by mohl být nějaký potvrzovací rituál. Ale dál se plácáme s definicí. Ondřej tvrdí, že se pokoušíme moc ze široka.

Dostali jsme se k první možná definici – tabu je to, o čem se nemluví. To není špatný. Je ale holocaust tabu? Není to spíš tak, ptá se Káťa, že tabu je to, co je nezpochybnitelné? Viola otevírá téma „tabu v umění“. Dříve byla tabu napsat skladbu tak jednoduchou jako Bolero. Jenže podle Ondřeje právě tohle tabu není, jen se tomu tak říká. Co třeba incest? To dříve tabu bylo a dnes už není. Problém, který řešíme, je rozdíl mezi tabu a zákonem. Kde se vezme tabu? Vždy je v něm nějaké hledisko strachu. Filda navrhuje vybrat si jedno konkrétní tabu a bavit se o něm, jinak se nehneme z místa. Nakonec voláme Jítě, aby nám řekla, co teda vlastně to tabu je. Ondřej (po pěti letech studia sociologie) zarytě mlčí a stydí se, i když jen trošku, protože ví už dávno, že teoretická sociologie není zrovna jeho doména. A tak tu sedíme a čekáme, až se ozve náš přítel na telefonu. Jsem zvědav, zda dnes vyplýtváme i 50 na 50…

Filda se stydí navrhnout tabu onanie. Někdo v návaznosti na to navrhuje definovat tabu jako „to při čem koktáme, když o tom hovoříme“.

Definice od přítele na telefonu: Tabu je společenská nebo intrapsychická norma, jejíž překročení by způsobilo vyobcování z kolektivu nebo potřebu očistného rituálu. Tabu se dělí na dotyková, čichová, jídelní, sexuální, apod. Moderní podoba tabu: tabu jazyková – v politické korektnosti (negr).

I po definici se diskuse táhne jako hodně starý sirup. Robert má otázku: jak tabu přestává být tabu? Je to tím, že ho někdo překročí, třeba v literatuře, nebo tomu předchází nějaká postupná „detabuizace“? Přišel Šimon. Toms: To asi záleží na tom, co chceš detabuizovat. Detabuizace asi probíhá postupně, takže společnost na danou věc zapomíná. Podle Magdy k tomu jsou potřeba příhodné společenské podmínky a detabuizace pak probíhá v reakci na ně a v jejich mezích. Ondřej – co třeba Giordano Bruno a jeho upálení za „protikřesťanské a rouhačské myšlenky“? Byl upálen za to, že porušil tabu? Robert s Fildou se baví o tom, co je tabu v pankáčské společnosti. Pak se diskuse rozplizla.

Co třeba rituál pozdravení? V ČR je tabu políbit se při setkání přátel. V Rusku nebo třeba ve Francii je to jinak. Magda – co třeba domácí násilí? Je to tabu? Žena většinou neříká na veřejnosti, že jí manžel tluče, a ani on se s tím nejspíš zrovna nechlubí. Co třeba impotence (Magda – co když nemáš orgasmus)? Je to tabu?

Filda – je stále častější mít problém přiznat své náboženské cítění. Stává se z náboženství tabu? Ondřej na začátku říkal, že náboženství ne netabuizuje, ale individualizuje. Filda říká, že když někde řekne, že je věřící, tak se ho hned začnou vyptávat „a co ten nemanželskej sex“ apod., čímž se ho snaží přivést k nějakému tématu, které je ve společnosti tak zakořeněné, že vymykat se mu je vlastně tabu. Do definice od Jíti to ale nezapadá. Dál se bavíme o používání kondomů, ale to se těžko zapisuje. Možná je to tabu. Podle Fildy je tabu to, při čem se člověk stydí (intrapsychická norma), koktá nebo přesouvá předměty. Následuje minuta ticha. Pak někdo uchopí sklenici.

Katka si myslí, že je to na stejné úrovni jako střídání sociálních rolí – s rodiči se bavíme jinak než s učitelem a jinak než s přáteli. Takže něco mezi katolíky třeba tabu není, ale na veřejnosti je. Tabu by ale podle Tomse mělo být něco závažnějšího. I závažnějšího než sex (děda o něm taky ve dvaceti mohl mluvit a teď už o tom nemluví, to přece nic neznamená…). Robert – myslíš, že o tom ani nepřemýšlí? Třeba mu křivdíš… Podle Violy je to nemístné, ale není to tabu.

Snažíme se ještě stále rozlišit jaký je rozdíl mezi tabu a společenskou normou, mezi tabu a zákonem… točíme se v kruhu. Magda vysvětluje Viole, co to znamená „blasfemická báseň“ a hovoří se o televizním pořadu s „divným“ názvem Q, které se natáčelo před Vánoci. Standa (není přítomen) se i­dentifikuje jako „buzna“ a používá adjektivum „buzní“, což Magdu zarazilo. Podle Violy je Standa excentrik. Robert hovoří o temné komoře (dark room) a chce tím dokázat, že slovo buzna je pro jistý fenomén hodně jemné pojmenování.

Sešli jsme se v Dobré trafice, Ondřej (píše a dost to nestíhá), Viola, Filip a maďarský host Žombor. Později přišla i Magda. Tématem bylo samozřejmě současné dění v Maďarsku, ale taky v Čechách, otázka Evropské unie, romských a židovských menšin, co tak asi kdo posloucháme za hudbu atd atp.

*Žombor je v Praze na tento semestr studijně v rámci programu Erasmus, studuje na FHS. Ondřej ho potkal v Jinonicích na obědě. Je dost sympatický a vzdělaný, hodně se zajímá o veřejné dění, což Violu nadchlo. Také už stihl poznat mnoho pražských hospod, kaváren a klubů, což je mu rovněž ku cti

Zde Ondřejův co nejpřesnější přepis toho, o čem Žombor mluvil v souvislosti se situací v Maďarsku:*

---

„Vše začalo proslovem premiéra Ference Gyurcsánye který na sjezdu strany otevřeně přiznal, že zatím neudělali nic pro tuto skurvenou zemi (Žombor opakovaně zdůrazňuje, že premiér Gyurcsány skutečně použil tak silné slovo), že před volbami se otevřeně dopustili mnoha lží a falšování statistik jen proto, aby jim to umožnilo vyhrát volby. Projev premiéra se dostal na veřejnost a vyvolal obrovskou vlnu nepokojů.

Maďarský Prezident v reakci na tuto událost řekl, že Maďarsko je v morální katastrofě, nastaly nepokoje, demonstrující chtěli předat petici do státní televize a chtěli požádat premiéra, aby odstoupil. Do televize nebyli vpuštěni a celkem agresivně byli odraženi policií. Boje se zostřily, asi 50000 demonstru­jících, na budovu televize dopadlo dokonce několik molotovových koktejlů. To se odehrálo v září 2006, tedy pouhého půl roku po volbách.

Naproti televizi je komunistický monument, ten demonstrující poškodili, sundali obrovskou zlatou pěticípou hvězdu a hodili ji do Dunaje. Pak bylo nějakou dobu ticho a nic se nedělo, boje byly slabší, spíše se čekalo, co se bude dít dál. Do hlavního města se stáhlo více policistů a ti byli poměrně agresivní. Např. můj kamarád je profesionální plavec a každý den musí trénovat, stál na zastávce autobusu a měl na sobě oblečení s maďarskou vlajkou, protože je reprezentantem Maďarska. Byl napaden policisty, jeden z nich mu zlomil rameno, označil ho za fašistu. Během září se ale jinak boje opravdu zklidnily.

Pusťte nás na festival!

31. října 2006 se mělo oslavovat 50. výročí revoluce – vláda jako vždy uspořádala oficiální státní festival, každoročně otevřený veřejnosti, tento rok byl však obyvatelům Budapešti uzavřen. Opozice se rozhodla, že na druhé straně náměstí udělají „opoziční festival“. Obě dvě části náměstí byly odděleny kiovovým zábradlím. Mnoho lidí chtělo jít na ten oficiální, ale nebyli vpuštěni, byli vyhnáni policií, zpacifikováni gumovými projektily a slzným plynem, jednomu mému kamarádovi bylo vystřeleno oko.

Všechny okolní ulice byly uzavřeny, jen jedna spojnice mezi dvěma festivaly, policisté touto spojnicí tlačili demonstrující zpět k opozici. Kolem hlavy mi proletěl granát se slzným plynem. Sám jsem byl zasažen gumovým projektilem do paže a utrpěl jsem drobnou odřeninu a modřinu. Pošlu vám jeden dokument (film), kde jsou boje natočeny. Několik lidí bylo zatčeno. V Maďarsku mají policisté přesně nakázáno, kam mohou projektilem demonstrujícího zasáhnout, ale toto bylo ignorováno, místo na nohy mířili lidem na hlavy a tak je můj kamarád teď slepý na jedno oko.

Ještě stále jsou nepokoje na denním pořádku, před dvěma týdny stávkovali železničáři, před třemi týdny demonstrující uzavřeli dva ze sedmi budapešťských mostů. Jak jsem slyšel, tak nepokoje jsou v zahraničních médiích interpretovány docela odlišně, pokud vůbec. Demonstrovali i lékaři, učitelé, řidiči autobusů, železničáři… Každý týden něco. Každý v Maďarsku ví, že situace je špatná, ale stále se nic nemění. Všichni chtějí předčasné volby. Samozřejmě ne všichni jsou příznivci opozice, ale volby chtějí téměř všichni.

Byly nějaké průzkumy veřejného mínění, vládní strana má nyní asi 12 % (před střety to bylo asi 35–45 %) příznivců, což je na hranici přijatelnosti, aby taková strana vedla vládu. Další volby by měly být až v roce 2010. Volby v roce 2006 byly dubnu, problémy vyšly najevo v září.

Přiznali, že lhali před volbami, aby je vyhráli. Tvrdí, že to tak dělají ve všech zemích všichni. Během těch rozbrojů na konci září byly také nějaké malé antisemitské protesty, protože premiér je židovského původu. A nejen on, ale také mnoho současných ministrů. Mám ale přítele, který je také žid, ten se demonstrací účastnil zrovna tak.“

Žombor je velmi znechucen, na opozičním festivalu nedělali nic nelegálního, ani to nebylo zaměřeno proti židům a přesto byli považováni za demonstranty, vytlačováni policií a bylo použito slzného plynu a gumových projektilů. Jeho rodiče, kteří byli na festivalu s ním, si připadali jako v 70. letech.

Maďarsko má v současnosti dluh asi 20 miliard dolarů, je – dá se říci – v podobné situaci jako Argentina v roce 2000 a v současnosti je schopno splácet jen roční úroky z této půjčky. Zeptali jsme se Žombora, jestli si myslí, že budou volby před rokem 2010.

„V naší ústavě mohou být předčasné volby jen ve třech případech:

1. když vládní strana ztratí v parlamentu většinu (např. rozpad koalice)
2. když premiérovi není na potřetí schválen rozpočet na příští rok
3. nevím, ale

systém v Maďarsku je jiný než třeba v Německu, u nás je moc v rukou premiéra a nikdo kromě prezidenta ho nemůže přinutit k odchodu. Premiér má například právo neodpovídat na otázky, které mu klade parlament. Tento premiér nebyl nikým zvolen, na základě konstruktivní volby byl dosazen v roce 2004, během voleb v roce 2006 pro něj nikdo nehlasoval, ale jeho strana vyhrála a tak se premiérem stát mohl.

Myslím si, že do roka dojde ke změně premiéra, ale předčasné volby asi nebudou, protože vládní strana ví, že by je prohrála. Myslím si, že všichni ministři také zůstanou na svých místech. Jeden z nich mě na univerzitě učil historii, uměl velmi dobře učit, ale není dobrý politik. Je to něco podobného jako profesor Sokol, který mě učí na Karlově univerzitě zde v Čechách.

Myslím si, že pokud tento premiér odejde, nepokoje v ulicích ustanou. Myslím si, že tento premiér a tato vláda nejsou dobří pro naši zemi, kdyby odešli, byl by v ulicích klid. Mnoho ministrů, kteří teď sedí ve vládě, se navíc podílelo na vládnutí zemi ještě v minulém komunistickém režimu, jsou často se svým věkem dávno za šedesátkou. “

---

Dostali jsme se samozřejmě i k otázce českého piva a maďarského vína, stejně tak jako k otázce Benešových dekretů, sporů mezi Maďary a Slováky nebo třeba k tomu, jaká je budoucnost nacionalismu a národní jednoty jednotlivých států v perspektivě rozvíjející se Evropské unie. Potom přišla Magda. Hovořili jsme o tom, že Maďarsko je takový ugrofinský ostrůvek ve Slovanském moři, co z tho plyne pro Maďary a proč Maďaři odmítají dát své pasy těm svým členům národa, kteří vlivem politických událostí žijí dnes mimo území Maďarska. Byl to velmi přínosný a podnětný večer, tak jako skoro vždy, když máme možnost vyměňovat si názory a postřehy s lidmi, kteří k nám přišli z jiné země.

Poděkování za dnešní schůzku patří Žomborovi, který byl podle svých vlastních slov hrdý na to, že nám tyto věci může vyprávět. My jsme zase byli rádi, že se dozvíme něco nového. Děkujeme!

Zosnoval a sepsal Ondřej. Vypomohla a podpořila Viola, šprechtili také Filda a Magda.

Proč nepíšu poezii

Protože mě z toho bolí hlava.

Protože můj život je plný niterných pocitů, kterým se na papír nechce. Je v nich nepořádek a já je neumím ovládat.

Protože psát poezii znamená mimo jiné vyjadřovat se tak, aby tomu na první pohled tak docela nebylo rozumět. Mám na mysli „básnické vyjádření“, tedy to, co dělá báseň básní. Není to ani rytmus a ani forma, ale to tajemno, které na vás dýchne, když si některé básně přečtete. Ono nevyslovitelné se liší u jednotlivých básníků a proto také působí jen na některé lidi. Ovšem přijít mu na kloub po technické stránce, fakticky ho vytvořit, to vyžaduje značnou dávku obratnosti – a obraznosti. Já jsem ovšem schopná pouze toho psaného projevu, který je zcela jednoznačný, dobře stylizovaný a nepřipouští žádné dvojité významy nebo vícevrstevnatost. Zbožňuji jazyk pro jeho schopnost dokonale popsat některé jevy, pro jeho strukturu. Odtud má posedlost psaním definic.

Protože mám z některých tvůrců poezie pocit nucenosti. Záměrně neužívám slova básník. Lze vůbec člověka nazvat básníkem během jeho života? Nemohu se ubránit pocitu jakési pózy. O někom se řekne: „toto je básník“. Tím se míní nejspíše způsob jeho života, že? Známe ale mnoho „umělců“, anebo řekněme spíše bohémů, kteří se řídí heslem carpe diem, což samo o sobě z nich opravdové básníky ještě nedělá. Tvorba uměleckého díla jistě není povolání jako každé jiné. V podstatě to ani není povolání, spíše věčné čekání na prchavé momenty inspirace, čímž si ovšem obyčejný smrtelník na chleba nevydělá. Nevytváří-li člověk něco, čím aktuálně a přímo obohacuje společnost, pak patrně nepracuje. Ani tvůrce poezie tedy v prvopočátcích své tvorby nepracuje, alespoň ne v duchu výše uvedeného tvrzení. Musí si vydělávat jinak, a to je i v pořádku, protože používat poezii jako zdroj příjmu přímo v období jejího vzniku by mohlo být chápáno jako zaprodání sebe samého. Proto není člověk za živa svou podstatou básníkem, ale například ekonomem, lékárníkem nebo pekařem. Je jen tím, kdo tvoří poezii (či jiný druh umění). Pak se dá říci, že je umělcem, nemůže to ovšem o sobě tvrdit sám, a i pravdivost toho tvrzení, že je někdo umělcem, je podstatně ovlivněna mírou vkusu a množstvím umělecké zkušenosti osoby, jenž to o dotyčném tvrdí. Nelze zkrátka říci „básník z povolání“. Jinak je tomu u pisatelů prózy, chápaných v dnešní době jako spisovatelé (více či méně – z povolání), protože vydáváním čtenářsky úspěšných románů si na chleba vydělat lze. Totéž se ale nedá říci o publikujících tvůrcích poezie. A pro toto všechno nemám potřebu uvalovat na sebe tíhu „básnického řemesla“ a stylizovat se tímto směrem, abych byla v něčích očích chápána jako „básnířka“.

Protože mi nebyla dána schopnost dívat se pod povrch věcí a tvořit skutečně z vnitřní příčiny. Nějaký vjem, nálada, pocit, emoce, nic z toho ještě samo o sobě nevydá na napsání opravdu dobré básně. Má-li člověk psát básně jen proto, aby ze sebe dostal ten tlak okolí na svou duši, nevyplodí nic jiného než stvůru s terapeutickou funkcí. A to je věru spíše pro ostudu. Jak ale dostatečnou vnitřní příčinu poznat, jak ji najít a kde ji vůbec hledat? Jsou chvíle, které si přímo říkají o zachycení, o uchopení lidskými smysly a později i rozumem, na tom vlastně stojí celý impresionismus. Není ale v moci každého činit z těch chvil vteřiny věčnosti. Míra empatie se u jednotlivých osob různí, řada z nás cítí nějaké pnutí, potřebu předat cosi dál, což nás ale stále ještě neopravňuje k tvorbě poezie. Psát básně pravděpodobně znamená hledat. Stále a donekonečna. Hledat to v sobě, okolo sebe, v druhých. Vystihnout kouzlo. Ale jde samozřejmě i o jistou znalost formy a literární gramotnost jedince. Osobovat si právo na nesmrtelná slova může opravdu málokdo. Tím méně já.

Protože dosud nejsem schopna se vyrovnat s dilematem tradiční básnické formy, tedy rozhodnout se, jestli psát básně raději rýmované nebo nerýmované. Básně, které se nerýmuji, velmi snadno sklouznou kamsi mimo, svůj rytmus neudrží nebo ho vůbec nemají. Naopak klasické „rýmovačky“ nutí tvůrce poezie k zúženému výběru slov a on se tím často nechává unést a za cenu rýmu přistoupí na banalitu. Ať už s rýmy nebo bez rýmů, oboje je svým způsobem básnickým mistrovstvím. (Za nejlepšího rýmovače považuji Villona a za nejlepšího autora poezie bez rýmů Allena Ginsberga.)

Protože poezii ráda čtu a zahrnovat svět něčím, co by patrně nemělo šanci zasáhnout byť i jen několik čtenářů, je podle mě výrazem neúcty k těm, kteří jsou skutečnými básníky a tvůrci poezie. Jsem šťastná, že je tu tento svět pro mě otevřen a že se z něj můžu učit, nechat se jím obohatit, hledat v něm pojmenování pro to, co se okolo mě odehrává a pro co sama nenacházím slov.

Pro toto všechno zůstanu i nadále vytrvalou prozaičkou a ctitelkou jazyka vědeckých publikací ve veškeré kráse jeho struktury a schopnosti dokonale funkční schématičnosti, obdivujíc se zároveň bezmezně jakémukoliv uměleckému projevu, neboť jen on je tím nositelem věčnosti.

Berlín je město kolejí – a taky širokých ulic a prostranství, jako je to Ku´dammu. Uprostřed náměstí ční k nebi polozbořený kostel a dvě dodatečně dostavěné budovy: Pudřenka a Rtěnka.

Vycházka po Kurfürstendammu, místními přezdívaném Ku´damm, musí nutně skončit nevázanou nákupní orgií. Když se nezačnete přehrabovat v obchůdcích s oblečením, klobouky a podobnou veteší, alespoň si nacpete žaludek pravým tureckým kebabem, anebo se zásobíte levným růžovým šampaňským značky Rotkäpfchen, jaké se pilo s oblibou už v dobách NDR.

Berlín je prostranstvími doslova přesycen. Obzvlášť to na vás dýchne mezi Parizer a Potsdammerplatzem. Běžci a cyklisti se ztrácejí v parčíku doprovázeni podvečerním deštěm. Je počátek a podzimu a město skoro s lítostí obléká hnědočervený šat. Ulice 17. Juni se leskne světlem odcházejícího dne. Jaký je Berlín? Vybombardovali z něj snad duši? Berlín je město mýtu. Mýtu o zrovnoprávnění. Ideálu zrovnoprávnění v srdcích Evropanů. Co se stalo, bylo špatné. Na nastupující generaci tudíž leží cosi jako povinnost vše napravit. Ale je to vůbec možné? Kam vede tenhle mýtus? Berlín je záplata na obnažené duši Nové Evropy. Zatímco kapitál zaplňuje některá berlínská prostranství výplody nejnovějšího architektonického a designérského myšlení, na březích Sprévy to ještě občas zavane rybinou. Tramvaje z bývalé ČSSR zahřmí po východních kolejích (to nám to ti soudruzi dobře zařídili, v srdcích berlínských cestujících zůstaneme navždy!) a promrzlý bezdomovec v podchodu na Alexu se toužebně zahledí do výlohy cukrářství. Je pozdě něco měnit. Berlín je sečná rána do živého masa. Město mýtu o sjednocení.

…

Na Gandarmerienmarktu mají opravdu luxusní veřejné záchodky. Řekla bych ty nejstylovější na světě. Vklouznu vděčně pod stříšku zeleného altánku vtěsnaného mezi parčík a budovu Opery. Podívám se bezděky na svou tvář do zrcadla ozářeného mihotavým světlem skomírající žárovky. Trochu se leknu…Vypadám poněkud přešle. Posadím se na lavičku přímo před Schillerovu sochu nacházející se vprostřed náměstí a pohlédnu jí letmo do tváře. Tak vy jste napsal Die Räuber? Těší mě, že vás poznávám. To vaše preromantické drama znám. Je to příběh nešťastných lidí. Kolik nešťastných lidí asi sedělo a dívalo se vám do tváře, Friedrichu? Omluvte prosím to familiární oslovení, ale jsem sama v noci uprostřed města, kterému nerozumím, a vy jste jediný tvor v širém okolí schopen vyslechnout mé smuteční litanie… Tak kolik lidí se už asi posadilo na tuhle lavičku a přemýšlelo o smyslu života, vašeho díla nebo něčeho úplně jiného? Kolik úpěnlivých přání bylo vyřčeno pod zimní hvězdnatou oblohou, když mrzlo až praštělo a krysy zalézaly do potrubí městské kanalizace? Tady, ve stínu majestátních klasicistních budov, v samém srdci Berlína. Já nevím. A víte to vy sám? Kolik jste toho už viděl. Berlín šel před vašima očima ode zdi ke zdi.

…

Berlín je město anonymního lidského spěchu, horečnatého hemžení na linkách U-Bahnu a S-Bahnu, tlačenice ráno a večer na Zoologischer Garten.

Liebst du mich? Beeile dich! Nikdo přece nečeká věčně. Berlín je město nekonečného proudu kolejí. Dunících a bušících, hlučících a pak zas tichých, že byste byli i radši, kdyby řvaly svou monotónní tisíckrát ohranou píseň… Je tisíckrát ohraná, ale co by člověk za ni někdy dal. Koleje jsou bluesové symboly dálky. Z Berlína je nedaleko k pravdě, ale pravda je daleka mýtu. Berlín je město daleké pravdy, poslední a jediné ze všech evropských měst.

Jsou koleje dvojího typu. Podzemní a pozemské. V Berlíně potkáte obojí. Ty pozemské reprezentuje především rychlost a preciznost S-Bahnu a regionálních drah, ale i unylá sveřepost československých tramvají, tedy Straßenbahnu, která tak trochu narušuje jinak téměř úplnou komunikační dokonalost. A podzemní koleje? Známe je všichni, ale kdo nejel berlínským U-Bahnem, nemůže je nikdy pochopit. Tady v hloubce berlínského podzemí vzdor vší dekadenci drží město ještě stále pohromadě. V bezpočtu tras by se chudák Čech zvyklý na tři pražské linky bez mapky „podsvětí“ docela jistě ztratil. Ale Němec ví až příliš dobře kudy a kam. Podvědomě vnímá svou celoživotní predestinaci: Západ nebo Východ? Svoboda nebo diktatura? Každý se postaví na tu svou stranu zdi, každý nasedne do té své linky metra a dojede na tu svou konečnou.

Procházím podchodem někde na Stadt-Mitte. Komické je, že za dob zdi bývala tahle zastávka konečnou některých linek. Ale pamatuje si tohle město vůbec zeď? Nesní spíš s otevřenýma očima? Raději zapomíná, a ostatně, možná mu stačí mýtus o sjednocení. Váží si ale toto město, které v miniaturní podobě zrcadlí celou Evropu druhé poloviny našeho slavného století válek, toho faktu, že opravdu sjednoceno bylo? Uvědomuje si ten zázrak destrukce a nové kreativity? Ano? Město mlčí. Je hluché a němé. Otevřená tlející rána na těle nehynoucí evropské tradice. Už nekrvácí, jen tlí. Zarazili čepel příliš hluboko, a když ji vytáhli, bylo moc pozdě… Berlín je doutnající obětina na oltáři mýtických pohanských božstev starého kontinentu. Duní a plápolá jako koleje, tak jako bubny a ohně pravěkých svatyní. Muselo se to stát. Museli jsme všichni otevřít oči, abychom si uvědomili tu strašlivou sílu dvacátého století. Ne sílu duchovní, ale sílu hmotnou. Berlín byl předurčen k tomu, aby pocítil moc hmoty, která přes noc z jednoho města udělala dvě. Lidem, jako jste vy i já, bylo nastaveno zrcadlo: tak daleko jsme tedy schopni zajít… A bude-li to nutné, půjdeme ještě dál.

…

Jsem ale pořád ještě na Stadt-Mitte a podobně patetické myšlenky chtě nechtě zaháním. Donutím se k dobrému skutku a vhodím drobnou kovovou minci do plechovky potulného kytaristy. V Praze bych to v životě neudělala, ale tady si vzpomenu na knihu Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem a napadne mě, že by to klidně mohl být sám její hlavní hrdina. V Praze chodí lidé žebrat většinou s tím, že jim chybí noha. Tím mě ale rozhodně nedojmou. Já jsem schopna ocenit snahu tohoto hudebníka o vytvoření estetického zážitku pro cestující, a tak jej odměňuji. Na faktu, že vám z upatlaných kalhot vyčuhuje pahýl vaší dolní končetiny, rozhodně nic estetického neshledávám, právě naopak.

Liebst du mich? Entscheide dich! Bůhví proč myslím na to nejzakázanější ovoce na světě. Je to jako strkat hlavu do oprátky a nenechat si přitom podkopnout stoličku. Na život moc a na smrt málo. Sie sind meine einzelne Liebe! Sie sind aber verheiratet und was ist ja schrecklicher…ne­rada bych se příliš kompromitovala, ale tady mi život prchá pod rukama. Nikam před tím neuteču. Alespoň ne tady. Ne v nejstrašnější zetlelé ráně Evropy…

…

Ráno na Wannsee. Řekla bych, že takhle nějak vypadá svatý pokoj. Mlha se poklidně povaluje na hladině jezera, loďky místních zbohatlíků kotví v zátoce. Mladí přestárlí politikové besedují na terase. Já snídám. Vybírám pečlivě, co můj žaludek dnes po ránu snese. Mé zakázané ovoce se plouží okolo mě jako stín a v tváří má drobnou výčitku. Co mám ale říct? Mě nezměníte, obwohl Sie mich ganz andere haben möchten. Já jsem já. Já piju pivo aj rum. Aber das können Sie leider überhaupt nicht verstehen. Kdo jsme v Berlíně? Někdo jiný než v Praze? Někdo horší nebo lepší? Já nevím. Atmosféra Berlína se k Praze přirovnávat nedá, tak strašně se od sebe liší. Občas se ale ta dvě města dokážou vzájemně doplňovat. Na obou je vlastně dost dobře vidět odlišný způsob myšlení našich národů. Berlín je klasicistně obrovský, uchvacující, strhující…pano­vačný. To si o Praze nikdy nepomyslíte. Berlín je hlavní město národa, který kdesi v hloubi duše sní ještě pořád o své nadřazenosti. Jako by se právě jemu přiznávala zvláštní práva. Práva na sjednocení, kterých se ostatní nedočkají, i kdyby je milionkrát ratifikovali. Nemohu než se soustrastně usmát…Není měst ani států, jsou jen lidé.

Braniborská brána – Brandenburger Tor – představuje ten nejznámější symbol Berlína. Její impozantní sloupoví, elegantně usazená kvadriga na vrcholu, to vše vypovídá o jakési zvláštní vzletnosti, která tu panovala před válkou. Teď už se o vzletnosti mluvit nedá. Výstižnější je slovo liberalismus. Co všechno se dá pod ten pojem schovat? Svoboda, volnost, nevázanost, to ano. Humanismus, respekt, ohled člověka k člověku, tím už si nejsem jistá. Na to je snad liberální Evropa příliš líná a zvrácená. Ještě před nedávnem stála Braniborská brána – stejně jako Postupimské náměstí – na hranici dvou zcela odlišných světů. Slovo odlišných v sobě zahrnuje stopy výsměchu: jak se z jednoho města mohly stát dva odlišné světy? Liberalismus na jedné straně a dogmatismus na druhé ovšem podaly očekávaný výkon. Dnes už zbývá jenom ta zvrácenost… V Mauermuseu na Checkpoint Charlie se dá ale nerušeně pozorovat nehynoucí lidská snaha o překonání všech absurdních hranic mezi dvěma světy, které mají být jedním jediným lidským sídlem soustřeďujícím v sobě moc zakázat i povolit, ale až příliš dobře znalým hranice únosnosti. Vždycky se najdou nějací blázni, kteří si vyberou tu trnitější cestu. Mauermuseum je památníkem neobvyklého odhodlání. Žije-li toto fluidum mezi lidmi dodnes, můžeme snad ještě doufat. Ale v co doufat? Stojíme po kotníky ve zmaru! To, čím žili naši rodiče, se dneska tváří jako pasé. A demografické křivky mluví jasně: během padesáti sta let bude naše drahocenná Evropa jen světovou periferií, ubohou skládkou dějin jedné z nejstarších civilizací, propadlých nenávratně do věčnosti. Evropa stárne a my stojíme u jejího samotného zániku, sledujeme, jak pták vkládá veškerou svou zbývající energii do posledních máchnutí mohutnými křídly… Tonoucí se i stébla chytá. Nikde to na vás nezavane víc než v Berlíně, kdekoliv, třeba i na Friedrichstraße nebo na bulváru Unter den Linden. Berlín toho už moc zažil. Berlín stárne rychleji.

Od Braniborské brány je to k Siegessäule rovně za nosem a skoro co by kamenem dohodil. A tady se snad konečně zastavím a trochu si vydechnu. Možná dám starému kontinentu poslední šanci. Stojím pod tím slavným sloupem vítězství a tentokrát nehledím do očí Schillerovi, ale Andělu s odvážně rozevřenýma očima. Třeba není ještě konec našich snah a nadějí, napadne mě při tom pohledu. Nad Berlínem se klene podvečerní nebe. Anděl bdí nad těmi několika miliony lidských životů a stovkami staveb pamatujících to, i ono. Spěte klidně, svědkové němí, i vy, lidé, kteří dokážete mluvit tolik, tolik málo. Dnes pro vás není odpovědí ani na ty nejjasnější otázky. Ulice 17. Juni se pomalu noří do soumraku dějin… Město, které už dotrpělo, hlídá zlatý Anděl, a já odcházím na nejbližší U-Bahn.

Viola Hausnerová