Páté kolo

…. pozlátko všemi uctívané, oroduj za nás

pozlátko lákavostí planoucí, oroduj za nás

pozlátko plné rozkoší, oroduj za nás…

Byl jsem úplně vyčerpán nadšením a očekáváním. Nezbývalo mi však, než čekat. Stál jsem celé dny. Snažil jsem se udržet rovnováhu, tak jsem se opíral o ostatní. Všichni kolem mě na tom byli stejně jako já. Stáli jsme namačkaní na sobě. Jako sardinky. Chtěli jsme dopředu! V moři průměrných hlav jsem lovil ve své paměti. Vzpomínal jsem na dětství, na televizi, na město! Bylo daleko na pevnině. Bylo tam neskutečně rušno… Stroje kácely a řezaly stromy z alejí a parků. Lidé kupovali na oheň špalky a kusy nábytku od pouličních prodejců. V řeznictvích často visely poutače: „Speciální nabídka! Prso, stehno, křídlo za 50% ceny! Neotálejte s nákupem! Čerstvá celebrita právě dnes!“ I u nás neustále bublal na ohništi kotlík. Maso vždycky provonělo celý byt. Populární osobnosti nás dennodenně sytily. Hltali jsme je. Nestačilo nám je zahlédnout v televizi. Museli jsme je vidět na vlastní oči, slyšet je živě, dotýkat se jich,  chutnat je. Ve městě jsme měli všeho dostatek. Směli zde totiž bydlet jen vysoce postavení. Chudina byla vystěhována na periferii, do pracovních sídel. My jsme měli jinou starost – prahli jsme po senzacích. Nudili jsme se. Jediné, co nás sytilo, byla zábava. Čím zvrhlejší, brutálnější, čím více šokující – tím výživnější. V ulicích se konaly průvody lákající nás na nové stripped-show. Veřejné popravy byly také na denním pořádku. Nedávno dokonce zavedli „intelektuální šipky“: byli náhodně vybráni tři jedinci žijící vlastním stylem života. Ti byli přivázáni k jednomu sloupu a otáčeli se. Kdo se šipkou pětkrát za sebou trefil do stejného, mohl si vymyslet techniku jeho popravy. Pořád přicházeli s novými způsoby, jak nás zabavit… Pak se ale na každém rohu objevily letáky. Dravá reklamní kampaň pobláznila všechny obyvatele. Nastala davová psychóza. Lidé se chodili dívat do přístavu, jak pokračuje stavba. Když pak pokrývali moře, na břehu se tísnili nedočkavci dychtící zabrat přední místa. Nová reality-show uchvátila nás všechny. Opustili jsme svůj blahobyt a vydali se vstříc opravdovému životu a nekonečné zábavě. Od té doby co postavili pódia bylo město takřka prázdné. Všichni byli tady. Když jsme sem šli, mezi bloky lidí vedly úzké uličky. Dostali jsme se tak až sem, k vzdálenějšímu pódiu. V tu dobu jsem se ztratil. Stal jsem se jedním z nich. Účastnil jsem se té masové akce. Všechno v mém okolí mě udivovalo. Hořel jsem zvědavostí, ale nikam jsem neviděl. Tam někde vpředu se vše odehrávalo. Světlo tam zářilo jako žhavé slunce. Ale jen výjimečně jsem tam dohlédl. Nebyl jsem dost průbojný, byl jsem ještě mladý. Nevěřil jsem ani tomu, že bych se kdy k pódiu dostal. Pod nohama to hučelo a šumělo. Voda nás nadnášela. Někdy mě vynesla osamělá vlna, a já měl rozhled. Viděl jsem moře. Byla tma, ale světlo z pódia dosáhlo daleko. To moře vytvářeli lidé. Všude byly na sobě namačkané jejich hlavy – dav, co se neustále zmítal v hladu, zabořen do plachty pokrývající hladinu. Kam až oko dohlédlo, všude se potácely  postavy konzumentů. Vypadalo to jako obrovská koláž vlasů. Sotva mohli dýchat, ale každý chtěl vidět dopředu. Jednou jsem dohlédl ještě dál. Opět v noci. V temnotě, kde již nebylo možné poznat hlavy lidí od černé oblohy, jsem zpozoroval míhající se světlo. Nebylo pochyb. Viděl jsem další pódium. Všude okolo mne se nacházela osvětlená pódia, rozeseta mezi davem. Těch světýlek na obzoru! Kymácející-se osoby skomíraly strádáním a touhou prodrat se kupředu. I já měl hlad, ale občas přiletěla vznášedla. Prodávali hotdogy, hamburgery, apod. Nápoj byl k tomu zdarma. Samozřejmě jsme to kupovali všichni. Zasytilo to, ale jen na hodinu. Než se tu vznášedlo objevilo znovu, trpěli jsme opět hladem. Ale teď už jsem byl v davu tak zaklesnutý, že jsem se nemohl vrátit. Měl jsem problémy i otočit hlavu. Od určité doby mě dav tlačil kupředu. Neměl jsem na výběr. Někdy se vpředu ozval hluk. Lidé tam křičeli a opírali se do nás. Na chvíli jsme nemohli ani nadýchnout. Najednou ale vše ustalo a vpředu bylo spousta místa. Běželi ostatní a já běžel taky. Měl jsem co dělat, abych nespadl. Bál jsem se těch nohou. Bál jsem se úderů dupajících podrážek. Znenadání jsem narazil do lidí přede mnou. Ocitl jsem se opět v lisu. Čím víc jsem se blížil k pódiu, tím větší byl tlak. Takhle jsem strávil většinu těch časů. V čekání, až se dostanu kupředu. Pak jsem tam najednou byl! Opět jsme běželi kupředu  a já jsem stanul pod pódiem. Najednou jsem vše viděl. Byl tam krásný člověk oděný celý ve zlatě. Leskl se a ukazoval se nám všem. Přišly tanečnice. Točily se kolem něj. Byly spoře oděné a tuze krásné. Celé zlaté a stříbrné. Užíval si okamžik slávy a dav aplaudoval. Nastala veliká show. Naproti mu napochodovalo několik silných vazounů. Pral se se všemi, postupně je porážel. Padali mrtví na zkrvavenou podlahu pódia. Jednomu zlomil vaz a s křikem ho hodil do publika. Nechápal jsem. Kde se v něm vzala taková síla? Stal se zkrátka miláčkem publika. Všechny porazil. Poté se ale stala podivná věc. Jeden z nich jej rychlým pohybem zabil. Náš hrdina padl. Všichni jsme nenávistně křičeli. Nechali ho zabít! Načež přišlo vznášedlo a do nejbouřlivější části publika spustilo nějakou látku. Syčelo to a ti lidé hrozně křičeli. Co se ale dělo? Řvouni prostě zmizeli. Nastal dusot těch za nimi. Ten zvuk se nesl na vlnách. Utíkali kupředu, zabrat jejich místa. Opět přišel pořadatel a vyprávěl vtipy. Všichni se smáli a zapomněli na to, co se stalo. Vyhlásil tedy nové kolo hry. Z osvícené plošiny se vynořil jeřáb. On ho ovládal. Jeřáb nám bloudil na hlavami. Zrovna pršelo a on na chvíli zmizel až v temných mracích. Najednou se znovu spustil. Přímo mně nad hlavu. Kybernetická ruka mě uchopila za ramena. Byl jsem tažen nahoru. Pode mnou moře průměrných lidí. Všichni stejní jako já. Viděl jsem ty udivené hlavy na mě upřené. Moře hlav mizelo v temnu. Nerozuměl jsem tomu. To opravdu vybrali mě? Vždyť jsem naprosto nezajímavý člověk. Ale byl jsem vylosován. Jeřáb mě táhl. Dosadil mě na pódium. Bylo tu tolik místa, že jsem se nemohl udržet na nohou. O nikoho jsem se neopíral. Pořadatel mluvil a mluvil ukazujíc na mě. Dav začal tleskat a mě odvedli do zákulisí. Tam mě rychle umyli, nakrmili, a začali líčit. Do žil mi vpravili nějaké látky. Najednou jsem se cítil zdravý a neskutečně silný. Vnímal jsem vše okolo sebe, každý štěteček, co natíral mou kůži. Oblékli mě do nádherného oblečení. Takové jsem si nikdy předtím nemohl dovolit. Když mi jeden člověk nasazoval paruku, dal mi do ruky nůž. „Až budou stát proti tobě, na nic nečekej a bodej do nich. Musíš je odstranit rychle, jinak to vyprchá a tobě dojde šťáva.“ Ale já jsem byl tak silný a sebejistý, že jsem byl sto porazit celé národy svalovců. Nicméně jsem si nůž ponechal. Přípravy netrvaly déle, než hodinu. Potom mě vyvedli zpět na pódium. Dav jásal. Nyní jsem byl já ten krásný člověk. Všem jsem se ukazoval. Všichni mě milovali. Přišly tanečnice. Byly tak krásné! Jedna krásnější, než druhá. Vlastně vypadaly všechny stejně. Stejná tvář, stejné tělo. Byly to produkty továrny na krásu. Točily se kolem mě a tolik se smály! Už jsem věděl, co přijde potom. Vyhrnula se na mě horda svalovců. Začal souboj. Dávali mi hrozné rány, ale já jsem měl nadlidskou sílu! Opětoval jsem jim jejich údery ve větším. Pár jsem jich ubil pěstmi. Některé jsem milosrdně hodil zkrvavené do publika. Chtěl jsem, aby to přežili. Pak přišel pořadatel, zvedal mi ruce. Cítil jsem, jak pomalu slábnu. Nedával jsem to však na sobě znát. On ale vyhlásil posledního bojovníka a já se zděsil. Nemohl jsem už bojovat! Třináctý svalovec nakráčel. Poznal jsem ho, byl to ten, co sprovodil ze světa mého předchůdce. Zalekl jsem se. On to poznal a rozeběhl se na mě. Na nic jsem nečekal,  vytáhl jsem nůž. Bodl jsem mu jej do břicha a předstíral jsem, že ho častuji údery pěstí. On postupně umdléval, až se svalil bezvládně na pódium. Hned nastala veliká sláva a mezitím, co se na mě snášely konfety, zatímco létaly rachejtle, nenápadně za mnou umývali krev z pódia. Prohlásili, že jsem se stal novým vítězem. Za odměnu mě prý čeká spokojený život v domě, který pro mě připravili. Spadla zástěna a vedle pódia se objevil krásný veliký dům se snad dvaceti pokoji, vysazený na vysokých sloupech, celý skleněný a celý jen pro mě. Vystoupal jsem po můstku a od té doby se oddávám spokojenému životu v krásném domě. Perfektně se o mě starají, krmí mě těmi největšími pochutinami a dokonale pečují o mé zdraví. Pouštějí mi jakoukoli hudbu, o kterou jen naznačím zájem. Záběry z jednotlivých místností se také objevují na velkoplošné obrazovce. Jednou za čas také sjedu na plošině mezi lid. Dotýkají se mě, mluví se mnou. Celé hodiny pak skandují moje jméno. Nyní jsme celebritou ve světě reality-show. Jsem cool a in, stal jsem se idolem v záplavě obyčejných. Do mé prosklené ložnice vodí ty nejkrásnější dívky světa, abych si s nimi užil. Dav to sice sleduje, ale já jsem šťastný. Zažívám slávu. Jsem krásný, mladý a  lid mě zbožňuje. Každý den posiluji a ve zbývajícím čase mě učí umění tántry. Stávám se dokonalým milencem a to ještě zvyšuje mou sledovanost. Dav se nyní nehrne k pódiu, kde se neustále odehrávají neúspěšné turnaje, všichni se chtějí dostat k mému prosklenému domu. Je to pozlátko, tak příjemné, jsem polobůh. Nyní jsem nejoblíbenější muž celé země. Právě ležím unaven v posteli s jednou nádhernou Indkou. Budím se za nadšeného křiku a slávy. Můj prosklený dům se zatahuje! Opona ho zcela zakrývá. Indka se také probudila. Přicházejí muži v bílém. Odvádějí Indku: „No co si čekal? Myslíš, že hamburgery se tu masem naplněj samy? Sám moc dobře víš, jak tě ty dole žerou. Ale byl si dobrej, škoda tě!“ říká oblékajíc-si župan. Odchází a míjí muže v bílém, kteří ke mě přistupují. Za zády popruhy. Chytají mě. Bráním se, škubu, ale příliš pozdě. Dávají mi roubík. Nemůžu křičet. Ruce mi přivazují,  stejně tak nohy. Nemohu se hýbat. Do žíly mi vsunují dlouhou kovovou jehlu a k ní hadičkou připojují injekční stříkačku. Palec v chirurgické rukavici pístem postupně vytlačuje průzračnou látku. Do mého těla se tiše plíží smrt. Už jenom poslouchám, nemá smysl se bránit. Slyším stále ten hluk a rozpoznávám jednotlivé zvuky: hlas pořadatele, aplaus účinkujících, famfáry a rachejtle. Někdo vyhrál turnaj! Mají místo mě náhradu… Filip Jakš, 3–2006 (úprava 10 – 2007)

Páté kolo učinilo epochální objev, že mužská varlata nesestupují v průběhu vývoje organismu z míst, která definuje současná věda, ale z oblasti neurocrania (mozkovny). Tato sestupem varlat vyprázdněná oblast se pak v kompenzaci náhlého úbytku tkáně vyplňuje vazivovou tkání. Je třeba poznamenat, že tato hypotéza výrazně vysvětluje některé domněnky obecně přijímané v laickém celospolečenském, zejména feministickém diskurzu.

V současné době probíhají spekulace o vzniku feministické platformy v rámci Pátého kola, která hodlá ze svých pozic útočit na dosud spíše liberalistické pojetí interního diskurzu a která má skrytou podporu v externích kruzích blízkých Pátému kolu. Tyto informace se zatím nepodařilo potvrdit.

Upozornění pro čtenáře – toto je zatím ještě neredigovaný text, který byl jako zápis nahrubo pořízen přímo během debaty. Berte jej zatím s rezervou a pomněte, že se k němu budou postupně vyjadřovat ex post jednotliví účastníci diskuse a text tak bude postupně (snad) morfovat směrem k větší srozumitelnosti a čtivosti. Děkujeme za pochopení.

Dnešní Páté kolo: Filda (který dnešní téma celé spískal), Viola (opilá), Magda (PP), Ondřej. Pozvání přijali Honza Hlávka a Katka Studničková. Cíl setkání: pohádat se o demokratizaci islámu. Zápis vytváří Ondřej v roli negramotné stenografky. Začínáme bez děvčat Magdy a Káti, které nedorazily ani v devět.

Filda zahajuje a dělá si pořádek ve svých poznámkách. Ondřejova teze: Problematika v islámských zemích je opakem euroamerického cultural lag – zatímco euroamerická společenská morálka a systém norem a hodnot zaostává za ekonomickým, politickým a technickým vývojem, v islámských zemích naopak společenský pokrok nabírá předstihu a žádá si změnu. Honza: To, že se islám jako náboženství dnes fundamentalizuje, je v podstatě stejný vývoj opačného směru, jaký probíhal v Evropě v době osvícenství a jeho sporu s křesťanstvím. Vezměme si Hegela, Fichteho apod. Jde o to, že křesťanství bylo bráno ne už jako rada, čím se řídit v praktickém životě, ale jako filozofická interpretace světa. Oni ji vzali a aplikovali na současný svět jako dogma. Základní myšlenkou německého osvícenství je, že Bůh stvořil člověka nedokonalého, s posláním stát se člověkem (rozvinutím rozumu a citu). (…) Tím pádem filozofie, umění a věda byly v souladu s náboženstvím, protože naplňovaly Boží záměr. Filda: Rozdíl je ale v tom, že v islámských zemích je náboženství propojeno se státem. Honza: Ten proces, kterej prošel v podstatě celou Evropou kromě Anglie (která byla vždycky trochu divná)… Viola: Systém je nějak postaven a měl by se nějak samostatně vyvíjet, k tomu docházelo trvale v Evropě. Násilné zasahování do systému islámských zemí je nesporně nesprávné. Evropa v tom měla výhodu, že byla vždy ve všem první. Filda: Ale na tom samotném náboženském systému už je něco špatně – povinnost (i třeba pro turisty) dodržovat náboženské tradice (např. půst) a teze, že vše podstatné již bylo řečeno, že náboženství je neměnné. Honza: Touhle fází jsme si ale prošli všichni. Filda: Ano, ale je přece potřeba ji překonat. A musejí probíhat nějaké boje (příklad reformačních bojů v kat. církvi), které donutí všechny o tom přemýšlet. Honza: Jenže v našich podmínkách když přicházely revoluce, kultura kvetla. Islám tak příhodné podmínky v současnosti nemá.

Filda: To náboženství tvoří diktátory – lidi, kteří jsou pověřeni od Boha. Honza: Ale není větší dobro než spravedlivý a osvícený samovládce. Má nejmenší reakční čas. Dává příklad Aristotela a jeho srovnání jednotlivých politických uspořádání. Demokracie jako nejmenší zlo a nejmenší dobro. Přišla Katka. Filda shrnuje článek „Máme kritizovat islám?“ z Respektu. Přišla Magda.

Ondřej: Kdyby se muslimové ptali na mou osobní zkušenost se životem v demokracii a zda bych jim ji doporučil, rozhodně bych řekl, že ne. Honza: Emanuel Rádl má tezi, že dokud se nějaká společnost snaží o nějakou expanzi svých myšlenek ven, tak díky tomuto úsilí se jí daří zvyšovat či alespoň udržet svou vnitřní kohezi. Katka hovoří o muslimském pocitu méněcennosti ve srovnání s euroamerickou kulturou. Islamisté se začali k vyhraněným formám náboženství přiklánět až poté, co ztratili naději, že se budou moci prosperitou a vývojem vyrovnat právě západnímu světu. Viola vidí islám jako kompenzaci nějaké spirituality – evropská kultura je velmi spiritualizovaná a islámské země nám mohou ukázat, jak to může fungovat s výraznější rolí náboženství ve společnosti. Filda: My jim asi – včetně demokracie (stát dovoluje lidem se rouhat) – připadáme jako děsná „prostituce“. Honza: Tuhle tezi ještě před Chomejním použil Baudelaire. Objevila se otázka (od Ondřeje) , zda Chomejní v noci pod peřinou nečetl Baudelaira. Viola nesouhlasí s vizí společnosti jako automatu fungujícího na základě přesně daných nábožensko-morálních pravidel. Pak se chvíli bavíme o dogmatech.

Káťa nakousává téma nošení šátků a kauz s tím spojených. Filda naříká, že nemá na útratu. Viola končí debatu o penězích. Káťa by se chtěla jinak cítit ve Vídni než v Istanbulu. Filda hovoří o komercionalizaci, chtěl by se vyvarovat toho, aby se v tomto směru Evropa dále šířila. Podle Katky ale komercionalizace pronikla i do arabských států, jen ji tam odlišně přijímají. Načež se do toho Filda zamotal. Hovoříme o islamizovaných fastfoodech (Mohammad Burger, McIslám, McMuslim, Ovocné bombataštičky…). Ondřej je obviněn z toho, že vnáší do diskuse bomby. Káťa hovoří o půstu, Honza dodává, že v islámských zemích je například půst během rammadánu pojímán velmi pokrytecky. Filda klade rouhačskou otázku: „Dokážete meditovat, když jste vyhladovělí?“ (…)

Filda pokládá druhou rouhačskou otázku: „Chceme tady muslimy?“ Magda se ptá, kolik by si jich tak Filda asi představoval. Honza se ptá, zda Filda myslí evropské konvertity nebo skutečné muslimy. Magda míní, že západní konvertité, tedy alespoň ti obhajující islám veřejně, pojímají své náboženství hodně intelektuálně a eticky, což může souviset s evropským důrazem na racionální argumentaci. Naopak Viola rozvíjí myšlenku, že náboženství konvertitů bývá silnější, případně fanatičtější než u rozených věřících. Magda dodává, že s kuřákem, který přestal kouřit, je to podobné (více bojuje proti kouření). Viola – a pak se můžeš stát magorem, nebo dobrým věřícím.

Katka: Myslíte si, že hranice Evropy by měly zůstat otevřené pro další příliv islámských imigrantů? V Evropě tvoří komunity, které jsou těžko integrovatelné. Spíše by se měla tahle otázka nejdříve řešit, až potom by se měly hranice otvírat. Narážíme na otázku pozice islámských imigrantů v USA. Nejsou motivováni a nemají snahu zapojit se do pracovního trhu. Otázka asijské menšiny (Vietnamci).

(píše Ondřej) Když jsem přišel, byla tu jen Jitulka. Začali jsme se bavit o článcích, které Jíťa posílala. Kromě toho, který napsala sama a který sumarizoval základní teoretická pojetí tabu v současnosti, jsme hovořili hlavně o těch dvou dalších, odkaz najdete níže. Docela jsme se pobavili, označili jsme články a celý server za poměrně pofidérní. Postupně se dotrousily Magda a Viola, jen Filda, náš dnešní Godot, se zdá být stále v nedohlednu.

Je po čtvrt na jedenáct. Za méně než třičtvrtě hodiny nás vyhodí do našich domovů. Nebo spíš na ulici. Dorazil Filda, tak jsem se konečně odhodlal otevřít počítač, jenže to vůbec neznamená, že se zbytek ooooO (jak interně symbolicky značíme Páté kolo) rozhodl a odhodlal zahájit diskusi na téma tabu. Já a Jitulka jsme už dávno rozhodnuti, že se dneska opijeme, pročež konzumujeme již druhou láhev lehkého a trochu sladšího italského vína. Je vynikající.

Hovoříme o počtu sexuálních partnerů a o otázce, zda je tato „veličina“ na daném jedinci podle nějakých charakteristik odhadnutelná. Detaily tu radši psát nebudu, laskavý čtenář promine a s potěšením si domyslí všechny komizující konotace. Pošeptal jsem Jítě do ucha, aby to zkusila nějak nenápadně přeorientovat na téma tabu. Pochopila. Ostatní nikoliv. Za chvíli odbije půl jedenácté.

Virus HIV špatně snáší sucho, to jste věděli? No vážně! Viola si ubalila cigaretu. Hovoříme o Olomouci. Ach ty olomoucké tvarůžky! Fildovi někdo ukradl fagot, ale Filda uznává, že si za to mohl sám. Blbé na tom je, že to byl školní fagot, takže Filda buď bude muset buď nahradit plnou cenu fagotu, což dělá 24 000, nebo zakoupit nový. To je asi fakt smůla. Číšnice si přišla pro poslední objednávky.

Cítím se po dnešním ooooO velmi obohacen, díky článkům od Jíti jsem si přečetl něco o tom, co je tabu (měl jsem to vědět už dávno vzhledem k tomu, co studuji, ale čert to vem…). Nad některými články jsme se opravdu pobavili. Pokud se chcete pobavit také, podívejte se na odkaz, který uvádím v závěru summara. Můžete pojmout text jako zábavný kvíz na téma „odhalte, jak je v tomto textu dekonstruováno tabu a jak je jiné tabu konstruováno“.

Jíťa i Filda by chtěli být s tím pánem, kterého viděli v tramvaji. No vážně – a z toho mám velmi smíšené pocity. Chtěl bych s ním být i já? Byl by to konstruktivní vztah? Bylo by to to, čemu Anthony Giddens říká „tekutá láska“? Nebo snad „plastická sexualita“? Chtěl by i pan Anthony Giddens být s tím pánem v tramvaji? Vnímáte v tomto summáru nějaká tabu? A co Jan Tleskač?

Slíbený odkaz je ZDE .

DOSLOV: Jitulka nám na půl roku odjede do Anglie. Jsme z toho smutní rozhodně mnohem víc než se na první pohled zdá a tak nám jistě odpustíte, že jsme se „trošku odchýlili“ od původně plánovaného tématu… Kdybyste chtěli, abychom napsali summarum i z rozlučkového večírku, napište nám to do diskuse Slunce v duši přeje Ondřej.

Ahoj vážení. Zde je summarum z pondělního pátého kola. Rozhodl jsem se dát ho rovnou na net, to kolování mezi členy po emailu je evidentně „fruitless“. Upravujte přímo zde, dle toho, co si pamatujete a já nestihl zapsat. Kdo nejste ještě v redakčním systému a chcete něco opravovat, pište to do diskuse pod článek, opravím to za vás. Mějte se.

(Summarum píše Ondřej.) Dnes se nás sešlo neuvěřitelných sedm! Kromě tradiční sestavy, bohužel zase bez Jitulky, si s sebou někteří přitáhli své drahé polovičky a jako host přišel Robert. Nejdřív každý mluvil o něčem jiném a pak převládlo téma tabu. Podle toho, jak diskuse začínala, by si jeden skoro myslel, že mluvit o tabu je tabu.

Čůrání na veřejnosti není tabu, dokonce ani když čůráte na dům umění. Plácáme se kolem toho, co to vlastně tabu je. Je vražda tabu? Možná je nejblíže Káťa, tvrdí Robert – tabu musí být aspoň jednou za čas překročeno, aby to bylo tabu. Tabu je podle Káti opakem každodennosti, např. příslušníci primitivních kmenů kdesi kdysi měli zvíře, které se nesmělo lovit, bylo to tabu. Jednou za čas se dali dohromady, vyrazili na něj, hromadně ho ulovili a snědli – to by mohl být nějaký potvrzovací rituál. Ale dál se plácáme s definicí. Ondřej tvrdí, že se pokoušíme moc ze široka.

Dostali jsme se k první možná definici – tabu je to, o čem se nemluví. To není špatný. Je ale holocaust tabu? Není to spíš tak, ptá se Káťa, že tabu je to, co je nezpochybnitelné? Viola otevírá téma „tabu v umění“. Dříve byla tabu napsat skladbu tak jednoduchou jako Bolero. Jenže podle Ondřeje právě tohle tabu není, jen se tomu tak říká. Co třeba incest? To dříve tabu bylo a dnes už není. Problém, který řešíme, je rozdíl mezi tabu a zákonem. Kde se vezme tabu? Vždy je v něm nějaké hledisko strachu. Filda navrhuje vybrat si jedno konkrétní tabu a bavit se o něm, jinak se nehneme z místa. Nakonec voláme Jítě, aby nám řekla, co teda vlastně to tabu je. Ondřej (po pěti letech studia sociologie) zarytě mlčí a stydí se, i když jen trošku, protože ví už dávno, že teoretická sociologie není zrovna jeho doména. A tak tu sedíme a čekáme, až se ozve náš přítel na telefonu. Jsem zvědav, zda dnes vyplýtváme i 50 na 50…

Filda se stydí navrhnout tabu onanie. Někdo v návaznosti na to navrhuje definovat tabu jako „to při čem koktáme, když o tom hovoříme“.

Definice od přítele na telefonu: Tabu je společenská nebo intrapsychická norma, jejíž překročení by způsobilo vyobcování z kolektivu nebo potřebu očistného rituálu. Tabu se dělí na dotyková, čichová, jídelní, sexuální, apod. Moderní podoba tabu: tabu jazyková – v politické korektnosti (negr).

I po definici se diskuse táhne jako hodně starý sirup. Robert má otázku: jak tabu přestává být tabu? Je to tím, že ho někdo překročí, třeba v literatuře, nebo tomu předchází nějaká postupná „detabuizace“? Přišel Šimon. Toms: To asi záleží na tom, co chceš detabuizovat. Detabuizace asi probíhá postupně, takže společnost na danou věc zapomíná. Podle Magdy k tomu jsou potřeba příhodné společenské podmínky a detabuizace pak probíhá v reakci na ně a v jejich mezích. Ondřej – co třeba Giordano Bruno a jeho upálení za „protikřesťanské a rouhačské myšlenky“? Byl upálen za to, že porušil tabu? Robert s Fildou se baví o tom, co je tabu v pankáčské společnosti. Pak se diskuse rozplizla.

Co třeba rituál pozdravení? V ČR je tabu políbit se při setkání přátel. V Rusku nebo třeba ve Francii je to jinak. Magda – co třeba domácí násilí? Je to tabu? Žena většinou neříká na veřejnosti, že jí manžel tluče, a ani on se s tím nejspíš zrovna nechlubí. Co třeba impotence (Magda – co když nemáš orgasmus)? Je to tabu?

Filda – je stále častější mít problém přiznat své náboženské cítění. Stává se z náboženství tabu? Ondřej na začátku říkal, že náboženství ne netabuizuje, ale individualizuje. Filda říká, že když někde řekne, že je věřící, tak se ho hned začnou vyptávat „a co ten nemanželskej sex“ apod., čímž se ho snaží přivést k nějakému tématu, které je ve společnosti tak zakořeněné, že vymykat se mu je vlastně tabu. Do definice od Jíti to ale nezapadá. Dál se bavíme o používání kondomů, ale to se těžko zapisuje. Možná je to tabu. Podle Fildy je tabu to, při čem se člověk stydí (intrapsychická norma), koktá nebo přesouvá předměty. Následuje minuta ticha. Pak někdo uchopí sklenici.

Katka si myslí, že je to na stejné úrovni jako střídání sociálních rolí – s rodiči se bavíme jinak než s učitelem a jinak než s přáteli. Takže něco mezi katolíky třeba tabu není, ale na veřejnosti je. Tabu by ale podle Tomse mělo být něco závažnějšího. I závažnějšího než sex (děda o něm taky ve dvaceti mohl mluvit a teď už o tom nemluví, to přece nic neznamená…). Robert – myslíš, že o tom ani nepřemýšlí? Třeba mu křivdíš… Podle Violy je to nemístné, ale není to tabu.

Snažíme se ještě stále rozlišit jaký je rozdíl mezi tabu a společenskou normou, mezi tabu a zákonem… točíme se v kruhu. Magda vysvětluje Viole, co to znamená „blasfemická báseň“ a hovoří se o televizním pořadu s „divným“ názvem Q, které se natáčelo před Vánoci. Standa (není přítomen) se i­dentifikuje jako „buzna“ a používá adjektivum „buzní“, což Magdu zarazilo. Podle Violy je Standa excentrik. Robert hovoří o temné komoře (dark room) a chce tím dokázat, že slovo buzna je pro jistý fenomén hodně jemné pojmenování.

V médiích se stále objevují kauzy s osobními výroky prezidenta Klause. Posledně se chystá vyslovit na konferenci OSN v New Yorku svůj osobní názor na ekologické problémy, a tím je bagatelizovat. Prezident si již zvykl kritizovat české poměry, glosovat, přitom tyto – pro prezidenta nereprezentativní – výroky označit za svůj osobní názor.

Jeho tajemník Ladislav Jakl zdůrazňuje, že svobodné vyjadřování patří mezi práva každého občana a Václav Klaus bude mluvit sám za sebe. Proto prý jeho kontroverzní názor neovlivní naše budoucí postavení v OSN.

Jakl dle mého nemá pravdu. Klaus je jako přednašeč přitažlivý tím, že je prezidentem České republiky, proto je každé jeho slovo spjato s naší zemí. Není důležité, jaký Klaus je, ale jak je veřejností vnímán – a to je nyní jednoznačně jako prezident, nikoli jako občan. Podle toho se musí chovat a svá slova volit s diplomatickou obezřetností.

Spor s Nejvyšším soudem

Klaus se dostal i do sporu s Ivou Brožovou – předsedkyní Nejvyššího soudu o jmenování místopředsedy soudu. Ústavní soud již rozhodl ve prospěch Brožové.

Martin Bursík v Otázkách Václava Moravce správně podotkl, že je paradoxní situace, když se hlava státu pře s „rukou“ státu (Nejvyšším soudem). Klaus by rozhodnutí Ústavního soudu neměl komentovat, už vůbec ne jej kritizovat a v žádné případě ne tak silnými slovy, jako „ohrožení demokracie“. Působí pak jako malé křičící kopající dítě.

Povinnosti prezidenta

Každá funkce přináší krom vlivu i jisté požadavky. U katolických kněží je to celibát, u politiků je to diplomatické vyjadřování. U politického postavení nejvyššího proto předpokládám nutnost nevyjadřovat VŮBEC svůj osobní názor. Názor státu má být názorem prezidenta. Přetvářku proto přehlédněme, i když je lepší, když by prezentované názory vycházely z hlubokého přesvědčení (jak tomu bývalo u Václava Havla). Pokud Klaus odmítá prezentovat stát, odmítá tak i vážnost svého úřadu. Sám se shazuje.

V očích všech má být prezident ztělesněním státu. Pokud to Václav Klaus neumí, není dobrým prezidentem.

Autor je studentem dějin umění na KTF UK a členem skupiny Páté kolo.

Vidím je přes rovnoběžné železné příčky. Jsou pár, jsou spolu a jsou velmi spokojení. Jako by vůbec nevnímali okolní svět. Nepokouší se nabourat každodenní rituály. Žijí výhradně z nich. Plivou si do dlaní a obratnými pohyby se umyjí za ušima, dokáží se i obrátit a poškrábat se zuby na boku či na stehně. Potravu drží v obou rukou a pozvolna ukusují. Vydávají při tom podivně uklidňující škrábavé zvuky. Neustále vyhlíží, větří jestli se něco nemění, ale jejich domov je neskutečně klidný. Nejsou to však tvorové hloupí, naopak jsou velmi kreativní a celý den přemisťují předměty denní potřeby podle nově nabytého přesvědčení o ideální koncepci domácnosti. Občas jim otevřu dvířka a nechám je proběhnout se po skříni. Obvykle čas stráví sháněním novin na novou výstelku. Celý plát novin pak dokáží vtáhnout úzkými dvířky, natrhat na proužky vystlat si jimi postele. Nakonec se stejně vrátí zpátky do klece. Nechtějí být jinde, chtějí žít v kleci, mají rádi to své, to na co jsou zvyklí. Jejich svět jim vyhovuje, neradi by na něm něco měnili. Pro ně existuje okolní prostředí jen z představ které si utvořili ze zpráv o něm. Bojí se, když mají vyrazit ven, jsou nesví. Nesnáší změny. Takoví už lidé jsou, žijí si v kleci a vyhovuje jim to. Kdyby jenom zjistili, jak těžce se nám krysám žije mimo klec… nedostatek potravy, honba za postavením, kariéra, práce. Život není tak jednoduchý jako v kleci. Přesto mě s těmi ubohými lidičkami něco spojuje. Máme společnou mříž klece, odděluje náš a jejich svět. Pozoruji je v jejich klícce a oni zřejmě přes mříž pozorují mě. Vidí mezi námi a jimi výplet, proto se domnívají, že jsme v kleci. Jak mají lidsky povýšené pohledy, narcisové! Jak jsou naivní, mříž je pro ně symbolem jejich svobody. Myslí si, že my jsme v kleci, zatímco jsou to oni, kdo jsou uzavření do svého ubohého světa. My ještě stále o kleci víme, kdežto oni už ji nevidí. Nikdy se nepoučí.

Existují 3 čeledi myších systémů: myš kuličková, myš optická a myš komunikační. Poslední zmíněná čeleď se vyskytuje pouze ve dvou exemplářích, a to na naší skříni. Vyznačuje se podivným antropomorfním chováním, takřka nevyžaduje pozornost, je napájena vlastními zdroji, pokud ty však pozbydou účinku, vyznačují se paradoxně komunikační myši extrémní komunikativností. Právě tehdy se nejvíce podobají lidem…

Filip Jakš

Vytvořeno 7–2007 (Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)

Otáčí se a drtí kosti zaživa. Velký mlýnek bez přestávky pracuje. Neustále za velkého praskání a hluku ozubených kol. Tato technika je známa již od středověku. Jen nyní je dovedena k dokonalosti. V jeho zubech už skončili nemnozí dobrodinci. Zelená barva se vesele rozlévá na čerstvém listu. K mlýnku vede spád přímo ze vstupní haly. Lidé na ulici ani netuší, proč tento dům spotřebuje tolik proudu i v horkém létě. Obrovská koňská síla zajišťuje naprosto dokonalé rozemletí obětí. Ani kostička nezůstane vcelku. Motor burácí a řve, však se také oběti občas brání a snaží s vyhnout osudu. Jejich křik však za tlusté zdi není slyšet. Lístek na stonku roste jako o závod, rostlinka nasazuje pupeny, již brzy ponese plodnice, stačí jen vykvést. Stroj má obrovskou sílu a rychlost. Kdo vstoupí do dveří, za nimiž se ozývá podivný hluk, se obvykle ani nezmůže na slovo, aby varoval své nástupce. Dveře za ním zapadnou. Stroj jej zpracuje. K jinému užitku jeho osoba není. Žil a pachtil se proto, aby jeho tělo ukončilo svou pouť zde a takto, bez jediného důvodu. Ach ta nádherná květinka, jak nádherně se její poupě postupně rozvíjí, jak nádherné je pozorovat zrod něčeho krásného. Celý systém je důmyslně promyšlen. Lidé jsou sem zváni z celého Třetího města. Podle náhodného výběru jsou jim zasílány pozvánky a oni poslušně jako ovečky chodí na městský úřad. Jak to u nás všechno krásně funguje. Jen otevřou dveře do kanceláře, již je lámou obrovská a bleskurychlá kola. Nemají šanci přežít. Však se alespoň zbytečně netrápí. Zajímavé je, že když květina rozvíjí poupě, její listy na čas povadnou, obětuje něco ze své vitality pro krásu – jak ušlechtilá obětavost. Mlýnek má po stěnách samozřejmě zařízení na zachytávání krve, ta je jako největší poklad svedena do speciální misky, celá tělní hmota pak spadne do lisu, odkud je důkladně odstraněna veškerá tělní tekutina. Tuhá tkáň pak padá do kolečka. Masokombináty ani netuší, odkud se bere drť do jejich produktů. A zde ho již máme, květ v plné síle, jak nádherný, jak silný, jeho barva oslňuje vše v okolí. Blahodárná krev je cezena a čištěna, když projde všemi očistnými procesy, dostane se dlouhými trubkami do plechové nádobky s úzkým vývodem, na konci zploštělým. A zde již přijdu na řadu já. Jednou za čas konvičku uchopím, projdu svým milovaným skleníkem a zaleju právě kvetoucí rostlinku. Pozoruji jak krev postupně plní květ rudou barvou. Celým mým skleníkem se line nasládlá vůně … A já se pak jen zhoupnu v křesle, zapálím dýmku, a pozoruji toto mé dílo, krásnější a dokonalejší, než dílo Boží. Jak je nádherný pocit dávat vzniknout životu, starat se o něj, hýčkat jej a vlastnoručně tu nádheru krmit tím pro něj nejcennějším. Jsem umělec, tvořím krásno, dokonce krásno živoucí. Je něco na světě dokonalejšího? Uchvácen svým dokonalým dílem s dýmčičkou v ústech houpu se ve svém proutěném křesle a občasně se zaposlouchám do tlumeného vzdáleného zvuku rachotícího stroje. Holt takoví už my Evropané jsme …

Filip Jakš

Vytvořeno 11–2006 (Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)

Byl to on. Nebyl? Psal. Nebo maloval? Byl to On! Psal, maloval, dělal, co mohl. Psal na zdi. Psal tam vzkazy. Ale Oni se narodili jinde. Nerozuměli mu. Mluvili cizí řečí a neměli ho rádi. Psal jim návody, jak žít. Oni však měli zdi, kterými hraničili svůj majetek, hraničili cesty a měli zdmi lemované všechny cesty jejich života. Neradi se dívali do stran. Používali zdi, jako sedativa proti tomu, co sráželo jejich autority. Za zdmi ale něco bylo. Byly tam slyšet jen zvuky, skřeky, zoufalé volání. Kdo to byl? On se o zvuky vždycky zajímal. Ale Oni ho nikdy nenechali přelézt zeď. Vskutku. Třeba teď! Nikdo nešel! Nikdo se neblížil, ulice prázdná. Skočil na zeď a chtěl se za ní nahnout. Ale ty zvuky ustaly a místo nich se za ním vynořili Oni. Ti potvoři! Ruka, prsty, nehty, škub, dopad, zem, nápřah, rána, nápřah, kopanec, rozmach, pěst, vztek, úder, zlost, trest … … dnes taky dostal za vyučenou. Přelézal zeď. Oni to zakázali. Byl prostě na ulici a Oni Mu nerozuměli. Nebo spíš On nerozuměl Jim. Chodili tou ulicí každý den. Tam i zpět. Mluvili, no vlastně spíš vydávali zvuky, ale On v tom slyšel jen nucený dialog beze slov. Byl ale jedním z Nich. Narodil se tu. Ale nerozuměl Jim, odepsali Ho. On však věděl, že Oni nějak žijí. Pohodili Ho na ulici a On to přijal jako dar. Měl tu ulici rád. Ale nenáviděl zdi. Zdi lemovaly ulice. Zdi byly něco, co ho věznilo. Kvůli nim měly cesty jen dva směry. Chtěl vědět, co jsou ty zvuky. Vlastně uvězněným zvukům, hlasům už trochu rozuměl. Neříkaly slova. Nevěděl jak, ale věděl, co říkají. Říkaly jen, že to tak nemá být. Co tím mají na mysli? Třeba zdi, jako On. Jenomže zvuky nikdo neposlouchal. On seděl. On poslouchal. On psal. Psal na zdi. Neuměl to. Nikdo to nečetl. Všichni prošli kolem a když viděli stěnu popsanou, neviděli v tom písmo. Tak šli. Šli dál. A večer se zase vraceli. S železnou pravidelností to dělali v tu samou dobu. Nechodili sami. Měli své spoluchodce, se kterými přizvukovali. On je poslouchal, učil se od Nich, jenže Je nechápal. Tak psal. Tak, jak to uměl. Snažil se. Dělal tahy, čáry, znaky. Oni to nečetli. Udělal tři čáry. Nikdo se o to nezajímal. Udělal pět čar. Nic. Vytvořil shluk, skupinu čar. A Oni se na to podívali! On psal. Psal na zdi a psal tam vzkazy. Mluvili jinou řečí. Nesnášeli Ho. Jenom Ho trpěli. Občas Mu dali za vyučenou. A On psal. Napsal na zeď tři shluky znaků. Oni přišli. Podívali se. Šli dál. Pak šli zpět. Přizvukovali. Podívali se. Byli tu nově napsané vzkazy. Pak otočili pohledy na Sebe a začali přizvukovat. On byl nadšený. Psal na zdi. Dělal to rád. Chtěl Jim porozumět. Nechápal Je. Chodili jen tam a zpět. Pospíchali. Měli jen dva směry. Tak psal. Začínal to chápat. Už věděl, co je psát. Teď už nepsal znaky. Psal písmena. Oni přizvukovali. Napsal víc písmen. Oni zvučili víc. Napsal slovo. Chtěl Jim říct celý svůj život. To, co dělal, bylo, že psal. Teď mu rozuměli. Napsal: P-Í-Š-U. Oni četli. Oni chápali. Oni dočetli. Oni dočetli a přizvukovali. Oni zvučili a odběhli. Oni přiběhli a zvučili. Bylo Jich hodně a zvučili nahlas. Zvučili víc a Jeho opět zbili, ztrestali Ho. On je nechápal. Chtěl napsat něco, co je bude ovlivňovat. Neviděl Jejich smysl života na světě. Oni šli rychle tam a šli rychle zpět. Nelíbili se mu. Věděl, že Ho nenávidí. Už věděl, že to, co uvěznili, jsou slova, která se ozývají. Byla za zdí a Oni je znali. Ale nechtěli je. Nechali je za zdí, tam nebyla vidět. On psal odjakživa. Psal a chtěl něco říct. Psal a byl to On sám a byl to jeho život. Byly to Jeho znaky. Oni pořád jen chodili. Nechápali Ho a tak psal Sebe. Teď věděl, jak psát slova. Teď napíše slova, napíše slova – napíše sousloví, napíše sousloví – napíše větu, napíše větu – napíše Sebe. Usnul. … probudil se a věděl tu větu. On jí viděl před Sebou. Bylo mu jasné, že to je ta pravá věta, že to je to, co hledal. Nerozuměl Jim a o tom psal. Napíše tohle. Napíše Sebe. Znovu vzal rydlo. Psal. Udělal znak, bylo to písmeno. Psal dál udělal písmeno, byla to slabika. Udělal další, bylo to slovo. Psal dál, napsal znak, bylo to písmeno, dopsal písmeno, byla to slabika, dopsal slabiku, bylo to slovo, dopsal slovo, byla to věta, bylo to poselství. Oni přišli, četli, odešli. Přišli, četli, zvučili, odešli. Přišli další, zvučili, přišlo jich víc, zvučili, přišli další, bylo jich hodně, neodešli. Přišli další, zvučili, přizvukovali, bylo jich hodně, byl jich dav. Byla jich hromada. Byla jich plná ulice. Byl to lán. Zvučili. Sebrali se, utekli. Byli pryč. Bylo ticho. Nikdo nezvučil. On čekal. Četli, ale nečtou. Slyšel něco. Dunělo to. Byli to Oni. Jejich kroky. Běželi zpět. Všichni. Stál u nápisu. Slyšel to, ty údery, dusali. Viděl něco, lesklo se to, drželi to. Běželi, hodně rychle. Řítili se. Běžely záblesky. Byli u Něj. Napřáhli se. Zabodli to do něj. Bodali a zarývali. Bylo to ostří. Věděl to. Upadl. Byl mrtvý. Byl On mrtvý? On byl nápis. Napsal Ho, byl to On. Napsal: Z-A-S-T-A-V S-E

Filip Jakš

Vytvořeno 10–2004 (Autor ještě nebyl členem skupiny Páté kolo a studoval humanitní gymnázium.)

Co způsobuje fakt, že člověku přijde něco krásného? Je to bezesporu vkus. Někteří filosofové (Baumgarten a následovníci) jej označují za další smysl člověka. Díky vkusu se dostává to co vidíme, slyšíme (zkrátka smyslově poznáváme) do oblasti cítění, aniž by tento vjem prošel rozumem. Pak se nám něco zdá krásného, ale nevíme proč… Ale pryč od teorií, budiž příklad! Nám mužům se přirozeně líbí ženy – někdy i pravda muži, což nemusí hned vypovídat o naší jiné sexuální orientaci. No, je to zamotané, ale pakliže se nám líbí ženy, tedy objekt naší potencionální sexuální touhy, zdají se nám krásné. My ale zpravidla nepoznáme, co je na ženě skutečně krásného. Marně se o to pokoušíme. Tvrdíme například, že žena má krásné hluboké oči – ve skutečnosti může být silně namalovaná a my si to jen neuvědomujeme. Můžeme tvrdit, že má krásné boky, ale je to jen „štíhlé“ oblečení, které jí dobře padne a dokresluje ty správné ženské tvary. Obvykle to jsou však stejně pohyby a gesta, čím se nám zdá krásná; nebo nonverbální komunikace, jistá koketnost, volba slov, aj. Rozumově si to neuvědomujeme. Když se pokoušíme popsat náš „typ“ (myšleno ideální typ krásky), pokoušíme se marně, neboť dívka našich snů, kterou reálně potkáme a na první pohled nás uchvátí, se pak může diametrálně lišit od našeho „typu“. Nemá proto příliš velký význam snažit se popsat kamarádům, co na dívce vzbuzuje náš obdiv či lásku, protože skutečnost nám stejně bude většinou unikat. Mužský první pohled na ženu je zcela iluzivní. Až časem s ní stráveným on objeví ony triky a kouzlo vyprchává, ovšem nikdy ne tak, aby byl muž schopen do detailu definovat „krásu této ženy“ (pokud tak učiní, je to první chybný krok vedoucí k rozchodu). Slečny pak mají neskutečnou moc si s námi zahrávat, aby se nám zalíbily (což také dělají a je to dobře). Díky tomu, že tak činí, získávají náš obdiv. Pak si můžeme myslet, že jsou dokonalé. Pokud se však pokusíme popsat to, co se nám na nich líbí, narazíme na vlastní neschopnost. Náš vkus se nedá popsat, nedotýká se rozumu, obchází jej. (Jak bychom se jinak dokázali dojmout?) Hodnotíme bez kritérií. Kritéria si vytváříme, abychom si odůvodnili svou volbu „krásného“, abychom dodatečně vkusu dodali rozum. Stejně tak tomu může být v umění nebo v čemkoli, co svou krásou podléhá našemu vkusu…

Filip Jakš

(Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)