Páté kolo

Vidím je přes rovnoběžné železné příčky. Jsou pár, jsou spolu a jsou velmi spokojení. Jako by vůbec nevnímali okolní svět. Nepokouší se nabourat každodenní rituály. Žijí výhradně z nich. Plivou si do dlaní a obratnými pohyby se umyjí za ušima, dokáží se i obrátit a poškrábat se zuby na boku či na stehně. Potravu drží v obou rukou a pozvolna ukusují. Vydávají při tom podivně uklidňující škrábavé zvuky. Neustále vyhlíží, větří jestli se něco nemění, ale jejich domov je neskutečně klidný. Nejsou to však tvorové hloupí, naopak jsou velmi kreativní a celý den přemisťují předměty denní potřeby podle nově nabytého přesvědčení o ideální koncepci domácnosti. Občas jim otevřu dvířka a nechám je proběhnout se po skříni. Obvykle čas stráví sháněním novin na novou výstelku. Celý plát novin pak dokáží vtáhnout úzkými dvířky, natrhat na proužky vystlat si jimi postele. Nakonec se stejně vrátí zpátky do klece. Nechtějí být jinde, chtějí žít v kleci, mají rádi to své, to na co jsou zvyklí. Jejich svět jim vyhovuje, neradi by na něm něco měnili. Pro ně existuje okolní prostředí jen z představ které si utvořili ze zpráv o něm. Bojí se, když mají vyrazit ven, jsou nesví. Nesnáší změny. Takoví už lidé jsou, žijí si v kleci a vyhovuje jim to. Kdyby jenom zjistili, jak těžce se nám krysám žije mimo klec… nedostatek potravy, honba za postavením, kariéra, práce. Život není tak jednoduchý jako v kleci. Přesto mě s těmi ubohými lidičkami něco spojuje. Máme společnou mříž klece, odděluje náš a jejich svět. Pozoruji je v jejich klícce a oni zřejmě přes mříž pozorují mě. Vidí mezi námi a jimi výplet, proto se domnívají, že jsme v kleci. Jak mají lidsky povýšené pohledy, narcisové! Jak jsou naivní, mříž je pro ně symbolem jejich svobody. Myslí si, že my jsme v kleci, zatímco jsou to oni, kdo jsou uzavření do svého ubohého světa. My ještě stále o kleci víme, kdežto oni už ji nevidí. Nikdy se nepoučí.

Existují 3 čeledi myších systémů: myš kuličková, myš optická a myš komunikační. Poslední zmíněná čeleď se vyskytuje pouze ve dvou exemplářích, a to na naší skříni. Vyznačuje se podivným antropomorfním chováním, takřka nevyžaduje pozornost, je napájena vlastními zdroji, pokud ty však pozbydou účinku, vyznačují se paradoxně komunikační myši extrémní komunikativností. Právě tehdy se nejvíce podobají lidem…

Filip Jakš

Vytvořeno 7–2007 (Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)

Otáčí se a drtí kosti zaživa. Velký mlýnek bez přestávky pracuje. Neustále za velkého praskání a hluku ozubených kol. Tato technika je známa již od středověku. Jen nyní je dovedena k dokonalosti. V jeho zubech už skončili nemnozí dobrodinci. Zelená barva se vesele rozlévá na čerstvém listu. K mlýnku vede spád přímo ze vstupní haly. Lidé na ulici ani netuší, proč tento dům spotřebuje tolik proudu i v horkém létě. Obrovská koňská síla zajišťuje naprosto dokonalé rozemletí obětí. Ani kostička nezůstane vcelku. Motor burácí a řve, však se také oběti občas brání a snaží s vyhnout osudu. Jejich křik však za tlusté zdi není slyšet. Lístek na stonku roste jako o závod, rostlinka nasazuje pupeny, již brzy ponese plodnice, stačí jen vykvést. Stroj má obrovskou sílu a rychlost. Kdo vstoupí do dveří, za nimiž se ozývá podivný hluk, se obvykle ani nezmůže na slovo, aby varoval své nástupce. Dveře za ním zapadnou. Stroj jej zpracuje. K jinému užitku jeho osoba není. Žil a pachtil se proto, aby jeho tělo ukončilo svou pouť zde a takto, bez jediného důvodu. Ach ta nádherná květinka, jak nádherně se její poupě postupně rozvíjí, jak nádherné je pozorovat zrod něčeho krásného. Celý systém je důmyslně promyšlen. Lidé jsou sem zváni z celého Třetího města. Podle náhodného výběru jsou jim zasílány pozvánky a oni poslušně jako ovečky chodí na městský úřad. Jak to u nás všechno krásně funguje. Jen otevřou dveře do kanceláře, již je lámou obrovská a bleskurychlá kola. Nemají šanci přežít. Však se alespoň zbytečně netrápí. Zajímavé je, že když květina rozvíjí poupě, její listy na čas povadnou, obětuje něco ze své vitality pro krásu – jak ušlechtilá obětavost. Mlýnek má po stěnách samozřejmě zařízení na zachytávání krve, ta je jako největší poklad svedena do speciální misky, celá tělní hmota pak spadne do lisu, odkud je důkladně odstraněna veškerá tělní tekutina. Tuhá tkáň pak padá do kolečka. Masokombináty ani netuší, odkud se bere drť do jejich produktů. A zde ho již máme, květ v plné síle, jak nádherný, jak silný, jeho barva oslňuje vše v okolí. Blahodárná krev je cezena a čištěna, když projde všemi očistnými procesy, dostane se dlouhými trubkami do plechové nádobky s úzkým vývodem, na konci zploštělým. A zde již přijdu na řadu já. Jednou za čas konvičku uchopím, projdu svým milovaným skleníkem a zaleju právě kvetoucí rostlinku. Pozoruji jak krev postupně plní květ rudou barvou. Celým mým skleníkem se line nasládlá vůně … A já se pak jen zhoupnu v křesle, zapálím dýmku, a pozoruji toto mé dílo, krásnější a dokonalejší, než dílo Boží. Jak je nádherný pocit dávat vzniknout životu, starat se o něj, hýčkat jej a vlastnoručně tu nádheru krmit tím pro něj nejcennějším. Jsem umělec, tvořím krásno, dokonce krásno živoucí. Je něco na světě dokonalejšího? Uchvácen svým dokonalým dílem s dýmčičkou v ústech houpu se ve svém proutěném křesle a občasně se zaposlouchám do tlumeného vzdáleného zvuku rachotícího stroje. Holt takoví už my Evropané jsme …

Filip Jakš

Vytvořeno 11–2006 (Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)

Byl to on. Nebyl? Psal. Nebo maloval? Byl to On! Psal, maloval, dělal, co mohl. Psal na zdi. Psal tam vzkazy. Ale Oni se narodili jinde. Nerozuměli mu. Mluvili cizí řečí a neměli ho rádi. Psal jim návody, jak žít. Oni však měli zdi, kterými hraničili svůj majetek, hraničili cesty a měli zdmi lemované všechny cesty jejich života. Neradi se dívali do stran. Používali zdi, jako sedativa proti tomu, co sráželo jejich autority. Za zdmi ale něco bylo. Byly tam slyšet jen zvuky, skřeky, zoufalé volání. Kdo to byl? On se o zvuky vždycky zajímal. Ale Oni ho nikdy nenechali přelézt zeď. Vskutku. Třeba teď! Nikdo nešel! Nikdo se neblížil, ulice prázdná. Skočil na zeď a chtěl se za ní nahnout. Ale ty zvuky ustaly a místo nich se za ním vynořili Oni. Ti potvoři! Ruka, prsty, nehty, škub, dopad, zem, nápřah, rána, nápřah, kopanec, rozmach, pěst, vztek, úder, zlost, trest … … dnes taky dostal za vyučenou. Přelézal zeď. Oni to zakázali. Byl prostě na ulici a Oni Mu nerozuměli. Nebo spíš On nerozuměl Jim. Chodili tou ulicí každý den. Tam i zpět. Mluvili, no vlastně spíš vydávali zvuky, ale On v tom slyšel jen nucený dialog beze slov. Byl ale jedním z Nich. Narodil se tu. Ale nerozuměl Jim, odepsali Ho. On však věděl, že Oni nějak žijí. Pohodili Ho na ulici a On to přijal jako dar. Měl tu ulici rád. Ale nenáviděl zdi. Zdi lemovaly ulice. Zdi byly něco, co ho věznilo. Kvůli nim měly cesty jen dva směry. Chtěl vědět, co jsou ty zvuky. Vlastně uvězněným zvukům, hlasům už trochu rozuměl. Neříkaly slova. Nevěděl jak, ale věděl, co říkají. Říkaly jen, že to tak nemá být. Co tím mají na mysli? Třeba zdi, jako On. Jenomže zvuky nikdo neposlouchal. On seděl. On poslouchal. On psal. Psal na zdi. Neuměl to. Nikdo to nečetl. Všichni prošli kolem a když viděli stěnu popsanou, neviděli v tom písmo. Tak šli. Šli dál. A večer se zase vraceli. S železnou pravidelností to dělali v tu samou dobu. Nechodili sami. Měli své spoluchodce, se kterými přizvukovali. On je poslouchal, učil se od Nich, jenže Je nechápal. Tak psal. Tak, jak to uměl. Snažil se. Dělal tahy, čáry, znaky. Oni to nečetli. Udělal tři čáry. Nikdo se o to nezajímal. Udělal pět čar. Nic. Vytvořil shluk, skupinu čar. A Oni se na to podívali! On psal. Psal na zdi a psal tam vzkazy. Mluvili jinou řečí. Nesnášeli Ho. Jenom Ho trpěli. Občas Mu dali za vyučenou. A On psal. Napsal na zeď tři shluky znaků. Oni přišli. Podívali se. Šli dál. Pak šli zpět. Přizvukovali. Podívali se. Byli tu nově napsané vzkazy. Pak otočili pohledy na Sebe a začali přizvukovat. On byl nadšený. Psal na zdi. Dělal to rád. Chtěl Jim porozumět. Nechápal Je. Chodili jen tam a zpět. Pospíchali. Měli jen dva směry. Tak psal. Začínal to chápat. Už věděl, co je psát. Teď už nepsal znaky. Psal písmena. Oni přizvukovali. Napsal víc písmen. Oni zvučili víc. Napsal slovo. Chtěl Jim říct celý svůj život. To, co dělal, bylo, že psal. Teď mu rozuměli. Napsal: P-Í-Š-U. Oni četli. Oni chápali. Oni dočetli. Oni dočetli a přizvukovali. Oni zvučili a odběhli. Oni přiběhli a zvučili. Bylo Jich hodně a zvučili nahlas. Zvučili víc a Jeho opět zbili, ztrestali Ho. On je nechápal. Chtěl napsat něco, co je bude ovlivňovat. Neviděl Jejich smysl života na světě. Oni šli rychle tam a šli rychle zpět. Nelíbili se mu. Věděl, že Ho nenávidí. Už věděl, že to, co uvěznili, jsou slova, která se ozývají. Byla za zdí a Oni je znali. Ale nechtěli je. Nechali je za zdí, tam nebyla vidět. On psal odjakživa. Psal a chtěl něco říct. Psal a byl to On sám a byl to jeho život. Byly to Jeho znaky. Oni pořád jen chodili. Nechápali Ho a tak psal Sebe. Teď věděl, jak psát slova. Teď napíše slova, napíše slova – napíše sousloví, napíše sousloví – napíše větu, napíše větu – napíše Sebe. Usnul. … probudil se a věděl tu větu. On jí viděl před Sebou. Bylo mu jasné, že to je ta pravá věta, že to je to, co hledal. Nerozuměl Jim a o tom psal. Napíše tohle. Napíše Sebe. Znovu vzal rydlo. Psal. Udělal znak, bylo to písmeno. Psal dál udělal písmeno, byla to slabika. Udělal další, bylo to slovo. Psal dál, napsal znak, bylo to písmeno, dopsal písmeno, byla to slabika, dopsal slabiku, bylo to slovo, dopsal slovo, byla to věta, bylo to poselství. Oni přišli, četli, odešli. Přišli, četli, zvučili, odešli. Přišli další, zvučili, přišlo jich víc, zvučili, přišli další, bylo jich hodně, neodešli. Přišli další, zvučili, přizvukovali, bylo jich hodně, byl jich dav. Byla jich hromada. Byla jich plná ulice. Byl to lán. Zvučili. Sebrali se, utekli. Byli pryč. Bylo ticho. Nikdo nezvučil. On čekal. Četli, ale nečtou. Slyšel něco. Dunělo to. Byli to Oni. Jejich kroky. Běželi zpět. Všichni. Stál u nápisu. Slyšel to, ty údery, dusali. Viděl něco, lesklo se to, drželi to. Běželi, hodně rychle. Řítili se. Běžely záblesky. Byli u Něj. Napřáhli se. Zabodli to do něj. Bodali a zarývali. Bylo to ostří. Věděl to. Upadl. Byl mrtvý. Byl On mrtvý? On byl nápis. Napsal Ho, byl to On. Napsal: Z-A-S-T-A-V S-E

Filip Jakš

Vytvořeno 10–2004 (Autor ještě nebyl členem skupiny Páté kolo a studoval humanitní gymnázium.)

Co způsobuje fakt, že člověku přijde něco krásného? Je to bezesporu vkus. Někteří filosofové (Baumgarten a následovníci) jej označují za další smysl člověka. Díky vkusu se dostává to co vidíme, slyšíme (zkrátka smyslově poznáváme) do oblasti cítění, aniž by tento vjem prošel rozumem. Pak se nám něco zdá krásného, ale nevíme proč… Ale pryč od teorií, budiž příklad! Nám mužům se přirozeně líbí ženy – někdy i pravda muži, což nemusí hned vypovídat o naší jiné sexuální orientaci. No, je to zamotané, ale pakliže se nám líbí ženy, tedy objekt naší potencionální sexuální touhy, zdají se nám krásné. My ale zpravidla nepoznáme, co je na ženě skutečně krásného. Marně se o to pokoušíme. Tvrdíme například, že žena má krásné hluboké oči – ve skutečnosti může být silně namalovaná a my si to jen neuvědomujeme. Můžeme tvrdit, že má krásné boky, ale je to jen „štíhlé“ oblečení, které jí dobře padne a dokresluje ty správné ženské tvary. Obvykle to jsou však stejně pohyby a gesta, čím se nám zdá krásná; nebo nonverbální komunikace, jistá koketnost, volba slov, aj. Rozumově si to neuvědomujeme. Když se pokoušíme popsat náš „typ“ (myšleno ideální typ krásky), pokoušíme se marně, neboť dívka našich snů, kterou reálně potkáme a na první pohled nás uchvátí, se pak může diametrálně lišit od našeho „typu“. Nemá proto příliš velký význam snažit se popsat kamarádům, co na dívce vzbuzuje náš obdiv či lásku, protože skutečnost nám stejně bude většinou unikat. Mužský první pohled na ženu je zcela iluzivní. Až časem s ní stráveným on objeví ony triky a kouzlo vyprchává, ovšem nikdy ne tak, aby byl muž schopen do detailu definovat „krásu této ženy“ (pokud tak učiní, je to první chybný krok vedoucí k rozchodu). Slečny pak mají neskutečnou moc si s námi zahrávat, aby se nám zalíbily (což také dělají a je to dobře). Díky tomu, že tak činí, získávají náš obdiv. Pak si můžeme myslet, že jsou dokonalé. Pokud se však pokusíme popsat to, co se nám na nich líbí, narazíme na vlastní neschopnost. Náš vkus se nedá popsat, nedotýká se rozumu, obchází jej. (Jak bychom se jinak dokázali dojmout?) Hodnotíme bez kritérií. Kritéria si vytváříme, abychom si odůvodnili svou volbu „krásného“, abychom dodatečně vkusu dodali rozum. Stejně tak tomu může být v umění nebo v čemkoli, co svou krásou podléhá našemu vkusu…

Filip Jakš

(Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)

Berlín je město kolejí – a taky širokých ulic a prostranství, jako je to Ku´dammu. Uprostřed náměstí ční k nebi polozbořený kostel a dvě dodatečně dostavěné budovy: Pudřenka a Rtěnka.

Vycházka po Kurfürstendammu, místními přezdívaném Ku´damm, musí nutně skončit nevázanou nákupní orgií. Když se nezačnete přehrabovat v obchůdcích s oblečením, klobouky a podobnou veteší, alespoň si nacpete žaludek pravým tureckým kebabem, anebo se zásobíte levným růžovým šampaňským značky Rotkäpfchen, jaké se pilo s oblibou už v dobách NDR.

Berlín je prostranstvími doslova přesycen. Obzvlášť to na vás dýchne mezi Parizer a Potsdammerplatzem. Běžci a cyklisti se ztrácejí v parčíku doprovázeni podvečerním deštěm. Je počátek a podzimu a město skoro s lítostí obléká hnědočervený šat. Ulice 17. Juni se leskne světlem odcházejícího dne. Jaký je Berlín? Vybombardovali z něj snad duši? Berlín je město mýtu. Mýtu o zrovnoprávnění. Ideálu zrovnoprávnění v srdcích Evropanů. Co se stalo, bylo špatné. Na nastupující generaci tudíž leží cosi jako povinnost vše napravit. Ale je to vůbec možné? Kam vede tenhle mýtus? Berlín je záplata na obnažené duši Nové Evropy. Zatímco kapitál zaplňuje některá berlínská prostranství výplody nejnovějšího architektonického a designérského myšlení, na březích Sprévy to ještě občas zavane rybinou. Tramvaje z bývalé ČSSR zahřmí po východních kolejích (to nám to ti soudruzi dobře zařídili, v srdcích berlínských cestujících zůstaneme navždy!) a promrzlý bezdomovec v podchodu na Alexu se toužebně zahledí do výlohy cukrářství. Je pozdě něco měnit. Berlín je sečná rána do živého masa. Město mýtu o sjednocení.

…

Na Gandarmerienmarktu mají opravdu luxusní veřejné záchodky. Řekla bych ty nejstylovější na světě. Vklouznu vděčně pod stříšku zeleného altánku vtěsnaného mezi parčík a budovu Opery. Podívám se bezděky na svou tvář do zrcadla ozářeného mihotavým světlem skomírající žárovky. Trochu se leknu…Vypadám poněkud přešle. Posadím se na lavičku přímo před Schillerovu sochu nacházející se vprostřed náměstí a pohlédnu jí letmo do tváře. Tak vy jste napsal Die Räuber? Těší mě, že vás poznávám. To vaše preromantické drama znám. Je to příběh nešťastných lidí. Kolik nešťastných lidí asi sedělo a dívalo se vám do tváře, Friedrichu? Omluvte prosím to familiární oslovení, ale jsem sama v noci uprostřed města, kterému nerozumím, a vy jste jediný tvor v širém okolí schopen vyslechnout mé smuteční litanie… Tak kolik lidí se už asi posadilo na tuhle lavičku a přemýšlelo o smyslu života, vašeho díla nebo něčeho úplně jiného? Kolik úpěnlivých přání bylo vyřčeno pod zimní hvězdnatou oblohou, když mrzlo až praštělo a krysy zalézaly do potrubí městské kanalizace? Tady, ve stínu majestátních klasicistních budov, v samém srdci Berlína. Já nevím. A víte to vy sám? Kolik jste toho už viděl. Berlín šel před vašima očima ode zdi ke zdi.

…

Berlín je město anonymního lidského spěchu, horečnatého hemžení na linkách U-Bahnu a S-Bahnu, tlačenice ráno a večer na Zoologischer Garten.

Liebst du mich? Beeile dich! Nikdo přece nečeká věčně. Berlín je město nekonečného proudu kolejí. Dunících a bušících, hlučících a pak zas tichých, že byste byli i radši, kdyby řvaly svou monotónní tisíckrát ohranou píseň… Je tisíckrát ohraná, ale co by člověk za ni někdy dal. Koleje jsou bluesové symboly dálky. Z Berlína je nedaleko k pravdě, ale pravda je daleka mýtu. Berlín je město daleké pravdy, poslední a jediné ze všech evropských měst.

Jsou koleje dvojího typu. Podzemní a pozemské. V Berlíně potkáte obojí. Ty pozemské reprezentuje především rychlost a preciznost S-Bahnu a regionálních drah, ale i unylá sveřepost československých tramvají, tedy Straßenbahnu, která tak trochu narušuje jinak téměř úplnou komunikační dokonalost. A podzemní koleje? Známe je všichni, ale kdo nejel berlínským U-Bahnem, nemůže je nikdy pochopit. Tady v hloubce berlínského podzemí vzdor vší dekadenci drží město ještě stále pohromadě. V bezpočtu tras by se chudák Čech zvyklý na tři pražské linky bez mapky „podsvětí“ docela jistě ztratil. Ale Němec ví až příliš dobře kudy a kam. Podvědomě vnímá svou celoživotní predestinaci: Západ nebo Východ? Svoboda nebo diktatura? Každý se postaví na tu svou stranu zdi, každý nasedne do té své linky metra a dojede na tu svou konečnou.

Procházím podchodem někde na Stadt-Mitte. Komické je, že za dob zdi bývala tahle zastávka konečnou některých linek. Ale pamatuje si tohle město vůbec zeď? Nesní spíš s otevřenýma očima? Raději zapomíná, a ostatně, možná mu stačí mýtus o sjednocení. Váží si ale toto město, které v miniaturní podobě zrcadlí celou Evropu druhé poloviny našeho slavného století válek, toho faktu, že opravdu sjednoceno bylo? Uvědomuje si ten zázrak destrukce a nové kreativity? Ano? Město mlčí. Je hluché a němé. Otevřená tlející rána na těle nehynoucí evropské tradice. Už nekrvácí, jen tlí. Zarazili čepel příliš hluboko, a když ji vytáhli, bylo moc pozdě… Berlín je doutnající obětina na oltáři mýtických pohanských božstev starého kontinentu. Duní a plápolá jako koleje, tak jako bubny a ohně pravěkých svatyní. Muselo se to stát. Museli jsme všichni otevřít oči, abychom si uvědomili tu strašlivou sílu dvacátého století. Ne sílu duchovní, ale sílu hmotnou. Berlín byl předurčen k tomu, aby pocítil moc hmoty, která přes noc z jednoho města udělala dvě. Lidem, jako jste vy i já, bylo nastaveno zrcadlo: tak daleko jsme tedy schopni zajít… A bude-li to nutné, půjdeme ještě dál.

…

Jsem ale pořád ještě na Stadt-Mitte a podobně patetické myšlenky chtě nechtě zaháním. Donutím se k dobrému skutku a vhodím drobnou kovovou minci do plechovky potulného kytaristy. V Praze bych to v životě neudělala, ale tady si vzpomenu na knihu Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem a napadne mě, že by to klidně mohl být sám její hlavní hrdina. V Praze chodí lidé žebrat většinou s tím, že jim chybí noha. Tím mě ale rozhodně nedojmou. Já jsem schopna ocenit snahu tohoto hudebníka o vytvoření estetického zážitku pro cestující, a tak jej odměňuji. Na faktu, že vám z upatlaných kalhot vyčuhuje pahýl vaší dolní končetiny, rozhodně nic estetického neshledávám, právě naopak.

Liebst du mich? Entscheide dich! Bůhví proč myslím na to nejzakázanější ovoce na světě. Je to jako strkat hlavu do oprátky a nenechat si přitom podkopnout stoličku. Na život moc a na smrt málo. Sie sind meine einzelne Liebe! Sie sind aber verheiratet und was ist ja schrecklicher…ne­rada bych se příliš kompromitovala, ale tady mi život prchá pod rukama. Nikam před tím neuteču. Alespoň ne tady. Ne v nejstrašnější zetlelé ráně Evropy…

…

Ráno na Wannsee. Řekla bych, že takhle nějak vypadá svatý pokoj. Mlha se poklidně povaluje na hladině jezera, loďky místních zbohatlíků kotví v zátoce. Mladí přestárlí politikové besedují na terase. Já snídám. Vybírám pečlivě, co můj žaludek dnes po ránu snese. Mé zakázané ovoce se plouží okolo mě jako stín a v tváří má drobnou výčitku. Co mám ale říct? Mě nezměníte, obwohl Sie mich ganz andere haben möchten. Já jsem já. Já piju pivo aj rum. Aber das können Sie leider überhaupt nicht verstehen. Kdo jsme v Berlíně? Někdo jiný než v Praze? Někdo horší nebo lepší? Já nevím. Atmosféra Berlína se k Praze přirovnávat nedá, tak strašně se od sebe liší. Občas se ale ta dvě města dokážou vzájemně doplňovat. Na obou je vlastně dost dobře vidět odlišný způsob myšlení našich národů. Berlín je klasicistně obrovský, uchvacující, strhující…pano­vačný. To si o Praze nikdy nepomyslíte. Berlín je hlavní město národa, který kdesi v hloubi duše sní ještě pořád o své nadřazenosti. Jako by se právě jemu přiznávala zvláštní práva. Práva na sjednocení, kterých se ostatní nedočkají, i kdyby je milionkrát ratifikovali. Nemohu než se soustrastně usmát…Není měst ani států, jsou jen lidé.

Braniborská brána – Brandenburger Tor – představuje ten nejznámější symbol Berlína. Její impozantní sloupoví, elegantně usazená kvadriga na vrcholu, to vše vypovídá o jakési zvláštní vzletnosti, která tu panovala před válkou. Teď už se o vzletnosti mluvit nedá. Výstižnější je slovo liberalismus. Co všechno se dá pod ten pojem schovat? Svoboda, volnost, nevázanost, to ano. Humanismus, respekt, ohled člověka k člověku, tím už si nejsem jistá. Na to je snad liberální Evropa příliš líná a zvrácená. Ještě před nedávnem stála Braniborská brána – stejně jako Postupimské náměstí – na hranici dvou zcela odlišných světů. Slovo odlišných v sobě zahrnuje stopy výsměchu: jak se z jednoho města mohly stát dva odlišné světy? Liberalismus na jedné straně a dogmatismus na druhé ovšem podaly očekávaný výkon. Dnes už zbývá jenom ta zvrácenost… V Mauermuseu na Checkpoint Charlie se dá ale nerušeně pozorovat nehynoucí lidská snaha o překonání všech absurdních hranic mezi dvěma světy, které mají být jedním jediným lidským sídlem soustřeďujícím v sobě moc zakázat i povolit, ale až příliš dobře znalým hranice únosnosti. Vždycky se najdou nějací blázni, kteří si vyberou tu trnitější cestu. Mauermuseum je památníkem neobvyklého odhodlání. Žije-li toto fluidum mezi lidmi dodnes, můžeme snad ještě doufat. Ale v co doufat? Stojíme po kotníky ve zmaru! To, čím žili naši rodiče, se dneska tváří jako pasé. A demografické křivky mluví jasně: během padesáti sta let bude naše drahocenná Evropa jen světovou periferií, ubohou skládkou dějin jedné z nejstarších civilizací, propadlých nenávratně do věčnosti. Evropa stárne a my stojíme u jejího samotného zániku, sledujeme, jak pták vkládá veškerou svou zbývající energii do posledních máchnutí mohutnými křídly… Tonoucí se i stébla chytá. Nikde to na vás nezavane víc než v Berlíně, kdekoliv, třeba i na Friedrichstraße nebo na bulváru Unter den Linden. Berlín toho už moc zažil. Berlín stárne rychleji.

Od Braniborské brány je to k Siegessäule rovně za nosem a skoro co by kamenem dohodil. A tady se snad konečně zastavím a trochu si vydechnu. Možná dám starému kontinentu poslední šanci. Stojím pod tím slavným sloupem vítězství a tentokrát nehledím do očí Schillerovi, ale Andělu s odvážně rozevřenýma očima. Třeba není ještě konec našich snah a nadějí, napadne mě při tom pohledu. Nad Berlínem se klene podvečerní nebe. Anděl bdí nad těmi několika miliony lidských životů a stovkami staveb pamatujících to, i ono. Spěte klidně, svědkové němí, i vy, lidé, kteří dokážete mluvit tolik, tolik málo. Dnes pro vás není odpovědí ani na ty nejjasnější otázky. Ulice 17. Juni se pomalu noří do soumraku dějin… Město, které už dotrpělo, hlídá zlatý Anděl, a já odcházím na nejbližší U-Bahn.

Viola Hausnerová

Někdy falešně, zato však pravdu.

Jako když se stepuje:

Sice to skřípe, zato je to ale OPRAVDOVÝ písek.

Navzdory organizátorům, kteří to neradi uklízejí

a navzdory supermarketům,

které nabízejí „Speciální písek na stepování“

(E225, E328, obsah písku minimálně 30%).

Navzdory básníkovi se dějí věci,

točí se svět

a ze světa odkapávají verše.

Destilace života.

Kape mu to občas na hlavu a vkrádá se to dovnitř.

Tam to pak tropí humbuk, bzučí a naráží do stěn.

Ať dělá básník co chce, stejně nakonec drásá.

Navzdory občasné střízlivosti,

tomu, že poezie není zrovna tvrdá měna,

navzdory Karlům i jiným sršatým kritikům,

navzdory Momonkům, ať už je to cokoliv.

Navzdory faktu, že

„Mosad, to je masáda. Mazání na záda, pááánové!“

Navzdory tomu, že Villon už moc nepíše,

zato ho vystřídal kulturní průmysl.

Navzdory světu, básník píše svět.

(21. 6. 2006, akce „Poetický kanál“ v čajovně Symbiosa)

Ondřej