Páté kolo

Přečetl jsem si (nejen) na Britských listech, že ministr Schwarzenberg (kterého mám jinak docela rád) podepsal dohodu mezi USA a ČR o stavbě radarové základny. Je to, myslím si, super nápad. Vždycky jsem si přál, aby můj hrdinný stát ze sebe dobrovolně dělal živý terč pro jaderné hlavice nevypočitatelné centralistické antidemokratické mocnosti. Stejně tak jsem si vždy přál, aby to vláda prosadila proti vůli tří čtvrtin obyvatelstva. Jsem teď naprosto spokojený. Spokojený stejně jako někdo, kdo zrovna snědl zkažený oběd, byl vyhozen z práce, uklouzl na psí hromádce, spadl do kanálu, zlomil si nohu a přitom se ještě díval, jak mu odtahují auto.

Je tu ale naděje, protože jsme Češi. Pravděpodobnost, že to s radarem dopadne stejně jako s knihovnou, hodnotím jako vysokou. Ostatně, proč by vlastně nemohl design radaru navrhnout pan Kaplický? Byla by to alespoň částečná náhrada za to, jak jsme ho podrazili poté co spravedlivě vyhrál soutěž o Národní knihovnu. Navíc zelená barva je barva vojenská, nadto Kaplického knihovna vypadá jako velká vojenská maskovací síť… A mohli bychom tam těm Amíkům nechat i nějaké knížky – však je jim to zapotřebí. Aspoň Popelku, to by snad zvládli (kdyby to bylo anglicky).

Všechno má své klady i zápory. Dostali jsme se – vinou vlády a našich politických jelit – do blbé situace. Když ten radar opravdu postavíme, možná Rusko najednou zjistí, že jim dlužíme spoustu peněz za zemní plyn (pak chci vidět Topolánka, jak plní to, co nedávno prohlásil na půdě VŠE o vyrovnaném státním rozpočtu). Když to nakonec nějak nalakujeme a radar v Brdech stát nebude, tak nás zase sežerou Amíci. Inu, co jsme se navařili, to máme. A můžem si za to sami – koho jsme si zvolili, toho tam teď máme.

Za posledních několik měsíců mě mí dobří přátelé a další lidé v mém okolí mohli slýchat, jak si stěžuji, že neustále smrdím v Praze jako syreček a nevytáhnu paty někam do přírody. Jako blesk z čistého nebe dorazila pozvánka od mé kamarádky ze školy: pojďte s námi na Milešovku! Organizuje Klub českých turistů.

Pochod měl začínat krátce po půlnoci – tedy v sobotu 15. 3. brzy ráno v Bílině. Trasa měla měřit zhruba 50km a pochod měl končit v sobotu odpoledne. Na můj vkus tedy dostatečně atraktivní nabídka a na druhou stranu s jistými diplomatickými ústupky se mi podařilo do celé akce zatáhnout i mou přítelkyni. Stejně si potřebovala pořádně prošlápnout nové pohory.

S kamarády jsme se srazili na Masarykově nádraží v dobré náladě. Přišli čtyři, tři z nich (děvčata) až na poslední chvíli, protože zkratka z Hlavního nádraží na Masaryčku se nějak protáhla. Ještě ve vlaku si nás odchytili „organizátoři“ z Klubu českých turistů. Jednalo se o skupinku velmi různorodých (kulantně řečeno) individualit, jedna z nich si napsala naše nacionále a odebrala registrační poplatek 60 Ká čé – říkal jsem si, že za padesát ká em to není špatná cena. Ve vlaku jsme se také postupně dovídali podrobnosti. Že noční část pochodu bude s průvodcem, že se v minulých letech lezlo přes hřbitovní zeď, že byl sníh, že běžný počet účastníků nočního pochodu bývá 15 až 20 a podobně.

Dorazili jsme do Bíliny, kde se k nám přidalo několik dalších turistů (asi tři jevili známky opilosti). Vůdce se po chvíli rozhodl vyrazit a tak celý pochod začal. Má přítelkyně si hned zkraje postěžovala na tempo, ano, bylo rychlejší, nikoliv však nesnesitelně. První zastávka se konala po hodině, kdy jsme vystoupali – za občasného řevu opilých členů výpravy – na kótu Bořeň (539) nad Bílinou. Po velmi krátké pauze jsme vyrazili dále, zpět směr Bílina, a až těsně před ní vyšlo najevo, že jeden z členů výpravy chybí – organizátor by se to pravděpodobně nikdy nedozvěděl, kdyby mu dotyčný nezavolal. Slyšel jsem hovořit pouze „organizátora“, ztracený se údajně odpojil již na kótě, zabloudil a poranil si nohu. „Organizátor“ po skončení hovoru („Tak si zavolej stopadesát pětku, ať přijedou k hospodě a nahoru si pro tebe dojdou, to je snad jejich starost!“) zavelel a pokračovali jsme několikahodinovým pochodem bez přestávky, byť třeba jen na pití. V první části pochodu jsem to tempo s citem vysvětlil mé lepší polovičce jako strategii „útěk z města“. Samotného mě překvapilo, jak rychle jsme se do města (a posléze mnoha dalších vesnic) zase vrátili.

Vyjma krátkých úseků – především výstupu a sestupu na Bořeň – jsme se v podstatě nevzdálili od civilizace. Pro mě osobně se tedy nejnepříjemnější částí výletu stala scenérie – trápil jsem se neustálým čekáním, kdy se již konečně vzdálíme trvalému šumu továren, svistotu nedalekých dálnic či svitu továrních komplexů. Čekání bylo marné, až na výjimky jsem se nenadál situace, kdy by mě ničím nerušený kousek přírody obklopil z obou stran. Byl jsem v tu chvíli rád, že znám České středohoří i jinak. Kdybych je poprvé poznal z tohoto výletu, nikdy bych se již nechtěl vrátit. Další zastávka se konala před svítáním, kdy jsme z Hostomic vystoupali na Husův vrch a kochali se pohledem na Středohoří. Vidět byla i Milešovka, za zády nám trčel komín z továrního komplexu a nadále znělo všudypřítomné hučení.

Na fakt, že rychlost pochodu se má řídit podle nejpomalejšího člena skupiny, přišel „organizátor“ až po rozednění, kdy už má přítelkyně kulhala a vraždila mě pohledem. Po několika prázdných optimistických frázích, na které jsem „organizátorovi“ s potlačeným pohrdáním diplomaticky a s úsměvem odpovídal, jsme vyrazili dále, během půl hodiny jsme opět měli celou skupinku před sebou a po levici další průmyslovou zónu.

Abychom si příliš neodpočinuli od civilizace, noční část pochodu končila v Teplicích v jakémsi zaplivaném casinu na Tržním náměstí. Poslední tři kilometry před Teplicemi nám byl přidělen pobočník (chápavě se přizpůsobil našemu tempu, choval se shovívavě, mile a dovedl nás do Casina) a skupina zmizela z dohledu. Vzhledem ke sténání a zabijáckým pohledům mé jinak mírumilovné přítelkyně jsme utratili 30 Ká čé za trolejbus. V Casinu jsme dostali kus koláče (byl docela dobrý – to se musí nechat) a rozhodli se vyrazit autobusem do Prahy. Osobně jsem chtěl pochod dojít do konce, necítil jsem se však na to, abych nesl svou drahou polovičku celou cestu na hřbetě.

Cestou na autobus spráskl „organizátor“, který šel s námi, ruce: „Ježišmarja, vždyť vy jste od nás nedostali diplomy!“ Aha, pomyslel jsem si, tak dokonce i diplomy jsou v ceně… Rozhodli jsme se již do Casina pro diplomy nevracet a požádali, aby byly předány Kateřině. Už se těším, až na ně budu kupovat rámečky a jejich notářsky ověřené kopie přikládat k životopisu. Ušel jsem 24 ká em s Klubem českých turistů… to mi nikdo neuvěří.

Má lepší polovička zaslouží nejen diplom, ale také medaili za hrdinský čin. Zlatý kříž za zásluhy pak dostává Kateřina za to, že mě občas zastupovala či podporovala při zvedání nálady nejslabšímu členovi. Klubu českých turistů (nebo co to bylo zač) pak náleží černá barakuda (odpornější zvíře mě teď nenapadá) za bezkonkurenčně nejošklivější trasu, hloupého „organizátora“ a v neposlední řadě i za to zaplivaný casino.

Vážení přátelé.

Tímto bych rád slavnostně oznámil, že v druhém kole volby prezidenta české republiky budu zastoupen svým vlastním kandidátem. Rozhodl jsem se pokusit se získat u některé z politických stran podporu a oficiální nominaci na post prezidenta pro svého křečka.

Jako hlavní přednosti svého kandidáta bych uvedl, že nikdy nevystrčil paty z České republiky, dále jeho IQ, reprezentativní vystupování (ve srovnání s našimi poslanci), trestní i morální bezúhonnost. Umí perfektně běhat v kolečku a kníká opravdu na vysoké intelektuální úrovni. Bobkuje vždy pouze v jednom rohu terária (který si ale volí sám). Jeho politická orientace: když viděl na TV obrazovce tvář Václava Havla, začal nadšeně kníkat. Když se pak v TV objevil Václav Klaus, prdnul si (opravdu!) a zahrabal se do pilin.

Domnívám se, že pokud jsou možné věci, jaké se odehrály během první volby prezidenta republiky přímo na televizních obrazovkách, pak je i možné, aby byl můj křeček zvolen prezidentem. A to přesto, že žádného křečka nemám! Přeji nám všem pevné nervy při druhé volbě. Snad tu ostudu nějak přežijeme.

Ondřej

Páté kolo učinilo epochální objev, že mužská varlata nesestupují v průběhu vývoje organismu z míst, která definuje současná věda, ale z oblasti neurocrania (mozkovny). Tato sestupem varlat vyprázdněná oblast se pak v kompenzaci náhlého úbytku tkáně vyplňuje vazivovou tkání. Je třeba poznamenat, že tato hypotéza výrazně vysvětluje některé domněnky obecně přijímané v laickém celospolečenském, zejména feministickém diskurzu.

V současné době probíhají spekulace o vzniku feministické platformy v rámci Pátého kola, která hodlá ze svých pozic útočit na dosud spíše liberalistické pojetí interního diskurzu a která má skrytou podporu v externích kruzích blízkých Pátému kolu. Tyto informace se zatím nepodařilo potvrdit.

(píše Ondřej) Když jsem přišel, byla tu jen Jitulka. Začali jsme se bavit o článcích, které Jíťa posílala. Kromě toho, který napsala sama a který sumarizoval základní teoretická pojetí tabu v současnosti, jsme hovořili hlavně o těch dvou dalších, odkaz najdete níže. Docela jsme se pobavili, označili jsme články a celý server za poměrně pofidérní. Postupně se dotrousily Magda a Viola, jen Filda, náš dnešní Godot, se zdá být stále v nedohlednu.

Je po čtvrt na jedenáct. Za méně než třičtvrtě hodiny nás vyhodí do našich domovů. Nebo spíš na ulici. Dorazil Filda, tak jsem se konečně odhodlal otevřít počítač, jenže to vůbec neznamená, že se zbytek ooooO (jak interně symbolicky značíme Páté kolo) rozhodl a odhodlal zahájit diskusi na téma tabu. Já a Jitulka jsme už dávno rozhodnuti, že se dneska opijeme, pročež konzumujeme již druhou láhev lehkého a trochu sladšího italského vína. Je vynikající.

Hovoříme o počtu sexuálních partnerů a o otázce, zda je tato „veličina“ na daném jedinci podle nějakých charakteristik odhadnutelná. Detaily tu radši psát nebudu, laskavý čtenář promine a s potěšením si domyslí všechny komizující konotace. Pošeptal jsem Jítě do ucha, aby to zkusila nějak nenápadně přeorientovat na téma tabu. Pochopila. Ostatní nikoliv. Za chvíli odbije půl jedenácté.

Virus HIV špatně snáší sucho, to jste věděli? No vážně! Viola si ubalila cigaretu. Hovoříme o Olomouci. Ach ty olomoucké tvarůžky! Fildovi někdo ukradl fagot, ale Filda uznává, že si za to mohl sám. Blbé na tom je, že to byl školní fagot, takže Filda buď bude muset buď nahradit plnou cenu fagotu, což dělá 24 000, nebo zakoupit nový. To je asi fakt smůla. Číšnice si přišla pro poslední objednávky.

Cítím se po dnešním ooooO velmi obohacen, díky článkům od Jíti jsem si přečetl něco o tom, co je tabu (měl jsem to vědět už dávno vzhledem k tomu, co studuji, ale čert to vem…). Nad některými články jsme se opravdu pobavili. Pokud se chcete pobavit také, podívejte se na odkaz, který uvádím v závěru summara. Můžete pojmout text jako zábavný kvíz na téma „odhalte, jak je v tomto textu dekonstruováno tabu a jak je jiné tabu konstruováno“.

Jíťa i Filda by chtěli být s tím pánem, kterého viděli v tramvaji. No vážně – a z toho mám velmi smíšené pocity. Chtěl bych s ním být i já? Byl by to konstruktivní vztah? Bylo by to to, čemu Anthony Giddens říká „tekutá láska“? Nebo snad „plastická sexualita“? Chtěl by i pan Anthony Giddens být s tím pánem v tramvaji? Vnímáte v tomto summáru nějaká tabu? A co Jan Tleskač?

Slíbený odkaz je ZDE .

---

DOSLOV: Jitulka nám na půl roku odjede do Anglie. Jsme z toho smutní rozhodně mnohem víc než se na první pohled zdá a tak nám jistě odpustíte, že jsme se „trošku odchýlili“ od původně plánovaného tématu… Kdybyste chtěli, abychom napsali summarum i z rozlučkového večírku, napište nám to do diskuse Slunce v duši přeje Ondřej.

Já jsem Aleš a lýbý se mi Harry Potter.

Moje zajmy jsou Harry Potter a vesmír. Chtěl by abyste vy myslely Harry Potter muzikál aby taky moch příjd do divadla co nejdřív neporušit o tom práva J.K. Rowlingové. Moje celé jmeno je Aleš Koudela. Chodim do školy Modrá škola. Je to na hájich nechce se my kuly tomu brzo v stavat. Olouš z Netvoříc z Honzou viděly UFO ví o tom máma táta řekl jsem Oloušovy až ho uvidí znová at o tom přínese dukaz. Nechci žádný podvod ani podvrch. Uš jse těšim až vychodim Modrou Školu. Haje až si budu moc přispat a Jakej Máte názor nato co píšu? Chtěl aby skupyna Harry and the Potters začla existovat v ČR v Praze. Internetová adresa je www.eskimolab­s.com

Ahoj Aleš Koudela

Pokud nevíte, co to je Ankh-Morpork, styďte se a nahlédněte SEM.

Nevěřili byste, na jaké téma je dnes možné psát seminární práci. Po úspěšné aplikaci strukturální metody Clauda Lévyho-Strausse na Spejbla, Hurvínka, Maxipsa Fíka a dalších je tu nyní seminární práce na neexistující město! Město snů a tisíce překvapení – Ankh-Morpork! Pojďte se projít ulicemi Ankh-Morporku a okem sociologa shlédněte tuto „velkou Wahúni“ mezi ostatními městy. Terry Pratchett o Ankh-Morporku píše „… když už ho chcete k něčemu přirovnat, pak by to mohla být hromada odpadků pokrytá nezdravým slizem umírajícího hlemýždě.“ Něco takového přeci musíte vidět!

Přečtete si dvě legendy o vzniku Ankh-Morporku. Dozvíte se něco o etnických konfliktech (etnická anekdota jako bonus!), společně se podíváme na cechy (jestlipak víte, kolik jehel vlastní Cech šiček a švadlenek?) a nebude chybět ani procházka po hladině řeky Ankh. Dokonce, v což jsem ani nedoufal, se objevila zmínka o tom, jaké je v Ankh-Morporku zdravotnictví (no tedy upřímně, žádná sláva…). Dozvíte se samozřejmě, kdo v Ankh-Morporku vládne a jak. A v neposlední řadě se podíváme na to, proč je v Ankh-Morporku tolik sebevražd.

Už jsem vás dost navnadil? Pokud ano, přeji příjemné čtení.

Ondřej

Je Ankh-Morpork Terryho Pratchetta zdravé město? – DOWNLOAD – 169KB, PDF

Již staženo: x

Dne 26. 12. 2007 se v dopoledních hodinách po Modřanech prohánělo UFO. Upozornili na to obyvatelé Modřan a pochopitelně se pokusili tento velmi neobvyklý jev zachytit. Nejlépe se to podařilo rodině Koudelových, kteří vyfotili UFO (pravděpodobně létající talíř) oknem svého domu v Chuchelské ulici.

Shodou okolností je jeden z rodiny – Aleš Koudela – UFOlogem amatérem, již několik let se usilovně věnuje záhadám spojeným s vesmírem, s životem na cizích planetách, a zajímá se také o exoplanety. Tvrdí se, že je v něm skrytý génius a jedná se bezpochyby o budoucího špičkového vědce.

Zlí jazykové samozřejmě celou kauzu ihned napadli a tvrdí, že se jedná o podvrh. Pravdou je, že fotografie je velmi nezřetelná a z „talíře“ toho není vidět mnoho. Žádná z kompetentních osob se k této situaci zatím nedvyjádřila, mlčí jak Český hydrometeorologický ústav, tak většina hvězdáren a astrologů.

Fotografie pořízená v Modřanech (klikněte na fotografii pro její zvětšení):

Jak se zdá, tak většina obyvatel České republiky se nechala krásně oblbnout radarovou propagandou našich politických (j)elit – v zastoupení pana Klvani, ředitele firmy American British Tobacco – a diskuse je bezpečně svedená do mezí, kde se o podstatě celé věci vůbec nemluví. Nejvíc – díky mediální masáži – Čechy zajímá, jak je to s tou mikrovlnou, co všechno bude radar vyzařovat, co nám za to Američané dají a tak dále. Vůbec nejhorší (tedy nejhorší pro obyvatele ČR, nikoliv pro naše politická jelita) je názor, že radar se týká jen těch, kdo v jeho blízkosti žijí. Otázka, jak je vůbec možné, aby na území našeho suverénního státu stála vojenská radarová základna cizí mocnosti, která okupuje minimálně jednu cizí zemi v rozporu s mezinárodním právem, a jaktože se o tom vůbec vyjednává, když s tím obyvatelé státu nesouhlasí, zůstává evidentně stranou.

Nebudu hovořit o tom, že Američané potlačují lidská práva. Je to sice pravda, ale ještě se o tom málo mluví, tak bych asi byl považován za blázna. O čem bych chtěl hovořit spíše, je fakt, že Češi si sami upírají právo na informace. Podle výzkumu agentury STEM, který si objednal koordinátor pro komunikaci programu protiraketové obrany Tomáš Klvaňa, je 22% Čechů „spíše pro Radar“, 49% „spíše proti“ a do skupinky „Nemá dostatek informací“ se zařadilo 29% dotázaných.

No stručně řečeno, pokud trochu zapátráte na internetu, pak si troufám říci, že budete mít informací dost. Dost na to, abyste věděli, že nás má vláda za hlupáky a hodlá si radar prosadit i kdyby z nebe padaly žáby. Pakliže budete informace k radarové základně hledat v běžných médiích, v televizi a podobně, uslyšíte pořád dokola jen to samé (viz Dr. Josef Goebbels – tehdejší šéf říšskoněmecké propagandy: Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.). Rozhodnutí, zda si odepřete právo na informace, je v tomto případě zcela na vás.

Pokud vás, milí čtenáři, ta poslední jmenovaná skupinka v anketě („nemá dostatek informací“) zaráží, tak to je známka Vašeho zdravého úsudku. Považuji zadání tohoto „Klvaňova výzkumu“ za nevhodné a nepatřičné, jednak z pohledu sociologického a jednak z pohledu účelovosti zadání.

Anketa STEM lže Klvaňovi do noty

Nejprve se podíváme trochu do základů sociologického výzkumu. Již jako prvňáčky v bakalářském studiu nás mimo jiné naučili, že když pokládáme uzavřenou otázku (otázku s předem definovanými možnostmi odpovědi), je třeba držet se několika zásad. Vyjmenuji ty podstatné:

• neptat se v jedné otázce na více věcí najednou
• obsáhnout celou škálu všech možných odpovědí
• zabránit tomu, aby se tím, jak předdefinujeme odpovědi, zkreslovaly skutečné názory respondentů.

Problémem uzavřených otázek je, že respondent je postaven před nutnost volby z několika málo variant a musí volit tu, která nejlépe odpovídá jeho názoru. Tento způsob dotazování dává možnost rozsáhlého zkreslování výsledků výzkumu tím, že varianty „trochu upravíme“. Tomáši Klvaňovi a agentuře STEM se to povedlo. Co udělali?

Správné rozdělení odpovědí na otázku, „Jste pro radar a nebo proti?“ by bylo „spíše ano“, „spíše ne“, „nevím“. Do kategorie „nevím“ by se pak jednoduše zařadili ti, kteří si svým stanoviskem k radaru v Brdech nejsou jisti. Pokud skupinku „nevím“ odstraníme, nebo spíše přejmenujeme na „nemám dostatek informací“, nutíme všechny respondenty, kteří nemají jasné stanovisko k radaru, aby prohlásili, že „nemají dostatek informací“. Respondenti, kteří by rádi odpověděli „nevím“, ale nemohou, se tak rozdělí částečně do skupiny „nemám informace“, částečně do skupiny „pro“, částečně do „proti“, protože je k tomu zadání otázky nutí. Především ale anketa velmi sugestivně nabízí vrtkavé české povaze odpovědět alibisticky a nejasně – „nemám dostatek informací (jinak tomu samozřejmě rozumím, jen těch informací je málo a to přeci není má vina…)“. Tím skupinka bez názoru nabobtná – a ejhle! – odpůrců radaru je méně!!! Jak prosté, milý Watsone. (Jen moc nezdůrazňovat, že odpůrců radaru je stále mnohem více než příznivců…)

Prezentace výsledků ankety pak jednoznačně lže, protože tvrdí: Všichni respondenti jsou buď „spíše pro“, „spíše proti“ a nebo „nemají dostatek informací“. Je jasné, že jde o prostou lež, protože i respondent, který je „spíše pro“, může pociťovat nedostatek informací apod. Neváhám tedy říci, že tato anketa je lživá, protože nebyla správně zadána. Zda to bylo úmyslné, to se jistě prokáže jen stěží, každý čtenář si ale může domyslet své. Situace, kdy jedna z nejznámějších výzkumných agentur udělá školáckou a primitivní chybu při zadání ankety náhodou zrovna tak, že tím podpoří další mediální masáž a sníží nepatrně počet odpůrců velkého vládního radarového projektu, je zkrátka na pováženou. A to, že pak média tuto informaci nekriticky papouškují a ještě vykřikují „počet příznivců radaru klesá“, je prostě katastrofa.

Klvaňova radarová propaganda se vším všudy

Další věcí, která mě šokovala a kterou bych rád ještě připomněl, je pořad pro teenagery České televize Tykadlo (VIDEO ZDE). Já se snažím, opravdu se snažím, ale jiný výraz než „jednostranná propaganda“ mě vážně nenapadá. Jen si představte – a pokud je vám více než 30 let, tak si vzpomeňte – ten obrázek: v pořadu je zastánce radaru v podobě nějakého důstojníčka a „veřejnost“ zastoupená deseti studenty. Opoziční názor zastoupení nemá. Na začátku jsou studenti proti radaru, poté si promluví s důstojníčkem a ten jim ledacos s úsměvem vysvětlí (poslouchal jsem tem pořad a myslím si, že důstojníček tam neřekl skoro nic, i když pravdou je, že mě několikrát sarkasticky rozesmál). Na konci pořadu jsou už jen někteří proti a někteří NEVĚDÍ ZDA JSOU PROTI NEBO PRO!!! A hle! Stačí si promluvit s těmi, kdo tomu rozumí (nejlépe s propagátorem Tomášem Klvaňou), a oni vám to vysvětlí… Nechte se ještě chvíli masírovat a ještě rádi ten radar v Brdech uvidíte a pojedete se mu tam klanět… nebo spíš klvanět.

Rozvojová pomoc „Vláda – Brdy“

V Brdech se odnedávna dějí věci. Nastartoval se tam ROZVOJ (více informací naleznete v článku časopisu RESPEKT, ročník 2007, číslo 38). Něco takového tam skutečně málokdo pamatuje a ještě před pár měsíci by si to Brdští neuměli ani představit. A najednou se na silnicích rozproudil čilý ruch, silničáři se mohou přetrhnout a vláda dokonce v nedávné době stanovila speciální Vládní komisi pro rozvoj Brdska. Starostové Trokavce a ostatních vesnic, co ještě chcete? Zdá se totiž, že můžete chtít cokoliv. Já bych třeba rád viděl, jak si premiér Topolánek zazpívá spolu se svými nohsledy tu propagandistickou píseň o radaru, kterou složila Vlasta Parkanová, a bude přitom tančit… no třeba čardáš! Jímají mě obavy, že kdyby se vypnuly kamery a starosta Trokavce by se spolu s kolegy opravdu zatvrdil, tak by to pan premiér opravdu udělal, přičemž pan radar Klvaňa by ho ochotně doprovodil.

Radar chci! Radar chci! Radar chci…

Jinými slovy, mám už toho dost. Celé to šaškování kolem protiraketového radaru, kdy v diskusi zaznívá vše, jen okolo rozumných a podstatných argumentů se chodí jako kolem horké kaše, mi připomíná vtip o dítěti, kterému se doma zasekne gramofon s pohádkou na dobrou noc poté, co rodiče odjeli do divadla. Když se rodiče vrátí, slyší tupé údery a křik. V domě pak najdou své dítko, jak zoufale tluče v pravidelném rytmu hlavou o skříň a při každém úderu vykřikuje „Chci! Chci! Chci…“. Ze zaseklého gramofonu se ozývá: „Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak. Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak. Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak…“

Radarová pohádka pro vás, milé děti…

Nenechme se udolat gramofonem Klvaňou, který si na nás pořídila (a za naše peníze zaplatila) naše vláda. Nenechme se udolat médii, která jen papouškují pořád stejné věci z onoho gramofonu. Uvědomme si, že za naše vlastní peníze se vláda snaží přesvědčit nás o něčem, co si mnozí z nás vůbec nemyslí. Nenechme si nalhat, že stojíme o Radar v Brdech. (Nemám v žádném případě vůbec nic proti názoru těch, kteří si zjistili své a radar v Brdech si přejí! Je to legitimní stanovisko, právo na názor má každý!) Neposlouchejme Klvaňovu radarovou pohádku o hodných Američanech a zlém starostovi Trokavce. Proberme se chaluhami polopravd a mnohokráte opakovaných hlopupostí a z té špíny vytáhněme ty správné a podstatné otázky a odpovědi. Na internetu jsou již dlouho. A dají se najít velmi snadno.

Přeji inspirativní čtení.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Tůůů… tůůůů… (vyzváněcí tón)

„Prosim…“

„Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“

„No můžu jako. A vo čem běží?“

„Ty vole, viděls jako tu výstavu, to Vodprejs Foto?“

„A to ti jako hrabe nebo co?“

„No víš co, ne…?“

(chvíli ticho…) „Ne.“

„No vole ta výstava, ne? Jak ty mrdky mediální tam vystavujou co jako nafotily, vole.“

„No to nevim, no. A co jako?“

„Tam šel můj synátor, ne, a řiká mi ‚Hele fotr ty vole, tam je to samej fotbal, ty vole!‘ A já tam jako du, ne, a ty kráááááávo!“

„Co jako?“

„No je to tam samá kopaná, ty vole! Teda jako i jiný fotky, žejo, ale jinak samá kopaná, ty vole!“

„Jako fakt, jo? A to je jako nějak vošéfovaný nebo jak? Nějaký kapříci nebo tak něco?“

„No né, normálně. Jako seriál třeba, jak ty klucí se tam řachnou, pak dostane červenou a de ven, ne.“

„A to je jako na nějakym hřišti nebo kde?“

„V Karolíně, vole. To píšou všude, ne. Taky musíš čumět jinam než do Sportu a na ženský, ty vole.“

„Ti fakt hrabe asi, v jaký Karolíně? Co to jako je?“

„No nevim, vole, ale sem ti tam koupil plakát. S tim Zidanem – jako kdyby ses tam nedostal. Abys jako z toho aspoň něco měl.“

„A co jako s plakátem, ty vole? Si ho asi vylepim doma na záchod, ne? Prosimtě, kamaráde, prober se, tobě už ta kopaná vážně leze na mozek. Nemůžeš ty vole pořád dřít jenom pro lidi. Měl bys udělat taky něco pro sebe. Dej si volno vobčas, starouši… Ti tady zatim vohlídám ty kapříky. Seber mladou a dej si voraz, vole, nebo z tebe bude vodepsanej kluk, ty vole!“

„To jako myslíš fakt, jo?“

„No jasná, vole.“

„Ale zajdi do tý Karolíny, vole. Protože až to uvidíš… ty kráááávo.“

„Ty vole.“

„No a jinak dobrý, ne?“

„No jo…“

„Tak čau, Ivánku…“

„Čau, ty vole…“

Cvak. Tůůůůůůůůůůůů­ůůůůůůůůů…

---

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: World Press Photo 2007 v Praze