Páté kolo

Přečetl jsem si (nejen) na Britských listech, že ministr Schwarzenberg (kterého mám jinak docela rád) podepsal dohodu mezi USA a ČR o stavbě radarové základny. Je to, myslím si, super nápad. Vždycky jsem si přál, aby můj hrdinný stát ze sebe dobrovolně dělal živý terč pro jaderné hlavice nevypočitatelné centralistické antidemokratické mocnosti. Stejně tak jsem si vždy přál, aby to vláda prosadila proti vůli tří čtvrtin obyvatelstva. Jsem teď naprosto spokojený. Spokojený stejně jako někdo, kdo zrovna snědl zkažený oběd, byl vyhozen z práce, uklouzl na psí hromádce, spadl do kanálu, zlomil si nohu a přitom se ještě díval, jak mu odtahují auto.

Je tu ale naděje, protože jsme Češi. Pravděpodobnost, že to s radarem dopadne stejně jako s knihovnou, hodnotím jako vysokou. Ostatně, proč by vlastně nemohl design radaru navrhnout pan Kaplický? Byla by to alespoň částečná náhrada za to, jak jsme ho podrazili poté co spravedlivě vyhrál soutěž o Národní knihovnu. Navíc zelená barva je barva vojenská, nadto Kaplického knihovna vypadá jako velká vojenská maskovací síť… A mohli bychom tam těm Amíkům nechat i nějaké knížky – však je jim to zapotřebí. Aspoň Popelku, to by snad zvládli (kdyby to bylo anglicky).

Všechno má své klady i zápory. Dostali jsme se – vinou vlády a našich politických jelit – do blbé situace. Když ten radar opravdu postavíme, možná Rusko najednou zjistí, že jim dlužíme spoustu peněz za zemní plyn (pak chci vidět Topolánka, jak plní to, co nedávno prohlásil na půdě VŠE o vyrovnaném státním rozpočtu). Když to nakonec nějak nalakujeme a radar v Brdech stát nebude, tak nás zase sežerou Amíci. Inu, co jsme se navařili, to máme. A můžem si za to sami – koho jsme si zvolili, toho tam teď máme.

Občas mi přijde, že lidské plémě se nejvíce podobá hmyzu – tedy hmyzu tak, jak ho vidíme právě my, lidé. Jsou to malí tvorečkové, každý z nich naprosto bez významu. Zabijte mouchu – pořádně ji rozmázněte po stole či po okenní tabulce. Nikdy vás nenapadne, zda třeba právě tahle nebyla nějak pro ty ostatní mouchy důležitá. Asi nepřemýšlíte o tom, že by to mohl třeba být duševní vůdce mušího národa… Prostě jen zrovna obtěžovala. Bzučela když nemá.

Hmyz je v očích člověka charakterizován hemžením. Neustálou činností, navenek se jevící jako chaotická, nesmyslná, bezhlavá. Koukat do vnitřku úlu či na povrch mraveniště mi přijde v mnohém stejné jako vyrazit si do nákupního centra. My se také hemžíme a naše neustálá činnost v tomto pestrobarevném přeplácaném kýčovitém prostředí je vpravdě chaotická, nesmyslná a bezhlavá. Žádná konsenzuální snaha lidského plemene směřovat odněkud někam, ne. A když konsenzus, tak v chaosu. Velmi pečlivě vytvořeném a udržovaném chaosu, ve věčné velmi přesné a cílevědomé snaze nahromadit co největší majeteček, kterým bychom maximálně navýšili své sebevědomíčko, blaženíčko a dokázali ostatním sebevědomíčkům, že máme větší majetečky než oni. Co z takové snahy může vzejít jiného, než chaos? Hle, malý člověk, řečeno s Werichem.

Co však mi přijde nejpodobnějšího je smysl celého počínání – veškerý žádný. Nejde o to, co mravenec činí – buduje mraveniště, společenství. Jde o to – na tom stavím svou metaforu – jak se nám jeho činnost jeví. Jako činnost nemající smyslu. Neschopni po delší dobu sledovat činnosti jednoho jedince, hodnotíme celkově mravence jako bezcílně pobíhající, hemžící se, chaoticky přenášející materiál na jednu hromadu bez ladu a skladu. Není naše hodnocení také výsledkem člověku tak vlastního postupu „podle sebe soudím tebe“?

Má kamarádka mi po návratu ze Spojených států vyprávěla, že celkovou mentalitu národa tam vyjadřují i ti komáři – jsou mnohem větší, než byla z Čech zvyklá. A také jsou mnohem pomalejší a neskonale líní a hloupí. Vyprávěla, jak se „americký“ komár nechá klidně zabít rukou aniž by mávl křídly ve snaze ulětět, či jak hloupě si sedne na rozpálený plech a nechá se škvařit. Na druhou stranu je jich tolik a jsou tak vytrvale hloupí, že desátý, dvacátý či padesátý z nich se nakonec krve napije. Nepřekvapím vás – nebudete mít po nich žádný pupínek. Pořádný pupen. Jaký národ, takový komár.

Hmyz – možná nejen z našeho pohledu – není schopen adekvátně reagovat na nebezpečí, které mu hrozí. I když je mucholapka plná mrtvých či umírajících much, další se stejně přilepí. To je ta největší podobnost, kterou spatřuji mezi lidmi a hmyzem. Dle Ulricha Becka (1986) jsme si sami mucholapkou, kolem které poletujeme tak blízko, že by to až mělo nahánět strach. Ale nenahání. Není komu – každý si pečuje o své bohatstvíčko a mucholapku ať řeší ti ostatní…

Aforismy z mezičasí

Na počátku

Každý začátek je těžký, pravil kdosi kdysi, ale není tomu tak. Začátek totiž bývá lehký. Po překonání té chvilky počátečního tření je právě začátek tou nejsnadnější částí cesty, v které nás ještě utvrzuje čerstvost, nezávaznost a prvotní nadšení. Ale když nadšení opadne a dostaví se pochyby… únava… bláto a hrboly… rozvodněná řeka a první beznaděj…

Oč snadnější pak je začít znovu s čistým štítem!

Snad člověk právě proto stále znovu začíná, že ve skrytu duše ví, že může ve skutečnosti začít jenom jednou, že se mu nechce přiznat si jedinečnost a neopakovatelnost přítomné chvíle. Proto předstírá, že se může vrátit na rozcestí a zkusmo se vydat další z cest. Já vím, cest je mnoho. Ale ta naše cesta, životní cesta, cesta životem, ta je jen jedna.

Otázka přímé linie

Ano, ideálem je přímá linie, ale ne za každou cenu. Po pravdě řečeno, je to ideál z principu nedosažitelný. Člověk opilý skutečným životem nekráčí rovně. Vrávorá a trochu se motá, čas od času možná sejde z chodníku a šlápne do bláta. A ač se snaží jít přímo za nosem, jeho stav mu to nedovolí. Není to vinou křivého nosu. Je až neuvěřitelné, že nakonec trefí domů, odemkne si a spočine v blahém moři snů.

Tak i naše cesta se klikatí spolu s naší duší, spolu bloudí a spolu hledají. Teprve když se ztratí jedna druhé, je čas roztrhnout roucho své a plakat.

Jak se císařova dcera zeptala rabi Jehošuy, proč je tak ošklivý

Tak se jmenuje jedno vyprávění z Pěkné knihy příběhů Jaakova bar Avrahama. Příběh je to prostý – císařova dcera se zeptá rabi Jehošuy ben Chananji: „Ach, kolik vědění v sobě máš, a jak jsi šeredný! Jak může být tak velká moudrost v ošklivé nádobě?“ Načež jí rabi na příkladu ukáže, že dobré věci lépe vydrží uschovány v ošklivém obalu. Císař však namítne: „Najdeme přece i mnoho hezkých lidí, kteří mohou studovat Tóru.“ A rabi odvětí: „Kdyby však nebyli tak hezcí, mohli by studovat mnohem lépe,“ a na to už se nedá říct nic.

Já se ale nemohu ubránit pocitu, že se doba poněkud změnila.

Variace na Tournierovo téma

„Portrét se má podobat tváři, nikoli tvář portrétu.“ Portrét, stejně jako ideál nebo předsudek, je strnulý a dvourozměrný. Láska k portrétu je něco jako modloslužba, rezignace na dialog a hlubinu. Než narazit na mělčinu, je vždycky lepší riskovat utopení.

Variace na Leibnizovo téma

Náš život a náš svět není ten nejlepší, ani ten nejhorší ze všech životů a světů. Je to prostě ten jediný, který máme k dispozici.

Negace negace

Ono je dneska náramně in vyvracet zažité a rádoby nezpochybnitelné mýty, pokud možno všecky a docela. Ovšem mezi lidmi určitého ražení je in naopak hájení zpochybněného – hájení lety prověřených konvencí a vystupování proti samoúčelnému boření mýtů, proti popírání pro pocit z popírání.

Vzdor ve vyšším levelu je prostě vzdor vůči vzdoru.

O jedinečnosti

To, že něco není stejné, jistě neznamená, že to není stejně hodnotné. Ostatně půvab je právě v té rozdílnosti. Jakmile se události tvého života začnou opakovat, je to svým způsobem varování. Tvůj pohled přestává rozlišovat a začíná stírat rozdíly. Říká se tomu stárnout. Ale nejen to.

O obecnosti

Záleží na tom, na co se soustředíš, na co se chceš soustředit. Ve všech věcech můžeš vidět spíš shody, nebo spíš rozdíly. Velmi jemné rozdíly se jazykem špatně vyjadřují, protože i ten mnoho rozdílů pomíjí. To ale neznamená, že vůbec neexistují.

Co se týče obecného, jsem přesvědčena, že rozhodně konstruktivnější je vidět shody. Přirozeným důsledkem tohoto postoje je Bůh.

Konečně slova

Je těžké mluvit, a zvláště o Bohu. I básník, stojící před ním, váhá, aby ho nezakryl příliš mnoha omezujícími slovy. Bez mlčení se dá těžko mluvit, ale pouhým mlčením nelze mnohé sdělit. Proto hledáme tu správnou míru. Ale jestliže existuje kompromis mezi slovy a mlčením, není jím právě poezie?

Chce to odvahu, porušit ticho, odvahu a tu trochu nepokory, která dovoluje tvořit.

Přesto

Kdo ví, mlčí. Kdo mluví, neví, říká v padesáté šesté sloce Lao C‘. Ale i on mluvil, a tedy nevěděl. Já také nevím, přesto mlčím.

Návrat

Aforismus je plodem života, nemůžeme však říci, že sám je životem. Po dočtení každého aforismu se vracíme zpátky do života a vystupujeme ze slov do nejistoty.

Oproti vypravování má aforismus jednu velkou výhodu – nesnaží se udělat ze života příběh.

Vážení přátelé.

Tímto bych rád slavnostně oznámil, že v druhém kole volby prezidenta české republiky budu zastoupen svým vlastním kandidátem. Rozhodl jsem se pokusit se získat u některé z politických stran podporu a oficiální nominaci na post prezidenta pro svého křečka.

Jako hlavní přednosti svého kandidáta bych uvedl, že nikdy nevystrčil paty z České republiky, dále jeho IQ, reprezentativní vystupování (ve srovnání s našimi poslanci), trestní i morální bezúhonnost. Umí perfektně běhat v kolečku a kníká opravdu na vysoké intelektuální úrovni. Bobkuje vždy pouze v jednom rohu terária (který si ale volí sám). Jeho politická orientace: když viděl na TV obrazovce tvář Václava Havla, začal nadšeně kníkat. Když se pak v TV objevil Václav Klaus, prdnul si (opravdu!) a zahrabal se do pilin.

Domnívám se, že pokud jsou možné věci, jaké se odehrály během první volby prezidenta republiky přímo na televizních obrazovkách, pak je i možné, aby byl můj křeček zvolen prezidentem. A to přesto, že žádného křečka nemám! Přeji nám všem pevné nervy při druhé volbě. Snad tu ostudu nějak přežijeme.

Ondřej

Mnohokrát jsem přemýšlel, jak málo občanů asi tuší, jak to vlastně funguje, a přesto tomu většina z nich až bezmezně věří. Empiristický pohled na svět je dnes velmi rozšířený a v jeho rámci máme silné tendence věřit všemu, o čem se domníváme, že „to bude něco od vědy“ (W & H, forbíny). Dle mého názoru jsou výzkumy veřejného mínění dobré k lecčemus, rozhodně ale ne k tomu, aby se jim bezmezně věřilo.

Nejprve malý příklad: nevím, jak moc je to dávno, možná rok, se odehrával na českých televizních obrazovkách jeden z mnoha politických duelů a v přímém přenosu měli možnost diváci telefonicky hlasovat pro toho kterého politika. Výsledky se ihned zobrazovaly na spodní části TV obrazovky. Duel byl ukončen, „vítěz“ i „poražený“ se rozešli od stolu. Většina duelů končí zde, nanejvýše nějakou nekvalitní reflexí v médiích. Tento duel měl však směšnou dohru – poražený politik (je možné, že to byl Paroubek) vyrukoval v médiích s výrokem, že hodnocení duelu diváctvem bylo zmanipulováno. Toto tvrzení dokládal „výzkumem veřejného mínění“, který si zadal u nějaké agentury a podle kterého v duelu zvítězil on.

Člověk zasvěcený, sedící u televizní obrazovky, má v zásadě dvě možnosti. Je-li otrlejší povahy, bude se tomu z plna hrdla smát, pokud není, asi se bude chytat za hlavu. Už takhle většina lidí nemá potuchy, jak výzkum veřejného mínění funguje, mají o něm zkreslené představy, a ještě je takto znehodnocován. Možná, že ti chytřejší politici vědí, že sečtené hlasy volajících diváků jsou ukazatelem zcela nesměrodatným, nevěrohodným a je třeba je brát na lehkou váhu. Každý politik ale ví, že kdyby se to pokusil vysvětlit, nikdo by ho neposlouchal. A každý politik také ví, že ta zcela nesmyslná a neprůkazná čísla na spodním okraji obrazovky diváci vážně brát rozhodně budou.

Dalším příkladem je nedávná anketa zkoumající (opět) postoje občanů ke stavbě radaru v Brdech. Výzkum si u agentury STEM zadal a z peněz daňových poplatníků zaplatil pan „radar“ Tomáš Klvaňa, koordinátor pro komunikaci programu protiraketové obrany. Výzkum byl zadán s chybně (z hlediska základů metodologie sociologického výzkumu) nadefinovanými možnostmi odpovědí, čímž došlo pravděpodobně ke značnému zkreslení výsledků. Osobně se domnínám, že se to stalo zcela záměrně. Laik takovou chybu samozřejmě nezaznamená. Nevšiml si jí ani nikdo ve sdělovacích prostředcích, všechna média (až na Britské listy) výzkum a jeho výsledky vzorně papouškovala, většinou s titulkem „počet odpůrců radaru klesá“ apod. (Více informací viz článek Klvaňova pohádka o krásném radaru, kde najdete podrobnější vysvětlení.)

Neodvažuji se paušalizovat, netvrdím, že se toto děje pokaždé, že neexistují kvalitně provedená šetření, která skutečně odrážejí stav veřejného mínění. Nicméně zase tak slavné to asi nebude, když jsou možné i situace shora uvedené. Když se řekne „výzkum veřejného mínění“, tak si představím politika, který chce něčeho dosáhnout, a tedy výzkum v rukou cílevědomého jedince, který často sleduje jen svůj osobní prospěch (i když by to často mělo být jinak). Představím si dále slibné výsledky, které jsou v médiích interpretovány zkráceně a ještě chybně. Představím si, že ke zkreslením a ztrátám informací, které se dějí nevyvratitelně již během výzkumu (při výběru respondenta, kódování, analýze, opětovné verbalizaci numerických dat), přibývají ještě zkreslení cestou na stránky novin či televizní obrazovky. O zkreslení, které si sám pro sebe provede konečný příjemce informace, už raději ani nemluvím. Summa summarum, představím si hru na tichou poštu.

Nevím, kolik procent mých kolegů zaujímá takto skeptický pohled, mnohým z nich patrně stačí důvěra ve výzkumnou metodologii a v to, že oni svůj díl práce provedou poctivě a správně. Osobně takovýto pohled považuji za alibistický, i když možná opodstatněný, protože by bylo jistě nespravedlivé dávat vinu za zmanipulování objevu tomu, kdo jej vynalezl a ne tomu, kdo jej manipuloval. Přiznávám, že názor mých kolegů mě opravdu zajímá. Poslední co bych si ale přál, by bylo, aby někdo v řadách sociologů na toto téma provedl výzkum veřejného mínění.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Jak se zdá, tak většina obyvatel České republiky se nechala krásně oblbnout radarovou propagandou našich politických (j)elit – v zastoupení pana Klvani, ředitele firmy American British Tobacco – a diskuse je bezpečně svedená do mezí, kde se o podstatě celé věci vůbec nemluví. Nejvíc – díky mediální masáži – Čechy zajímá, jak je to s tou mikrovlnou, co všechno bude radar vyzařovat, co nám za to Američané dají a tak dále. Vůbec nejhorší (tedy nejhorší pro obyvatele ČR, nikoliv pro naše politická jelita) je názor, že radar se týká jen těch, kdo v jeho blízkosti žijí. Otázka, jak je vůbec možné, aby na území našeho suverénního státu stála vojenská radarová základna cizí mocnosti, která okupuje minimálně jednu cizí zemi v rozporu s mezinárodním právem, a jaktože se o tom vůbec vyjednává, když s tím obyvatelé státu nesouhlasí, zůstává evidentně stranou.

Nebudu hovořit o tom, že Američané potlačují lidská práva. Je to sice pravda, ale ještě se o tom málo mluví, tak bych asi byl považován za blázna. O čem bych chtěl hovořit spíše, je fakt, že Češi si sami upírají právo na informace. Podle výzkumu agentury STEM, který si objednal koordinátor pro komunikaci programu protiraketové obrany Tomáš Klvaňa, je 22% Čechů „spíše pro Radar“, 49% „spíše proti“ a do skupinky „Nemá dostatek informací“ se zařadilo 29% dotázaných.

No stručně řečeno, pokud trochu zapátráte na internetu, pak si troufám říci, že budete mít informací dost. Dost na to, abyste věděli, že nás má vláda za hlupáky a hodlá si radar prosadit i kdyby z nebe padaly žáby. Pakliže budete informace k radarové základně hledat v běžných médiích, v televizi a podobně, uslyšíte pořád dokola jen to samé (viz Dr. Josef Goebbels – tehdejší šéf říšskoněmecké propagandy: Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.). Rozhodnutí, zda si odepřete právo na informace, je v tomto případě zcela na vás.

Pokud vás, milí čtenáři, ta poslední jmenovaná skupinka v anketě („nemá dostatek informací“) zaráží, tak to je známka Vašeho zdravého úsudku. Považuji zadání tohoto „Klvaňova výzkumu“ za nevhodné a nepatřičné, jednak z pohledu sociologického a jednak z pohledu účelovosti zadání.

Anketa STEM lže Klvaňovi do noty

Nejprve se podíváme trochu do základů sociologického výzkumu. Již jako prvňáčky v bakalářském studiu nás mimo jiné naučili, že když pokládáme uzavřenou otázku (otázku s předem definovanými možnostmi odpovědi), je třeba držet se několika zásad. Vyjmenuji ty podstatné:

• neptat se v jedné otázce na více věcí najednou
• obsáhnout celou škálu všech možných odpovědí
• zabránit tomu, aby se tím, jak předdefinujeme odpovědi, zkreslovaly skutečné názory respondentů.

Problémem uzavřených otázek je, že respondent je postaven před nutnost volby z několika málo variant a musí volit tu, která nejlépe odpovídá jeho názoru. Tento způsob dotazování dává možnost rozsáhlého zkreslování výsledků výzkumu tím, že varianty „trochu upravíme“. Tomáši Klvaňovi a agentuře STEM se to povedlo. Co udělali?

Správné rozdělení odpovědí na otázku, „Jste pro radar a nebo proti?“ by bylo „spíše ano“, „spíše ne“, „nevím“. Do kategorie „nevím“ by se pak jednoduše zařadili ti, kteří si svým stanoviskem k radaru v Brdech nejsou jisti. Pokud skupinku „nevím“ odstraníme, nebo spíše přejmenujeme na „nemám dostatek informací“, nutíme všechny respondenty, kteří nemají jasné stanovisko k radaru, aby prohlásili, že „nemají dostatek informací“. Respondenti, kteří by rádi odpověděli „nevím“, ale nemohou, se tak rozdělí částečně do skupiny „nemám informace“, částečně do skupiny „pro“, částečně do „proti“, protože je k tomu zadání otázky nutí. Především ale anketa velmi sugestivně nabízí vrtkavé české povaze odpovědět alibisticky a nejasně – „nemám dostatek informací (jinak tomu samozřejmě rozumím, jen těch informací je málo a to přeci není má vina…)“. Tím skupinka bez názoru nabobtná – a ejhle! – odpůrců radaru je méně!!! Jak prosté, milý Watsone. (Jen moc nezdůrazňovat, že odpůrců radaru je stále mnohem více než příznivců…)

Prezentace výsledků ankety pak jednoznačně lže, protože tvrdí: Všichni respondenti jsou buď „spíše pro“, „spíše proti“ a nebo „nemají dostatek informací“. Je jasné, že jde o prostou lež, protože i respondent, který je „spíše pro“, může pociťovat nedostatek informací apod. Neváhám tedy říci, že tato anketa je lživá, protože nebyla správně zadána. Zda to bylo úmyslné, to se jistě prokáže jen stěží, každý čtenář si ale může domyslet své. Situace, kdy jedna z nejznámějších výzkumných agentur udělá školáckou a primitivní chybu při zadání ankety náhodou zrovna tak, že tím podpoří další mediální masáž a sníží nepatrně počet odpůrců velkého vládního radarového projektu, je zkrátka na pováženou. A to, že pak média tuto informaci nekriticky papouškují a ještě vykřikují „počet příznivců radaru klesá“, je prostě katastrofa.

Klvaňova radarová propaganda se vším všudy

Další věcí, která mě šokovala a kterou bych rád ještě připomněl, je pořad pro teenagery České televize Tykadlo (VIDEO ZDE). Já se snažím, opravdu se snažím, ale jiný výraz než „jednostranná propaganda“ mě vážně nenapadá. Jen si představte – a pokud je vám více než 30 let, tak si vzpomeňte – ten obrázek: v pořadu je zastánce radaru v podobě nějakého důstojníčka a „veřejnost“ zastoupená deseti studenty. Opoziční názor zastoupení nemá. Na začátku jsou studenti proti radaru, poté si promluví s důstojníčkem a ten jim ledacos s úsměvem vysvětlí (poslouchal jsem tem pořad a myslím si, že důstojníček tam neřekl skoro nic, i když pravdou je, že mě několikrát sarkasticky rozesmál). Na konci pořadu jsou už jen někteří proti a někteří NEVĚDÍ ZDA JSOU PROTI NEBO PRO!!! A hle! Stačí si promluvit s těmi, kdo tomu rozumí (nejlépe s propagátorem Tomášem Klvaňou), a oni vám to vysvětlí… Nechte se ještě chvíli masírovat a ještě rádi ten radar v Brdech uvidíte a pojedete se mu tam klanět… nebo spíš klvanět.

Rozvojová pomoc „Vláda – Brdy“

V Brdech se odnedávna dějí věci. Nastartoval se tam ROZVOJ (více informací naleznete v článku časopisu RESPEKT, ročník 2007, číslo 38). Něco takového tam skutečně málokdo pamatuje a ještě před pár měsíci by si to Brdští neuměli ani představit. A najednou se na silnicích rozproudil čilý ruch, silničáři se mohou přetrhnout a vláda dokonce v nedávné době stanovila speciální Vládní komisi pro rozvoj Brdska. Starostové Trokavce a ostatních vesnic, co ještě chcete? Zdá se totiž, že můžete chtít cokoliv. Já bych třeba rád viděl, jak si premiér Topolánek zazpívá spolu se svými nohsledy tu propagandistickou píseň o radaru, kterou složila Vlasta Parkanová, a bude přitom tančit… no třeba čardáš! Jímají mě obavy, že kdyby se vypnuly kamery a starosta Trokavce by se spolu s kolegy opravdu zatvrdil, tak by to pan premiér opravdu udělal, přičemž pan radar Klvaňa by ho ochotně doprovodil.

Radar chci! Radar chci! Radar chci…

Jinými slovy, mám už toho dost. Celé to šaškování kolem protiraketového radaru, kdy v diskusi zaznívá vše, jen okolo rozumných a podstatných argumentů se chodí jako kolem horké kaše, mi připomíná vtip o dítěti, kterému se doma zasekne gramofon s pohádkou na dobrou noc poté, co rodiče odjeli do divadla. Když se rodiče vrátí, slyší tupé údery a křik. V domě pak najdou své dítko, jak zoufale tluče v pravidelném rytmu hlavou o skříň a při každém úderu vykřikuje „Chci! Chci! Chci…“. Ze zaseklého gramofonu se ozývá: „Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak. Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak. Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak…“

Radarová pohádka pro vás, milé děti…

Nenechme se udolat gramofonem Klvaňou, který si na nás pořídila (a za naše peníze zaplatila) naše vláda. Nenechme se udolat médii, která jen papouškují pořád stejné věci z onoho gramofonu. Uvědomme si, že za naše vlastní peníze se vláda snaží přesvědčit nás o něčem, co si mnozí z nás vůbec nemyslí. Nenechme si nalhat, že stojíme o Radar v Brdech. (Nemám v žádném případě vůbec nic proti názoru těch, kteří si zjistili své a radar v Brdech si přejí! Je to legitimní stanovisko, právo na názor má každý!) Neposlouchejme Klvaňovu radarovou pohádku o hodných Američanech a zlém starostovi Trokavce. Proberme se chaluhami polopravd a mnohokráte opakovaných hlopupostí a z té špíny vytáhněme ty správné a podstatné otázky a odpovědi. Na internetu jsou již dlouho. A dají se najít velmi snadno.

Přeji inspirativní čtení.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Nebylo možné se to nedozvědět, mluví se o tom všude. Pilně se o tom i píše, zdaleka ne jen na internetovém blogu olympiadapraha.cz. A to je teprve začátek. Praha si podala přihlášku k olympiádě – není to rozhodně poprvé, zatím se to ale ještě nepovedlo.

První pokus – snaha o olympijské hry v roce 1924 – nevyšel, protože zakladatel myšlenky olympijských her, baron Pierre de Coubertine, si přál vidět ještě jednou olympiádu v Paříži. Češi za to tenkrát dostali možnost pořádat o rok později olympijský kongres. Další snaha o pořádání her v roce 1932 či 1936 se nesetkala zdaleka s takovým nadšením, jak o tom na stránkách olympiadapraha.cz vypráví historik sportu a olympijského hnutí František Kolář, a tehdejší politická situace – viděno z dnešního pohledu – tomu beztak nebyla příliš nakloněná. A jak víme, rok 1936 nakonec vyhrál Berlín. Do třetice do našich snah opět promluvila politika. Pro rok 1980 zde sice byl dostatek nadšení a Češi o olympiádu v Praze stáli, nicméně po vzoru Berlína v roce 1936 nám tentokrát olympiádu vzali Rusové – aby si (paradoxně zase na náš účet) spravili renomé, pokažené okupací v roce 1968. Tolik velmi stručně historie české snahy o olympiádu, viděná historikem Františkem Kolářem.

Dříve než se dostanu k olympiádě v Praze, rád bych se ještě zastavil u olympiády bližší – té, která se má konat v Pekingu v roce 2008. Nejsem sám, pro koho je to obrovské zklamání – protesty se ozývají ze všech stran, dokonce z řad samotných sportovců (např. mistryně světa v hodu oštěpem Barbora Špotáková). Olympijské hry jsou tak obrovskou a natolik mediálně sledovanou událostí, že není možné popírat jejich politický význam. Zatím ale – jak se zdá – hrála politika vždy jen jedním směrem: ovlivňovala olympiádu. Bláhové doufání, že to někdy bude naopak, opět vyznívá naprázdno a zvýšit si mezinárodní prestiž bude příští rok moci komunistická velmoc, která hrubě potlačuje nejzákladnější lidská práva dokonce i za hranicemi své země. Mezinárodní olympijský výbor se tak vzdal možnosti uštědřit zasloužený políček a místo toho jde utlačitelům ještě na ruku. Kdo bude olympijské hry pořádat v roce 2020? Kuba nebo Severní korea?

Našinec by mohl nadhodit, že když už se olympiáda může konat v Pekingu, pak už je to možné v podstatě kdekoliv. A proč ne třeba v Praze? Vždyť malý český člověk, slovy Jana Wericha, tak rád všechno řídí! Myslím si, že na to nemáme finančně a nemáme na to morálně. U každého důvodu se pozastavím.

Co se týče financí, první odhady celkových nákladů české olympiády hovoří o 135 miliardách korun. Vážně? Cena olympijských her v Londýně v roce 2012 se zatím v přepočtu vyšplhala na „pouhých“ 400 miliard korun a evidentně si ještě několikrát poskočí. Času na to má ještě dost. Příkladů existuje více, ale nehodlám vás unavovat čísly. Je jasně vidět, že lobbysté již začali vystrkovat růžky a internetové noviny Britské listy Čechům již nyní slibují „důkladnou mediální masáž“.

To, čeho se však obávám nejvíce, je korupční skandál. Schválně si zkuste vzpomenout na nějaký velký projekt, který se v Čechách během krátké chvíle neocitl v médiích ve spojení se slovem „korupce“. Obrněná vozidla? Sazka aréna? Tajemný vznik a zánik nejmenovaného ministerstva? Gripeny? Těžké, že? Velmi bych se styděl, kdyby se do Čech sjeli sportovci a diváci z celého světa a v tisku by si přečetli, kdo koho v souvislosti s olympiádou uplácel a kolik miliard zmizelo neznámo kam. Zároveň si ale myslím, že je to jedna z mála věcí, na kterou se u našich politických špiček můžeme opravdu spolehnout.

No ale nakonec proč ne? Češi jsou národ tvořivý a se zadlužováním máme bohaté zkušenosti. Však ono se to nějak zvládne (ale konkrétní řešení nečekejte). Navíc, když už bychom olympiádu opravdu získali, je to veliká možnost obohatit její konání o několik nových disciplin a zapsat se tak do olympijské historie. Navrhuji, aby Česká republika nasadila žhávé kandidáty, které si tu již dlouho trénueje a kteří mají více než jen šanci na vítězství. Mezi těmi nejnadějnějšími disciplinami bych jmenoval hod úplatkem, plavání v dluzích na 100m volným stylem, běh přes rasové překážky a závody v tunelování (věřím, že to poslední jsme ještě nezapomněli). Sportu zdar!

Ondřej

(autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

V médiích se stále objevují kauzy s osobními výroky prezidenta Klause. Posledně se chystá vyslovit na konferenci OSN v New Yorku svůj osobní názor na ekologické problémy, a tím je bagatelizovat. Prezident si již zvykl kritizovat české poměry, glosovat, přitom tyto – pro prezidenta nereprezentativní – výroky označit za svůj osobní názor.

Jeho tajemník Ladislav Jakl zdůrazňuje, že svobodné vyjadřování patří mezi práva každého občana a Václav Klaus bude mluvit sám za sebe. Proto prý jeho kontroverzní názor neovlivní naše budoucí postavení v OSN.

Jakl dle mého nemá pravdu. Klaus je jako přednašeč přitažlivý tím, že je prezidentem České republiky, proto je každé jeho slovo spjato s naší zemí. Není důležité, jaký Klaus je, ale jak je veřejností vnímán – a to je nyní jednoznačně jako prezident, nikoli jako občan. Podle toho se musí chovat a svá slova volit s diplomatickou obezřetností.

Spor s Nejvyšším soudem

Klaus se dostal i do sporu s Ivou Brožovou – předsedkyní Nejvyššího soudu o jmenování místopředsedy soudu. Ústavní soud již rozhodl ve prospěch Brožové.

Martin Bursík v Otázkách Václava Moravce správně podotkl, že je paradoxní situace, když se hlava státu pře s „rukou“ státu (Nejvyšším soudem). Klaus by rozhodnutí Ústavního soudu neměl komentovat, už vůbec ne jej kritizovat a v žádné případě ne tak silnými slovy, jako „ohrožení demokracie“. Působí pak jako malé křičící kopající dítě.

Povinnosti prezidenta

Každá funkce přináší krom vlivu i jisté požadavky. U katolických kněží je to celibát, u politiků je to diplomatické vyjadřování. U politického postavení nejvyššího proto předpokládám nutnost nevyjadřovat VŮBEC svůj osobní názor. Názor státu má být názorem prezidenta. Přetvářku proto přehlédněme, i když je lepší, když by prezentované názory vycházely z hlubokého přesvědčení (jak tomu bývalo u Václava Havla). Pokud Klaus odmítá prezentovat stát, odmítá tak i vážnost svého úřadu. Sám se shazuje.

V očích všech má být prezident ztělesněním státu. Pokud to Václav Klaus neumí, není dobrým prezidentem.

Autor je studentem dějin umění na KTF UK a členem skupiny Páté kolo.

Proč nepíšu poezii

Protože mě z toho bolí hlava.

Protože můj život je plný niterných pocitů, kterým se na papír nechce. Je v nich nepořádek a já je neumím ovládat.

Protože psát poezii znamená mimo jiné vyjadřovat se tak, aby tomu na první pohled tak docela nebylo rozumět. Mám na mysli „básnické vyjádření“, tedy to, co dělá báseň básní. Není to ani rytmus a ani forma, ale to tajemno, které na vás dýchne, když si některé básně přečtete. Ono nevyslovitelné se liší u jednotlivých básníků a proto také působí jen na některé lidi. Ovšem přijít mu na kloub po technické stránce, fakticky ho vytvořit, to vyžaduje značnou dávku obratnosti – a obraznosti. Já jsem ovšem schopná pouze toho psaného projevu, který je zcela jednoznačný, dobře stylizovaný a nepřipouští žádné dvojité významy nebo vícevrstevnatost. Zbožňuji jazyk pro jeho schopnost dokonale popsat některé jevy, pro jeho strukturu. Odtud má posedlost psaním definic.

Protože mám z některých tvůrců poezie pocit nucenosti. Záměrně neužívám slova básník. Lze vůbec člověka nazvat básníkem během jeho života? Nemohu se ubránit pocitu jakési pózy. O někom se řekne: „toto je básník“. Tím se míní nejspíše způsob jeho života, že? Známe ale mnoho „umělců“, anebo řekněme spíše bohémů, kteří se řídí heslem carpe diem, což samo o sobě z nich opravdové básníky ještě nedělá. Tvorba uměleckého díla jistě není povolání jako každé jiné. V podstatě to ani není povolání, spíše věčné čekání na prchavé momenty inspirace, čímž si ovšem obyčejný smrtelník na chleba nevydělá. Nevytváří-li člověk něco, čím aktuálně a přímo obohacuje společnost, pak patrně nepracuje. Ani tvůrce poezie tedy v prvopočátcích své tvorby nepracuje, alespoň ne v duchu výše uvedeného tvrzení. Musí si vydělávat jinak, a to je i v pořádku, protože používat poezii jako zdroj příjmu přímo v období jejího vzniku by mohlo být chápáno jako zaprodání sebe samého. Proto není člověk za živa svou podstatou básníkem, ale například ekonomem, lékárníkem nebo pekařem. Je jen tím, kdo tvoří poezii (či jiný druh umění). Pak se dá říci, že je umělcem, nemůže to ovšem o sobě tvrdit sám, a i pravdivost toho tvrzení, že je někdo umělcem, je podstatně ovlivněna mírou vkusu a množstvím umělecké zkušenosti osoby, jenž to o dotyčném tvrdí. Nelze zkrátka říci „básník z povolání“. Jinak je tomu u pisatelů prózy, chápaných v dnešní době jako spisovatelé (více či méně – z povolání), protože vydáváním čtenářsky úspěšných románů si na chleba vydělat lze. Totéž se ale nedá říci o publikujících tvůrcích poezie. A pro toto všechno nemám potřebu uvalovat na sebe tíhu „básnického řemesla“ a stylizovat se tímto směrem, abych byla v něčích očích chápána jako „básnířka“.

Protože mi nebyla dána schopnost dívat se pod povrch věcí a tvořit skutečně z vnitřní příčiny. Nějaký vjem, nálada, pocit, emoce, nic z toho ještě samo o sobě nevydá na napsání opravdu dobré básně. Má-li člověk psát básně jen proto, aby ze sebe dostal ten tlak okolí na svou duši, nevyplodí nic jiného než stvůru s terapeutickou funkcí. A to je věru spíše pro ostudu. Jak ale dostatečnou vnitřní příčinu poznat, jak ji najít a kde ji vůbec hledat? Jsou chvíle, které si přímo říkají o zachycení, o uchopení lidskými smysly a později i rozumem, na tom vlastně stojí celý impresionismus. Není ale v moci každého činit z těch chvil vteřiny věčnosti. Míra empatie se u jednotlivých osob různí, řada z nás cítí nějaké pnutí, potřebu předat cosi dál, což nás ale stále ještě neopravňuje k tvorbě poezie. Psát básně pravděpodobně znamená hledat. Stále a donekonečna. Hledat to v sobě, okolo sebe, v druhých. Vystihnout kouzlo. Ale jde samozřejmě i o jistou znalost formy a literární gramotnost jedince. Osobovat si právo na nesmrtelná slova může opravdu málokdo. Tím méně já.

Protože dosud nejsem schopna se vyrovnat s dilematem tradiční básnické formy, tedy rozhodnout se, jestli psát básně raději rýmované nebo nerýmované. Básně, které se nerýmuji, velmi snadno sklouznou kamsi mimo, svůj rytmus neudrží nebo ho vůbec nemají. Naopak klasické „rýmovačky“ nutí tvůrce poezie k zúženému výběru slov a on se tím často nechává unést a za cenu rýmu přistoupí na banalitu. Ať už s rýmy nebo bez rýmů, oboje je svým způsobem básnickým mistrovstvím. (Za nejlepšího rýmovače považuji Villona a za nejlepšího autora poezie bez rýmů Allena Ginsberga.)

Protože poezii ráda čtu a zahrnovat svět něčím, co by patrně nemělo šanci zasáhnout byť i jen několik čtenářů, je podle mě výrazem neúcty k těm, kteří jsou skutečnými básníky a tvůrci poezie. Jsem šťastná, že je tu tento svět pro mě otevřen a že se z něj můžu učit, nechat se jím obohatit, hledat v něm pojmenování pro to, co se okolo mě odehrává a pro co sama nenacházím slov.

Pro toto všechno zůstanu i nadále vytrvalou prozaičkou a ctitelkou jazyka vědeckých publikací ve veškeré kráse jeho struktury a schopnosti dokonale funkční schématičnosti, obdivujíc se zároveň bezmezně jakémukoliv uměleckému projevu, neboť jen on je tím nositelem věčnosti.

Co způsobuje fakt, že člověku přijde něco krásného? Je to bezesporu vkus. Někteří filosofové (Baumgarten a následovníci) jej označují za další smysl člověka. Díky vkusu se dostává to co vidíme, slyšíme (zkrátka smyslově poznáváme) do oblasti cítění, aniž by tento vjem prošel rozumem. Pak se nám něco zdá krásného, ale nevíme proč… Ale pryč od teorií, budiž příklad! Nám mužům se přirozeně líbí ženy – někdy i pravda muži, což nemusí hned vypovídat o naší jiné sexuální orientaci. No, je to zamotané, ale pakliže se nám líbí ženy, tedy objekt naší potencionální sexuální touhy, zdají se nám krásné. My ale zpravidla nepoznáme, co je na ženě skutečně krásného. Marně se o to pokoušíme. Tvrdíme například, že žena má krásné hluboké oči – ve skutečnosti může být silně namalovaná a my si to jen neuvědomujeme. Můžeme tvrdit, že má krásné boky, ale je to jen „štíhlé“ oblečení, které jí dobře padne a dokresluje ty správné ženské tvary. Obvykle to jsou však stejně pohyby a gesta, čím se nám zdá krásná; nebo nonverbální komunikace, jistá koketnost, volba slov, aj. Rozumově si to neuvědomujeme. Když se pokoušíme popsat náš „typ“ (myšleno ideální typ krásky), pokoušíme se marně, neboť dívka našich snů, kterou reálně potkáme a na první pohled nás uchvátí, se pak může diametrálně lišit od našeho „typu“. Nemá proto příliš velký význam snažit se popsat kamarádům, co na dívce vzbuzuje náš obdiv či lásku, protože skutečnost nám stejně bude většinou unikat. Mužský první pohled na ženu je zcela iluzivní. Až časem s ní stráveným on objeví ony triky a kouzlo vyprchává, ovšem nikdy ne tak, aby byl muž schopen do detailu definovat „krásu této ženy“ (pokud tak učiní, je to první chybný krok vedoucí k rozchodu). Slečny pak mají neskutečnou moc si s námi zahrávat, aby se nám zalíbily (což také dělají a je to dobře). Díky tomu, že tak činí, získávají náš obdiv. Pak si můžeme myslet, že jsou dokonalé. Pokud se však pokusíme popsat to, co se nám na nich líbí, narazíme na vlastní neschopnost. Náš vkus se nedá popsat, nedotýká se rozumu, obchází jej. (Jak bychom se jinak dokázali dojmout?) Hodnotíme bez kritérií. Kritéria si vytváříme, abychom si odůvodnili svou volbu „krásného“, abychom dodatečně vkusu dodali rozum. Stejně tak tomu může být v umění nebo v čemkoli, co svou krásou podléhá našemu vkusu…

Filip Jakš

(Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)