Páté kolo

…. pozlátko všemi uctívané, oroduj za nás

pozlátko lákavostí planoucí, oroduj za nás

pozlátko plné rozkoší, oroduj za nás…

Byl jsem úplně vyčerpán nadšením a očekáváním. Nezbývalo mi však, než čekat. Stál jsem celé dny. Snažil jsem se udržet rovnováhu, tak jsem se opíral o ostatní. Všichni kolem mě na tom byli stejně jako já. Stáli jsme namačkaní na sobě. Jako sardinky. Chtěli jsme dopředu! V moři průměrných hlav jsem lovil ve své paměti. Vzpomínal jsem na dětství, na televizi, na město! Bylo daleko na pevnině. Bylo tam neskutečně rušno… Stroje kácely a řezaly stromy z alejí a parků. Lidé kupovali na oheň špalky a kusy nábytku od pouličních prodejců. V řeznictvích často visely poutače: „Speciální nabídka! Prso, stehno, křídlo za 50% ceny! Neotálejte s nákupem! Čerstvá celebrita právě dnes!“ I u nás neustále bublal na ohništi kotlík. Maso vždycky provonělo celý byt. Populární osobnosti nás dennodenně sytily. Hltali jsme je. Nestačilo nám je zahlédnout v televizi. Museli jsme je vidět na vlastní oči, slyšet je živě, dotýkat se jich,  chutnat je. Ve městě jsme měli všeho dostatek. Směli zde totiž bydlet jen vysoce postavení. Chudina byla vystěhována na periferii, do pracovních sídel. My jsme měli jinou starost – prahli jsme po senzacích. Nudili jsme se. Jediné, co nás sytilo, byla zábava. Čím zvrhlejší, brutálnější, čím více šokující – tím výživnější. V ulicích se konaly průvody lákající nás na nové stripped-show. Veřejné popravy byly také na denním pořádku. Nedávno dokonce zavedli „intelektuální šipky“: byli náhodně vybráni tři jedinci žijící vlastním stylem života. Ti byli přivázáni k jednomu sloupu a otáčeli se. Kdo se šipkou pětkrát za sebou trefil do stejného, mohl si vymyslet techniku jeho popravy. Pořád přicházeli s novými způsoby, jak nás zabavit… Pak se ale na každém rohu objevily letáky. Dravá reklamní kampaň pobláznila všechny obyvatele. Nastala davová psychóza. Lidé se chodili dívat do přístavu, jak pokračuje stavba. Když pak pokrývali moře, na břehu se tísnili nedočkavci dychtící zabrat přední místa. Nová reality-show uchvátila nás všechny. Opustili jsme svůj blahobyt a vydali se vstříc opravdovému životu a nekonečné zábavě. Od té doby co postavili pódia bylo město takřka prázdné. Všichni byli tady. Když jsme sem šli, mezi bloky lidí vedly úzké uličky. Dostali jsme se tak až sem, k vzdálenějšímu pódiu. V tu dobu jsem se ztratil. Stal jsem se jedním z nich. Účastnil jsem se té masové akce. Všechno v mém okolí mě udivovalo. Hořel jsem zvědavostí, ale nikam jsem neviděl. Tam někde vpředu se vše odehrávalo. Světlo tam zářilo jako žhavé slunce. Ale jen výjimečně jsem tam dohlédl. Nebyl jsem dost průbojný, byl jsem ještě mladý. Nevěřil jsem ani tomu, že bych se kdy k pódiu dostal. Pod nohama to hučelo a šumělo. Voda nás nadnášela. Někdy mě vynesla osamělá vlna, a já měl rozhled. Viděl jsem moře. Byla tma, ale světlo z pódia dosáhlo daleko. To moře vytvářeli lidé. Všude byly na sobě namačkané jejich hlavy – dav, co se neustále zmítal v hladu, zabořen do plachty pokrývající hladinu. Kam až oko dohlédlo, všude se potácely  postavy konzumentů. Vypadalo to jako obrovská koláž vlasů. Sotva mohli dýchat, ale každý chtěl vidět dopředu. Jednou jsem dohlédl ještě dál. Opět v noci. V temnotě, kde již nebylo možné poznat hlavy lidí od černé oblohy, jsem zpozoroval míhající se světlo. Nebylo pochyb. Viděl jsem další pódium. Všude okolo mne se nacházela osvětlená pódia, rozeseta mezi davem. Těch světýlek na obzoru! Kymácející-se osoby skomíraly strádáním a touhou prodrat se kupředu. I já měl hlad, ale občas přiletěla vznášedla. Prodávali hotdogy, hamburgery, apod. Nápoj byl k tomu zdarma. Samozřejmě jsme to kupovali všichni. Zasytilo to, ale jen na hodinu. Než se tu vznášedlo objevilo znovu, trpěli jsme opět hladem. Ale teď už jsem byl v davu tak zaklesnutý, že jsem se nemohl vrátit. Měl jsem problémy i otočit hlavu. Od určité doby mě dav tlačil kupředu. Neměl jsem na výběr. Někdy se vpředu ozval hluk. Lidé tam křičeli a opírali se do nás. Na chvíli jsme nemohli ani nadýchnout. Najednou ale vše ustalo a vpředu bylo spousta místa. Běželi ostatní a já běžel taky. Měl jsem co dělat, abych nespadl. Bál jsem se těch nohou. Bál jsem se úderů dupajících podrážek. Znenadání jsem narazil do lidí přede mnou. Ocitl jsem se opět v lisu. Čím víc jsem se blížil k pódiu, tím větší byl tlak. Takhle jsem strávil většinu těch časů. V čekání, až se dostanu kupředu. Pak jsem tam najednou byl! Opět jsme běželi kupředu  a já jsem stanul pod pódiem. Najednou jsem vše viděl. Byl tam krásný člověk oděný celý ve zlatě. Leskl se a ukazoval se nám všem. Přišly tanečnice. Točily se kolem něj. Byly spoře oděné a tuze krásné. Celé zlaté a stříbrné. Užíval si okamžik slávy a dav aplaudoval. Nastala veliká show. Naproti mu napochodovalo několik silných vazounů. Pral se se všemi, postupně je porážel. Padali mrtví na zkrvavenou podlahu pódia. Jednomu zlomil vaz a s křikem ho hodil do publika. Nechápal jsem. Kde se v něm vzala taková síla? Stal se zkrátka miláčkem publika. Všechny porazil. Poté se ale stala podivná věc. Jeden z nich jej rychlým pohybem zabil. Náš hrdina padl. Všichni jsme nenávistně křičeli. Nechali ho zabít! Načež přišlo vznášedlo a do nejbouřlivější části publika spustilo nějakou látku. Syčelo to a ti lidé hrozně křičeli. Co se ale dělo? Řvouni prostě zmizeli. Nastal dusot těch za nimi. Ten zvuk se nesl na vlnách. Utíkali kupředu, zabrat jejich místa. Opět přišel pořadatel a vyprávěl vtipy. Všichni se smáli a zapomněli na to, co se stalo. Vyhlásil tedy nové kolo hry. Z osvícené plošiny se vynořil jeřáb. On ho ovládal. Jeřáb nám bloudil na hlavami. Zrovna pršelo a on na chvíli zmizel až v temných mracích. Najednou se znovu spustil. Přímo mně nad hlavu. Kybernetická ruka mě uchopila za ramena. Byl jsem tažen nahoru. Pode mnou moře průměrných lidí. Všichni stejní jako já. Viděl jsem ty udivené hlavy na mě upřené. Moře hlav mizelo v temnu. Nerozuměl jsem tomu. To opravdu vybrali mě? Vždyť jsem naprosto nezajímavý člověk. Ale byl jsem vylosován. Jeřáb mě táhl. Dosadil mě na pódium. Bylo tu tolik místa, že jsem se nemohl udržet na nohou. O nikoho jsem se neopíral. Pořadatel mluvil a mluvil ukazujíc na mě. Dav začal tleskat a mě odvedli do zákulisí. Tam mě rychle umyli, nakrmili, a začali líčit. Do žil mi vpravili nějaké látky. Najednou jsem se cítil zdravý a neskutečně silný. Vnímal jsem vše okolo sebe, každý štěteček, co natíral mou kůži. Oblékli mě do nádherného oblečení. Takové jsem si nikdy předtím nemohl dovolit. Když mi jeden člověk nasazoval paruku, dal mi do ruky nůž. „Až budou stát proti tobě, na nic nečekej a bodej do nich. Musíš je odstranit rychle, jinak to vyprchá a tobě dojde šťáva.“ Ale já jsem byl tak silný a sebejistý, že jsem byl sto porazit celé národy svalovců. Nicméně jsem si nůž ponechal. Přípravy netrvaly déle, než hodinu. Potom mě vyvedli zpět na pódium. Dav jásal. Nyní jsem byl já ten krásný člověk. Všem jsem se ukazoval. Všichni mě milovali. Přišly tanečnice. Byly tak krásné! Jedna krásnější, než druhá. Vlastně vypadaly všechny stejně. Stejná tvář, stejné tělo. Byly to produkty továrny na krásu. Točily se kolem mě a tolik se smály! Už jsem věděl, co přijde potom. Vyhrnula se na mě horda svalovců. Začal souboj. Dávali mi hrozné rány, ale já jsem měl nadlidskou sílu! Opětoval jsem jim jejich údery ve větším. Pár jsem jich ubil pěstmi. Některé jsem milosrdně hodil zkrvavené do publika. Chtěl jsem, aby to přežili. Pak přišel pořadatel, zvedal mi ruce. Cítil jsem, jak pomalu slábnu. Nedával jsem to však na sobě znát. On ale vyhlásil posledního bojovníka a já se zděsil. Nemohl jsem už bojovat! Třináctý svalovec nakráčel. Poznal jsem ho, byl to ten, co sprovodil ze světa mého předchůdce. Zalekl jsem se. On to poznal a rozeběhl se na mě. Na nic jsem nečekal,  vytáhl jsem nůž. Bodl jsem mu jej do břicha a předstíral jsem, že ho častuji údery pěstí. On postupně umdléval, až se svalil bezvládně na pódium. Hned nastala veliká sláva a mezitím, co se na mě snášely konfety, zatímco létaly rachejtle, nenápadně za mnou umývali krev z pódia. Prohlásili, že jsem se stal novým vítězem. Za odměnu mě prý čeká spokojený život v domě, který pro mě připravili. Spadla zástěna a vedle pódia se objevil krásný veliký dům se snad dvaceti pokoji, vysazený na vysokých sloupech, celý skleněný a celý jen pro mě. Vystoupal jsem po můstku a od té doby se oddávám spokojenému životu v krásném domě. Perfektně se o mě starají, krmí mě těmi největšími pochutinami a dokonale pečují o mé zdraví. Pouštějí mi jakoukoli hudbu, o kterou jen naznačím zájem. Záběry z jednotlivých místností se také objevují na velkoplošné obrazovce. Jednou za čas také sjedu na plošině mezi lid. Dotýkají se mě, mluví se mnou. Celé hodiny pak skandují moje jméno. Nyní jsme celebritou ve světě reality-show. Jsem cool a in, stal jsem se idolem v záplavě obyčejných. Do mé prosklené ložnice vodí ty nejkrásnější dívky světa, abych si s nimi užil. Dav to sice sleduje, ale já jsem šťastný. Zažívám slávu. Jsem krásný, mladý a  lid mě zbožňuje. Každý den posiluji a ve zbývajícím čase mě učí umění tántry. Stávám se dokonalým milencem a to ještě zvyšuje mou sledovanost. Dav se nyní nehrne k pódiu, kde se neustále odehrávají neúspěšné turnaje, všichni se chtějí dostat k mému prosklenému domu. Je to pozlátko, tak příjemné, jsem polobůh. Nyní jsem nejoblíbenější muž celé země. Právě ležím unaven v posteli s jednou nádhernou Indkou. Budím se za nadšeného křiku a slávy. Můj prosklený dům se zatahuje! Opona ho zcela zakrývá. Indka se také probudila. Přicházejí muži v bílém. Odvádějí Indku: „No co si čekal? Myslíš, že hamburgery se tu masem naplněj samy? Sám moc dobře víš, jak tě ty dole žerou. Ale byl si dobrej, škoda tě!“ říká oblékajíc-si župan. Odchází a míjí muže v bílém, kteří ke mě přistupují. Za zády popruhy. Chytají mě. Bráním se, škubu, ale příliš pozdě. Dávají mi roubík. Nemůžu křičet. Ruce mi přivazují,  stejně tak nohy. Nemohu se hýbat. Do žíly mi vsunují dlouhou kovovou jehlu a k ní hadičkou připojují injekční stříkačku. Palec v chirurgické rukavici pístem postupně vytlačuje průzračnou látku. Do mého těla se tiše plíží smrt. Už jenom poslouchám, nemá smysl se bránit. Slyším stále ten hluk a rozpoznávám jednotlivé zvuky: hlas pořadatele, aplaus účinkujících, famfáry a rachejtle. Někdo vyhrál turnaj! Mají místo mě náhradu… Filip Jakš, 3–2006 (úprava 10 – 2007)

Přečetl jsem si (nejen) na Britských listech, že ministr Schwarzenberg (kterého mám jinak docela rád) podepsal dohodu mezi USA a ČR o stavbě radarové základny. Je to, myslím si, super nápad. Vždycky jsem si přál, aby můj hrdinný stát ze sebe dobrovolně dělal živý terč pro jaderné hlavice nevypočitatelné centralistické antidemokratické mocnosti. Stejně tak jsem si vždy přál, aby to vláda prosadila proti vůli tří čtvrtin obyvatelstva. Jsem teď naprosto spokojený. Spokojený stejně jako někdo, kdo zrovna snědl zkažený oběd, byl vyhozen z práce, uklouzl na psí hromádce, spadl do kanálu, zlomil si nohu a přitom se ještě díval, jak mu odtahují auto.

Je tu ale naděje, protože jsme Češi. Pravděpodobnost, že to s radarem dopadne stejně jako s knihovnou, hodnotím jako vysokou. Ostatně, proč by vlastně nemohl design radaru navrhnout pan Kaplický? Byla by to alespoň částečná náhrada za to, jak jsme ho podrazili poté co spravedlivě vyhrál soutěž o Národní knihovnu. Navíc zelená barva je barva vojenská, nadto Kaplického knihovna vypadá jako velká vojenská maskovací síť… A mohli bychom tam těm Amíkům nechat i nějaké knížky – však je jim to zapotřebí. Aspoň Popelku, to by snad zvládli (kdyby to bylo anglicky).

Všechno má své klady i zápory. Dostali jsme se – vinou vlády a našich politických jelit – do blbé situace. Když ten radar opravdu postavíme, možná Rusko najednou zjistí, že jim dlužíme spoustu peněz za zemní plyn (pak chci vidět Topolánka, jak plní to, co nedávno prohlásil na půdě VŠE o vyrovnaném státním rozpočtu). Když to nakonec nějak nalakujeme a radar v Brdech stát nebude, tak nás zase sežerou Amíci. Inu, co jsme se navařili, to máme. A můžem si za to sami – koho jsme si zvolili, toho tam teď máme.

Občas mi přijde, že lidské plémě se nejvíce podobá hmyzu – tedy hmyzu tak, jak ho vidíme právě my, lidé. Jsou to malí tvorečkové, každý z nich naprosto bez významu. Zabijte mouchu – pořádně ji rozmázněte po stole či po okenní tabulce. Nikdy vás nenapadne, zda třeba právě tahle nebyla nějak pro ty ostatní mouchy důležitá. Asi nepřemýšlíte o tom, že by to mohl třeba být duševní vůdce mušího národa… Prostě jen zrovna obtěžovala. Bzučela když nemá.

Hmyz je v očích člověka charakterizován hemžením. Neustálou činností, navenek se jevící jako chaotická, nesmyslná, bezhlavá. Koukat do vnitřku úlu či na povrch mraveniště mi přijde v mnohém stejné jako vyrazit si do nákupního centra. My se také hemžíme a naše neustálá činnost v tomto pestrobarevném přeplácaném kýčovitém prostředí je vpravdě chaotická, nesmyslná a bezhlavá. Žádná konsenzuální snaha lidského plemene směřovat odněkud někam, ne. A když konsenzus, tak v chaosu. Velmi pečlivě vytvořeném a udržovaném chaosu, ve věčné velmi přesné a cílevědomé snaze nahromadit co největší majeteček, kterým bychom maximálně navýšili své sebevědomíčko, blaženíčko a dokázali ostatním sebevědomíčkům, že máme větší majetečky než oni. Co z takové snahy může vzejít jiného, než chaos? Hle, malý člověk, řečeno s Werichem.

Co však mi přijde nejpodobnějšího je smysl celého počínání – veškerý žádný. Nejde o to, co mravenec činí – buduje mraveniště, společenství. Jde o to – na tom stavím svou metaforu – jak se nám jeho činnost jeví. Jako činnost nemající smyslu. Neschopni po delší dobu sledovat činnosti jednoho jedince, hodnotíme celkově mravence jako bezcílně pobíhající, hemžící se, chaoticky přenášející materiál na jednu hromadu bez ladu a skladu. Není naše hodnocení také výsledkem člověku tak vlastního postupu „podle sebe soudím tebe“?

Má kamarádka mi po návratu ze Spojených států vyprávěla, že celkovou mentalitu národa tam vyjadřují i ti komáři – jsou mnohem větší, než byla z Čech zvyklá. A také jsou mnohem pomalejší a neskonale líní a hloupí. Vyprávěla, jak se „americký“ komár nechá klidně zabít rukou aniž by mávl křídly ve snaze ulětět, či jak hloupě si sedne na rozpálený plech a nechá se škvařit. Na druhou stranu je jich tolik a jsou tak vytrvale hloupí, že desátý, dvacátý či padesátý z nich se nakonec krve napije. Nepřekvapím vás – nebudete mít po nich žádný pupínek. Pořádný pupen. Jaký národ, takový komár.

Hmyz – možná nejen z našeho pohledu – není schopen adekvátně reagovat na nebezpečí, které mu hrozí. I když je mucholapka plná mrtvých či umírajících much, další se stejně přilepí. To je ta největší podobnost, kterou spatřuji mezi lidmi a hmyzem. Dle Ulricha Becka (1986) jsme si sami mucholapkou, kolem které poletujeme tak blízko, že by to až mělo nahánět strach. Ale nenahání. Není komu – každý si pečuje o své bohatstvíčko a mucholapku ať řeší ti ostatní…

Za posledních několik měsíců mě mí dobří přátelé a další lidé v mém okolí mohli slýchat, jak si stěžuji, že neustále smrdím v Praze jako syreček a nevytáhnu paty někam do přírody. Jako blesk z čistého nebe dorazila pozvánka od mé kamarádky ze školy: pojďte s námi na Milešovku! Organizuje Klub českých turistů.

Pochod měl začínat krátce po půlnoci – tedy v sobotu 15. 3. brzy ráno v Bílině. Trasa měla měřit zhruba 50km a pochod měl končit v sobotu odpoledne. Na můj vkus tedy dostatečně atraktivní nabídka a na druhou stranu s jistými diplomatickými ústupky se mi podařilo do celé akce zatáhnout i mou přítelkyni. Stejně si potřebovala pořádně prošlápnout nové pohory.

S kamarády jsme se srazili na Masarykově nádraží v dobré náladě. Přišli čtyři, tři z nich (děvčata) až na poslední chvíli, protože zkratka z Hlavního nádraží na Masaryčku se nějak protáhla. Ještě ve vlaku si nás odchytili „organizátoři“ z Klubu českých turistů. Jednalo se o skupinku velmi různorodých (kulantně řečeno) individualit, jedna z nich si napsala naše nacionále a odebrala registrační poplatek 60 Ká čé – říkal jsem si, že za padesát ká em to není špatná cena. Ve vlaku jsme se také postupně dovídali podrobnosti. Že noční část pochodu bude s průvodcem, že se v minulých letech lezlo přes hřbitovní zeď, že byl sníh, že běžný počet účastníků nočního pochodu bývá 15 až 20 a podobně.

Dorazili jsme do Bíliny, kde se k nám přidalo několik dalších turistů (asi tři jevili známky opilosti). Vůdce se po chvíli rozhodl vyrazit a tak celý pochod začal. Má přítelkyně si hned zkraje postěžovala na tempo, ano, bylo rychlejší, nikoliv však nesnesitelně. První zastávka se konala po hodině, kdy jsme vystoupali – za občasného řevu opilých členů výpravy – na kótu Bořeň (539) nad Bílinou. Po velmi krátké pauze jsme vyrazili dále, zpět směr Bílina, a až těsně před ní vyšlo najevo, že jeden z členů výpravy chybí – organizátor by se to pravděpodobně nikdy nedozvěděl, kdyby mu dotyčný nezavolal. Slyšel jsem hovořit pouze „organizátora“, ztracený se údajně odpojil již na kótě, zabloudil a poranil si nohu. „Organizátor“ po skončení hovoru („Tak si zavolej stopadesát pětku, ať přijedou k hospodě a nahoru si pro tebe dojdou, to je snad jejich starost!“) zavelel a pokračovali jsme několikahodinovým pochodem bez přestávky, byť třeba jen na pití. V první části pochodu jsem to tempo s citem vysvětlil mé lepší polovičce jako strategii „útěk z města“. Samotného mě překvapilo, jak rychle jsme se do města (a posléze mnoha dalších vesnic) zase vrátili.

Vyjma krátkých úseků – především výstupu a sestupu na Bořeň – jsme se v podstatě nevzdálili od civilizace. Pro mě osobně se tedy nejnepříjemnější částí výletu stala scenérie – trápil jsem se neustálým čekáním, kdy se již konečně vzdálíme trvalému šumu továren, svistotu nedalekých dálnic či svitu továrních komplexů. Čekání bylo marné, až na výjimky jsem se nenadál situace, kdy by mě ničím nerušený kousek přírody obklopil z obou stran. Byl jsem v tu chvíli rád, že znám České středohoří i jinak. Kdybych je poprvé poznal z tohoto výletu, nikdy bych se již nechtěl vrátit. Další zastávka se konala před svítáním, kdy jsme z Hostomic vystoupali na Husův vrch a kochali se pohledem na Středohoří. Vidět byla i Milešovka, za zády nám trčel komín z továrního komplexu a nadále znělo všudypřítomné hučení.

Na fakt, že rychlost pochodu se má řídit podle nejpomalejšího člena skupiny, přišel „organizátor“ až po rozednění, kdy už má přítelkyně kulhala a vraždila mě pohledem. Po několika prázdných optimistických frázích, na které jsem „organizátorovi“ s potlačeným pohrdáním diplomaticky a s úsměvem odpovídal, jsme vyrazili dále, během půl hodiny jsme opět měli celou skupinku před sebou a po levici další průmyslovou zónu.

Abychom si příliš neodpočinuli od civilizace, noční část pochodu končila v Teplicích v jakémsi zaplivaném casinu na Tržním náměstí. Poslední tři kilometry před Teplicemi nám byl přidělen pobočník (chápavě se přizpůsobil našemu tempu, choval se shovívavě, mile a dovedl nás do Casina) a skupina zmizela z dohledu. Vzhledem ke sténání a zabijáckým pohledům mé jinak mírumilovné přítelkyně jsme utratili 30 Ká čé za trolejbus. V Casinu jsme dostali kus koláče (byl docela dobrý – to se musí nechat) a rozhodli se vyrazit autobusem do Prahy. Osobně jsem chtěl pochod dojít do konce, necítil jsem se však na to, abych nesl svou drahou polovičku celou cestu na hřbetě.

Cestou na autobus spráskl „organizátor“, který šel s námi, ruce: „Ježišmarja, vždyť vy jste od nás nedostali diplomy!“ Aha, pomyslel jsem si, tak dokonce i diplomy jsou v ceně… Rozhodli jsme se již do Casina pro diplomy nevracet a požádali, aby byly předány Kateřině. Už se těším, až na ně budu kupovat rámečky a jejich notářsky ověřené kopie přikládat k životopisu. Ušel jsem 24 ká em s Klubem českých turistů… to mi nikdo neuvěří.

Má lepší polovička zaslouží nejen diplom, ale také medaili za hrdinský čin. Zlatý kříž za zásluhy pak dostává Kateřina za to, že mě občas zastupovala či podporovala při zvedání nálady nejslabšímu členovi. Klubu českých turistů (nebo co to bylo zač) pak náleží černá barakuda (odpornější zvíře mě teď nenapadá) za bezkonkurenčně nejošklivější trasu, hloupého „organizátora“ a v neposlední řadě i za to zaplivaný casino.

Aforismy z mezičasí

Na počátku

Každý začátek je těžký, pravil kdosi kdysi, ale není tomu tak. Začátek totiž bývá lehký. Po překonání té chvilky počátečního tření je právě začátek tou nejsnadnější částí cesty, v které nás ještě utvrzuje čerstvost, nezávaznost a prvotní nadšení. Ale když nadšení opadne a dostaví se pochyby… únava… bláto a hrboly… rozvodněná řeka a první beznaděj…

Oč snadnější pak je začít znovu s čistým štítem!

Snad člověk právě proto stále znovu začíná, že ve skrytu duše ví, že může ve skutečnosti začít jenom jednou, že se mu nechce přiznat si jedinečnost a neopakovatelnost přítomné chvíle. Proto předstírá, že se může vrátit na rozcestí a zkusmo se vydat další z cest. Já vím, cest je mnoho. Ale ta naše cesta, životní cesta, cesta životem, ta je jen jedna.

Otázka přímé linie

Ano, ideálem je přímá linie, ale ne za každou cenu. Po pravdě řečeno, je to ideál z principu nedosažitelný. Člověk opilý skutečným životem nekráčí rovně. Vrávorá a trochu se motá, čas od času možná sejde z chodníku a šlápne do bláta. A ač se snaží jít přímo za nosem, jeho stav mu to nedovolí. Není to vinou křivého nosu. Je až neuvěřitelné, že nakonec trefí domů, odemkne si a spočine v blahém moři snů.

Tak i naše cesta se klikatí spolu s naší duší, spolu bloudí a spolu hledají. Teprve když se ztratí jedna druhé, je čas roztrhnout roucho své a plakat.

Jak se císařova dcera zeptala rabi Jehošuy, proč je tak ošklivý

Tak se jmenuje jedno vyprávění z Pěkné knihy příběhů Jaakova bar Avrahama. Příběh je to prostý – císařova dcera se zeptá rabi Jehošuy ben Chananji: „Ach, kolik vědění v sobě máš, a jak jsi šeredný! Jak může být tak velká moudrost v ošklivé nádobě?“ Načež jí rabi na příkladu ukáže, že dobré věci lépe vydrží uschovány v ošklivém obalu. Císař však namítne: „Najdeme přece i mnoho hezkých lidí, kteří mohou studovat Tóru.“ A rabi odvětí: „Kdyby však nebyli tak hezcí, mohli by studovat mnohem lépe,“ a na to už se nedá říct nic.

Já se ale nemohu ubránit pocitu, že se doba poněkud změnila.

Variace na Tournierovo téma

„Portrét se má podobat tváři, nikoli tvář portrétu.“ Portrét, stejně jako ideál nebo předsudek, je strnulý a dvourozměrný. Láska k portrétu je něco jako modloslužba, rezignace na dialog a hlubinu. Než narazit na mělčinu, je vždycky lepší riskovat utopení.

Variace na Leibnizovo téma

Náš život a náš svět není ten nejlepší, ani ten nejhorší ze všech životů a světů. Je to prostě ten jediný, který máme k dispozici.

Negace negace

Ono je dneska náramně in vyvracet zažité a rádoby nezpochybnitelné mýty, pokud možno všecky a docela. Ovšem mezi lidmi určitého ražení je in naopak hájení zpochybněného – hájení lety prověřených konvencí a vystupování proti samoúčelnému boření mýtů, proti popírání pro pocit z popírání.

Vzdor ve vyšším levelu je prostě vzdor vůči vzdoru.

O jedinečnosti

To, že něco není stejné, jistě neznamená, že to není stejně hodnotné. Ostatně půvab je právě v té rozdílnosti. Jakmile se události tvého života začnou opakovat, je to svým způsobem varování. Tvůj pohled přestává rozlišovat a začíná stírat rozdíly. Říká se tomu stárnout. Ale nejen to.

O obecnosti

Záleží na tom, na co se soustředíš, na co se chceš soustředit. Ve všech věcech můžeš vidět spíš shody, nebo spíš rozdíly. Velmi jemné rozdíly se jazykem špatně vyjadřují, protože i ten mnoho rozdílů pomíjí. To ale neznamená, že vůbec neexistují.

Co se týče obecného, jsem přesvědčena, že rozhodně konstruktivnější je vidět shody. Přirozeným důsledkem tohoto postoje je Bůh.

Konečně slova

Je těžké mluvit, a zvláště o Bohu. I básník, stojící před ním, váhá, aby ho nezakryl příliš mnoha omezujícími slovy. Bez mlčení se dá těžko mluvit, ale pouhým mlčením nelze mnohé sdělit. Proto hledáme tu správnou míru. Ale jestliže existuje kompromis mezi slovy a mlčením, není jím právě poezie?

Chce to odvahu, porušit ticho, odvahu a tu trochu nepokory, která dovoluje tvořit.

Přesto

Kdo ví, mlčí. Kdo mluví, neví, říká v padesáté šesté sloce Lao C‘. Ale i on mluvil, a tedy nevěděl. Já také nevím, přesto mlčím.

Návrat

Aforismus je plodem života, nemůžeme však říci, že sám je životem. Po dočtení každého aforismu se vracíme zpátky do života a vystupujeme ze slov do nejistoty.

Oproti vypravování má aforismus jednu velkou výhodu – nesnaží se udělat ze života příběh.

Pro všechny zájemce o sociologii zde přikládám prezentaci, kterou jsem měl na článek P. F. Lazarsfelda – The Art of Asking Why. Jedná se o článek z roku 1935, který navrhuje z dnešního pohledu dosti šílené a nerealistické způsoby dotazování respondentů na motivy jejich (tržního) jednání. Článek je zajímavý z historického hlediska, k současné metodologii sociologického výzkumu však – dle mého názoru – již nemá v podstatě co říci. Prezentace je v angličtině, obsahuje 9 slidů a je zakončena kritickým pohledem na Lazarsfeldovy myšlenky.

Ondřej

P. F. Lazarsfeld: The Art of Asking WHY – DOWNLOAD – 176,5KB, PPT

Staženo: x

Vážení přátelé.

Tímto bych rád slavnostně oznámil, že v druhém kole volby prezidenta české republiky budu zastoupen svým vlastním kandidátem. Rozhodl jsem se pokusit se získat u některé z politických stran podporu a oficiální nominaci na post prezidenta pro svého křečka.

Jako hlavní přednosti svého kandidáta bych uvedl, že nikdy nevystrčil paty z České republiky, dále jeho IQ, reprezentativní vystupování (ve srovnání s našimi poslanci), trestní i morální bezúhonnost. Umí perfektně běhat v kolečku a kníká opravdu na vysoké intelektuální úrovni. Bobkuje vždy pouze v jednom rohu terária (který si ale volí sám). Jeho politická orientace: když viděl na TV obrazovce tvář Václava Havla, začal nadšeně kníkat. Když se pak v TV objevil Václav Klaus, prdnul si (opravdu!) a zahrabal se do pilin.

Domnívám se, že pokud jsou možné věci, jaké se odehrály během první volby prezidenta republiky přímo na televizních obrazovkách, pak je i možné, aby byl můj křeček zvolen prezidentem. A to přesto, že žádného křečka nemám! Přeji nám všem pevné nervy při druhé volbě. Snad tu ostudu nějak přežijeme.

Ondřej

Páté kolo učinilo epochální objev, že mužská varlata nesestupují v průběhu vývoje organismu z míst, která definuje současná věda, ale z oblasti neurocrania (mozkovny). Tato sestupem varlat vyprázdněná oblast se pak v kompenzaci náhlého úbytku tkáně vyplňuje vazivovou tkání. Je třeba poznamenat, že tato hypotéza výrazně vysvětluje některé domněnky obecně přijímané v laickém celospolečenském, zejména feministickém diskurzu.

V současné době probíhají spekulace o vzniku feministické platformy v rámci Pátého kola, která hodlá ze svých pozic útočit na dosud spíše liberalistické pojetí interního diskurzu a která má skrytou podporu v externích kruzích blízkých Pátému kolu. Tyto informace se zatím nepodařilo potvrdit.

Upozornění pro čtenáře – toto je zatím ještě neredigovaný text, který byl jako zápis nahrubo pořízen přímo během debaty. Berte jej zatím s rezervou a pomněte, že se k němu budou postupně vyjadřovat ex post jednotliví účastníci diskuse a text tak bude postupně (snad) morfovat směrem k větší srozumitelnosti a čtivosti. Děkujeme za pochopení.

---

Dnešní Páté kolo: Filda (který dnešní téma celé spískal), Viola (opilá), Magda (PP), Ondřej. Pozvání přijali Honza Hlávka a Katka Studničková. Cíl setkání: pohádat se o demokratizaci islámu. Zápis vytváří Ondřej v roli negramotné stenografky. Začínáme bez děvčat Magdy a Káti, které nedorazily ani v devět.

Filda zahajuje a dělá si pořádek ve svých poznámkách. Ondřejova teze: Problematika v islámských zemích je opakem euroamerického cultural lag – zatímco euroamerická společenská morálka a systém norem a hodnot zaostává za ekonomickým, politickým a technickým vývojem, v islámských zemích naopak společenský pokrok nabírá předstihu a žádá si změnu. Honza: To, že se islám jako náboženství dnes fundamentalizuje, je v podstatě stejný vývoj opačného směru, jaký probíhal v Evropě v době osvícenství a jeho sporu s křesťanstvím. Vezměme si Hegela, Fichteho apod. Jde o to, že křesťanství bylo bráno ne už jako rada, čím se řídit v praktickém životě, ale jako filozofická interpretace světa. Oni ji vzali a aplikovali na současný svět jako dogma. Základní myšlenkou německého osvícenství je, že Bůh stvořil člověka nedokonalého, s posláním stát se člověkem (rozvinutím rozumu a citu). (…) Tím pádem filozofie, umění a věda byly v souladu s náboženstvím, protože naplňovaly Boží záměr. Filda: Rozdíl je ale v tom, že v islámských zemích je náboženství propojeno se státem. Honza: Ten proces, kterej prošel v podstatě celou Evropou kromě Anglie (která byla vždycky trochu divná)… Viola: Systém je nějak postaven a měl by se nějak samostatně vyvíjet, k tomu docházelo trvale v Evropě. Násilné zasahování do systému islámských zemí je nesporně nesprávné. Evropa v tom měla výhodu, že byla vždy ve všem první. Filda: Ale na tom samotném náboženském systému už je něco špatně – povinnost (i třeba pro turisty) dodržovat náboženské tradice (např. půst) a teze, že vše podstatné již bylo řečeno, že náboženství je neměnné. Honza: Touhle fází jsme si ale prošli všichni. Filda: Ano, ale je přece potřeba ji překonat. A musejí probíhat nějaké boje (příklad reformačních bojů v kat. církvi), které donutí všechny o tom přemýšlet. Honza: Jenže v našich podmínkách když přicházely revoluce, kultura kvetla. Islám tak příhodné podmínky v současnosti nemá.

Filda: To náboženství tvoří diktátory – lidi, kteří jsou pověřeni od Boha. Honza: Ale není větší dobro než spravedlivý a osvícený samovládce. Má nejmenší reakční čas. Dává příklad Aristotela a jeho srovnání jednotlivých politických uspořádání. Demokracie jako nejmenší zlo a nejmenší dobro. Přišla Katka. Filda shrnuje článek „Máme kritizovat islám?“ z Respektu. Přišla Magda.

Ondřej: Kdyby se muslimové ptali na mou osobní zkušenost se životem v demokracii a zda bych jim ji doporučil, rozhodně bych řekl, že ne. Honza: Emanuel Rádl má tezi, že dokud se nějaká společnost snaží o nějakou expanzi svých myšlenek ven, tak díky tomuto úsilí se jí daří zvyšovat či alespoň udržet svou vnitřní kohezi. Katka hovoří o muslimském pocitu méněcennosti ve srovnání s euroamerickou kulturou. Islamisté se začali k vyhraněným formám náboženství přiklánět až poté, co ztratili naději, že se budou moci prosperitou a vývojem vyrovnat právě západnímu světu. Viola vidí islám jako kompenzaci nějaké spirituality – evropská kultura je velmi spiritualizovaná a islámské země nám mohou ukázat, jak to může fungovat s výraznější rolí náboženství ve společnosti. Filda: My jim asi – včetně demokracie (stát dovoluje lidem se rouhat) – připadáme jako děsná „prostituce“. Honza: Tuhle tezi ještě před Chomejním použil Baudelaire. Objevila se otázka (od Ondřeje) , zda Chomejní v noci pod peřinou nečetl Baudelaira. Viola nesouhlasí s vizí společnosti jako automatu fungujícího na základě přesně daných nábožensko-morálních pravidel. Pak se chvíli bavíme o dogmatech.

Káťa nakousává téma nošení šátků a kauz s tím spojených. Filda naříká, že nemá na útratu. Viola končí debatu o penězích. Káťa by se chtěla jinak cítit ve Vídni než v Istanbulu. Filda hovoří o komercionalizaci, chtěl by se vyvarovat toho, aby se v tomto směru Evropa dále šířila. Podle Katky ale komercionalizace pronikla i do arabských států, jen ji tam odlišně přijímají. Načež se do toho Filda zamotal. Hovoříme o islamizovaných fastfoodech (Mohammad Burger, McIslám, McMuslim, Ovocné bombataštičky…). Ondřej je obviněn z toho, že vnáší do diskuse bomby. Káťa hovoří o půstu, Honza dodává, že v islámských zemích je například půst během rammadánu pojímán velmi pokrytecky. Filda klade rouhačskou otázku: „Dokážete meditovat, když jste vyhladovělí?“ (…)

Filda pokládá druhou rouhačskou otázku: „Chceme tady muslimy?“ Magda se ptá, kolik by si jich tak Filda asi představoval. Honza se ptá, zda Filda myslí evropské konvertity nebo skutečné muslimy. Magda míní, že západní konvertité, tedy alespoň ti obhajující islám veřejně, pojímají své náboženství hodně intelektuálně a eticky, což může souviset s evropským důrazem na racionální argumentaci. Naopak Viola rozvíjí myšlenku, že náboženství konvertitů bývá silnější, případně fanatičtější než u rozených věřících. Magda dodává, že s kuřákem, který přestal kouřit, je to podobné (více bojuje proti kouření). Viola – a pak se můžeš stát magorem, nebo dobrým věřícím.

Katka: Myslíte si, že hranice Evropy by měly zůstat otevřené pro další příliv islámských imigrantů? V Evropě tvoří komunity, které jsou těžko integrovatelné. Spíše by se měla tahle otázka nejdříve řešit, až potom by se měly hranice otvírat. Narážíme na otázku pozice islámských imigrantů v USA. Nejsou motivováni a nemají snahu zapojit se do pracovního trhu. Otázka asijské menšiny (Vietnamci).

(píše Ondřej) Když jsem přišel, byla tu jen Jitulka. Začali jsme se bavit o článcích, které Jíťa posílala. Kromě toho, který napsala sama a který sumarizoval základní teoretická pojetí tabu v současnosti, jsme hovořili hlavně o těch dvou dalších, odkaz najdete níže. Docela jsme se pobavili, označili jsme články a celý server za poměrně pofidérní. Postupně se dotrousily Magda a Viola, jen Filda, náš dnešní Godot, se zdá být stále v nedohlednu.

Je po čtvrt na jedenáct. Za méně než třičtvrtě hodiny nás vyhodí do našich domovů. Nebo spíš na ulici. Dorazil Filda, tak jsem se konečně odhodlal otevřít počítač, jenže to vůbec neznamená, že se zbytek ooooO (jak interně symbolicky značíme Páté kolo) rozhodl a odhodlal zahájit diskusi na téma tabu. Já a Jitulka jsme už dávno rozhodnuti, že se dneska opijeme, pročež konzumujeme již druhou láhev lehkého a trochu sladšího italského vína. Je vynikající.

Hovoříme o počtu sexuálních partnerů a o otázce, zda je tato „veličina“ na daném jedinci podle nějakých charakteristik odhadnutelná. Detaily tu radši psát nebudu, laskavý čtenář promine a s potěšením si domyslí všechny komizující konotace. Pošeptal jsem Jítě do ucha, aby to zkusila nějak nenápadně přeorientovat na téma tabu. Pochopila. Ostatní nikoliv. Za chvíli odbije půl jedenácté.

Virus HIV špatně snáší sucho, to jste věděli? No vážně! Viola si ubalila cigaretu. Hovoříme o Olomouci. Ach ty olomoucké tvarůžky! Fildovi někdo ukradl fagot, ale Filda uznává, že si za to mohl sám. Blbé na tom je, že to byl školní fagot, takže Filda buď bude muset buď nahradit plnou cenu fagotu, což dělá 24 000, nebo zakoupit nový. To je asi fakt smůla. Číšnice si přišla pro poslední objednávky.

Cítím se po dnešním ooooO velmi obohacen, díky článkům od Jíti jsem si přečetl něco o tom, co je tabu (měl jsem to vědět už dávno vzhledem k tomu, co studuji, ale čert to vem…). Nad některými články jsme se opravdu pobavili. Pokud se chcete pobavit také, podívejte se na odkaz, který uvádím v závěru summara. Můžete pojmout text jako zábavný kvíz na téma „odhalte, jak je v tomto textu dekonstruováno tabu a jak je jiné tabu konstruováno“.

Jíťa i Filda by chtěli být s tím pánem, kterého viděli v tramvaji. No vážně – a z toho mám velmi smíšené pocity. Chtěl bych s ním být i já? Byl by to konstruktivní vztah? Bylo by to to, čemu Anthony Giddens říká „tekutá láska“? Nebo snad „plastická sexualita“? Chtěl by i pan Anthony Giddens být s tím pánem v tramvaji? Vnímáte v tomto summáru nějaká tabu? A co Jan Tleskač?

Slíbený odkaz je ZDE .

---

DOSLOV: Jitulka nám na půl roku odjede do Anglie. Jsme z toho smutní rozhodně mnohem víc než se na první pohled zdá a tak nám jistě odpustíte, že jsme se „trošku odchýlili“ od původně plánovaného tématu… Kdybyste chtěli, abychom napsali summarum i z rozlučkového večírku, napište nám to do diskuse Slunce v duši přeje Ondřej.