Páté kolo

Aforismy z mezičasí

Na počátku

Každý začátek je těžký, pravil kdosi kdysi, ale není tomu tak. Začátek totiž bývá lehký. Po překonání té chvilky počátečního tření je právě začátek tou nejsnadnější částí cesty, v které nás ještě utvrzuje čerstvost, nezávaznost a prvotní nadšení. Ale když nadšení opadne a dostaví se pochyby… únava… bláto a hrboly… rozvodněná řeka a první beznaděj…

Oč snadnější pak je začít znovu s čistým štítem!

Snad člověk právě proto stále znovu začíná, že ve skrytu duše ví, že může ve skutečnosti začít jenom jednou, že se mu nechce přiznat si jedinečnost a neopakovatelnost přítomné chvíle. Proto předstírá, že se může vrátit na rozcestí a zkusmo se vydat další z cest. Já vím, cest je mnoho. Ale ta naše cesta, životní cesta, cesta životem, ta je jen jedna.

Otázka přímé linie

Ano, ideálem je přímá linie, ale ne za každou cenu. Po pravdě řečeno, je to ideál z principu nedosažitelný. Člověk opilý skutečným životem nekráčí rovně. Vrávorá a trochu se motá, čas od času možná sejde z chodníku a šlápne do bláta. A ač se snaží jít přímo za nosem, jeho stav mu to nedovolí. Není to vinou křivého nosu. Je až neuvěřitelné, že nakonec trefí domů, odemkne si a spočine v blahém moři snů.

Tak i naše cesta se klikatí spolu s naší duší, spolu bloudí a spolu hledají. Teprve když se ztratí jedna druhé, je čas roztrhnout roucho své a plakat.

Jak se císařova dcera zeptala rabi Jehošuy, proč je tak ošklivý

Tak se jmenuje jedno vyprávění z Pěkné knihy příběhů Jaakova bar Avrahama. Příběh je to prostý – císařova dcera se zeptá rabi Jehošuy ben Chananji: „Ach, kolik vědění v sobě máš, a jak jsi šeredný! Jak může být tak velká moudrost v ošklivé nádobě?“ Načež jí rabi na příkladu ukáže, že dobré věci lépe vydrží uschovány v ošklivém obalu. Císař však namítne: „Najdeme přece i mnoho hezkých lidí, kteří mohou studovat Tóru.“ A rabi odvětí: „Kdyby však nebyli tak hezcí, mohli by studovat mnohem lépe,“ a na to už se nedá říct nic.

Já se ale nemohu ubránit pocitu, že se doba poněkud změnila.

Variace na Tournierovo téma

„Portrét se má podobat tváři, nikoli tvář portrétu.“ Portrét, stejně jako ideál nebo předsudek, je strnulý a dvourozměrný. Láska k portrétu je něco jako modloslužba, rezignace na dialog a hlubinu. Než narazit na mělčinu, je vždycky lepší riskovat utopení.

Variace na Leibnizovo téma

Náš život a náš svět není ten nejlepší, ani ten nejhorší ze všech životů a světů. Je to prostě ten jediný, který máme k dispozici.

Negace negace

Ono je dneska náramně in vyvracet zažité a rádoby nezpochybnitelné mýty, pokud možno všecky a docela. Ovšem mezi lidmi určitého ražení je in naopak hájení zpochybněného – hájení lety prověřených konvencí a vystupování proti samoúčelnému boření mýtů, proti popírání pro pocit z popírání.

Vzdor ve vyšším levelu je prostě vzdor vůči vzdoru.

O jedinečnosti

To, že něco není stejné, jistě neznamená, že to není stejně hodnotné. Ostatně půvab je právě v té rozdílnosti. Jakmile se události tvého života začnou opakovat, je to svým způsobem varování. Tvůj pohled přestává rozlišovat a začíná stírat rozdíly. Říká se tomu stárnout. Ale nejen to.

O obecnosti

Záleží na tom, na co se soustředíš, na co se chceš soustředit. Ve všech věcech můžeš vidět spíš shody, nebo spíš rozdíly. Velmi jemné rozdíly se jazykem špatně vyjadřují, protože i ten mnoho rozdílů pomíjí. To ale neznamená, že vůbec neexistují.

Co se týče obecného, jsem přesvědčena, že rozhodně konstruktivnější je vidět shody. Přirozeným důsledkem tohoto postoje je Bůh.

Konečně slova

Je těžké mluvit, a zvláště o Bohu. I básník, stojící před ním, váhá, aby ho nezakryl příliš mnoha omezujícími slovy. Bez mlčení se dá těžko mluvit, ale pouhým mlčením nelze mnohé sdělit. Proto hledáme tu správnou míru. Ale jestliže existuje kompromis mezi slovy a mlčením, není jím právě poezie?

Chce to odvahu, porušit ticho, odvahu a tu trochu nepokory, která dovoluje tvořit.

Přesto

Kdo ví, mlčí. Kdo mluví, neví, říká v padesáté šesté sloce Lao C‘. Ale i on mluvil, a tedy nevěděl. Já také nevím, přesto mlčím.

Návrat

Aforismus je plodem života, nemůžeme však říci, že sám je životem. Po dočtení každého aforismu se vracíme zpátky do života a vystupujeme ze slov do nejistoty.

Oproti vypravování má aforismus jednu velkou výhodu – nesnaží se udělat ze života příběh.

Páté kolo učinilo epochální objev, že mužská varlata nesestupují v průběhu vývoje organismu z míst, která definuje současná věda, ale z oblasti neurocrania (mozkovny). Tato sestupem varlat vyprázdněná oblast se pak v kompenzaci náhlého úbytku tkáně vyplňuje vazivovou tkání. Je třeba poznamenat, že tato hypotéza výrazně vysvětluje některé domněnky obecně přijímané v laickém celospolečenském, zejména feministickém diskurzu.

V současné době probíhají spekulace o vzniku feministické platformy v rámci Pátého kola, která hodlá ze svých pozic útočit na dosud spíše liberalistické pojetí interního diskurzu a která má skrytou podporu v externích kruzích blízkých Pátému kolu. Tyto informace se zatím nepodařilo potvrdit.

Upozornění pro čtenáře – toto je zatím ještě neredigovaný text, který byl jako zápis nahrubo pořízen přímo během debaty. Berte jej zatím s rezervou a pomněte, že se k němu budou postupně vyjadřovat ex post jednotliví účastníci diskuse a text tak bude postupně (snad) morfovat směrem k větší srozumitelnosti a čtivosti. Děkujeme za pochopení.

Dnešní Páté kolo: Filda (který dnešní téma celé spískal), Viola (opilá), Magda (PP), Ondřej. Pozvání přijali Honza Hlávka a Katka Studničková. Cíl setkání: pohádat se o demokratizaci islámu. Zápis vytváří Ondřej v roli negramotné stenografky. Začínáme bez děvčat Magdy a Káti, které nedorazily ani v devět.

Filda zahajuje a dělá si pořádek ve svých poznámkách. Ondřejova teze: Problematika v islámských zemích je opakem euroamerického cultural lag – zatímco euroamerická společenská morálka a systém norem a hodnot zaostává za ekonomickým, politickým a technickým vývojem, v islámských zemích naopak společenský pokrok nabírá předstihu a žádá si změnu. Honza: To, že se islám jako náboženství dnes fundamentalizuje, je v podstatě stejný vývoj opačného směru, jaký probíhal v Evropě v době osvícenství a jeho sporu s křesťanstvím. Vezměme si Hegela, Fichteho apod. Jde o to, že křesťanství bylo bráno ne už jako rada, čím se řídit v praktickém životě, ale jako filozofická interpretace světa. Oni ji vzali a aplikovali na současný svět jako dogma. Základní myšlenkou německého osvícenství je, že Bůh stvořil člověka nedokonalého, s posláním stát se člověkem (rozvinutím rozumu a citu). (…) Tím pádem filozofie, umění a věda byly v souladu s náboženstvím, protože naplňovaly Boží záměr. Filda: Rozdíl je ale v tom, že v islámských zemích je náboženství propojeno se státem. Honza: Ten proces, kterej prošel v podstatě celou Evropou kromě Anglie (která byla vždycky trochu divná)… Viola: Systém je nějak postaven a měl by se nějak samostatně vyvíjet, k tomu docházelo trvale v Evropě. Násilné zasahování do systému islámských zemí je nesporně nesprávné. Evropa v tom měla výhodu, že byla vždy ve všem první. Filda: Ale na tom samotném náboženském systému už je něco špatně – povinnost (i třeba pro turisty) dodržovat náboženské tradice (např. půst) a teze, že vše podstatné již bylo řečeno, že náboženství je neměnné. Honza: Touhle fází jsme si ale prošli všichni. Filda: Ano, ale je přece potřeba ji překonat. A musejí probíhat nějaké boje (příklad reformačních bojů v kat. církvi), které donutí všechny o tom přemýšlet. Honza: Jenže v našich podmínkách když přicházely revoluce, kultura kvetla. Islám tak příhodné podmínky v současnosti nemá.

Filda: To náboženství tvoří diktátory – lidi, kteří jsou pověřeni od Boha. Honza: Ale není větší dobro než spravedlivý a osvícený samovládce. Má nejmenší reakční čas. Dává příklad Aristotela a jeho srovnání jednotlivých politických uspořádání. Demokracie jako nejmenší zlo a nejmenší dobro. Přišla Katka. Filda shrnuje článek „Máme kritizovat islám?“ z Respektu. Přišla Magda.

Ondřej: Kdyby se muslimové ptali na mou osobní zkušenost se životem v demokracii a zda bych jim ji doporučil, rozhodně bych řekl, že ne. Honza: Emanuel Rádl má tezi, že dokud se nějaká společnost snaží o nějakou expanzi svých myšlenek ven, tak díky tomuto úsilí se jí daří zvyšovat či alespoň udržet svou vnitřní kohezi. Katka hovoří o muslimském pocitu méněcennosti ve srovnání s euroamerickou kulturou. Islamisté se začali k vyhraněným formám náboženství přiklánět až poté, co ztratili naději, že se budou moci prosperitou a vývojem vyrovnat právě západnímu světu. Viola vidí islám jako kompenzaci nějaké spirituality – evropská kultura je velmi spiritualizovaná a islámské země nám mohou ukázat, jak to může fungovat s výraznější rolí náboženství ve společnosti. Filda: My jim asi – včetně demokracie (stát dovoluje lidem se rouhat) – připadáme jako děsná „prostituce“. Honza: Tuhle tezi ještě před Chomejním použil Baudelaire. Objevila se otázka (od Ondřeje) , zda Chomejní v noci pod peřinou nečetl Baudelaira. Viola nesouhlasí s vizí společnosti jako automatu fungujícího na základě přesně daných nábožensko-morálních pravidel. Pak se chvíli bavíme o dogmatech.

Káťa nakousává téma nošení šátků a kauz s tím spojených. Filda naříká, že nemá na útratu. Viola končí debatu o penězích. Káťa by se chtěla jinak cítit ve Vídni než v Istanbulu. Filda hovoří o komercionalizaci, chtěl by se vyvarovat toho, aby se v tomto směru Evropa dále šířila. Podle Katky ale komercionalizace pronikla i do arabských států, jen ji tam odlišně přijímají. Načež se do toho Filda zamotal. Hovoříme o islamizovaných fastfoodech (Mohammad Burger, McIslám, McMuslim, Ovocné bombataštičky…). Ondřej je obviněn z toho, že vnáší do diskuse bomby. Káťa hovoří o půstu, Honza dodává, že v islámských zemích je například půst během rammadánu pojímán velmi pokrytecky. Filda klade rouhačskou otázku: „Dokážete meditovat, když jste vyhladovělí?“ (…)

Filda pokládá druhou rouhačskou otázku: „Chceme tady muslimy?“ Magda se ptá, kolik by si jich tak Filda asi představoval. Honza se ptá, zda Filda myslí evropské konvertity nebo skutečné muslimy. Magda míní, že západní konvertité, tedy alespoň ti obhajující islám veřejně, pojímají své náboženství hodně intelektuálně a eticky, což může souviset s evropským důrazem na racionální argumentaci. Naopak Viola rozvíjí myšlenku, že náboženství konvertitů bývá silnější, případně fanatičtější než u rozených věřících. Magda dodává, že s kuřákem, který přestal kouřit, je to podobné (více bojuje proti kouření). Viola – a pak se můžeš stát magorem, nebo dobrým věřícím.

Katka: Myslíte si, že hranice Evropy by měly zůstat otevřené pro další příliv islámských imigrantů? V Evropě tvoří komunity, které jsou těžko integrovatelné. Spíše by se měla tahle otázka nejdříve řešit, až potom by se měly hranice otvírat. Narážíme na otázku pozice islámských imigrantů v USA. Nejsou motivováni a nemají snahu zapojit se do pracovního trhu. Otázka asijské menšiny (Vietnamci).

(píše Ondřej) Když jsem přišel, byla tu jen Jitulka. Začali jsme se bavit o článcích, které Jíťa posílala. Kromě toho, který napsala sama a který sumarizoval základní teoretická pojetí tabu v současnosti, jsme hovořili hlavně o těch dvou dalších, odkaz najdete níže. Docela jsme se pobavili, označili jsme články a celý server za poměrně pofidérní. Postupně se dotrousily Magda a Viola, jen Filda, náš dnešní Godot, se zdá být stále v nedohlednu.

Je po čtvrt na jedenáct. Za méně než třičtvrtě hodiny nás vyhodí do našich domovů. Nebo spíš na ulici. Dorazil Filda, tak jsem se konečně odhodlal otevřít počítač, jenže to vůbec neznamená, že se zbytek ooooO (jak interně symbolicky značíme Páté kolo) rozhodl a odhodlal zahájit diskusi na téma tabu. Já a Jitulka jsme už dávno rozhodnuti, že se dneska opijeme, pročež konzumujeme již druhou láhev lehkého a trochu sladšího italského vína. Je vynikající.

Hovoříme o počtu sexuálních partnerů a o otázce, zda je tato „veličina“ na daném jedinci podle nějakých charakteristik odhadnutelná. Detaily tu radši psát nebudu, laskavý čtenář promine a s potěšením si domyslí všechny komizující konotace. Pošeptal jsem Jítě do ucha, aby to zkusila nějak nenápadně přeorientovat na téma tabu. Pochopila. Ostatní nikoliv. Za chvíli odbije půl jedenácté.

Virus HIV špatně snáší sucho, to jste věděli? No vážně! Viola si ubalila cigaretu. Hovoříme o Olomouci. Ach ty olomoucké tvarůžky! Fildovi někdo ukradl fagot, ale Filda uznává, že si za to mohl sám. Blbé na tom je, že to byl školní fagot, takže Filda buď bude muset buď nahradit plnou cenu fagotu, což dělá 24 000, nebo zakoupit nový. To je asi fakt smůla. Číšnice si přišla pro poslední objednávky.

Cítím se po dnešním ooooO velmi obohacen, díky článkům od Jíti jsem si přečetl něco o tom, co je tabu (měl jsem to vědět už dávno vzhledem k tomu, co studuji, ale čert to vem…). Nad některými články jsme se opravdu pobavili. Pokud se chcete pobavit také, podívejte se na odkaz, který uvádím v závěru summara. Můžete pojmout text jako zábavný kvíz na téma „odhalte, jak je v tomto textu dekonstruováno tabu a jak je jiné tabu konstruováno“.

Jíťa i Filda by chtěli být s tím pánem, kterého viděli v tramvaji. No vážně – a z toho mám velmi smíšené pocity. Chtěl bych s ním být i já? Byl by to konstruktivní vztah? Bylo by to to, čemu Anthony Giddens říká „tekutá láska“? Nebo snad „plastická sexualita“? Chtěl by i pan Anthony Giddens být s tím pánem v tramvaji? Vnímáte v tomto summáru nějaká tabu? A co Jan Tleskač?

Slíbený odkaz je ZDE .

DOSLOV: Jitulka nám na půl roku odjede do Anglie. Jsme z toho smutní rozhodně mnohem víc než se na první pohled zdá a tak nám jistě odpustíte, že jsme se „trošku odchýlili“ od původně plánovaného tématu… Kdybyste chtěli, abychom napsali summarum i z rozlučkového večírku, napište nám to do diskuse Slunce v duši přeje Ondřej.

Ahoj vážení. Zde je summarum z pondělního pátého kola. Rozhodl jsem se dát ho rovnou na net, to kolování mezi členy po emailu je evidentně „fruitless“. Upravujte přímo zde, dle toho, co si pamatujete a já nestihl zapsat. Kdo nejste ještě v redakčním systému a chcete něco opravovat, pište to do diskuse pod článek, opravím to za vás. Mějte se.

(Summarum píše Ondřej.) Dnes se nás sešlo neuvěřitelných sedm! Kromě tradiční sestavy, bohužel zase bez Jitulky, si s sebou někteří přitáhli své drahé polovičky a jako host přišel Robert. Nejdřív každý mluvil o něčem jiném a pak převládlo téma tabu. Podle toho, jak diskuse začínala, by si jeden skoro myslel, že mluvit o tabu je tabu.

Čůrání na veřejnosti není tabu, dokonce ani když čůráte na dům umění. Plácáme se kolem toho, co to vlastně tabu je. Je vražda tabu? Možná je nejblíže Káťa, tvrdí Robert – tabu musí být aspoň jednou za čas překročeno, aby to bylo tabu. Tabu je podle Káti opakem každodennosti, např. příslušníci primitivních kmenů kdesi kdysi měli zvíře, které se nesmělo lovit, bylo to tabu. Jednou za čas se dali dohromady, vyrazili na něj, hromadně ho ulovili a snědli – to by mohl být nějaký potvrzovací rituál. Ale dál se plácáme s definicí. Ondřej tvrdí, že se pokoušíme moc ze široka.

Dostali jsme se k první možná definici – tabu je to, o čem se nemluví. To není špatný. Je ale holocaust tabu? Není to spíš tak, ptá se Káťa, že tabu je to, co je nezpochybnitelné? Viola otevírá téma „tabu v umění“. Dříve byla tabu napsat skladbu tak jednoduchou jako Bolero. Jenže podle Ondřeje právě tohle tabu není, jen se tomu tak říká. Co třeba incest? To dříve tabu bylo a dnes už není. Problém, který řešíme, je rozdíl mezi tabu a zákonem. Kde se vezme tabu? Vždy je v něm nějaké hledisko strachu. Filda navrhuje vybrat si jedno konkrétní tabu a bavit se o něm, jinak se nehneme z místa. Nakonec voláme Jítě, aby nám řekla, co teda vlastně to tabu je. Ondřej (po pěti letech studia sociologie) zarytě mlčí a stydí se, i když jen trošku, protože ví už dávno, že teoretická sociologie není zrovna jeho doména. A tak tu sedíme a čekáme, až se ozve náš přítel na telefonu. Jsem zvědav, zda dnes vyplýtváme i 50 na 50…

Filda se stydí navrhnout tabu onanie. Někdo v návaznosti na to navrhuje definovat tabu jako „to při čem koktáme, když o tom hovoříme“.

Definice od přítele na telefonu: Tabu je společenská nebo intrapsychická norma, jejíž překročení by způsobilo vyobcování z kolektivu nebo potřebu očistného rituálu. Tabu se dělí na dotyková, čichová, jídelní, sexuální, apod. Moderní podoba tabu: tabu jazyková – v politické korektnosti (negr).

I po definici se diskuse táhne jako hodně starý sirup. Robert má otázku: jak tabu přestává být tabu? Je to tím, že ho někdo překročí, třeba v literatuře, nebo tomu předchází nějaká postupná „detabuizace“? Přišel Šimon. Toms: To asi záleží na tom, co chceš detabuizovat. Detabuizace asi probíhá postupně, takže společnost na danou věc zapomíná. Podle Magdy k tomu jsou potřeba příhodné společenské podmínky a detabuizace pak probíhá v reakci na ně a v jejich mezích. Ondřej – co třeba Giordano Bruno a jeho upálení za „protikřesťanské a rouhačské myšlenky“? Byl upálen za to, že porušil tabu? Robert s Fildou se baví o tom, co je tabu v pankáčské společnosti. Pak se diskuse rozplizla.

Co třeba rituál pozdravení? V ČR je tabu políbit se při setkání přátel. V Rusku nebo třeba ve Francii je to jinak. Magda – co třeba domácí násilí? Je to tabu? Žena většinou neříká na veřejnosti, že jí manžel tluče, a ani on se s tím nejspíš zrovna nechlubí. Co třeba impotence (Magda – co když nemáš orgasmus)? Je to tabu?

Filda – je stále častější mít problém přiznat své náboženské cítění. Stává se z náboženství tabu? Ondřej na začátku říkal, že náboženství ne netabuizuje, ale individualizuje. Filda říká, že když někde řekne, že je věřící, tak se ho hned začnou vyptávat „a co ten nemanželskej sex“ apod., čímž se ho snaží přivést k nějakému tématu, které je ve společnosti tak zakořeněné, že vymykat se mu je vlastně tabu. Do definice od Jíti to ale nezapadá. Dál se bavíme o používání kondomů, ale to se těžko zapisuje. Možná je to tabu. Podle Fildy je tabu to, při čem se člověk stydí (intrapsychická norma), koktá nebo přesouvá předměty. Následuje minuta ticha. Pak někdo uchopí sklenici.

Katka si myslí, že je to na stejné úrovni jako střídání sociálních rolí – s rodiči se bavíme jinak než s učitelem a jinak než s přáteli. Takže něco mezi katolíky třeba tabu není, ale na veřejnosti je. Tabu by ale podle Tomse mělo být něco závažnějšího. I závažnějšího než sex (děda o něm taky ve dvaceti mohl mluvit a teď už o tom nemluví, to přece nic neznamená…). Robert – myslíš, že o tom ani nepřemýšlí? Třeba mu křivdíš… Podle Violy je to nemístné, ale není to tabu.

Snažíme se ještě stále rozlišit jaký je rozdíl mezi tabu a společenskou normou, mezi tabu a zákonem… točíme se v kruhu. Magda vysvětluje Viole, co to znamená „blasfemická báseň“ a hovoří se o televizním pořadu s „divným“ názvem Q, které se natáčelo před Vánoci. Standa (není přítomen) se i­dentifikuje jako „buzna“ a používá adjektivum „buzní“, což Magdu zarazilo. Podle Violy je Standa excentrik. Robert hovoří o temné komoře (dark room) a chce tím dokázat, že slovo buzna je pro jistý fenomén hodně jemné pojmenování.

Plus mínus. Antologie izraelských povídek, Argo, Praha, 2006.

V roce 2006 vydalo nakladatelství Argo jako 25. svazek své edice Současná světová próza po Průvodci zbloudilých Gilada Atzmona (vyd. 2004) další dílo z izraelské literatury. Je jím Plus mínus, výbor čtrnácti moderních povídek autorů několika generací, přeložené studenty a absolventy hebraistiky FF UK. Současná světová próza si neklade za cíl přinášet reprezentativní ukázky z cizích literatur, spíše upozornit na díla, která by neměla uniknout oku milovníka dobré knihy. A zdá se, že v tomto případě se jí to opravdu povedlo.

Protože Plus mínus není ani knihou jediného autora, ani jediného překladatele, přináší pestrý dojem z kontrastních témat a literárních postupů. Na jedné straně tu čteme klasicky koncipovaný příběh zklamaných nadějí osamělé ženy (Vůně šišek), na straně druhé asociativně vystavěný text s erotickými a oidipovskými motivy (např. titulní povídka Plus mínus). Pohybujeme se od realistických témat z nedávné minulosti i současnosti (Za zdí, Teplá káva po ránu) k tématům fantaskním a neskutečným (Bubliny). Setkáme se s prózou od poměrně objektivní (Dopis, který přišel včas) po expresivní a silně subjektivizovanou, kde je skutečnost přímo zdeformována pohledem vypravěče (Navždy zavržený) nebo kde útržky vzpomínek takřka splývají s přítomným dějem (Hodné děvče).

Tato rozmanitost nám ovšem ztěžuje celistvý pohled, který bychom si mohli dopřát u díla jednoho autora. Jenže kouzlo této knihy spočívá právě v napětí protikladů a jistých opakujících se prvcích, které tím výrazněji vyvstávají na pozadí různosti.

Účtování s časem

Plus, mínus, počty a bilance… Antologie vždy účtuje především s danou oblastí literatury. V tomto případě je ale zajímavé si také všimnout, jak se jednotlivé texty vyrovnávají s časem – s tím zoufale krátkým teď a věčným plus a mínus.

Poměrně často je ústředním motivem, kolem kterého se všechno točí, vzpomínka nebo událost z minulosti nějakým způsobem ovlivňující přítomnost. V jedné z prvních povídek je žena pronásledována vzpomínkou z doby mezi dětstvím a dospělostí, a když se miluje na podlaze s neznámým mužem, jakoby se snažila komunikovat se svou dávno zemřelou matkou a přes propast let jí jít příkladem (Neříkám to snad jasně?). Děj tu takřka splývá se vzpomínkami, podobně jako v některých dalších povídkách. V jiné zase až po babiččině smrti vychází najevo léta skrývané rodinné tajemství (Babiččina pec na pity).

Dokonce tři povídky začínají úmrtím nebo pohřbem – dvě z nich jsou smrtí jakoby orámovány a ani v jiných nejsme smrti vzdáleni. Lidská smrt nám dočasnost všeho připomíná nejdůrazněji a pohřby jsou dobrou záminkou pro návrat do minula, ale v Plus mínus umírá i leccos jiného. Vztah nebo manželství, naděje, cit, víra…

Titulní povídka Plus mínus sama znázorňuje plynutí času a jeho subjektivně vnímané zrychlení v průběhu života. Tohoto efektu dosahuje autor opakováním nadpisů odstavců v první části textu, které nás už v dalších částech nezdržuje. Text sám je založen na principu asociativně řazených cárů vzpomínek, přičemž ze začátku poměrně nevinné vzpomínky pozvolna přecházejí v eroticky až obscénně zabarvené útržky. A při tom všem žádný jasný signál neodlišuje skutečné vzpomínky od falešných vzpomínek či představ, takže i čtenář zůstává na pochybách.

Jsou však i věci, které se s časem nemění. S matkou jako univerzální, bezčasovou ženskou postavou se setkáváme v následující oidipovské povídce Nefertiti.

Život se nevrátí, už nikdy

Povídka Navždy zavržený, a s ní celá kniha, začíná sugestivním výrokem Smyslem našeho života je doprošovat se ženy, jež nás odmítá. V této silně subjektivizované próze je muž vykreslen jako odvozená existence, navždy odsouzená k závislosti. Vypravěč přitom sugeruje typičnost příběhu, jako by mluvil za celé své pohlaví, a i samotné téma partnerské roztržky je podáno jako nevyhnutelný rituál v soužití muže a ženy. Celá scéna se pak v očích vypravěče mění v něco na způsob posledního soudu, kdy se rozhoduje o jeho příštím osudu. Odpustí? Neodpustí? Za pomoci násilí i drsných nadávek hraje muž dál svou roli, zatímco žena trucuje. Jemu jde o všechno, vždyť kdyby byl zavržen, ztratil by kromě čistě pudových rozkoší i veškerou jistotu, že tu je a za něco stojí, nárok na útočiště a vlastně všechno. Proto se jeho myšlenky upínají k jedinému – k okamžiku zavržení a tomu, co bude pak. Spousty žen se budou smát a vesele pouštět větry, zatímco my budeme mrtví.

Takový vývoj událostí začne paranoidně vnímat jako nutnost, jíž se nelze ubránit. Na scénu vstupuje cynismus a pomstychtivost pramenící z pocitu závislosti, které se nemůžeme zbavit. Ten vztek z nejistoty vlastnění, pocitu vlastního ponížení a neplnohodnotnosti vlastního života nakonec ústí v agresi.

Setkáváme se tu vlastně s dvojí nesvobodou – se závislostí na ženě a účastí v neovlivnitelném řetězu příčin a následků. Z toho pak plyne pocit zpackaného života uplývajícího do nenávratna.

Podobné zabarvení má i povídka Za zdí, v níž životní nenaplnění plyne naopak z nedostatečného ukotvení a neschopnosti dát svému životu smysl. Člověk žijící v hodnotovém vzduchoprázdnu je nezralý a tápající, což se odráží i v jeho manželství. Vztah k druhému je pro něj spíše ohrožením než jistotou. Smutek a ztráta perspektivy je cítit také z Vůně šišek, i když se jinak obě povídky od Navždy zavrženého značně liší.

Podobenství moderní doby

Moderní židovská literatura má oproti klasickým evropským literaturám jednu velkou výhodu – otevírá se v ní prostor pro setkání tisícileté tradice a moderních tendencí. Tohoto potenciálu zdařile využívá působivé podobenství na jedno z nejvíce frekventovaných témat moderní doby, na téma smrti Boha. Povídka Nevezmeš od spisovatelky Gajl Harevenové kombinuje moderní vypravěčskou metodu s biblickými aluzemi a narážkami na osud Izraele v jeho dlouhém, možná až příliš dlouhém vztahu s Bohem. V souladu s očekáváním, vyvolaným už názvem s odkazem na třetí přikázání, sledujeme, co se stane v případě překročení tohoto přikázání v čase smrti Boha. Toho představuje jakýsi Otec, strach vzbuzující Pán země, všemocný a nevyzpytatelný, jehož skutečné jméno je nevyslovitelné. Vypravěčka je z nějakého důvodu vyvolena a povolána k zdánlivě nesmyslné činnosti, v níž věrně vytrvá, i když je Otec už mrtvý. Otec nenabyl vědomí, a tak nebylo nikoho, kdo by mě mohl zprostit úkolu, který trval mnohem déle, než měl Otec patrně v úmyslu. Shromáždění u jeho smrtelné postele vyvrcholí zneuctěním jeho jména i památky. Ale pak…!

S Desaterem se setkáváme i v povídce Ne a ne a ne a ne, ale zde jsou to už jen slova beze smyslu, jako dětská říkanka. Stejně jako smysl Zákona se někam vytratila i kauzalita. Vypravěčka je tak povrchní, že vůbec nedokáže vnímat hlubší souvislosti ani chápat jednání ostatních. Žije izolovaná od světa, uzavřená ve zvláštní umělosti. Na těle nosí tenký trikot barvy kůže, který nikdy neodkládá, takže ji její muž nikdy neviděl nahou a ani to neví. Jenomže zatímco ona v této umělosti vidí dokonalost, manžel ji podezírá z nestoudnosti a nevěry. Se soustředěním na motiv druhé kůže souvisí i ženina povrchnost.

Možná se právě zde setkáváme se svérázným naplněním moderního kultu umělé přirozenosti, k němuž patří jak „nedbalá elegance“, tak „přírodní make-up“. Make-up se stal „druhou kůží“ moderní ženy a mnohé si bez něj, tak jako naše vypravěčka bez své druhé kůže, připadají nahé. Ona vlastně dosáhla ideálu – nikdo ji nikdy neviděl takovou, jaká doopravdy je. Ale co je důležitější, ona se tím takovou doopravdy stala. Vždyť kdo rozhodne, kde začíná umělost, nedá-li se rozeznat od přirozenosti?

Na tyto a podobné problémy vám kniha pochopitelně odpověď neposkytne – však je to kniha a ne Děd Vševěd. Ale než hledat takzvaně správné odpovědi je někdy důležitější najít tu pravou otázku. Nebo, v případě literatury, pořádně si užít hledání.

Magda

(Autorka studuje na FF UK a je členkou skupiny Páté kolo)