Páté kolo

Přečetl jsem si (nejen) na Britských listech, že ministr Schwarzenberg (kterého mám jinak docela rád) podepsal dohodu mezi USA a ČR o stavbě radarové základny. Je to, myslím si, super nápad. Vždycky jsem si přál, aby můj hrdinný stát ze sebe dobrovolně dělal živý terč pro jaderné hlavice nevypočitatelné centralistické antidemokratické mocnosti. Stejně tak jsem si vždy přál, aby to vláda prosadila proti vůli tří čtvrtin obyvatelstva. Jsem teď naprosto spokojený. Spokojený stejně jako někdo, kdo zrovna snědl zkažený oběd, byl vyhozen z práce, uklouzl na psí hromádce, spadl do kanálu, zlomil si nohu a přitom se ještě díval, jak mu odtahují auto.

Je tu ale naděje, protože jsme Češi. Pravděpodobnost, že to s radarem dopadne stejně jako s knihovnou, hodnotím jako vysokou. Ostatně, proč by vlastně nemohl design radaru navrhnout pan Kaplický? Byla by to alespoň částečná náhrada za to, jak jsme ho podrazili poté co spravedlivě vyhrál soutěž o Národní knihovnu. Navíc zelená barva je barva vojenská, nadto Kaplického knihovna vypadá jako velká vojenská maskovací síť… A mohli bychom tam těm Amíkům nechat i nějaké knížky – však je jim to zapotřebí. Aspoň Popelku, to by snad zvládli (kdyby to bylo anglicky).

Všechno má své klady i zápory. Dostali jsme se – vinou vlády a našich politických jelit – do blbé situace. Když ten radar opravdu postavíme, možná Rusko najednou zjistí, že jim dlužíme spoustu peněz za zemní plyn (pak chci vidět Topolánka, jak plní to, co nedávno prohlásil na půdě VŠE o vyrovnaném státním rozpočtu). Když to nakonec nějak nalakujeme a radar v Brdech stát nebude, tak nás zase sežerou Amíci. Inu, co jsme se navařili, to máme. A můžem si za to sami – koho jsme si zvolili, toho tam teď máme.

Vážení přátelé.

Tímto bych rád slavnostně oznámil, že v druhém kole volby prezidenta české republiky budu zastoupen svým vlastním kandidátem. Rozhodl jsem se pokusit se získat u některé z politických stran podporu a oficiální nominaci na post prezidenta pro svého křečka.

Jako hlavní přednosti svého kandidáta bych uvedl, že nikdy nevystrčil paty z České republiky, dále jeho IQ, reprezentativní vystupování (ve srovnání s našimi poslanci), trestní i morální bezúhonnost. Umí perfektně běhat v kolečku a kníká opravdu na vysoké intelektuální úrovni. Bobkuje vždy pouze v jednom rohu terária (který si ale volí sám). Jeho politická orientace: když viděl na TV obrazovce tvář Václava Havla, začal nadšeně kníkat. Když se pak v TV objevil Václav Klaus, prdnul si (opravdu!) a zahrabal se do pilin.

Domnívám se, že pokud jsou možné věci, jaké se odehrály během první volby prezidenta republiky přímo na televizních obrazovkách, pak je i možné, aby byl můj křeček zvolen prezidentem. A to přesto, že žádného křečka nemám! Přeji nám všem pevné nervy při druhé volbě. Snad tu ostudu nějak přežijeme.

Ondřej

Sešli jsme se v Dobré trafice, Ondřej (píše a dost to nestíhá), Viola, Filip a maďarský host Žombor. Později přišla i Magda. Tématem bylo samozřejmě současné dění v Maďarsku, ale taky v Čechách, otázka Evropské unie, romských a židovských menšin, co tak asi kdo posloucháme za hudbu atd atp.

*Žombor je v Praze na tento semestr studijně v rámci programu Erasmus, studuje na FHS. Ondřej ho potkal v Jinonicích na obědě. Je dost sympatický a vzdělaný, hodně se zajímá o veřejné dění, což Violu nadchlo. Také už stihl poznat mnoho pražských hospod, kaváren a klubů, což je mu rovněž ku cti

Zde Ondřejův co nejpřesnější přepis toho, o čem Žombor mluvil v souvislosti se situací v Maďarsku:*

---

„Vše začalo proslovem premiéra Ference Gyurcsánye který na sjezdu strany otevřeně přiznal, že zatím neudělali nic pro tuto skurvenou zemi (Žombor opakovaně zdůrazňuje, že premiér Gyurcsány skutečně použil tak silné slovo), že před volbami se otevřeně dopustili mnoha lží a falšování statistik jen proto, aby jim to umožnilo vyhrát volby. Projev premiéra se dostal na veřejnost a vyvolal obrovskou vlnu nepokojů.

Maďarský Prezident v reakci na tuto událost řekl, že Maďarsko je v morální katastrofě, nastaly nepokoje, demonstrující chtěli předat petici do státní televize a chtěli požádat premiéra, aby odstoupil. Do televize nebyli vpuštěni a celkem agresivně byli odraženi policií. Boje se zostřily, asi 50000 demonstru­jících, na budovu televize dopadlo dokonce několik molotovových koktejlů. To se odehrálo v září 2006, tedy pouhého půl roku po volbách.

Naproti televizi je komunistický monument, ten demonstrující poškodili, sundali obrovskou zlatou pěticípou hvězdu a hodili ji do Dunaje. Pak bylo nějakou dobu ticho a nic se nedělo, boje byly slabší, spíše se čekalo, co se bude dít dál. Do hlavního města se stáhlo více policistů a ti byli poměrně agresivní. Např. můj kamarád je profesionální plavec a každý den musí trénovat, stál na zastávce autobusu a měl na sobě oblečení s maďarskou vlajkou, protože je reprezentantem Maďarska. Byl napaden policisty, jeden z nich mu zlomil rameno, označil ho za fašistu. Během září se ale jinak boje opravdu zklidnily.

Pusťte nás na festival!

31. října 2006 se mělo oslavovat 50. výročí revoluce – vláda jako vždy uspořádala oficiální státní festival, každoročně otevřený veřejnosti, tento rok byl však obyvatelům Budapešti uzavřen. Opozice se rozhodla, že na druhé straně náměstí udělají „opoziční festival“. Obě dvě části náměstí byly odděleny kiovovým zábradlím. Mnoho lidí chtělo jít na ten oficiální, ale nebyli vpuštěni, byli vyhnáni policií, zpacifikováni gumovými projektily a slzným plynem, jednomu mému kamarádovi bylo vystřeleno oko.

Všechny okolní ulice byly uzavřeny, jen jedna spojnice mezi dvěma festivaly, policisté touto spojnicí tlačili demonstrující zpět k opozici. Kolem hlavy mi proletěl granát se slzným plynem. Sám jsem byl zasažen gumovým projektilem do paže a utrpěl jsem drobnou odřeninu a modřinu. Pošlu vám jeden dokument (film), kde jsou boje natočeny. Několik lidí bylo zatčeno. V Maďarsku mají policisté přesně nakázáno, kam mohou projektilem demonstrujícího zasáhnout, ale toto bylo ignorováno, místo na nohy mířili lidem na hlavy a tak je můj kamarád teď slepý na jedno oko.

Ještě stále jsou nepokoje na denním pořádku, před dvěma týdny stávkovali železničáři, před třemi týdny demonstrující uzavřeli dva ze sedmi budapešťských mostů. Jak jsem slyšel, tak nepokoje jsou v zahraničních médiích interpretovány docela odlišně, pokud vůbec. Demonstrovali i lékaři, učitelé, řidiči autobusů, železničáři… Každý týden něco. Každý v Maďarsku ví, že situace je špatná, ale stále se nic nemění. Všichni chtějí předčasné volby. Samozřejmě ne všichni jsou příznivci opozice, ale volby chtějí téměř všichni.

Byly nějaké průzkumy veřejného mínění, vládní strana má nyní asi 12 % (před střety to bylo asi 35–45 %) příznivců, což je na hranici přijatelnosti, aby taková strana vedla vládu. Další volby by měly být až v roce 2010. Volby v roce 2006 byly dubnu, problémy vyšly najevo v září.

Přiznali, že lhali před volbami, aby je vyhráli. Tvrdí, že to tak dělají ve všech zemích všichni. Během těch rozbrojů na konci září byly také nějaké malé antisemitské protesty, protože premiér je židovského původu. A nejen on, ale také mnoho současných ministrů. Mám ale přítele, který je také žid, ten se demonstrací účastnil zrovna tak.“

Žombor je velmi znechucen, na opozičním festivalu nedělali nic nelegálního, ani to nebylo zaměřeno proti židům a přesto byli považováni za demonstranty, vytlačováni policií a bylo použito slzného plynu a gumových projektilů. Jeho rodiče, kteří byli na festivalu s ním, si připadali jako v 70. letech.

Maďarsko má v současnosti dluh asi 20 miliard dolarů, je – dá se říci – v podobné situaci jako Argentina v roce 2000 a v současnosti je schopno splácet jen roční úroky z této půjčky. Zeptali jsme se Žombora, jestli si myslí, že budou volby před rokem 2010.

„V naší ústavě mohou být předčasné volby jen ve třech případech:

1. když vládní strana ztratí v parlamentu většinu (např. rozpad koalice)
2. když premiérovi není na potřetí schválen rozpočet na příští rok
3. nevím, ale

systém v Maďarsku je jiný než třeba v Německu, u nás je moc v rukou premiéra a nikdo kromě prezidenta ho nemůže přinutit k odchodu. Premiér má například právo neodpovídat na otázky, které mu klade parlament. Tento premiér nebyl nikým zvolen, na základě konstruktivní volby byl dosazen v roce 2004, během voleb v roce 2006 pro něj nikdo nehlasoval, ale jeho strana vyhrála a tak se premiérem stát mohl.

Myslím si, že do roka dojde ke změně premiéra, ale předčasné volby asi nebudou, protože vládní strana ví, že by je prohrála. Myslím si, že všichni ministři také zůstanou na svých místech. Jeden z nich mě na univerzitě učil historii, uměl velmi dobře učit, ale není dobrý politik. Je to něco podobného jako profesor Sokol, který mě učí na Karlově univerzitě zde v Čechách.

Myslím si, že pokud tento premiér odejde, nepokoje v ulicích ustanou. Myslím si, že tento premiér a tato vláda nejsou dobří pro naši zemi, kdyby odešli, byl by v ulicích klid. Mnoho ministrů, kteří teď sedí ve vládě, se navíc podílelo na vládnutí zemi ještě v minulém komunistickém režimu, jsou často se svým věkem dávno za šedesátkou. “

---

Dostali jsme se samozřejmě i k otázce českého piva a maďarského vína, stejně tak jako k otázce Benešových dekretů, sporů mezi Maďary a Slováky nebo třeba k tomu, jaká je budoucnost nacionalismu a národní jednoty jednotlivých států v perspektivě rozvíjející se Evropské unie. Potom přišla Magda. Hovořili jsme o tom, že Maďarsko je takový ugrofinský ostrůvek ve Slovanském moři, co z tho plyne pro Maďary a proč Maďaři odmítají dát své pasy těm svým členům národa, kteří vlivem politických událostí žijí dnes mimo území Maďarska. Byl to velmi přínosný a podnětný večer, tak jako skoro vždy, když máme možnost vyměňovat si názory a postřehy s lidmi, kteří k nám přišli z jiné země.

Poděkování za dnešní schůzku patří Žomborovi, který byl podle svých vlastních slov hrdý na to, že nám tyto věci může vyprávět. My jsme zase byli rádi, že se dozvíme něco nového. Děkujeme!

Zosnoval a sepsal Ondřej. Vypomohla a podpořila Viola, šprechtili také Filda a Magda.

Jak se zdá, tak většina obyvatel České republiky se nechala krásně oblbnout radarovou propagandou našich politických (j)elit – v zastoupení pana Klvani, ředitele firmy American British Tobacco – a diskuse je bezpečně svedená do mezí, kde se o podstatě celé věci vůbec nemluví. Nejvíc – díky mediální masáži – Čechy zajímá, jak je to s tou mikrovlnou, co všechno bude radar vyzařovat, co nám za to Američané dají a tak dále. Vůbec nejhorší (tedy nejhorší pro obyvatele ČR, nikoliv pro naše politická jelita) je názor, že radar se týká jen těch, kdo v jeho blízkosti žijí. Otázka, jak je vůbec možné, aby na území našeho suverénního státu stála vojenská radarová základna cizí mocnosti, která okupuje minimálně jednu cizí zemi v rozporu s mezinárodním právem, a jaktože se o tom vůbec vyjednává, když s tím obyvatelé státu nesouhlasí, zůstává evidentně stranou.

Nebudu hovořit o tom, že Američané potlačují lidská práva. Je to sice pravda, ale ještě se o tom málo mluví, tak bych asi byl považován za blázna. O čem bych chtěl hovořit spíše, je fakt, že Češi si sami upírají právo na informace. Podle výzkumu agentury STEM, který si objednal koordinátor pro komunikaci programu protiraketové obrany Tomáš Klvaňa, je 22% Čechů „spíše pro Radar“, 49% „spíše proti“ a do skupinky „Nemá dostatek informací“ se zařadilo 29% dotázaných.

No stručně řečeno, pokud trochu zapátráte na internetu, pak si troufám říci, že budete mít informací dost. Dost na to, abyste věděli, že nás má vláda za hlupáky a hodlá si radar prosadit i kdyby z nebe padaly žáby. Pakliže budete informace k radarové základně hledat v běžných médiích, v televizi a podobně, uslyšíte pořád dokola jen to samé (viz Dr. Josef Goebbels – tehdejší šéf říšskoněmecké propagandy: Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.). Rozhodnutí, zda si odepřete právo na informace, je v tomto případě zcela na vás.

Pokud vás, milí čtenáři, ta poslední jmenovaná skupinka v anketě („nemá dostatek informací“) zaráží, tak to je známka Vašeho zdravého úsudku. Považuji zadání tohoto „Klvaňova výzkumu“ za nevhodné a nepatřičné, jednak z pohledu sociologického a jednak z pohledu účelovosti zadání.

Anketa STEM lže Klvaňovi do noty

Nejprve se podíváme trochu do základů sociologického výzkumu. Již jako prvňáčky v bakalářském studiu nás mimo jiné naučili, že když pokládáme uzavřenou otázku (otázku s předem definovanými možnostmi odpovědi), je třeba držet se několika zásad. Vyjmenuji ty podstatné:

• neptat se v jedné otázce na více věcí najednou
• obsáhnout celou škálu všech možných odpovědí
• zabránit tomu, aby se tím, jak předdefinujeme odpovědi, zkreslovaly skutečné názory respondentů.

Problémem uzavřených otázek je, že respondent je postaven před nutnost volby z několika málo variant a musí volit tu, která nejlépe odpovídá jeho názoru. Tento způsob dotazování dává možnost rozsáhlého zkreslování výsledků výzkumu tím, že varianty „trochu upravíme“. Tomáši Klvaňovi a agentuře STEM se to povedlo. Co udělali?

Správné rozdělení odpovědí na otázku, „Jste pro radar a nebo proti?“ by bylo „spíše ano“, „spíše ne“, „nevím“. Do kategorie „nevím“ by se pak jednoduše zařadili ti, kteří si svým stanoviskem k radaru v Brdech nejsou jisti. Pokud skupinku „nevím“ odstraníme, nebo spíše přejmenujeme na „nemám dostatek informací“, nutíme všechny respondenty, kteří nemají jasné stanovisko k radaru, aby prohlásili, že „nemají dostatek informací“. Respondenti, kteří by rádi odpověděli „nevím“, ale nemohou, se tak rozdělí částečně do skupiny „nemám informace“, částečně do skupiny „pro“, částečně do „proti“, protože je k tomu zadání otázky nutí. Především ale anketa velmi sugestivně nabízí vrtkavé české povaze odpovědět alibisticky a nejasně – „nemám dostatek informací (jinak tomu samozřejmě rozumím, jen těch informací je málo a to přeci není má vina…)“. Tím skupinka bez názoru nabobtná – a ejhle! – odpůrců radaru je méně!!! Jak prosté, milý Watsone. (Jen moc nezdůrazňovat, že odpůrců radaru je stále mnohem více než příznivců…)

Prezentace výsledků ankety pak jednoznačně lže, protože tvrdí: Všichni respondenti jsou buď „spíše pro“, „spíše proti“ a nebo „nemají dostatek informací“. Je jasné, že jde o prostou lež, protože i respondent, který je „spíše pro“, může pociťovat nedostatek informací apod. Neváhám tedy říci, že tato anketa je lživá, protože nebyla správně zadána. Zda to bylo úmyslné, to se jistě prokáže jen stěží, každý čtenář si ale může domyslet své. Situace, kdy jedna z nejznámějších výzkumných agentur udělá školáckou a primitivní chybu při zadání ankety náhodou zrovna tak, že tím podpoří další mediální masáž a sníží nepatrně počet odpůrců velkého vládního radarového projektu, je zkrátka na pováženou. A to, že pak média tuto informaci nekriticky papouškují a ještě vykřikují „počet příznivců radaru klesá“, je prostě katastrofa.

Klvaňova radarová propaganda se vším všudy

Další věcí, která mě šokovala a kterou bych rád ještě připomněl, je pořad pro teenagery České televize Tykadlo (VIDEO ZDE). Já se snažím, opravdu se snažím, ale jiný výraz než „jednostranná propaganda“ mě vážně nenapadá. Jen si představte – a pokud je vám více než 30 let, tak si vzpomeňte – ten obrázek: v pořadu je zastánce radaru v podobě nějakého důstojníčka a „veřejnost“ zastoupená deseti studenty. Opoziční názor zastoupení nemá. Na začátku jsou studenti proti radaru, poté si promluví s důstojníčkem a ten jim ledacos s úsměvem vysvětlí (poslouchal jsem tem pořad a myslím si, že důstojníček tam neřekl skoro nic, i když pravdou je, že mě několikrát sarkasticky rozesmál). Na konci pořadu jsou už jen někteří proti a někteří NEVĚDÍ ZDA JSOU PROTI NEBO PRO!!! A hle! Stačí si promluvit s těmi, kdo tomu rozumí (nejlépe s propagátorem Tomášem Klvaňou), a oni vám to vysvětlí… Nechte se ještě chvíli masírovat a ještě rádi ten radar v Brdech uvidíte a pojedete se mu tam klanět… nebo spíš klvanět.

Rozvojová pomoc „Vláda – Brdy“

V Brdech se odnedávna dějí věci. Nastartoval se tam ROZVOJ (více informací naleznete v článku časopisu RESPEKT, ročník 2007, číslo 38). Něco takového tam skutečně málokdo pamatuje a ještě před pár měsíci by si to Brdští neuměli ani představit. A najednou se na silnicích rozproudil čilý ruch, silničáři se mohou přetrhnout a vláda dokonce v nedávné době stanovila speciální Vládní komisi pro rozvoj Brdska. Starostové Trokavce a ostatních vesnic, co ještě chcete? Zdá se totiž, že můžete chtít cokoliv. Já bych třeba rád viděl, jak si premiér Topolánek zazpívá spolu se svými nohsledy tu propagandistickou píseň o radaru, kterou složila Vlasta Parkanová, a bude přitom tančit… no třeba čardáš! Jímají mě obavy, že kdyby se vypnuly kamery a starosta Trokavce by se spolu s kolegy opravdu zatvrdil, tak by to pan premiér opravdu udělal, přičemž pan radar Klvaňa by ho ochotně doprovodil.

Radar chci! Radar chci! Radar chci…

Jinými slovy, mám už toho dost. Celé to šaškování kolem protiraketového radaru, kdy v diskusi zaznívá vše, jen okolo rozumných a podstatných argumentů se chodí jako kolem horké kaše, mi připomíná vtip o dítěti, kterému se doma zasekne gramofon s pohádkou na dobrou noc poté, co rodiče odjeli do divadla. Když se rodiče vrátí, slyší tupé údery a křik. V domě pak najdou své dítko, jak zoufale tluče v pravidelném rytmu hlavou o skříň a při každém úderu vykřikuje „Chci! Chci! Chci…“. Ze zaseklého gramofonu se ozývá: „Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak. Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak. Děti, chcete si poslechnout pohádku? Cvak…“

Radarová pohádka pro vás, milé děti…

Nenechme se udolat gramofonem Klvaňou, který si na nás pořídila (a za naše peníze zaplatila) naše vláda. Nenechme se udolat médii, která jen papouškují pořád stejné věci z onoho gramofonu. Uvědomme si, že za naše vlastní peníze se vláda snaží přesvědčit nás o něčem, co si mnozí z nás vůbec nemyslí. Nenechme si nalhat, že stojíme o Radar v Brdech. (Nemám v žádném případě vůbec nic proti názoru těch, kteří si zjistili své a radar v Brdech si přejí! Je to legitimní stanovisko, právo na názor má každý!) Neposlouchejme Klvaňovu radarovou pohádku o hodných Američanech a zlém starostovi Trokavce. Proberme se chaluhami polopravd a mnohokráte opakovaných hlopupostí a z té špíny vytáhněme ty správné a podstatné otázky a odpovědi. Na internetu jsou již dlouho. A dají se najít velmi snadno.

Přeji inspirativní čtení.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

V médiích se stále objevují kauzy s osobními výroky prezidenta Klause. Posledně se chystá vyslovit na konferenci OSN v New Yorku svůj osobní názor na ekologické problémy, a tím je bagatelizovat. Prezident si již zvykl kritizovat české poměry, glosovat, přitom tyto – pro prezidenta nereprezentativní – výroky označit za svůj osobní názor.

Jeho tajemník Ladislav Jakl zdůrazňuje, že svobodné vyjadřování patří mezi práva každého občana a Václav Klaus bude mluvit sám za sebe. Proto prý jeho kontroverzní názor neovlivní naše budoucí postavení v OSN.

Jakl dle mého nemá pravdu. Klaus je jako přednašeč přitažlivý tím, že je prezidentem České republiky, proto je každé jeho slovo spjato s naší zemí. Není důležité, jaký Klaus je, ale jak je veřejností vnímán – a to je nyní jednoznačně jako prezident, nikoli jako občan. Podle toho se musí chovat a svá slova volit s diplomatickou obezřetností.

Spor s Nejvyšším soudem

Klaus se dostal i do sporu s Ivou Brožovou – předsedkyní Nejvyššího soudu o jmenování místopředsedy soudu. Ústavní soud již rozhodl ve prospěch Brožové.

Martin Bursík v Otázkách Václava Moravce správně podotkl, že je paradoxní situace, když se hlava státu pře s „rukou“ státu (Nejvyšším soudem). Klaus by rozhodnutí Ústavního soudu neměl komentovat, už vůbec ne jej kritizovat a v žádné případě ne tak silnými slovy, jako „ohrožení demokracie“. Působí pak jako malé křičící kopající dítě.

Povinnosti prezidenta

Každá funkce přináší krom vlivu i jisté požadavky. U katolických kněží je to celibát, u politiků je to diplomatické vyjadřování. U politického postavení nejvyššího proto předpokládám nutnost nevyjadřovat VŮBEC svůj osobní názor. Názor státu má být názorem prezidenta. Přetvářku proto přehlédněme, i když je lepší, když by prezentované názory vycházely z hlubokého přesvědčení (jak tomu bývalo u Václava Havla). Pokud Klaus odmítá prezentovat stát, odmítá tak i vážnost svého úřadu. Sám se shazuje.

V očích všech má být prezident ztělesněním státu. Pokud to Václav Klaus neumí, není dobrým prezidentem.

Autor je studentem dějin umění na KTF UK a členem skupiny Páté kolo.

Již nějakou dobu se nemohu odhodlat dokončit svůj článek o tom, jak se dívám na demokracii jako instituci. Je již ale ve formě, kdy se jej odvážím prezentovat jako draft a předložit Vám ho, abych z Vašich reakcí mohl lépe vyčíst, co mu ještě chybí…

Úvod k článku:

Jak známo, demokracie pracuje tak, že upřednostňuje – v různých formách a mutacích, různými způsoby – práva a přání většiny. V důsledku toho, že demokracie všem přisuzuje stejná práva a povinnosti (i když ty povinnosti si dnes málokdo uvědomuje a podle toho se také chová), mohou všichni stejnou měrou ovlivňovat veřejné dění. Každý má jeden hlas a tak demokracie zaručuje, že to, co si zvolíme, bude odpovídat tomu, co si přeje většina z nás. Demokracie se pojí také s dalšími institucemi, jako jsou svoboda slova, pohybu, nedotknutelnost soukromého vlastnictví apod. Zpočátku by se mohlo zdát, že to je tak správné, ale podíváme-li se na demokracii blíže, zjistíme, že to zase taková výhra není.

Ondřej Koudela

Celý článek si můžete stáhnout zde: demokracie.pdf – 139KB