Páté kolo

This post is password protected. To view it please enter your password below:

Password:

This post is password protected. To view it please enter your password below:

Password:

Hello my colleagues,

here you can find all your presentations which I collected from you. Hope it will help to pass this… ehm ehm… course. Message for those of you, who still didnt send me presentations: send it please to ondrej (at) pa­tekolo.org. Thanx. You can leave your comments or discuss below this article – no problem. You will need to wait a while for your comment's approval – the antiSPAM protection. Sorry for that…

Long live to Lazarsfeld, our great god!

Ondrej

a model for assessing changes in voting intention – DOWNLOAD – 175KB, PPT

art of asking why – DOWNLOAD – 176,5KB, PPT

invasion from mars – DOWNLOAD – 75,5KB, PPT

magazines in cities – DOWNLOAD – 166KB, PPT

the influentials (weimann) – DOWNLOAD – 134,5KB, PPT

what missing the newspaper means – DOWNLOAD – 64KB, PPT

the strength of weak ties – DOWNLOAD – 168KB, PPT

merton – DOWNLOAD – 49,5KB, PPT

the nature of personal influence – DOWNLOAD – 39KB, DOC

the nature of personal influence – DOWNLOAD – 53KB, PPT

two-step flow of communication – DOWNLOAD – 67KB, PPT

personality strength – DOWNLOAD – 34,5KB, DOC

personality strength – DOWNLOAD – 37KB, PPT

…. pozlátko všemi uctívané, oroduj za nás

pozlátko lákavostí planoucí, oroduj za nás

pozlátko plné rozkoší, oroduj za nás…

Byl jsem úplně vyčerpán nadšením a očekáváním. Nezbývalo mi však, než čekat. Stál jsem celé dny. Snažil jsem se udržet rovnováhu, tak jsem se opíral o ostatní. Všichni kolem mě na tom byli stejně jako já. Stáli jsme namačkaní na sobě. Jako sardinky. Chtěli jsme dopředu! V moři průměrných hlav jsem lovil ve své paměti. Vzpomínal jsem na dětství, na televizi, na město! Bylo daleko na pevnině. Bylo tam neskutečně rušno… Stroje kácely a řezaly stromy z alejí a parků. Lidé kupovali na oheň špalky a kusy nábytku od pouličních prodejců. V řeznictvích často visely poutače: „Speciální nabídka! Prso, stehno, křídlo za 50% ceny! Neotálejte s nákupem! Čerstvá celebrita právě dnes!“ I u nás neustále bublal na ohništi kotlík. Maso vždycky provonělo celý byt. Populární osobnosti nás dennodenně sytily. Hltali jsme je. Nestačilo nám je zahlédnout v televizi. Museli jsme je vidět na vlastní oči, slyšet je živě, dotýkat se jich,  chutnat je. Ve městě jsme měli všeho dostatek. Směli zde totiž bydlet jen vysoce postavení. Chudina byla vystěhována na periferii, do pracovních sídel. My jsme měli jinou starost – prahli jsme po senzacích. Nudili jsme se. Jediné, co nás sytilo, byla zábava. Čím zvrhlejší, brutálnější, čím více šokující – tím výživnější. V ulicích se konaly průvody lákající nás na nové stripped-show. Veřejné popravy byly také na denním pořádku. Nedávno dokonce zavedli „intelektuální šipky“: byli náhodně vybráni tři jedinci žijící vlastním stylem života. Ti byli přivázáni k jednomu sloupu a otáčeli se. Kdo se šipkou pětkrát za sebou trefil do stejného, mohl si vymyslet techniku jeho popravy. Pořád přicházeli s novými způsoby, jak nás zabavit… Pak se ale na každém rohu objevily letáky. Dravá reklamní kampaň pobláznila všechny obyvatele. Nastala davová psychóza. Lidé se chodili dívat do přístavu, jak pokračuje stavba. Když pak pokrývali moře, na břehu se tísnili nedočkavci dychtící zabrat přední místa. Nová reality-show uchvátila nás všechny. Opustili jsme svůj blahobyt a vydali se vstříc opravdovému životu a nekonečné zábavě. Od té doby co postavili pódia bylo město takřka prázdné. Všichni byli tady. Když jsme sem šli, mezi bloky lidí vedly úzké uličky. Dostali jsme se tak až sem, k vzdálenějšímu pódiu. V tu dobu jsem se ztratil. Stal jsem se jedním z nich. Účastnil jsem se té masové akce. Všechno v mém okolí mě udivovalo. Hořel jsem zvědavostí, ale nikam jsem neviděl. Tam někde vpředu se vše odehrávalo. Světlo tam zářilo jako žhavé slunce. Ale jen výjimečně jsem tam dohlédl. Nebyl jsem dost průbojný, byl jsem ještě mladý. Nevěřil jsem ani tomu, že bych se kdy k pódiu dostal. Pod nohama to hučelo a šumělo. Voda nás nadnášela. Někdy mě vynesla osamělá vlna, a já měl rozhled. Viděl jsem moře. Byla tma, ale světlo z pódia dosáhlo daleko. To moře vytvářeli lidé. Všude byly na sobě namačkané jejich hlavy – dav, co se neustále zmítal v hladu, zabořen do plachty pokrývající hladinu. Kam až oko dohlédlo, všude se potácely  postavy konzumentů. Vypadalo to jako obrovská koláž vlasů. Sotva mohli dýchat, ale každý chtěl vidět dopředu. Jednou jsem dohlédl ještě dál. Opět v noci. V temnotě, kde již nebylo možné poznat hlavy lidí od černé oblohy, jsem zpozoroval míhající se světlo. Nebylo pochyb. Viděl jsem další pódium. Všude okolo mne se nacházela osvětlená pódia, rozeseta mezi davem. Těch světýlek na obzoru! Kymácející-se osoby skomíraly strádáním a touhou prodrat se kupředu. I já měl hlad, ale občas přiletěla vznášedla. Prodávali hotdogy, hamburgery, apod. Nápoj byl k tomu zdarma. Samozřejmě jsme to kupovali všichni. Zasytilo to, ale jen na hodinu. Než se tu vznášedlo objevilo znovu, trpěli jsme opět hladem. Ale teď už jsem byl v davu tak zaklesnutý, že jsem se nemohl vrátit. Měl jsem problémy i otočit hlavu. Od určité doby mě dav tlačil kupředu. Neměl jsem na výběr. Někdy se vpředu ozval hluk. Lidé tam křičeli a opírali se do nás. Na chvíli jsme nemohli ani nadýchnout. Najednou ale vše ustalo a vpředu bylo spousta místa. Běželi ostatní a já běžel taky. Měl jsem co dělat, abych nespadl. Bál jsem se těch nohou. Bál jsem se úderů dupajících podrážek. Znenadání jsem narazil do lidí přede mnou. Ocitl jsem se opět v lisu. Čím víc jsem se blížil k pódiu, tím větší byl tlak. Takhle jsem strávil většinu těch časů. V čekání, až se dostanu kupředu. Pak jsem tam najednou byl! Opět jsme běželi kupředu  a já jsem stanul pod pódiem. Najednou jsem vše viděl. Byl tam krásný člověk oděný celý ve zlatě. Leskl se a ukazoval se nám všem. Přišly tanečnice. Točily se kolem něj. Byly spoře oděné a tuze krásné. Celé zlaté a stříbrné. Užíval si okamžik slávy a dav aplaudoval. Nastala veliká show. Naproti mu napochodovalo několik silných vazounů. Pral se se všemi, postupně je porážel. Padali mrtví na zkrvavenou podlahu pódia. Jednomu zlomil vaz a s křikem ho hodil do publika. Nechápal jsem. Kde se v něm vzala taková síla? Stal se zkrátka miláčkem publika. Všechny porazil. Poté se ale stala podivná věc. Jeden z nich jej rychlým pohybem zabil. Náš hrdina padl. Všichni jsme nenávistně křičeli. Nechali ho zabít! Načež přišlo vznášedlo a do nejbouřlivější části publika spustilo nějakou látku. Syčelo to a ti lidé hrozně křičeli. Co se ale dělo? Řvouni prostě zmizeli. Nastal dusot těch za nimi. Ten zvuk se nesl na vlnách. Utíkali kupředu, zabrat jejich místa. Opět přišel pořadatel a vyprávěl vtipy. Všichni se smáli a zapomněli na to, co se stalo. Vyhlásil tedy nové kolo hry. Z osvícené plošiny se vynořil jeřáb. On ho ovládal. Jeřáb nám bloudil na hlavami. Zrovna pršelo a on na chvíli zmizel až v temných mracích. Najednou se znovu spustil. Přímo mně nad hlavu. Kybernetická ruka mě uchopila za ramena. Byl jsem tažen nahoru. Pode mnou moře průměrných lidí. Všichni stejní jako já. Viděl jsem ty udivené hlavy na mě upřené. Moře hlav mizelo v temnu. Nerozuměl jsem tomu. To opravdu vybrali mě? Vždyť jsem naprosto nezajímavý člověk. Ale byl jsem vylosován. Jeřáb mě táhl. Dosadil mě na pódium. Bylo tu tolik místa, že jsem se nemohl udržet na nohou. O nikoho jsem se neopíral. Pořadatel mluvil a mluvil ukazujíc na mě. Dav začal tleskat a mě odvedli do zákulisí. Tam mě rychle umyli, nakrmili, a začali líčit. Do žil mi vpravili nějaké látky. Najednou jsem se cítil zdravý a neskutečně silný. Vnímal jsem vše okolo sebe, každý štěteček, co natíral mou kůži. Oblékli mě do nádherného oblečení. Takové jsem si nikdy předtím nemohl dovolit. Když mi jeden člověk nasazoval paruku, dal mi do ruky nůž. „Až budou stát proti tobě, na nic nečekej a bodej do nich. Musíš je odstranit rychle, jinak to vyprchá a tobě dojde šťáva.“ Ale já jsem byl tak silný a sebejistý, že jsem byl sto porazit celé národy svalovců. Nicméně jsem si nůž ponechal. Přípravy netrvaly déle, než hodinu. Potom mě vyvedli zpět na pódium. Dav jásal. Nyní jsem byl já ten krásný člověk. Všem jsem se ukazoval. Všichni mě milovali. Přišly tanečnice. Byly tak krásné! Jedna krásnější, než druhá. Vlastně vypadaly všechny stejně. Stejná tvář, stejné tělo. Byly to produkty továrny na krásu. Točily se kolem mě a tolik se smály! Už jsem věděl, co přijde potom. Vyhrnula se na mě horda svalovců. Začal souboj. Dávali mi hrozné rány, ale já jsem měl nadlidskou sílu! Opětoval jsem jim jejich údery ve větším. Pár jsem jich ubil pěstmi. Některé jsem milosrdně hodil zkrvavené do publika. Chtěl jsem, aby to přežili. Pak přišel pořadatel, zvedal mi ruce. Cítil jsem, jak pomalu slábnu. Nedával jsem to však na sobě znát. On ale vyhlásil posledního bojovníka a já se zděsil. Nemohl jsem už bojovat! Třináctý svalovec nakráčel. Poznal jsem ho, byl to ten, co sprovodil ze světa mého předchůdce. Zalekl jsem se. On to poznal a rozeběhl se na mě. Na nic jsem nečekal,  vytáhl jsem nůž. Bodl jsem mu jej do břicha a předstíral jsem, že ho častuji údery pěstí. On postupně umdléval, až se svalil bezvládně na pódium. Hned nastala veliká sláva a mezitím, co se na mě snášely konfety, zatímco létaly rachejtle, nenápadně za mnou umývali krev z pódia. Prohlásili, že jsem se stal novým vítězem. Za odměnu mě prý čeká spokojený život v domě, který pro mě připravili. Spadla zástěna a vedle pódia se objevil krásný veliký dům se snad dvaceti pokoji, vysazený na vysokých sloupech, celý skleněný a celý jen pro mě. Vystoupal jsem po můstku a od té doby se oddávám spokojenému životu v krásném domě. Perfektně se o mě starají, krmí mě těmi největšími pochutinami a dokonale pečují o mé zdraví. Pouštějí mi jakoukoli hudbu, o kterou jen naznačím zájem. Záběry z jednotlivých místností se také objevují na velkoplošné obrazovce. Jednou za čas také sjedu na plošině mezi lid. Dotýkají se mě, mluví se mnou. Celé hodiny pak skandují moje jméno. Nyní jsme celebritou ve světě reality-show. Jsem cool a in, stal jsem se idolem v záplavě obyčejných. Do mé prosklené ložnice vodí ty nejkrásnější dívky světa, abych si s nimi užil. Dav to sice sleduje, ale já jsem šťastný. Zažívám slávu. Jsem krásný, mladý a  lid mě zbožňuje. Každý den posiluji a ve zbývajícím čase mě učí umění tántry. Stávám se dokonalým milencem a to ještě zvyšuje mou sledovanost. Dav se nyní nehrne k pódiu, kde se neustále odehrávají neúspěšné turnaje, všichni se chtějí dostat k mému prosklenému domu. Je to pozlátko, tak příjemné, jsem polobůh. Nyní jsem nejoblíbenější muž celé země. Právě ležím unaven v posteli s jednou nádhernou Indkou. Budím se za nadšeného křiku a slávy. Můj prosklený dům se zatahuje! Opona ho zcela zakrývá. Indka se také probudila. Přicházejí muži v bílém. Odvádějí Indku: „No co si čekal? Myslíš, že hamburgery se tu masem naplněj samy? Sám moc dobře víš, jak tě ty dole žerou. Ale byl si dobrej, škoda tě!“ říká oblékajíc-si župan. Odchází a míjí muže v bílém, kteří ke mě přistupují. Za zády popruhy. Chytají mě. Bráním se, škubu, ale příliš pozdě. Dávají mi roubík. Nemůžu křičet. Ruce mi přivazují,  stejně tak nohy. Nemohu se hýbat. Do žíly mi vsunují dlouhou kovovou jehlu a k ní hadičkou připojují injekční stříkačku. Palec v chirurgické rukavici pístem postupně vytlačuje průzračnou látku. Do mého těla se tiše plíží smrt. Už jenom poslouchám, nemá smysl se bránit. Slyším stále ten hluk a rozpoznávám jednotlivé zvuky: hlas pořadatele, aplaus účinkujících, famfáry a rachejtle. Někdo vyhrál turnaj! Mají místo mě náhradu… Filip Jakš, 3–2006 (úprava 10 – 2007)

Přečetl jsem si (nejen) na Britských listech, že ministr Schwarzenberg (kterého mám jinak docela rád) podepsal dohodu mezi USA a ČR o stavbě radarové základny. Je to, myslím si, super nápad. Vždycky jsem si přál, aby můj hrdinný stát ze sebe dobrovolně dělal živý terč pro jaderné hlavice nevypočitatelné centralistické antidemokratické mocnosti. Stejně tak jsem si vždy přál, aby to vláda prosadila proti vůli tří čtvrtin obyvatelstva. Jsem teď naprosto spokojený. Spokojený stejně jako někdo, kdo zrovna snědl zkažený oběd, byl vyhozen z práce, uklouzl na psí hromádce, spadl do kanálu, zlomil si nohu a přitom se ještě díval, jak mu odtahují auto.

Je tu ale naděje, protože jsme Češi. Pravděpodobnost, že to s radarem dopadne stejně jako s knihovnou, hodnotím jako vysokou. Ostatně, proč by vlastně nemohl design radaru navrhnout pan Kaplický? Byla by to alespoň částečná náhrada za to, jak jsme ho podrazili poté co spravedlivě vyhrál soutěž o Národní knihovnu. Navíc zelená barva je barva vojenská, nadto Kaplického knihovna vypadá jako velká vojenská maskovací síť… A mohli bychom tam těm Amíkům nechat i nějaké knížky – však je jim to zapotřebí. Aspoň Popelku, to by snad zvládli (kdyby to bylo anglicky).

Všechno má své klady i zápory. Dostali jsme se – vinou vlády a našich politických jelit – do blbé situace. Když ten radar opravdu postavíme, možná Rusko najednou zjistí, že jim dlužíme spoustu peněz za zemní plyn (pak chci vidět Topolánka, jak plní to, co nedávno prohlásil na půdě VŠE o vyrovnaném státním rozpočtu). Když to nakonec nějak nalakujeme a radar v Brdech stát nebude, tak nás zase sežerou Amíci. Inu, co jsme se navařili, to máme. A můžem si za to sami – koho jsme si zvolili, toho tam teď máme.

Občas mi přijde, že lidské plémě se nejvíce podobá hmyzu – tedy hmyzu tak, jak ho vidíme právě my, lidé. Jsou to malí tvorečkové, každý z nich naprosto bez významu. Zabijte mouchu – pořádně ji rozmázněte po stole či po okenní tabulce. Nikdy vás nenapadne, zda třeba právě tahle nebyla nějak pro ty ostatní mouchy důležitá. Asi nepřemýšlíte o tom, že by to mohl třeba být duševní vůdce mušího národa… Prostě jen zrovna obtěžovala. Bzučela když nemá.

Hmyz je v očích člověka charakterizován hemžením. Neustálou činností, navenek se jevící jako chaotická, nesmyslná, bezhlavá. Koukat do vnitřku úlu či na povrch mraveniště mi přijde v mnohém stejné jako vyrazit si do nákupního centra. My se také hemžíme a naše neustálá činnost v tomto pestrobarevném přeplácaném kýčovitém prostředí je vpravdě chaotická, nesmyslná a bezhlavá. Žádná konsenzuální snaha lidského plemene směřovat odněkud někam, ne. A když konsenzus, tak v chaosu. Velmi pečlivě vytvořeném a udržovaném chaosu, ve věčné velmi přesné a cílevědomé snaze nahromadit co největší majeteček, kterým bychom maximálně navýšili své sebevědomíčko, blaženíčko a dokázali ostatním sebevědomíčkům, že máme větší majetečky než oni. Co z takové snahy může vzejít jiného, než chaos? Hle, malý člověk, řečeno s Werichem.

Co však mi přijde nejpodobnějšího je smysl celého počínání – veškerý žádný. Nejde o to, co mravenec činí – buduje mraveniště, společenství. Jde o to – na tom stavím svou metaforu – jak se nám jeho činnost jeví. Jako činnost nemající smyslu. Neschopni po delší dobu sledovat činnosti jednoho jedince, hodnotíme celkově mravence jako bezcílně pobíhající, hemžící se, chaoticky přenášející materiál na jednu hromadu bez ladu a skladu. Není naše hodnocení také výsledkem člověku tak vlastního postupu „podle sebe soudím tebe“?

Má kamarádka mi po návratu ze Spojených států vyprávěla, že celkovou mentalitu národa tam vyjadřují i ti komáři – jsou mnohem větší, než byla z Čech zvyklá. A také jsou mnohem pomalejší a neskonale líní a hloupí. Vyprávěla, jak se „americký“ komár nechá klidně zabít rukou aniž by mávl křídly ve snaze ulětět, či jak hloupě si sedne na rozpálený plech a nechá se škvařit. Na druhou stranu je jich tolik a jsou tak vytrvale hloupí, že desátý, dvacátý či padesátý z nich se nakonec krve napije. Nepřekvapím vás – nebudete mít po nich žádný pupínek. Pořádný pupen. Jaký národ, takový komár.

Hmyz – možná nejen z našeho pohledu – není schopen adekvátně reagovat na nebezpečí, které mu hrozí. I když je mucholapka plná mrtvých či umírajících much, další se stejně přilepí. To je ta největší podobnost, kterou spatřuji mezi lidmi a hmyzem. Dle Ulricha Becka (1986) jsme si sami mucholapkou, kolem které poletujeme tak blízko, že by to až mělo nahánět strach. Ale nenahání. Není komu – každý si pečuje o své bohatstvíčko a mucholapku ať řeší ti ostatní…

Za posledních několik měsíců mě mí dobří přátelé a další lidé v mém okolí mohli slýchat, jak si stěžuji, že neustále smrdím v Praze jako syreček a nevytáhnu paty někam do přírody. Jako blesk z čistého nebe dorazila pozvánka od mé kamarádky ze školy: pojďte s námi na Milešovku! Organizuje Klub českých turistů.

Pochod měl začínat krátce po půlnoci – tedy v sobotu 15. 3. brzy ráno v Bílině. Trasa měla měřit zhruba 50km a pochod měl končit v sobotu odpoledne. Na můj vkus tedy dostatečně atraktivní nabídka a na druhou stranu s jistými diplomatickými ústupky se mi podařilo do celé akce zatáhnout i mou přítelkyni. Stejně si potřebovala pořádně prošlápnout nové pohory.

S kamarády jsme se srazili na Masarykově nádraží v dobré náladě. Přišli čtyři, tři z nich (děvčata) až na poslední chvíli, protože zkratka z Hlavního nádraží na Masaryčku se nějak protáhla. Ještě ve vlaku si nás odchytili „organizátoři“ z Klubu českých turistů. Jednalo se o skupinku velmi různorodých (kulantně řečeno) individualit, jedna z nich si napsala naše nacionále a odebrala registrační poplatek 60 Ká čé – říkal jsem si, že za padesát ká em to není špatná cena. Ve vlaku jsme se také postupně dovídali podrobnosti. Že noční část pochodu bude s průvodcem, že se v minulých letech lezlo přes hřbitovní zeď, že byl sníh, že běžný počet účastníků nočního pochodu bývá 15 až 20 a podobně.

Dorazili jsme do Bíliny, kde se k nám přidalo několik dalších turistů (asi tři jevili známky opilosti). Vůdce se po chvíli rozhodl vyrazit a tak celý pochod začal. Má přítelkyně si hned zkraje postěžovala na tempo, ano, bylo rychlejší, nikoliv však nesnesitelně. První zastávka se konala po hodině, kdy jsme vystoupali – za občasného řevu opilých členů výpravy – na kótu Bořeň (539) nad Bílinou. Po velmi krátké pauze jsme vyrazili dále, zpět směr Bílina, a až těsně před ní vyšlo najevo, že jeden z členů výpravy chybí – organizátor by se to pravděpodobně nikdy nedozvěděl, kdyby mu dotyčný nezavolal. Slyšel jsem hovořit pouze „organizátora“, ztracený se údajně odpojil již na kótě, zabloudil a poranil si nohu. „Organizátor“ po skončení hovoru („Tak si zavolej stopadesát pětku, ať přijedou k hospodě a nahoru si pro tebe dojdou, to je snad jejich starost!“) zavelel a pokračovali jsme několikahodinovým pochodem bez přestávky, byť třeba jen na pití. V první části pochodu jsem to tempo s citem vysvětlil mé lepší polovičce jako strategii „útěk z města“. Samotného mě překvapilo, jak rychle jsme se do města (a posléze mnoha dalších vesnic) zase vrátili.

Vyjma krátkých úseků – především výstupu a sestupu na Bořeň – jsme se v podstatě nevzdálili od civilizace. Pro mě osobně se tedy nejnepříjemnější částí výletu stala scenérie – trápil jsem se neustálým čekáním, kdy se již konečně vzdálíme trvalému šumu továren, svistotu nedalekých dálnic či svitu továrních komplexů. Čekání bylo marné, až na výjimky jsem se nenadál situace, kdy by mě ničím nerušený kousek přírody obklopil z obou stran. Byl jsem v tu chvíli rád, že znám České středohoří i jinak. Kdybych je poprvé poznal z tohoto výletu, nikdy bych se již nechtěl vrátit. Další zastávka se konala před svítáním, kdy jsme z Hostomic vystoupali na Husův vrch a kochali se pohledem na Středohoří. Vidět byla i Milešovka, za zády nám trčel komín z továrního komplexu a nadále znělo všudypřítomné hučení.

Na fakt, že rychlost pochodu se má řídit podle nejpomalejšího člena skupiny, přišel „organizátor“ až po rozednění, kdy už má přítelkyně kulhala a vraždila mě pohledem. Po několika prázdných optimistických frázích, na které jsem „organizátorovi“ s potlačeným pohrdáním diplomaticky a s úsměvem odpovídal, jsme vyrazili dále, během půl hodiny jsme opět měli celou skupinku před sebou a po levici další průmyslovou zónu.

Abychom si příliš neodpočinuli od civilizace, noční část pochodu končila v Teplicích v jakémsi zaplivaném casinu na Tržním náměstí. Poslední tři kilometry před Teplicemi nám byl přidělen pobočník (chápavě se přizpůsobil našemu tempu, choval se shovívavě, mile a dovedl nás do Casina) a skupina zmizela z dohledu. Vzhledem ke sténání a zabijáckým pohledům mé jinak mírumilovné přítelkyně jsme utratili 30 Ká čé za trolejbus. V Casinu jsme dostali kus koláče (byl docela dobrý – to se musí nechat) a rozhodli se vyrazit autobusem do Prahy. Osobně jsem chtěl pochod dojít do konce, necítil jsem se však na to, abych nesl svou drahou polovičku celou cestu na hřbetě.

Cestou na autobus spráskl „organizátor“, který šel s námi, ruce: „Ježišmarja, vždyť vy jste od nás nedostali diplomy!“ Aha, pomyslel jsem si, tak dokonce i diplomy jsou v ceně… Rozhodli jsme se již do Casina pro diplomy nevracet a požádali, aby byly předány Kateřině. Už se těším, až na ně budu kupovat rámečky a jejich notářsky ověřené kopie přikládat k životopisu. Ušel jsem 24 ká em s Klubem českých turistů… to mi nikdo neuvěří.

Má lepší polovička zaslouží nejen diplom, ale také medaili za hrdinský čin. Zlatý kříž za zásluhy pak dostává Kateřina za to, že mě občas zastupovala či podporovala při zvedání nálady nejslabšímu členovi. Klubu českých turistů (nebo co to bylo zač) pak náleží černá barakuda (odpornější zvíře mě teď nenapadá) za bezkonkurenčně nejošklivější trasu, hloupého „organizátora“ a v neposlední řadě i za to zaplivaný casino.

Aforismy z mezičasí

Na počátku

Každý začátek je těžký, pravil kdosi kdysi, ale není tomu tak. Začátek totiž bývá lehký. Po překonání té chvilky počátečního tření je právě začátek tou nejsnadnější částí cesty, v které nás ještě utvrzuje čerstvost, nezávaznost a prvotní nadšení. Ale když nadšení opadne a dostaví se pochyby… únava… bláto a hrboly… rozvodněná řeka a první beznaděj…

Oč snadnější pak je začít znovu s čistým štítem!

Snad člověk právě proto stále znovu začíná, že ve skrytu duše ví, že může ve skutečnosti začít jenom jednou, že se mu nechce přiznat si jedinečnost a neopakovatelnost přítomné chvíle. Proto předstírá, že se může vrátit na rozcestí a zkusmo se vydat další z cest. Já vím, cest je mnoho. Ale ta naše cesta, životní cesta, cesta životem, ta je jen jedna.

Otázka přímé linie

Ano, ideálem je přímá linie, ale ne za každou cenu. Po pravdě řečeno, je to ideál z principu nedosažitelný. Člověk opilý skutečným životem nekráčí rovně. Vrávorá a trochu se motá, čas od času možná sejde z chodníku a šlápne do bláta. A ač se snaží jít přímo za nosem, jeho stav mu to nedovolí. Není to vinou křivého nosu. Je až neuvěřitelné, že nakonec trefí domů, odemkne si a spočine v blahém moři snů.

Tak i naše cesta se klikatí spolu s naší duší, spolu bloudí a spolu hledají. Teprve když se ztratí jedna druhé, je čas roztrhnout roucho své a plakat.

Jak se císařova dcera zeptala rabi Jehošuy, proč je tak ošklivý

Tak se jmenuje jedno vyprávění z Pěkné knihy příběhů Jaakova bar Avrahama. Příběh je to prostý – císařova dcera se zeptá rabi Jehošuy ben Chananji: „Ach, kolik vědění v sobě máš, a jak jsi šeredný! Jak může být tak velká moudrost v ošklivé nádobě?“ Načež jí rabi na příkladu ukáže, že dobré věci lépe vydrží uschovány v ošklivém obalu. Císař však namítne: „Najdeme přece i mnoho hezkých lidí, kteří mohou studovat Tóru.“ A rabi odvětí: „Kdyby však nebyli tak hezcí, mohli by studovat mnohem lépe,“ a na to už se nedá říct nic.

Já se ale nemohu ubránit pocitu, že se doba poněkud změnila.

Variace na Tournierovo téma

„Portrét se má podobat tváři, nikoli tvář portrétu.“ Portrét, stejně jako ideál nebo předsudek, je strnulý a dvourozměrný. Láska k portrétu je něco jako modloslužba, rezignace na dialog a hlubinu. Než narazit na mělčinu, je vždycky lepší riskovat utopení.

Variace na Leibnizovo téma

Náš život a náš svět není ten nejlepší, ani ten nejhorší ze všech životů a světů. Je to prostě ten jediný, který máme k dispozici.

Negace negace

Ono je dneska náramně in vyvracet zažité a rádoby nezpochybnitelné mýty, pokud možno všecky a docela. Ovšem mezi lidmi určitého ražení je in naopak hájení zpochybněného – hájení lety prověřených konvencí a vystupování proti samoúčelnému boření mýtů, proti popírání pro pocit z popírání.

Vzdor ve vyšším levelu je prostě vzdor vůči vzdoru.

O jedinečnosti

To, že něco není stejné, jistě neznamená, že to není stejně hodnotné. Ostatně půvab je právě v té rozdílnosti. Jakmile se události tvého života začnou opakovat, je to svým způsobem varování. Tvůj pohled přestává rozlišovat a začíná stírat rozdíly. Říká se tomu stárnout. Ale nejen to.

O obecnosti

Záleží na tom, na co se soustředíš, na co se chceš soustředit. Ve všech věcech můžeš vidět spíš shody, nebo spíš rozdíly. Velmi jemné rozdíly se jazykem špatně vyjadřují, protože i ten mnoho rozdílů pomíjí. To ale neznamená, že vůbec neexistují.

Co se týče obecného, jsem přesvědčena, že rozhodně konstruktivnější je vidět shody. Přirozeným důsledkem tohoto postoje je Bůh.

Konečně slova

Je těžké mluvit, a zvláště o Bohu. I básník, stojící před ním, váhá, aby ho nezakryl příliš mnoha omezujícími slovy. Bez mlčení se dá těžko mluvit, ale pouhým mlčením nelze mnohé sdělit. Proto hledáme tu správnou míru. Ale jestliže existuje kompromis mezi slovy a mlčením, není jím právě poezie?

Chce to odvahu, porušit ticho, odvahu a tu trochu nepokory, která dovoluje tvořit.

Přesto

Kdo ví, mlčí. Kdo mluví, neví, říká v padesáté šesté sloce Lao C‘. Ale i on mluvil, a tedy nevěděl. Já také nevím, přesto mlčím.

Návrat

Aforismus je plodem života, nemůžeme však říci, že sám je životem. Po dočtení každého aforismu se vracíme zpátky do života a vystupujeme ze slov do nejistoty.

Oproti vypravování má aforismus jednu velkou výhodu – nesnaží se udělat ze života příběh.

Pro všechny zájemce o sociologii zde přikládám prezentaci, kterou jsem měl na článek P. F. Lazarsfelda – The Art of Asking Why. Jedná se o článek z roku 1935, který navrhuje z dnešního pohledu dosti šílené a nerealistické způsoby dotazování respondentů na motivy jejich (tržního) jednání. Článek je zajímavý z historického hlediska, k současné metodologii sociologického výzkumu však – dle mého názoru – již nemá v podstatě co říci. Prezentace je v angličtině, obsahuje 9 slidů a je zakončena kritickým pohledem na Lazarsfeldovy myšlenky.

Ondřej

P. F. Lazarsfeld: The Art of Asking WHY – DOWNLOAD – 176,5KB, PPT

Staženo: x

Vážení přátelé.

Tímto bych rád slavnostně oznámil, že v druhém kole volby prezidenta české republiky budu zastoupen svým vlastním kandidátem. Rozhodl jsem se pokusit se získat u některé z politických stran podporu a oficiální nominaci na post prezidenta pro svého křečka.

Jako hlavní přednosti svého kandidáta bych uvedl, že nikdy nevystrčil paty z České republiky, dále jeho IQ, reprezentativní vystupování (ve srovnání s našimi poslanci), trestní i morální bezúhonnost. Umí perfektně běhat v kolečku a kníká opravdu na vysoké intelektuální úrovni. Bobkuje vždy pouze v jednom rohu terária (který si ale volí sám). Jeho politická orientace: když viděl na TV obrazovce tvář Václava Havla, začal nadšeně kníkat. Když se pak v TV objevil Václav Klaus, prdnul si (opravdu!) a zahrabal se do pilin.

Domnívám se, že pokud jsou možné věci, jaké se odehrály během první volby prezidenta republiky přímo na televizních obrazovkách, pak je i možné, aby byl můj křeček zvolen prezidentem. A to přesto, že žádného křečka nemám! Přeji nám všem pevné nervy při druhé volbě. Snad tu ostudu nějak přežijeme.

Ondřej