Páté kolo

Pokud nevíte, co to je Ankh-Morpork, styďte se a nahlédněte SEM.

Nevěřili byste, na jaké téma je dnes možné psát seminární práci. Po úspěšné aplikaci strukturální metody Clauda Lévyho-Strausse na Spejbla, Hurvínka, Maxipsa Fíka a dalších je tu nyní seminární práce na neexistující město! Město snů a tisíce překvapení – Ankh-Morpork! Pojďte se projít ulicemi Ankh-Morporku a okem sociologa shlédněte tuto „velkou Wahúni“ mezi ostatními městy. Terry Pratchett o Ankh-Morporku píše „… když už ho chcete k něčemu přirovnat, pak by to mohla být hromada odpadků pokrytá nezdravým slizem umírajícího hlemýždě.“ Něco takového přeci musíte vidět!

Přečtete si dvě legendy o vzniku Ankh-Morporku. Dozvíte se něco o etnických konfliktech (etnická anekdota jako bonus!), společně se podíváme na cechy (jestlipak víte, kolik jehel vlastní Cech šiček a švadlenek?) a nebude chybět ani procházka po hladině řeky Ankh. Dokonce, v což jsem ani nedoufal, se objevila zmínka o tom, jaké je v Ankh-Morporku zdravotnictví (no tedy upřímně, žádná sláva…). Dozvíte se samozřejmě, kdo v Ankh-Morporku vládne a jak. A v neposlední řadě se podíváme na to, proč je v Ankh-Morporku tolik sebevražd.

Už jsem vás dost navnadil? Pokud ano, přeji příjemné čtení.

Ondřej

Je Ankh-Morpork Terryho Pratchetta zdravé město? – DOWNLOAD – 169KB, PDF

Již staženo: x

Sešli jsme se v Dobré trafice, Ondřej (píše a dost to nestíhá), Viola, Filip a maďarský host Žombor. Později přišla i Magda. Tématem bylo samozřejmě současné dění v Maďarsku, ale taky v Čechách, otázka Evropské unie, romských a židovských menšin, co tak asi kdo posloucháme za hudbu atd atp.

*Žombor je v Praze na tento semestr studijně v rámci programu Erasmus, studuje na FHS. Ondřej ho potkal v Jinonicích na obědě. Je dost sympatický a vzdělaný, hodně se zajímá o veřejné dění, což Violu nadchlo. Také už stihl poznat mnoho pražských hospod, kaváren a klubů, což je mu rovněž ku cti

Zde Ondřejův co nejpřesnější přepis toho, o čem Žombor mluvil v souvislosti se situací v Maďarsku:*

---

„Vše začalo proslovem premiéra Ference Gyurcsánye který na sjezdu strany otevřeně přiznal, že zatím neudělali nic pro tuto skurvenou zemi (Žombor opakovaně zdůrazňuje, že premiér Gyurcsány skutečně použil tak silné slovo), že před volbami se otevřeně dopustili mnoha lží a falšování statistik jen proto, aby jim to umožnilo vyhrát volby. Projev premiéra se dostal na veřejnost a vyvolal obrovskou vlnu nepokojů.

Maďarský Prezident v reakci na tuto událost řekl, že Maďarsko je v morální katastrofě, nastaly nepokoje, demonstrující chtěli předat petici do státní televize a chtěli požádat premiéra, aby odstoupil. Do televize nebyli vpuštěni a celkem agresivně byli odraženi policií. Boje se zostřily, asi 50000 demonstru­jících, na budovu televize dopadlo dokonce několik molotovových koktejlů. To se odehrálo v září 2006, tedy pouhého půl roku po volbách.

Naproti televizi je komunistický monument, ten demonstrující poškodili, sundali obrovskou zlatou pěticípou hvězdu a hodili ji do Dunaje. Pak bylo nějakou dobu ticho a nic se nedělo, boje byly slabší, spíše se čekalo, co se bude dít dál. Do hlavního města se stáhlo více policistů a ti byli poměrně agresivní. Např. můj kamarád je profesionální plavec a každý den musí trénovat, stál na zastávce autobusu a měl na sobě oblečení s maďarskou vlajkou, protože je reprezentantem Maďarska. Byl napaden policisty, jeden z nich mu zlomil rameno, označil ho za fašistu. Během září se ale jinak boje opravdu zklidnily.

Pusťte nás na festival!

31. října 2006 se mělo oslavovat 50. výročí revoluce – vláda jako vždy uspořádala oficiální státní festival, každoročně otevřený veřejnosti, tento rok byl však obyvatelům Budapešti uzavřen. Opozice se rozhodla, že na druhé straně náměstí udělají „opoziční festival“. Obě dvě části náměstí byly odděleny kiovovým zábradlím. Mnoho lidí chtělo jít na ten oficiální, ale nebyli vpuštěni, byli vyhnáni policií, zpacifikováni gumovými projektily a slzným plynem, jednomu mému kamarádovi bylo vystřeleno oko.

Všechny okolní ulice byly uzavřeny, jen jedna spojnice mezi dvěma festivaly, policisté touto spojnicí tlačili demonstrující zpět k opozici. Kolem hlavy mi proletěl granát se slzným plynem. Sám jsem byl zasažen gumovým projektilem do paže a utrpěl jsem drobnou odřeninu a modřinu. Pošlu vám jeden dokument (film), kde jsou boje natočeny. Několik lidí bylo zatčeno. V Maďarsku mají policisté přesně nakázáno, kam mohou projektilem demonstrujícího zasáhnout, ale toto bylo ignorováno, místo na nohy mířili lidem na hlavy a tak je můj kamarád teď slepý na jedno oko.

Ještě stále jsou nepokoje na denním pořádku, před dvěma týdny stávkovali železničáři, před třemi týdny demonstrující uzavřeli dva ze sedmi budapešťských mostů. Jak jsem slyšel, tak nepokoje jsou v zahraničních médiích interpretovány docela odlišně, pokud vůbec. Demonstrovali i lékaři, učitelé, řidiči autobusů, železničáři… Každý týden něco. Každý v Maďarsku ví, že situace je špatná, ale stále se nic nemění. Všichni chtějí předčasné volby. Samozřejmě ne všichni jsou příznivci opozice, ale volby chtějí téměř všichni.

Byly nějaké průzkumy veřejného mínění, vládní strana má nyní asi 12 % (před střety to bylo asi 35–45 %) příznivců, což je na hranici přijatelnosti, aby taková strana vedla vládu. Další volby by měly být až v roce 2010. Volby v roce 2006 byly dubnu, problémy vyšly najevo v září.

Přiznali, že lhali před volbami, aby je vyhráli. Tvrdí, že to tak dělají ve všech zemích všichni. Během těch rozbrojů na konci září byly také nějaké malé antisemitské protesty, protože premiér je židovského původu. A nejen on, ale také mnoho současných ministrů. Mám ale přítele, který je také žid, ten se demonstrací účastnil zrovna tak.“

Žombor je velmi znechucen, na opozičním festivalu nedělali nic nelegálního, ani to nebylo zaměřeno proti židům a přesto byli považováni za demonstranty, vytlačováni policií a bylo použito slzného plynu a gumových projektilů. Jeho rodiče, kteří byli na festivalu s ním, si připadali jako v 70. letech.

Maďarsko má v současnosti dluh asi 20 miliard dolarů, je – dá se říci – v podobné situaci jako Argentina v roce 2000 a v současnosti je schopno splácet jen roční úroky z této půjčky. Zeptali jsme se Žombora, jestli si myslí, že budou volby před rokem 2010.

„V naší ústavě mohou být předčasné volby jen ve třech případech:

1. když vládní strana ztratí v parlamentu většinu (např. rozpad koalice)
2. když premiérovi není na potřetí schválen rozpočet na příští rok
3. nevím, ale

systém v Maďarsku je jiný než třeba v Německu, u nás je moc v rukou premiéra a nikdo kromě prezidenta ho nemůže přinutit k odchodu. Premiér má například právo neodpovídat na otázky, které mu klade parlament. Tento premiér nebyl nikým zvolen, na základě konstruktivní volby byl dosazen v roce 2004, během voleb v roce 2006 pro něj nikdo nehlasoval, ale jeho strana vyhrála a tak se premiérem stát mohl.

Myslím si, že do roka dojde ke změně premiéra, ale předčasné volby asi nebudou, protože vládní strana ví, že by je prohrála. Myslím si, že všichni ministři také zůstanou na svých místech. Jeden z nich mě na univerzitě učil historii, uměl velmi dobře učit, ale není dobrý politik. Je to něco podobného jako profesor Sokol, který mě učí na Karlově univerzitě zde v Čechách.

Myslím si, že pokud tento premiér odejde, nepokoje v ulicích ustanou. Myslím si, že tento premiér a tato vláda nejsou dobří pro naši zemi, kdyby odešli, byl by v ulicích klid. Mnoho ministrů, kteří teď sedí ve vládě, se navíc podílelo na vládnutí zemi ještě v minulém komunistickém režimu, jsou často se svým věkem dávno za šedesátkou. “

---

Dostali jsme se samozřejmě i k otázce českého piva a maďarského vína, stejně tak jako k otázce Benešových dekretů, sporů mezi Maďary a Slováky nebo třeba k tomu, jaká je budoucnost nacionalismu a národní jednoty jednotlivých států v perspektivě rozvíjející se Evropské unie. Potom přišla Magda. Hovořili jsme o tom, že Maďarsko je takový ugrofinský ostrůvek ve Slovanském moři, co z tho plyne pro Maďary a proč Maďaři odmítají dát své pasy těm svým členům národa, kteří vlivem politických událostí žijí dnes mimo území Maďarska. Byl to velmi přínosný a podnětný večer, tak jako skoro vždy, když máme možnost vyměňovat si názory a postřehy s lidmi, kteří k nám přišli z jiné země.

Poděkování za dnešní schůzku patří Žomborovi, který byl podle svých vlastních slov hrdý na to, že nám tyto věci může vyprávět. My jsme zase byli rádi, že se dozvíme něco nového. Děkujeme!

Zosnoval a sepsal Ondřej. Vypomohla a podpořila Viola, šprechtili také Filda a Magda.

Mnohokrát jsem přemýšlel, jak málo občanů asi tuší, jak to vlastně funguje, a přesto tomu většina z nich až bezmezně věří. Empiristický pohled na svět je dnes velmi rozšířený a v jeho rámci máme silné tendence věřit všemu, o čem se domníváme, že „to bude něco od vědy“ (W & H, forbíny). Dle mého názoru jsou výzkumy veřejného mínění dobré k lecčemus, rozhodně ale ne k tomu, aby se jim bezmezně věřilo.

Nejprve malý příklad: nevím, jak moc je to dávno, možná rok, se odehrával na českých televizních obrazovkách jeden z mnoha politických duelů a v přímém přenosu měli možnost diváci telefonicky hlasovat pro toho kterého politika. Výsledky se ihned zobrazovaly na spodní části TV obrazovky. Duel byl ukončen, „vítěz“ i „poražený“ se rozešli od stolu. Většina duelů končí zde, nanejvýše nějakou nekvalitní reflexí v médiích. Tento duel měl však směšnou dohru – poražený politik (je možné, že to byl Paroubek) vyrukoval v médiích s výrokem, že hodnocení duelu diváctvem bylo zmanipulováno. Toto tvrzení dokládal „výzkumem veřejného mínění“, který si zadal u nějaké agentury a podle kterého v duelu zvítězil on.

Člověk zasvěcený, sedící u televizní obrazovky, má v zásadě dvě možnosti. Je-li otrlejší povahy, bude se tomu z plna hrdla smát, pokud není, asi se bude chytat za hlavu. Už takhle většina lidí nemá potuchy, jak výzkum veřejného mínění funguje, mají o něm zkreslené představy, a ještě je takto znehodnocován. Možná, že ti chytřejší politici vědí, že sečtené hlasy volajících diváků jsou ukazatelem zcela nesměrodatným, nevěrohodným a je třeba je brát na lehkou váhu. Každý politik ale ví, že kdyby se to pokusil vysvětlit, nikdo by ho neposlouchal. A každý politik také ví, že ta zcela nesmyslná a neprůkazná čísla na spodním okraji obrazovky diváci vážně brát rozhodně budou.

Dalším příkladem je nedávná anketa zkoumající (opět) postoje občanů ke stavbě radaru v Brdech. Výzkum si u agentury STEM zadal a z peněz daňových poplatníků zaplatil pan „radar“ Tomáš Klvaňa, koordinátor pro komunikaci programu protiraketové obrany. Výzkum byl zadán s chybně (z hlediska základů metodologie sociologického výzkumu) nadefinovanými možnostmi odpovědí, čímž došlo pravděpodobně ke značnému zkreslení výsledků. Osobně se domnínám, že se to stalo zcela záměrně. Laik takovou chybu samozřejmě nezaznamená. Nevšiml si jí ani nikdo ve sdělovacích prostředcích, všechna média (až na Britské listy) výzkum a jeho výsledky vzorně papouškovala, většinou s titulkem „počet odpůrců radaru klesá“ apod. (Více informací viz článek Klvaňova pohádka o krásném radaru, kde najdete podrobnější vysvětlení.)

Neodvažuji se paušalizovat, netvrdím, že se toto děje pokaždé, že neexistují kvalitně provedená šetření, která skutečně odrážejí stav veřejného mínění. Nicméně zase tak slavné to asi nebude, když jsou možné i situace shora uvedené. Když se řekne „výzkum veřejného mínění“, tak si představím politika, který chce něčeho dosáhnout, a tedy výzkum v rukou cílevědomého jedince, který často sleduje jen svůj osobní prospěch (i když by to často mělo být jinak). Představím si dále slibné výsledky, které jsou v médiích interpretovány zkráceně a ještě chybně. Představím si, že ke zkreslením a ztrátám informací, které se dějí nevyvratitelně již během výzkumu (při výběru respondenta, kódování, analýze, opětovné verbalizaci numerických dat), přibývají ještě zkreslení cestou na stránky novin či televizní obrazovky. O zkreslení, které si sám pro sebe provede konečný příjemce informace, už raději ani nemluvím. Summa summarum, představím si hru na tichou poštu.

Nevím, kolik procent mých kolegů zaujímá takto skeptický pohled, mnohým z nich patrně stačí důvěra ve výzkumnou metodologii a v to, že oni svůj díl práce provedou poctivě a správně. Osobně takovýto pohled považuji za alibistický, i když možná opodstatněný, protože by bylo jistě nespravedlivé dávat vinu za zmanipulování objevu tomu, kdo jej vynalezl a ne tomu, kdo jej manipuloval. Přiznávám, že názor mých kolegů mě opravdu zajímá. Poslední co bych si ale přál, by bylo, aby někdo v řadách sociologů na toto téma provedl výzkum veřejného mínění.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Jak se zdá, tak většina obyvatel České republiky se nechala krásně oblbnout radarovou propagandou našich politických (j)elit – v zastoupení pana Klvani, ředitele firmy American British Tobacco – a diskuse je bezpečně svedená do mezí, kde se o podstatě celé věci vůbec nemluví. Nejvíc – díky mediální masáži – Čechy zajímá, jak je to s tou mikrovlnou, co všechno bude radar vyzařovat, co nám za to Američané dají a tak dále. Vůbec nejhorší (tedy nejhorší pro obyvatele ČR, nikoliv pro naše politická jelita) je názor, že radar se týká jen těch, kdo v jeho blízkosti žijí. Otázka, jak je vůbec možné, aby na území našeho suverénního státu stála vojenská radarová základna cizí mocnosti, která okupuje minimálně jednu cizí zemi v rozporu s mezinárodním právem, a jaktože se o tom vůbec vyjednává, když s tím obyvatelé státu nesouhlasí, zůstává evidentně stranou.

Nebudu hovořit o tom, že Američané potlačují lidská práva. Je to sice pravda, ale ještě se o tom málo mluví, tak bych asi byl považován za blázna. O čem bych chtěl hovořit spíše, je fakt, že Češi si sami upírají právo na informace. Podle výzkumu agentury STEM, který si objednal koordinátor pro komunikaci programu protiraketové obrany Tomáš Klvaňa, je 22% Čechů „spíše pro Radar“, 49% „spíše proti“ a do skupinky „Nemá dostatek informací“ se zařadilo 29% dotázaných.

No stručně řečeno, pokud trochu zapátráte na internetu, pak si troufám říci, že budete mít informací dost. Dost na to, abyste věděli, že nás má vláda za hlupáky a hodlá si radar prosadit i kdyby z nebe padaly žáby. Pakliže budete informace k radarové základně hledat v běžných médiích, v televizi a podobně, uslyšíte pořád dokola jen to samé (viz Dr. Josef Goebbels – tehdejší šéf říšskoněmecké propagandy: Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.). Rozhodnutí, zda si odepřete právo na informace, je v tomto případě zcela na vás.

Pokud vás, milí čtenáři, ta poslední jmenovaná skupinka v anketě („nemá dostatek informací“) zaráží, tak to je známka Vašeho zdravého úsudku. Považuji zadání tohoto „Klvaňova výzkumu“ za nevhodné a nepatřičné, jednak z pohledu sociologického a jednak z pohledu účelovosti zadání.

Anketa STEM lže Klvaňovi do noty

Nejprve se podíváme trochu do základů sociologického výzkumu. Již jako prvňáčky v bakalářském studiu nás mimo jiné naučili, že když pokládáme uzavřenou otázku (otázku s předem definovanými možnostmi odpovědi), je třeba držet se několika zásad. Vyjmenuji ty podstatné:

• neptat se v jedné otázce na více věcí najednou
• obsáhnout celou škálu všech možných odpovědí
• zabránit tomu, aby se tím, jak předdefinujeme odpovědi, zkreslovaly skutečné názory respondentů.

Problémem uzavřených otázek je, že respondent je postaven před nutnost volby z několika málo variant a musí volit tu, která nejlépe odpovídá jeho názoru. Tento způsob dotazování dává možnost rozsáhlého zkreslování výsledků výzkumu tím, že varianty „trochu upravíme“. Tomáši Klvaňovi a agentuře STEM se to povedlo. Co udělali?

Správné rozdělení odpovědí na otázku, „Jste pro radar a nebo proti?“ by bylo „spíše ano“, „spíše ne“, „nevím“. Do kategorie „nevím“ by se pak jednoduše zařadili ti, kteří si svým stanoviskem k radaru v Brdech nejsou jisti. Pokud skupinku „nevím“ odstraníme, nebo spíše přejmenujeme na „nemám dostatek informací“, nutíme všechny respondenty, kteří nemají jasné stanovisko k radaru, aby prohlásili, že „nemají dostatek informací“. Respondenti, kteří by rádi odpověděli „nevím“, ale nemohou, se tak rozdělí částečně do skupiny „nemám informace“, částečně do skupiny „pro“, částečně do „proti“, protože je k tomu zadání otázky nutí. Především ale anketa velmi sugestivně nabízí vrtkavé české povaze odpovědět alibisticky a nejasně – „nemám dostatek informací (jinak tomu samozřejmě rozumím, jen těch informací je málo a to přeci není má vina…)“. Tím skupinka bez názoru nabobtná – a ejhle! – odpůrců radaru je méně!!! Jak prosté, milý Watsone. (Jen moc nezdůrazňovat, že odpůrců radaru je stále mnohem více než příznivců…)

Prezentace výsledků ankety pak jednoznačně lže, protože tvrdí: Všichni respondenti jsou buď „spíše pro“, „spíše proti“ a nebo „nemají dostatek informací“. Je jasné, že jde o prostou lež, protože i respondent, který je „spíše pro“, může pociťovat nedostatek informací apod. Neváhám tedy říci, že tato anketa je lživá, protože nebyla správně zadána. Zda to bylo úmyslné, to se jistě prokáže jen stěží, každý čtenář si ale může domyslet své. Situace, kdy jedna z nejznámějších výzkumných agentur udělá školáckou a primitivní chybu při zadání ankety náhodou zrovna tak, že tím podpoří další mediální masáž a sníží nepatrně počet odpůrců velkého vládního radarového projektu, je zkrátka na pováženou. A to, že pak média tuto informaci nekriticky papouškují a ještě vykřikují „počet příznivců radaru klesá“, je prostě katastrofa.

Klvaňova radarová propaganda se vším všudy

Další věcí, která mě šokovala a kterou bych rád ještě připomněl, je pořad pro teenagery České televize Tykadlo (VIDEO ZDE). Já se snažím, opravdu se snažím, ale jiný výraz než „jednostranná propaganda“ mě vážně nenapadá. Jen si představte – a pokud je vám více než 30 let, tak si vzpomeňte – ten obrázek: v pořadu je zastánce radaru v podobě nějakého důstojníčka a „veřejnost“ zastoupená deseti studenty. Opoziční názor zastoupení nemá. Na začátku jsou studenti proti radaru, poté si promluví s důstojníčkem a ten jim ledacos s úsměvem vysvětlí (poslouchal jsem tem pořad a myslím si, že důstojníček tam neřekl skoro nic, i když pravdou je, že mě několikrát sarkasticky rozesmál). Na konci pořadu jsou už jen někteří proti a někteří NEVĚDÍ ZDA JSOU PROTI NEBO PRO!!! A hle! Stačí si promluvit s těmi, kdo tomu rozumí (nejlépe s propagátorem Tomášem Klvaňou), a oni vám to vysvětlí… Nechte se ještě chvíli masírovat a ještě rádi ten radar v Brdech uvidíte a pojedete se mu tam klanět… nebo spíš klvanět.

Rozvojová pomoc „Vláda – Brdy“

V Brdech se odnedávna dějí věci. Nastartoval se tam ROZVOJ (více informací naleznete v článku časopisu RESPEKT, ročník 2007, číslo 38). Něco takového tam skutečně málokdo pamatuje a ještě před pár měsíci by si to Brdští neuměli ani představit. A najednou se na silnicích rozproudil čilý ruch, silničáři se mohou přetrhnout a vláda dokonce v nedávné době stanovila speciální Vládní komisi pro rozvoj Brdska. Starostové Trokavce a ostatních vesnic, co ještě chcete? Zdá se totiž, že můžete chtít cokoliv. Já bych třeba rád viděl, jak si premiér Topolánek zazpívá spolu se svými nohsledy tu propagandistickou píseň o radaru, kterou složila Vlasta Parkanová, a bude přitom tančit… no třeba čardáš! Jímají mě obavy, že kdyby se vypnuly kamery a starosta Trokavce by se spolu s kolegy opravdu zatvrdil, tak by to pan premiér opravdu udělal, přičemž pan radar Klvaňa by ho ochotně doprovodil.

Radar chci! Radar chci! Radar chci…

Jinými slovy, mám už toho dost. Celé to šaškování kolem protiraketového radaru, kdy v diskusi zaznívá vše, jen okolo rozumných a podstatných argumentů se chodí jako kolem horké kaše, mi připomíná vtip o dítěti, kterému se doma zasekne gramofon s pohádkou na dobrou noc poté, co rodiče odjeli do divadla. Když se rodiče vrátí, slyší tupé údery a křik. V domě pak najdou své dítko, jak zoufale tluče v pravidelném rytmu hlavou o skříň a při každém úderu vykřikuje „Chci! Chci! Chci…“. Ze zaseklého gramofonu se ozývá: „Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak. Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak. Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak…“

Radarová pohádka pro vás, milé děti…

Nenechme se udolat gramofonem Klvaňou, který si na nás pořídila (a za naše peníze zaplatila) naše vláda. Nenechme se udolat médii, která jen papouškují pořád stejné věci z onoho gramofonu. Uvědomme si, že za naše vlastní peníze se vláda snaží přesvědčit nás o něčem, co si mnozí z nás vůbec nemyslí. Nenechme si nalhat, že stojíme o Radar v Brdech. (Nemám v žádném případě vůbec nic proti názoru těch, kteří si zjistili své a radar v Brdech si přejí! Je to legitimní stanovisko, právo na názor má každý!) Neposlouchejme Klvaňovu radarovou pohádku o hodných Američanech a zlém starostovi Trokavce. Proberme se chaluhami polopravd a mnohokráte opakovaných hlopupostí a z té špíny vytáhněme ty správné a podstatné otázky a odpovědi. Na internetu jsou již dlouho. A dají se najít velmi snadno.

Přeji inspirativní čtení.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Zašel jsem si nedávno na výstavu World Press Photo 2007, v Karolínu jsem už nějaký čas nebyl a po té fontáně před vchodem už se mi taky docela stýskalo. Krátce jsem se u vstupu zaradoval nad studentským vstupným, počkal na děvčata, zakoupil jsem hned ten levnější katalog a taky jeden plakát.

WPP je akcí dost populární – kde kdo zná vítěznou fotografii, čtveřici Libanonců v nablýskaném kabrioletu, kteří projíždějí sutinami zničeného Libanonu a vrací se do svých domovů poté, co OSN dosáhla zastavení bombardování (jak by ne, když byla použita v kampani…), zas tolik návštěvníků ale na World Press Photo v Praze nepřišlo. Rozhodně ne davy, jaké jsem čekal. Mnoho z nich byli cizinci, vysokoškoláci a paletu ještě doplnila jedna třída středoškoláků, kteří posedávali kde se dalo, klábosili a tvrdili, že se nudí – no aby ne, je to přece školní exkurze.

Začátek byl slibný. Fotografie z přírody esteticky navnadily a člověk neměl hned z počátku takovou depresi. Tučňáci na ledovci byli super, naopak mě nikdo nenutil, abych řekl „Wow“. Při pohledu na tající ledovce jsme vzpomněli pana presidenta Prof. Ing. Václava Klause, CSc. a jeho moudrá slova o tom, jak nás klimatologové a další experti vodí za nos. Přišla i legrace, kalendář aktů Holandských házenkářů opravdu stál za to a holky se docela pobavily. Pak jsem zahlédl nějaké fotky z fotbalu. Moc pozornosti jsem jim nevěnoval, je toho plná televize i noviny. Pak ale přišli další a ještě další. Zasahující brankář. Portréty. Faul (co je na něm propána tak zvláštního?). No ale než mi to začalo vrtat hlavou, přišli lidé, reportáže a kultura.

Člověk si najednou vzpomene, co všechno tak letmo zaslechl ve zprávách a nevěnoval tomu pozornost, kolik domovů bylo jen tak „letmo“ srovnáno se zemí, kolik lidí „jen tak mimochodem“ utíká ze své vlastní země a hladoví uprostřed oceánu, protože tam už nemohou dále žít, kolik… a tak dále. Ruiny budov, lidská individualita pozměněná válkou či společenskými jevy a mnoho dalších, nafocené tak dokonale (a umělecky), že se občas marně pokoušíte najít nějakou židli a trochu to vstřebat (jaké štěstí, že tam jsou ty mramorové parapety). Úplně v zadní části expedice jsme si sedli a kochali se tím, jak nám na tanečnících breakdance ukazují fotografie svou magickou moc. Mohl bych tam sedět hodiny.

U pokladny jsem si zakoupil plakát „I“ – prostá Izraelská žena klade odpor hordě obrněných policistů, chystajících se vzít jí domov. Ta fotografie má tak silné sdělení, že jsem si ji nemohl nekoupit. Po dvou hodinách odcházíme a já si nemohu vybrat mezi nadšením z výborného uměleckého zážitku a hejnem depresivních úvah, které mnohé fotografie vyvolaly a které mě asi ještě pár dní nepřejdou. Nakonec to ale mezi kandidáty na téma hovoru vyhrály fotky s kopanou.

Mám podezření, že tenhle sport měl na World Press Photo 2007 těžkou protekci. Schválně jsem přepočítával v porotě poměr mužů a žen, ale nic výrazného jsem neobjevil. Stejně tak jsem ale ani po docela dlouhém zírání do katalogu neobjevil nic zvláštního na těch fotografiích. Pořád jsem hloubal nad tím, kde je ta myšlenka, kde je to sdělení? Co mě má praštit do očí? Byl bych velmi špatným studentem sociologie, kdybych takové fotografii odepřel sociologický rozměr – ano, samozřejmě. A která fotografie ho nemá?

Předsedkyně poroty World Press Photo, Michelle McNally, píše: „Co tedy dělá novinářskou fotografii dobrou? Měla by mít historický aspekt, definovat určitou dobu, místo, událost. Měla by zahrnovat aspekt sociologický… Mela by mít i psychologický a emocionální tón… estetický prvek… Nejvíc ze všeho by ale měla být pravdivá.“ Hmm. No dejme tomu, že fotografie kopané ty podmínky jakž takž splňují. Ale podle mého názoru těm ostatním nesahají v těchto hodnotách ani po kolena. A argument, že fotbal má ze všech sportů asi nejvíce fanoušků? No dobrá tedy. A kolik fanoušků má válka a hladomory, nebo třeba pumové atentáty? To bychom za chvíli na World Press Photo chodili jen na ten fotbal – a já osobně bych v takovém případě chtěl dát šanci i hokeji.

Fotografie z ostatních sportů mi přišly rozdílné. Opuštěný člověk s monoploutví, uzavřený v mořské hlubině. Černošští boxeři trénující v prostředí velkoměsta. Znuděné dámy sledující aquabely (docela vtipné). Akty házenkářů – ano, děvčata si přišla na své a těmi fotografiemi někdo něčeho dosáhl. A – srovnejte – fotbalový faul.

Možná je to tak dobře. Možná se aspoň trochu zvýší počet lidí, kteří zajdou na World Press Photo, zahlédnou na fotografiích něco, co je osloví, a snad o tom budou i chvíli přemýšlet. Po tom všem už jsem se nepodivoval, že jeden ze tří dostupných plakátů byl – ano, modří už vědí – fotbalový. No Ivánku, kamaráde, to teda čumim.

Ondřej

(Autor je studentem UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: Co by řekl Ivánek na World Press Photo 2007?

Tůůů… tůůůů… (vyzváněcí tón)

„Prosim…“

„Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“

„No můžu jako. A vo čem běží?“

„Ty vole, viděls jako tu výstavu, to Vodprejs Foto?“

„A to ti jako hrabe nebo co?“

„No víš co, ne…?“

(chvíli ticho…) „Ne.“

„No vole ta výstava, ne? Jak ty mrdky mediální tam vystavujou co jako nafotily, vole.“

„No to nevim, no. A co jako?“

„Tam šel můj synátor, ne, a řiká mi ‚Hele fotr ty vole, tam je to samej fotbal, ty vole!‘ A já tam jako du, ne, a ty kráááááávo!“

„Co jako?“

„No je to tam samá kopaná, ty vole! Teda jako i jiný fotky, žejo, ale jinak samá kopaná, ty vole!“

„Jako fakt, jo? A to je jako nějak vošéfovaný nebo jak? Nějaký kapříci nebo tak něco?“

„No né, normálně. Jako seriál třeba, jak ty klucí se tam řachnou, pak dostane červenou a de ven, ne.“

„A to je jako na nějakym hřišti nebo kde?“

„V Karolíně, vole. To píšou všude, ne. Taky musíš čumět jinam než do Sportu a na ženský, ty vole.“

„Ti fakt hrabe asi, v jaký Karolíně? Co to jako je?“

„No nevim, vole, ale sem ti tam koupil plakát. S tim Zidanem – jako kdyby ses tam nedostal. Abys jako z toho aspoň něco měl.“

„A co jako s plakátem, ty vole? Si ho asi vylepim doma na záchod, ne? Prosimtě, kamaráde, prober se, tobě už ta kopaná vážně leze na mozek. Nemůžeš ty vole pořád dřít jenom pro lidi. Měl bys udělat taky něco pro sebe. Dej si volno vobčas, starouši… Ti tady zatim vohlídám ty kapříky. Seber mladou a dej si voraz, vole, nebo z tebe bude vodepsanej kluk, ty vole!“

„To jako myslíš fakt, jo?“

„No jasná, vole.“

„Ale zajdi do tý Karolíny, vole. Protože až to uvidíš… ty kráááávo.“

„Ty vole.“

„No a jinak dobrý, ne?“

„No jo…“

„Tak čau, Ivánku…“

„Čau, ty vole…“

Cvak. Tůůůůůůůůůůůů­ůůůůůůůůů…

---

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: World Press Photo 2007 v Praze

Plus mínus. Antologie izraelských povídek, Argo, Praha, 2006.

---

V roce 2006 vydalo nakladatelství Argo jako 25. svazek své edice Současná světová próza po Průvodci zbloudilých Gilada Atzmona (vyd. 2004) další dílo z izraelské literatury. Je jím Plus mínus, výbor čtrnácti moderních povídek autorů několika generací, přeložené studenty a absolventy hebraistiky FF UK. Současná světová próza si neklade za cíl přinášet reprezentativní ukázky z cizích literatur, spíše upozornit na díla, která by neměla uniknout oku milovníka dobré knihy. A zdá se, že v tomto případě se jí to opravdu povedlo.

Protože Plus mínus není ani knihou jediného autora, ani jediného překladatele, přináší pestrý dojem z kontrastních témat a literárních postupů. Na jedné straně tu čteme klasicky koncipovaný příběh zklamaných nadějí osamělé ženy (Vůně šišek), na straně druhé asociativně vystavěný text s erotickými a oidipovskými motivy (např. titulní povídka Plus mínus). Pohybujeme se od realistických témat z nedávné minulosti i současnosti (Za zdí, Teplá káva po ránu) k tématům fantaskním a neskutečným (Bubliny). Setkáme se s prózou od poměrně objektivní (Dopis, který přišel včas) po expresivní a silně subjektivizovanou, kde je skutečnost přímo zdeformována pohledem vypravěče (Navždy zavržený) nebo kde útržky vzpomínek takřka splývají s přítomným dějem (Hodné děvče).

Tato rozmanitost nám ovšem ztěžuje celistvý pohled, který bychom si mohli dopřát u díla jednoho autora. Jenže kouzlo této knihy spočívá právě v napětí protikladů a jistých opakujících se prvcích, které tím výrazněji vyvstávají na pozadí různosti.

Účtování s časem

Plus, mínus, počty a bilance… Antologie vždy účtuje především s danou oblastí literatury. V tomto případě je ale zajímavé si také všimnout, jak se jednotlivé texty vyrovnávají s časem – s tím zoufale krátkým teď a věčným plus a mínus.

Poměrně často je ústředním motivem, kolem kterého se všechno točí, vzpomínka nebo událost z minulosti nějakým způsobem ovlivňující přítomnost. V jedné z prvních povídek je žena pronásledována vzpomínkou z doby mezi dětstvím a dospělostí, a když se miluje na podlaze s neznámým mužem, jakoby se snažila komunikovat se svou dávno zemřelou matkou a přes propast let jí jít příkladem (Neříkám to snad jasně?). Děj tu takřka splývá se vzpomínkami, podobně jako v některých dalších povídkách. V jiné zase až po babiččině smrti vychází najevo léta skrývané rodinné tajemství (Babiččina pec na pity).

Dokonce tři povídky začínají úmrtím nebo pohřbem – dvě z nich jsou smrtí jakoby orámovány a ani v jiných nejsme smrti vzdáleni. Lidská smrt nám dočasnost všeho připomíná nejdůrazněji a pohřby jsou dobrou záminkou pro návrat do minula, ale v Plus mínus umírá i leccos jiného. Vztah nebo manželství, naděje, cit, víra…

Titulní povídka Plus mínus sama znázorňuje plynutí času a jeho subjektivně vnímané zrychlení v průběhu života. Tohoto efektu dosahuje autor opakováním nadpisů odstavců v první části textu, které nás už v dalších částech nezdržuje. Text sám je založen na principu asociativně řazených cárů vzpomínek, přičemž ze začátku poměrně nevinné vzpomínky pozvolna přecházejí v eroticky až obscénně zabarvené útržky. A při tom všem žádný jasný signál neodlišuje skutečné vzpomínky od falešných vzpomínek či představ, takže i čtenář zůstává na pochybách.

Jsou však i věci, které se s časem nemění. S matkou jako univerzální, bezčasovou ženskou postavou se setkáváme v následující oidipovské povídce Nefertiti.

Život se nevrátí, už nikdy

Povídka Navždy zavržený, a s ní celá kniha, začíná sugestivním výrokem Smyslem našeho života je doprošovat se ženy, jež nás odmítá. V této silně subjektivizované próze je muž vykreslen jako odvozená existence, navždy odsouzená k závislosti. Vypravěč přitom sugeruje typičnost příběhu, jako by mluvil za celé své pohlaví, a i samotné téma partnerské roztržky je podáno jako nevyhnutelný rituál v soužití muže a ženy. Celá scéna se pak v očích vypravěče mění v něco na způsob posledního soudu, kdy se rozhoduje o jeho příštím osudu. Odpustí? Neodpustí? Za pomoci násilí i drsných nadávek hraje muž dál svou roli, zatímco žena trucuje. Jemu jde o všechno, vždyť kdyby byl zavržen, ztratil by kromě čistě pudových rozkoší i veškerou jistotu, že tu je a za něco stojí, nárok na útočiště a vlastně všechno. Proto se jeho myšlenky upínají k jedinému – k okamžiku zavržení a tomu, co bude pak. Spousty žen se budou smát a vesele pouštět větry, zatímco my budeme mrtví.

Takový vývoj událostí začne paranoidně vnímat jako nutnost, jíž se nelze ubránit. Na scénu vstupuje cynismus a pomstychtivost pramenící z pocitu závislosti, které se nemůžeme zbavit. Ten vztek z nejistoty vlastnění, pocitu vlastního ponížení a neplnohodnotnosti vlastního života nakonec ústí v agresi.

Setkáváme se tu vlastně s dvojí nesvobodou – se závislostí na ženě a účastí v neovlivnitelném řetězu příčin a následků. Z toho pak plyne pocit zpackaného života uplývajícího do nenávratna.

Podobné zabarvení má i povídka Za zdí, v níž životní nenaplnění plyne naopak z nedostatečného ukotvení a neschopnosti dát svému životu smysl. Člověk žijící v hodnotovém vzduchoprázdnu je nezralý a tápající, což se odráží i v jeho manželství. Vztah k druhému je pro něj spíše ohrožením než jistotou. Smutek a ztráta perspektivy je cítit také z Vůně šišek, i když se jinak obě povídky od Navždy zavrženého značně liší.

Podobenství moderní doby

Moderní židovská literatura má oproti klasickým evropským literaturám jednu velkou výhodu – otevírá se v ní prostor pro setkání tisícileté tradice a moderních tendencí. Tohoto potenciálu zdařile využívá působivé podobenství na jedno z nejvíce frekventovaných témat moderní doby, na téma smrti Boha. Povídka Nevezmeš od spisovatelky Gajl Harevenové kombinuje moderní vypravěčskou metodu s biblickými aluzemi a narážkami na osud Izraele v jeho dlouhém, možná až příliš dlouhém vztahu s Bohem. V souladu s očekáváním, vyvolaným už názvem s odkazem na třetí přikázání, sledujeme, co se stane v případě překročení tohoto přikázání v čase smrti Boha. Toho představuje jakýsi Otec, strach vzbuzující Pán země, všemocný a nevyzpytatelný, jehož skutečné jméno je nevyslovitelné. Vypravěčka je z nějakého důvodu vyvolena a povolána k zdánlivě nesmyslné činnosti, v níž věrně vytrvá, i když je Otec už mrtvý. Otec nenabyl vědomí, a tak nebylo nikoho, kdo by mě mohl zprostit úkolu, který trval mnohem déle, než měl Otec patrně v úmyslu. Shromáždění u jeho smrtelné postele vyvrcholí zneuctěním jeho jména i památky. Ale pak…!

S Desaterem se setkáváme i v povídce Ne a ne a ne a ne, ale zde jsou to už jen slova beze smyslu, jako dětská říkanka. Stejně jako smysl Zákona se někam vytratila i kauzalita. Vypravěčka je tak povrchní, že vůbec nedokáže vnímat hlubší souvislosti ani chápat jednání ostatních. Žije izolovaná od světa, uzavřená ve zvláštní umělosti. Na těle nosí tenký trikot barvy kůže, který nikdy neodkládá, takže ji její muž nikdy neviděl nahou a ani to neví. Jenomže zatímco ona v této umělosti vidí dokonalost, manžel ji podezírá z nestoudnosti a nevěry. Se soustředěním na motiv druhé kůže souvisí i ženina povrchnost.

Možná se právě zde setkáváme se svérázným naplněním moderního kultu umělé přirozenosti, k němuž patří jak „nedbalá elegance“, tak „přírodní make-up“. Make-up se stal „druhou kůží“ moderní ženy a mnohé si bez něj, tak jako naše vypravěčka bez své druhé kůže, připadají nahé. Ona vlastně dosáhla ideálu – nikdo ji nikdy neviděl takovou, jaká doopravdy je. Ale co je důležitější, ona se tím takovou doopravdy stala. Vždyť kdo rozhodne, kde začíná umělost, nedá-li se rozeznat od přirozenosti?

Na tyto a podobné problémy vám kniha pochopitelně odpověď neposkytne – však je to kniha a ne Děd Vševěd. Ale než hledat takzvaně správné odpovědi je někdy důležitější najít tu pravou otázku. Nebo, v případě literatury, pořádně si užít hledání.

Magda

(Autorka studuje na FF UK a je členkou skupiny Páté kolo)

Ve Španělsku dochází k faktickému konci občanské války – je rok 1944 a zbytky bojovníků se stahují do hor, kde zakládají partyzánský odboj a chtějí tak čelit alespoň zčásti fašistickému režimu. V běhu těchto událostí se těhotná manželka profašistického kapitána se svou dcerkou vydávají z města do hor, kde v jakémsi starém mlýně jejich kapitán zakládá malý tábor a hodlá odtamtud utiskovat partyzánský odboj.

Hlavní role – 12letá dívka Ofélie – je představena s několika pohádkovými knížkami v náruči. Typicky zasněné dítě, žijící ještě ne zcela ve světě dospělých, ačkoliv poslední dětské ideály se už mají brzy rozplynout (Ofélie se k tomu ale očividně ještě nemá). Nedaleko mlýna, kde se ubytují pod ochranou kapitána a jeho mužů, objeví Ofélie rozpadající se a napůl zarostlý labyrint. Při jeho večerní návštěvě potkává pohádkového fauna a ten jí sděluje, že je ztracenou princeznou království, která se po mnoha letech a již v jiné podobě může vrátit zpět. Aby to však bylo možné, musí podstoupit několik zkoušek. Dostává se do prostředí fantasy světa, kde s pomocí věštící knihy a dalších pomůcek od fauna tyto úkoly plní. Nebývají nikterak snadné ani příjemné a bezprostřední hrozba smrti je v nich velmi zjevná.

Ani ve světě dospělých autoři nešetřili obrazy zla a krutosti, je jich opravdu plný. Fašistický režim v době, kdy málokdo tuší, že válka do roka skončí, uchvacuje další zemi, vyhání zbytky odporujících skupinek do hor a velmi rychle natahuje své spáry za nimi. Zlé síly jsou koncentrovány právě v postavě kapitána. Opravdový netvor v lidské podobě bere – často i zcela bezdůvodně – lidské životy, nezastaví se před žádnou krutostí a divák není ušetřen ani náznakem pohledu na jeho nelidské činy. Krutost ve filmu však není samoúčelná, jedná se o vhodně užitý výrazový prostředek, který navozuje potřebnou atmosféru a v divákovi probouzí ve vhodné (a značné) míře pocit strachu a napětí. Nečekejte však, že s únikem do světa fantasy ubyde krutosti či strachu – v tomto ohledu se světy příliš neliší.

Ze dvou světů se pak odvíjejí i dva příběhy, či spíše dvě možnosti pojetí děje, jeden, řekněme, realistický a druhý spíše fantaskní. V prvním z nich se dětská mysl, těžce zkoušená složitou realitou druhé světové války a utrpením své matky, uzavírá do svého nitra a buduje si tam ochranný val v podobě pohádkového světa plného záhadných bytostí, kouzel a tajemství. Z pohledu světa lidského ji její představy dovádějí často k dosti iracionálním úvahám a činům, často se dostává do nebezpečí – zejména toho, že i na ni vztáhne ruku zlý podezíravý kapitán. V druhém příběhu se obnovují dávná pouta mezi světem lidí a podzemním královstvím z dob, kdy ještě fantastické bytosti a lidé žili v souladu a navzájem si pomáhali. Bytosti komunikují s Ofélií, pomáhají jí, dívka se blíží splnění úkolů a otevření brány, která ji zavede skrze Faunův labyrint zpět do pohádkového království.

Děj vyváženě graduje a nemá potíže táhnout diváka celou dobu s sebou. Vyvrcholení je vskutku dramatické a i když partyzáni nakonec vyhrají, zlý kapitán je po zásluze potrestán a pomsta na zlu je dokonána (což, pravda, vypadalo trochu idylicky a byl jsem tím zaskočen), stěží se to může nazvat „Happy End“. Záleží především na tom, který ze dvou pohledů divák zvolí.

Za klad Faunova labyrintu bych označil filmovou hudbu, která během filmu nijak neruší, vhodně podtrhuje dramatické scény (těch romantických mnoho nečekejte) a zejména na konci filmu nenechává na pochybách, že zde autor provedl opravdu dobrý kus práce. Divačky a diváci zjihlejší povahy by se na konci filmu neměli cítit zaskočeni, když se jim v oku zaleskne slza.

Otázkou je zařazení do filmového žánru. Fantasy je jistě trefné označení, stejně tak ale pohádka či drama – nicméně pokud byste chtěli Faunův labyrint označit jen jako pohádku, pak by se diváci, shlédnuvší jej na základě vašeho zaškatulkování, cítili asi opravdu rozpačitě. Kladně hodnotím právě fakt, že se film pohybuje na hranici několika žánrů. Tři Oskary – za výpravu, kostýmy a kameru – mi přišly na místě, zážitek jsem měl opravdu kvalitní. Míra filmových klišé a smutně nepřekvapivých okamžiků nebyla příliš výrazná, ačkoliv několika uklouznutím se autoři nevyhli.

Faunův labyrint je třeba vykládat velmi opatrně, protože nedává odpověď, nýbrž pokládá otázku, který ze dvou světů je více reálný. Zda ten dětský, spravedlivější a jistě mnohem přitažlivější (i když často neméně krutý), nebo svět dospělých – toho času plný bolesti, utrpení, bezpráví a dějů, které mladá dětská mysl obtížně chápe a často hledá spíše únik než porozumění. Mlhavá hranice mezi těmito světy je udržena až do konce filmu, kdy konečná volba, jak film vlastně dopadl (což s ohledem na diváky, kteří to ještě neviděli, nebudu prozrazovat), leží zcela na bedrech diváka, což je jedním z výrazných kladů tohoto díla.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiný Páté kolo)

Nebylo možné se to nedozvědět, mluví se o tom všude. Pilně se o tom i píše, zdaleka ne jen na internetovém blogu olympiadapraha.cz. A to je teprve začátek. Praha si podala přihlášku k olympiádě – není to rozhodně poprvé, zatím se to ale ještě nepovedlo.

První pokus – snaha o olympijské hry v roce 1924 – nevyšel, protože zakladatel myšlenky olympijských her, baron Pierre de Coubertine, si přál vidět ještě jednou olympiádu v Paříži. Češi za to tenkrát dostali možnost pořádat o rok později olympijský kongres. Další snaha o pořádání her v roce 1932 či 1936 se nesetkala zdaleka s takovým nadšením, jak o tom na stránkách olympiadapraha.cz vypráví historik sportu a olympijského hnutí František Kolář, a tehdejší politická situace – viděno z dnešního pohledu – tomu beztak nebyla příliš nakloněná. A jak víme, rok 1936 nakonec vyhrál Berlín. Do třetice do našich snah opět promluvila politika. Pro rok 1980 zde sice byl dostatek nadšení a Češi o olympiádu v Praze stáli, nicméně po vzoru Berlína v roce 1936 nám tentokrát olympiádu vzali Rusové – aby si (paradoxně zase na náš účet) spravili renomé, pokažené okupací v roce 1968. Tolik velmi stručně historie české snahy o olympiádu, viděná historikem Františkem Kolářem.

Dříve než se dostanu k olympiádě v Praze, rád bych se ještě zastavil u olympiády bližší – té, která se má konat v Pekingu v roce 2008. Nejsem sám, pro koho je to obrovské zklamání – protesty se ozývají ze všech stran, dokonce z řad samotných sportovců (např. mistryně světa v hodu oštěpem Barbora Špotáková). Olympijské hry jsou tak obrovskou a natolik mediálně sledovanou událostí, že není možné popírat jejich politický význam. Zatím ale – jak se zdá – hrála politika vždy jen jedním směrem: ovlivňovala olympiádu. Bláhové doufání, že to někdy bude naopak, opět vyznívá naprázdno a zvýšit si mezinárodní prestiž bude příští rok moci komunistická velmoc, která hrubě potlačuje nejzákladnější lidská práva dokonce i za hranicemi své země. Mezinárodní olympijský výbor se tak vzdal možnosti uštědřit zasloužený políček a místo toho jde utlačitelům ještě na ruku. Kdo bude olympijské hry pořádat v roce 2020? Kuba nebo Severní korea?

Našinec by mohl nadhodit, že když už se olympiáda může konat v Pekingu, pak už je to možné v podstatě kdekoliv. A proč ne třeba v Praze? Vždyť malý český člověk, slovy Jana Wericha, tak rád všechno řídí! Myslím si, že na to nemáme finančně a nemáme na to morálně. U každého důvodu se pozastavím.

Co se týče financí, první odhady celkových nákladů české olympiády hovoří o 135 miliardách korun. Vážně? Cena olympijských her v Londýně v roce 2012 se zatím v přepočtu vyšplhala na „pouhých“ 400 miliard korun a evidentně si ještě několikrát poskočí. Času na to má ještě dost. Příkladů existuje více, ale nehodlám vás unavovat čísly. Je jasně vidět, že lobbysté již začali vystrkovat růžky a internetové noviny Britské listy Čechům již nyní slibují „důkladnou mediální masáž“.

To, čeho se však obávám nejvíce, je korupční skandál. Schválně si zkuste vzpomenout na nějaký velký projekt, který se v Čechách během krátké chvíle neocitl v médiích ve spojení se slovem „korupce“. Obrněná vozidla? Sazka aréna? Tajemný vznik a zánik nejmenovaného ministerstva? Gripeny? Těžké, že? Velmi bych se styděl, kdyby se do Čech sjeli sportovci a diváci z celého světa a v tisku by si přečetli, kdo koho v souvislosti s olympiádou uplácel a kolik miliard zmizelo neznámo kam. Zároveň si ale myslím, že je to jedna z mála věcí, na kterou se u našich politických špiček můžeme opravdu spolehnout.

No ale nakonec proč ne? Češi jsou národ tvořivý a se zadlužováním máme bohaté zkušenosti. Však ono se to nějak zvládne (ale konkrétní řešení nečekejte). Navíc, když už bychom olympiádu opravdu získali, je to veliká možnost obohatit její konání o několik nových disciplin a zapsat se tak do olympijské historie. Navrhuji, aby Česká republika nasadila žhávé kandidáty, které si tu již dlouho trénueje a kteří mají více než jen šanci na vítězství. Mezi těmi nejnadějnějšími disciplinami bych jmenoval hod úplatkem, plavání v dluzích na 100m volným stylem, běh přes rasové překážky a závody v tunelování (věřím, že to poslední jsme ještě nezapomněli). Sportu zdar!

Ondřej

(autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

V médiích se stále objevují kauzy s osobními výroky prezidenta Klause. Posledně se chystá vyslovit na konferenci OSN v New Yorku svůj osobní názor na ekologické problémy, a tím je bagatelizovat. Prezident si již zvykl kritizovat české poměry, glosovat, přitom tyto – pro prezidenta nereprezentativní – výroky označit za svůj osobní názor.

Jeho tajemník Ladislav Jakl zdůrazňuje, že svobodné vyjadřování patří mezi práva každého občana a Václav Klaus bude mluvit sám za sebe. Proto prý jeho kontroverzní názor neovlivní naše budoucí postavení v OSN.

Jakl dle mého nemá pravdu. Klaus je jako přednašeč přitažlivý tím, že je prezidentem České republiky, proto je každé jeho slovo spjato s naší zemí. Není důležité, jaký Klaus je, ale jak je veřejností vnímán – a to je nyní jednoznačně jako prezident, nikoli jako občan. Podle toho se musí chovat a svá slova volit s diplomatickou obezřetností.

Spor s Nejvyšším soudem

Klaus se dostal i do sporu s Ivou Brožovou – předsedkyní Nejvyššího soudu o jmenování místopředsedy soudu. Ústavní soud již rozhodl ve prospěch Brožové.

Martin Bursík v Otázkách Václava Moravce správně podotkl, že je paradoxní situace, když se hlava státu pře s „rukou“ státu (Nejvyšším soudem). Klaus by rozhodnutí Ústavního soudu neměl komentovat, už vůbec ne jej kritizovat a v žádné případě ne tak silnými slovy, jako „ohrožení demokracie“. Působí pak jako malé křičící kopající dítě.

Povinnosti prezidenta

Každá funkce přináší krom vlivu i jisté požadavky. U katolických kněží je to celibát, u politiků je to diplomatické vyjadřování. U politického postavení nejvyššího proto předpokládám nutnost nevyjadřovat VŮBEC svůj osobní názor. Názor státu má být názorem prezidenta. Přetvářku proto přehlédněme, i když je lepší, když by prezentované názory vycházely z hlubokého přesvědčení (jak tomu bývalo u Václava Havla). Pokud Klaus odmítá prezentovat stát, odmítá tak i vážnost svého úřadu. Sám se shazuje.

V očích všech má být prezident ztělesněním státu. Pokud to Václav Klaus neumí, není dobrým prezidentem.

Autor je studentem dějin umění na KTF UK a členem skupiny Páté kolo.