Páté kolo

Upozornění pro čtenáře – toto je zatím ještě neredigovaný text, který byl jako zápis nahrubo pořízen přímo během debaty. Berte jej zatím s rezervou a pomněte, že se k němu budou postupně vyjadřovat ex post jednotliví účastníci diskuse a text tak bude postupně (snad) morfovat směrem k větší srozumitelnosti a čtivosti. Děkujeme za pochopení.

Dnešní Páté kolo: Filda (který dnešní téma celé spískal), Viola (opilá), Magda (PP), Ondřej. Pozvání přijali Honza Hlávka a Katka Studničková. Cíl setkání: pohádat se o demokratizaci islámu. Zápis vytváří Ondřej v roli negramotné stenografky. Začínáme bez děvčat Magdy a Káti, které nedorazily ani v devět.

Filda zahajuje a dělá si pořádek ve svých poznámkách. Ondřejova teze: Problematika v islámských zemích je opakem euroamerického cultural lag – zatímco euroamerická společenská morálka a systém norem a hodnot zaostává za ekonomickým, politickým a technickým vývojem, v islámských zemích naopak společenský pokrok nabírá předstihu a žádá si změnu. Honza: To, že se islám jako náboženství dnes fundamentalizuje, je v podstatě stejný vývoj opačného směru, jaký probíhal v Evropě v době osvícenství a jeho sporu s křesťanstvím. Vezměme si Hegela, Fichteho apod. Jde o to, že křesťanství bylo bráno ne už jako rada, čím se řídit v praktickém životě, ale jako filozofická interpretace světa. Oni ji vzali a aplikovali na současný svět jako dogma. Základní myšlenkou německého osvícenství je, že Bůh stvořil člověka nedokonalého, s posláním stát se člověkem (rozvinutím rozumu a citu). (…) Tím pádem filozofie, umění a věda byly v souladu s náboženstvím, protože naplňovaly Boží záměr. Filda: Rozdíl je ale v tom, že v islámských zemích je náboženství propojeno se státem. Honza: Ten proces, kterej prošel v podstatě celou Evropou kromě Anglie (která byla vždycky trochu divná)… Viola: Systém je nějak postaven a měl by se nějak samostatně vyvíjet, k tomu docházelo trvale v Evropě. Násilné zasahování do systému islámských zemí je nesporně nesprávné. Evropa v tom měla výhodu, že byla vždy ve všem první. Filda: Ale na tom samotném náboženském systému už je něco špatně – povinnost (i třeba pro turisty) dodržovat náboženské tradice (např. půst) a teze, že vše podstatné již bylo řečeno, že náboženství je neměnné. Honza: Touhle fází jsme si ale prošli všichni. Filda: Ano, ale je přece potřeba ji překonat. A musejí probíhat nějaké boje (příklad reformačních bojů v kat. církvi), které donutí všechny o tom přemýšlet. Honza: Jenže v našich podmínkách když přicházely revoluce, kultura kvetla. Islám tak příhodné podmínky v současnosti nemá.

Filda: To náboženství tvoří diktátory – lidi, kteří jsou pověřeni od Boha. Honza: Ale není větší dobro než spravedlivý a osvícený samovládce. Má nejmenší reakční čas. Dává příklad Aristotela a jeho srovnání jednotlivých politických uspořádání. Demokracie jako nejmenší zlo a nejmenší dobro. Přišla Katka. Filda shrnuje článek „Máme kritizovat islám?“ z Respektu. Přišla Magda.

Ondřej: Kdyby se muslimové ptali na mou osobní zkušenost se životem v demokracii a zda bych jim ji doporučil, rozhodně bych řekl, že ne. Honza: Emanuel Rádl má tezi, že dokud se nějaká společnost snaží o nějakou expanzi svých myšlenek ven, tak díky tomuto úsilí se jí daří zvyšovat či alespoň udržet svou vnitřní kohezi. Katka hovoří o muslimském pocitu méněcennosti ve srovnání s euroamerickou kulturou. Islamisté se začali k vyhraněným formám náboženství přiklánět až poté, co ztratili naději, že se budou moci prosperitou a vývojem vyrovnat právě západnímu světu. Viola vidí islám jako kompenzaci nějaké spirituality – evropská kultura je velmi spiritualizovaná a islámské země nám mohou ukázat, jak to může fungovat s výraznější rolí náboženství ve společnosti. Filda: My jim asi – včetně demokracie (stát dovoluje lidem se rouhat) – připadáme jako děsná „prostituce“. Honza: Tuhle tezi ještě před Chomejním použil Baudelaire. Objevila se otázka (od Ondřeje) , zda Chomejní v noci pod peřinou nečetl Baudelaira. Viola nesouhlasí s vizí společnosti jako automatu fungujícího na základě přesně daných nábožensko-morálních pravidel. Pak se chvíli bavíme o dogmatech.

Káťa nakousává téma nošení šátků a kauz s tím spojených. Filda naříká, že nemá na útratu. Viola končí debatu o penězích. Káťa by se chtěla jinak cítit ve Vídni než v Istanbulu. Filda hovoří o komercionalizaci, chtěl by se vyvarovat toho, aby se v tomto směru Evropa dále šířila. Podle Katky ale komercionalizace pronikla i do arabských států, jen ji tam odlišně přijímají. Načež se do toho Filda zamotal. Hovoříme o islamizovaných fastfoodech (Mohammad Burger, McIslám, McMuslim, Ovocné bombataštičky…). Ondřej je obviněn z toho, že vnáší do diskuse bomby. Káťa hovoří o půstu, Honza dodává, že v islámských zemích je například půst během rammadánu pojímán velmi pokrytecky. Filda klade rouhačskou otázku: „Dokážete meditovat, když jste vyhladovělí?“ (…)

Filda pokládá druhou rouhačskou otázku: „Chceme tady muslimy?“ Magda se ptá, kolik by si jich tak Filda asi představoval. Honza se ptá, zda Filda myslí evropské konvertity nebo skutečné muslimy. Magda míní, že západní konvertité, tedy alespoň ti obhajující islám veřejně, pojímají své náboženství hodně intelektuálně a eticky, což může souviset s evropským důrazem na racionální argumentaci. Naopak Viola rozvíjí myšlenku, že náboženství konvertitů bývá silnější, případně fanatičtější než u rozených věřících. Magda dodává, že s kuřákem, který přestal kouřit, je to podobné (více bojuje proti kouření). Viola – a pak se můžeš stát magorem, nebo dobrým věřícím.

Katka: Myslíte si, že hranice Evropy by měly zůstat otevřené pro další příliv islámských imigrantů? V Evropě tvoří komunity, které jsou těžko integrovatelné. Spíše by se měla tahle otázka nejdříve řešit, až potom by se měly hranice otvírat. Narážíme na otázku pozice islámských imigrantů v USA. Nejsou motivováni a nemají snahu zapojit se do pracovního trhu. Otázka asijské menšiny (Vietnamci).

Ahoj vážení. Zde je summarum z pondělního pátého kola. Rozhodl jsem se dát ho rovnou na net, to kolování mezi členy po emailu je evidentně „fruitless“. Upravujte přímo zde, dle toho, co si pamatujete a já nestihl zapsat. Kdo nejste ještě v redakčním systému a chcete něco opravovat, pište to do diskuse pod článek, opravím to za vás. Mějte se.

(Summarum píše Ondřej.) Dnes se nás sešlo neuvěřitelných sedm! Kromě tradiční sestavy, bohužel zase bez Jitulky, si s sebou někteří přitáhli své drahé polovičky a jako host přišel Robert. Nejdřív každý mluvil o něčem jiném a pak převládlo téma tabu. Podle toho, jak diskuse začínala, by si jeden skoro myslel, že mluvit o tabu je tabu.

Čůrání na veřejnosti není tabu, dokonce ani když čůráte na dům umění. Plácáme se kolem toho, co to vlastně tabu je. Je vražda tabu? Možná je nejblíže Káťa, tvrdí Robert – tabu musí být aspoň jednou za čas překročeno, aby to bylo tabu. Tabu je podle Káti opakem každodennosti, např. příslušníci primitivních kmenů kdesi kdysi měli zvíře, které se nesmělo lovit, bylo to tabu. Jednou za čas se dali dohromady, vyrazili na něj, hromadně ho ulovili a snědli – to by mohl být nějaký potvrzovací rituál. Ale dál se plácáme s definicí. Ondřej tvrdí, že se pokoušíme moc ze široka.

Dostali jsme se k první možná definici – tabu je to, o čem se nemluví. To není špatný. Je ale holocaust tabu? Není to spíš tak, ptá se Káťa, že tabu je to, co je nezpochybnitelné? Viola otevírá téma „tabu v umění“. Dříve byla tabu napsat skladbu tak jednoduchou jako Bolero. Jenže podle Ondřeje právě tohle tabu není, jen se tomu tak říká. Co třeba incest? To dříve tabu bylo a dnes už není. Problém, který řešíme, je rozdíl mezi tabu a zákonem. Kde se vezme tabu? Vždy je v něm nějaké hledisko strachu. Filda navrhuje vybrat si jedno konkrétní tabu a bavit se o něm, jinak se nehneme z místa. Nakonec voláme Jítě, aby nám řekla, co teda vlastně to tabu je. Ondřej (po pěti letech studia sociologie) zarytě mlčí a stydí se, i když jen trošku, protože ví už dávno, že teoretická sociologie není zrovna jeho doména. A tak tu sedíme a čekáme, až se ozve náš přítel na telefonu. Jsem zvědav, zda dnes vyplýtváme i 50 na 50…

Filda se stydí navrhnout tabu onanie. Někdo v návaznosti na to navrhuje definovat tabu jako „to při čem koktáme, když o tom hovoříme“.

Definice od přítele na telefonu: Tabu je společenská nebo intrapsychická norma, jejíž překročení by způsobilo vyobcování z kolektivu nebo potřebu očistného rituálu. Tabu se dělí na dotyková, čichová, jídelní, sexuální, apod. Moderní podoba tabu: tabu jazyková – v politické korektnosti (negr).

I po definici se diskuse táhne jako hodně starý sirup. Robert má otázku: jak tabu přestává být tabu? Je to tím, že ho někdo překročí, třeba v literatuře, nebo tomu předchází nějaká postupná „detabuizace“? Přišel Šimon. Toms: To asi záleží na tom, co chceš detabuizovat. Detabuizace asi probíhá postupně, takže společnost na danou věc zapomíná. Podle Magdy k tomu jsou potřeba příhodné společenské podmínky a detabuizace pak probíhá v reakci na ně a v jejich mezích. Ondřej – co třeba Giordano Bruno a jeho upálení za „protikřesťanské a rouhačské myšlenky“? Byl upálen za to, že porušil tabu? Robert s Fildou se baví o tom, co je tabu v pankáčské společnosti. Pak se diskuse rozplizla.

Co třeba rituál pozdravení? V ČR je tabu políbit se při setkání přátel. V Rusku nebo třeba ve Francii je to jinak. Magda – co třeba domácí násilí? Je to tabu? Žena většinou neříká na veřejnosti, že jí manžel tluče, a ani on se s tím nejspíš zrovna nechlubí. Co třeba impotence (Magda – co když nemáš orgasmus)? Je to tabu?

Filda – je stále častější mít problém přiznat své náboženské cítění. Stává se z náboženství tabu? Ondřej na začátku říkal, že náboženství ne netabuizuje, ale individualizuje. Filda říká, že když někde řekne, že je věřící, tak se ho hned začnou vyptávat „a co ten nemanželskej sex“ apod., čímž se ho snaží přivést k nějakému tématu, které je ve společnosti tak zakořeněné, že vymykat se mu je vlastně tabu. Do definice od Jíti to ale nezapadá. Dál se bavíme o používání kondomů, ale to se těžko zapisuje. Možná je to tabu. Podle Fildy je tabu to, při čem se člověk stydí (intrapsychická norma), koktá nebo přesouvá předměty. Následuje minuta ticha. Pak někdo uchopí sklenici.

Katka si myslí, že je to na stejné úrovni jako střídání sociálních rolí – s rodiči se bavíme jinak než s učitelem a jinak než s přáteli. Takže něco mezi katolíky třeba tabu není, ale na veřejnosti je. Tabu by ale podle Tomse mělo být něco závažnějšího. I závažnějšího než sex (děda o něm taky ve dvaceti mohl mluvit a teď už o tom nemluví, to přece nic neznamená…). Robert – myslíš, že o tom ani nepřemýšlí? Třeba mu křivdíš… Podle Violy je to nemístné, ale není to tabu.

Snažíme se ještě stále rozlišit jaký je rozdíl mezi tabu a společenskou normou, mezi tabu a zákonem… točíme se v kruhu. Magda vysvětluje Viole, co to znamená „blasfemická báseň“ a hovoří se o televizním pořadu s „divným“ názvem Q, které se natáčelo před Vánoci. Standa (není přítomen) se i­dentifikuje jako „buzna“ a používá adjektivum „buzní“, což Magdu zarazilo. Podle Violy je Standa excentrik. Robert hovoří o temné komoře (dark room) a chce tím dokázat, že slovo buzna je pro jistý fenomén hodně jemné pojmenování.

Zašel jsem si nedávno na výstavu World Press Photo 2007, v Karolínu jsem už nějaký čas nebyl a po té fontáně před vchodem už se mi taky docela stýskalo. Krátce jsem se u vstupu zaradoval nad studentským vstupným, počkal na děvčata, zakoupil jsem hned ten levnější katalog a taky jeden plakát.

WPP je akcí dost populární – kde kdo zná vítěznou fotografii, čtveřici Libanonců v nablýskaném kabrioletu, kteří projíždějí sutinami zničeného Libanonu a vrací se do svých domovů poté, co OSN dosáhla zastavení bombardování (jak by ne, když byla použita v kampani…), zas tolik návštěvníků ale na World Press Photo v Praze nepřišlo. Rozhodně ne davy, jaké jsem čekal. Mnoho z nich byli cizinci, vysokoškoláci a paletu ještě doplnila jedna třída středoškoláků, kteří posedávali kde se dalo, klábosili a tvrdili, že se nudí – no aby ne, je to přece školní exkurze.

Začátek byl slibný. Fotografie z přírody esteticky navnadily a člověk neměl hned z počátku takovou depresi. Tučňáci na ledovci byli super, naopak mě nikdo nenutil, abych řekl „Wow“. Při pohledu na tající ledovce jsme vzpomněli pana presidenta Prof. Ing. Václava Klause, CSc. a jeho moudrá slova o tom, jak nás klimatologové a další experti vodí za nos. Přišla i legrace, kalendář aktů Holandských házenkářů opravdu stál za to a holky se docela pobavily. Pak jsem zahlédl nějaké fotky z fotbalu. Moc pozornosti jsem jim nevěnoval, je toho plná televize i noviny. Pak ale přišli další a ještě další. Zasahující brankář. Portréty. Faul (co je na něm propána tak zvláštního?). No ale než mi to začalo vrtat hlavou, přišli lidé, reportáže a kultura.

Člověk si najednou vzpomene, co všechno tak letmo zaslechl ve zprávách a nevěnoval tomu pozornost, kolik domovů bylo jen tak „letmo“ srovnáno se zemí, kolik lidí „jen tak mimochodem“ utíká ze své vlastní země a hladoví uprostřed oceánu, protože tam už nemohou dále žít, kolik… a tak dále. Ruiny budov, lidská individualita pozměněná válkou či společenskými jevy a mnoho dalších, nafocené tak dokonale (a umělecky), že se občas marně pokoušíte najít nějakou židli a trochu to vstřebat (jaké štěstí, že tam jsou ty mramorové parapety). Úplně v zadní části expedice jsme si sedli a kochali se tím, jak nám na tanečnících breakdance ukazují fotografie svou magickou moc. Mohl bych tam sedět hodiny.

U pokladny jsem si zakoupil plakát „I“ – prostá Izraelská žena klade odpor hordě obrněných policistů, chystajících se vzít jí domov. Ta fotografie má tak silné sdělení, že jsem si ji nemohl nekoupit. Po dvou hodinách odcházíme a já si nemohu vybrat mezi nadšením z výborného uměleckého zážitku a hejnem depresivních úvah, které mnohé fotografie vyvolaly a které mě asi ještě pár dní nepřejdou. Nakonec to ale mezi kandidáty na téma hovoru vyhrály fotky s kopanou.

Mám podezření, že tenhle sport měl na World Press Photo 2007 těžkou protekci. Schválně jsem přepočítával v porotě poměr mužů a žen, ale nic výrazného jsem neobjevil. Stejně tak jsem ale ani po docela dlouhém zírání do katalogu neobjevil nic zvláštního na těch fotografiích. Pořád jsem hloubal nad tím, kde je ta myšlenka, kde je to sdělení? Co mě má praštit do očí? Byl bych velmi špatným studentem sociologie, kdybych takové fotografii odepřel sociologický rozměr – ano, samozřejmě. A která fotografie ho nemá?

Předsedkyně poroty World Press Photo, Michelle McNally, píše: „Co tedy dělá novinářskou fotografii dobrou? Měla by mít historický aspekt, definovat určitou dobu, místo, událost. Měla by zahrnovat aspekt sociologický… Mela by mít i psychologický a emocionální tón… estetický prvek… Nejvíc ze všeho by ale měla být pravdivá.“ Hmm. No dejme tomu, že fotografie kopané ty podmínky jakž takž splňují. Ale podle mého názoru těm ostatním nesahají v těchto hodnotách ani po kolena. A argument, že fotbal má ze všech sportů asi nejvíce fanoušků? No dobrá tedy. A kolik fanoušků má válka a hladomory, nebo třeba pumové atentáty? To bychom za chvíli na World Press Photo chodili jen na ten fotbal – a já osobně bych v takovém případě chtěl dát šanci i hokeji.

Fotografie z ostatních sportů mi přišly rozdílné. Opuštěný člověk s monoploutví, uzavřený v mořské hlubině. Černošští boxeři trénující v prostředí velkoměsta. Znuděné dámy sledující aquabely (docela vtipné). Akty házenkářů – ano, děvčata si přišla na své a těmi fotografiemi někdo něčeho dosáhl. A – srovnejte – fotbalový faul.

Možná je to tak dobře. Možná se aspoň trochu zvýší počet lidí, kteří zajdou na World Press Photo, zahlédnou na fotografiích něco, co je osloví, a snad o tom budou i chvíli přemýšlet. Po tom všem už jsem se nepodivoval, že jeden ze tří dostupných plakátů byl – ano, modří už vědí – fotbalový. No Ivánku, kamaráde, to teda čumim.

Ondřej

(Autor je studentem UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: Co by řekl Ivánek na World Press Photo 2007?

Tůůů… tůůůů… (vyzváněcí tón)

„Prosim…“

„Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“

„No můžu jako. A vo čem běží?“

„Ty vole, viděls jako tu výstavu, to Vodprejs Foto?“

„A to ti jako hrabe nebo co?“

„No víš co, ne…?“

(chvíli ticho…) „Ne.“

„No vole ta výstava, ne? Jak ty mrdky mediální tam vystavujou co jako nafotily, vole.“

„No to nevim, no. A co jako?“

„Tam šel můj synátor, ne, a řiká mi ‚Hele fotr ty vole, tam je to samej fotbal, ty vole!‘ A já tam jako du, ne, a ty kráááááávo!“

„Co jako?“

„No je to tam samá kopaná, ty vole! Teda jako i jiný fotky, žejo, ale jinak samá kopaná, ty vole!“

„Jako fakt, jo? A to je jako nějak vošéfovaný nebo jak? Nějaký kapříci nebo tak něco?“

„No né, normálně. Jako seriál třeba, jak ty klucí se tam řachnou, pak dostane červenou a de ven, ne.“

„A to je jako na nějakym hřišti nebo kde?“

„V Karolíně, vole. To píšou všude, ne. Taky musíš čumět jinam než do Sportu a na ženský, ty vole.“

„Ti fakt hrabe asi, v jaký Karolíně? Co to jako je?“

„No nevim, vole, ale sem ti tam koupil plakát. S tim Zidanem – jako kdyby ses tam nedostal. Abys jako z toho aspoň něco měl.“

„A co jako s plakátem, ty vole? Si ho asi vylepim doma na záchod, ne? Prosimtě, kamaráde, prober se, tobě už ta kopaná vážně leze na mozek. Nemůžeš ty vole pořád dřít jenom pro lidi. Měl bys udělat taky něco pro sebe. Dej si volno vobčas, starouši… Ti tady zatim vohlídám ty kapříky. Seber mladou a dej si voraz, vole, nebo z tebe bude vodepsanej kluk, ty vole!“

„To jako myslíš fakt, jo?“

„No jasná, vole.“

„Ale zajdi do tý Karolíny, vole. Protože až to uvidíš… ty kráááávo.“

„Ty vole.“

„No a jinak dobrý, ne?“

„No jo…“

„Tak čau, Ivánku…“

„Čau, ty vole…“

Cvak. Tůůůůůůůůůůůů­ůůůůůůůůů…

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: World Press Photo 2007 v Praze

Plus mínus. Antologie izraelských povídek, Argo, Praha, 2006.

V roce 2006 vydalo nakladatelství Argo jako 25. svazek své edice Současná světová próza po Průvodci zbloudilých Gilada Atzmona (vyd. 2004) další dílo z izraelské literatury. Je jím Plus mínus, výbor čtrnácti moderních povídek autorů několika generací, přeložené studenty a absolventy hebraistiky FF UK. Současná světová próza si neklade za cíl přinášet reprezentativní ukázky z cizích literatur, spíše upozornit na díla, která by neměla uniknout oku milovníka dobré knihy. A zdá se, že v tomto případě se jí to opravdu povedlo.

Protože Plus mínus není ani knihou jediného autora, ani jediného překladatele, přináší pestrý dojem z kontrastních témat a literárních postupů. Na jedné straně tu čteme klasicky koncipovaný příběh zklamaných nadějí osamělé ženy (Vůně šišek), na straně druhé asociativně vystavěný text s erotickými a oidipovskými motivy (např. titulní povídka Plus mínus). Pohybujeme se od realistických témat z nedávné minulosti i současnosti (Za zdí, Teplá káva po ránu) k tématům fantaskním a neskutečným (Bubliny). Setkáme se s prózou od poměrně objektivní (Dopis, který přišel včas) po expresivní a silně subjektivizovanou, kde je skutečnost přímo zdeformována pohledem vypravěče (Navždy zavržený) nebo kde útržky vzpomínek takřka splývají s přítomným dějem (Hodné děvče).

Tato rozmanitost nám ovšem ztěžuje celistvý pohled, který bychom si mohli dopřát u díla jednoho autora. Jenže kouzlo této knihy spočívá právě v napětí protikladů a jistých opakujících se prvcích, které tím výrazněji vyvstávají na pozadí různosti.

Účtování s časem

Plus, mínus, počty a bilance… Antologie vždy účtuje především s danou oblastí literatury. V tomto případě je ale zajímavé si také všimnout, jak se jednotlivé texty vyrovnávají s časem – s tím zoufale krátkým teď a věčným plus a mínus.

Poměrně často je ústředním motivem, kolem kterého se všechno točí, vzpomínka nebo událost z minulosti nějakým způsobem ovlivňující přítomnost. V jedné z prvních povídek je žena pronásledována vzpomínkou z doby mezi dětstvím a dospělostí, a když se miluje na podlaze s neznámým mužem, jakoby se snažila komunikovat se svou dávno zemřelou matkou a přes propast let jí jít příkladem (Neříkám to snad jasně?). Děj tu takřka splývá se vzpomínkami, podobně jako v některých dalších povídkách. V jiné zase až po babiččině smrti vychází najevo léta skrývané rodinné tajemství (Babiččina pec na pity).

Dokonce tři povídky začínají úmrtím nebo pohřbem – dvě z nich jsou smrtí jakoby orámovány a ani v jiných nejsme smrti vzdáleni. Lidská smrt nám dočasnost všeho připomíná nejdůrazněji a pohřby jsou dobrou záminkou pro návrat do minula, ale v Plus mínus umírá i leccos jiného. Vztah nebo manželství, naděje, cit, víra…

Titulní povídka Plus mínus sama znázorňuje plynutí času a jeho subjektivně vnímané zrychlení v průběhu života. Tohoto efektu dosahuje autor opakováním nadpisů odstavců v první části textu, které nás už v dalších částech nezdržuje. Text sám je založen na principu asociativně řazených cárů vzpomínek, přičemž ze začátku poměrně nevinné vzpomínky pozvolna přecházejí v eroticky až obscénně zabarvené útržky. A při tom všem žádný jasný signál neodlišuje skutečné vzpomínky od falešných vzpomínek či představ, takže i čtenář zůstává na pochybách.

Jsou však i věci, které se s časem nemění. S matkou jako univerzální, bezčasovou ženskou postavou se setkáváme v následující oidipovské povídce Nefertiti.

Život se nevrátí, už nikdy

Povídka Navždy zavržený, a s ní celá kniha, začíná sugestivním výrokem Smyslem našeho života je doprošovat se ženy, jež nás odmítá. V této silně subjektivizované próze je muž vykreslen jako odvozená existence, navždy odsouzená k závislosti. Vypravěč přitom sugeruje typičnost příběhu, jako by mluvil za celé své pohlaví, a i samotné téma partnerské roztržky je podáno jako nevyhnutelný rituál v soužití muže a ženy. Celá scéna se pak v očích vypravěče mění v něco na způsob posledního soudu, kdy se rozhoduje o jeho příštím osudu. Odpustí? Neodpustí? Za pomoci násilí i drsných nadávek hraje muž dál svou roli, zatímco žena trucuje. Jemu jde o všechno, vždyť kdyby byl zavržen, ztratil by kromě čistě pudových rozkoší i veškerou jistotu, že tu je a za něco stojí, nárok na útočiště a vlastně všechno. Proto se jeho myšlenky upínají k jedinému – k okamžiku zavržení a tomu, co bude pak. Spousty žen se budou smát a vesele pouštět větry, zatímco my budeme mrtví.

Takový vývoj událostí začne paranoidně vnímat jako nutnost, jíž se nelze ubránit. Na scénu vstupuje cynismus a pomstychtivost pramenící z pocitu závislosti, které se nemůžeme zbavit. Ten vztek z nejistoty vlastnění, pocitu vlastního ponížení a neplnohodnotnosti vlastního života nakonec ústí v agresi.

Setkáváme se tu vlastně s dvojí nesvobodou – se závislostí na ženě a účastí v neovlivnitelném řetězu příčin a následků. Z toho pak plyne pocit zpackaného života uplývajícího do nenávratna.

Podobné zabarvení má i povídka Za zdí, v níž životní nenaplnění plyne naopak z nedostatečného ukotvení a neschopnosti dát svému životu smysl. Člověk žijící v hodnotovém vzduchoprázdnu je nezralý a tápající, což se odráží i v jeho manželství. Vztah k druhému je pro něj spíše ohrožením než jistotou. Smutek a ztráta perspektivy je cítit také z Vůně šišek, i když se jinak obě povídky od Navždy zavrženého značně liší.

Podobenství moderní doby

Moderní židovská literatura má oproti klasickým evropským literaturám jednu velkou výhodu – otevírá se v ní prostor pro setkání tisícileté tradice a moderních tendencí. Tohoto potenciálu zdařile využívá působivé podobenství na jedno z nejvíce frekventovaných témat moderní doby, na téma smrti Boha. Povídka Nevezmeš od spisovatelky Gajl Harevenové kombinuje moderní vypravěčskou metodu s biblickými aluzemi a narážkami na osud Izraele v jeho dlouhém, možná až příliš dlouhém vztahu s Bohem. V souladu s očekáváním, vyvolaným už názvem s odkazem na třetí přikázání, sledujeme, co se stane v případě překročení tohoto přikázání v čase smrti Boha. Toho představuje jakýsi Otec, strach vzbuzující Pán země, všemocný a nevyzpytatelný, jehož skutečné jméno je nevyslovitelné. Vypravěčka je z nějakého důvodu vyvolena a povolána k zdánlivě nesmyslné činnosti, v níž věrně vytrvá, i když je Otec už mrtvý. Otec nenabyl vědomí, a tak nebylo nikoho, kdo by mě mohl zprostit úkolu, který trval mnohem déle, než měl Otec patrně v úmyslu. Shromáždění u jeho smrtelné postele vyvrcholí zneuctěním jeho jména i památky. Ale pak…!

S Desaterem se setkáváme i v povídce Ne a ne a ne a ne, ale zde jsou to už jen slova beze smyslu, jako dětská říkanka. Stejně jako smysl Zákona se někam vytratila i kauzalita. Vypravěčka je tak povrchní, že vůbec nedokáže vnímat hlubší souvislosti ani chápat jednání ostatních. Žije izolovaná od světa, uzavřená ve zvláštní umělosti. Na těle nosí tenký trikot barvy kůže, který nikdy neodkládá, takže ji její muž nikdy neviděl nahou a ani to neví. Jenomže zatímco ona v této umělosti vidí dokonalost, manžel ji podezírá z nestoudnosti a nevěry. Se soustředěním na motiv druhé kůže souvisí i ženina povrchnost.

Možná se právě zde setkáváme se svérázným naplněním moderního kultu umělé přirozenosti, k němuž patří jak „nedbalá elegance“, tak „přírodní make-up“. Make-up se stal „druhou kůží“ moderní ženy a mnohé si bez něj, tak jako naše vypravěčka bez své druhé kůže, připadají nahé. Ona vlastně dosáhla ideálu – nikdo ji nikdy neviděl takovou, jaká doopravdy je. Ale co je důležitější, ona se tím takovou doopravdy stala. Vždyť kdo rozhodne, kde začíná umělost, nedá-li se rozeznat od přirozenosti?

Na tyto a podobné problémy vám kniha pochopitelně odpověď neposkytne – však je to kniha a ne Děd Vševěd. Ale než hledat takzvaně správné odpovědi je někdy důležitější najít tu pravou otázku. Nebo, v případě literatury, pořádně si užít hledání.

Magda

(Autorka studuje na FF UK a je členkou skupiny Páté kolo)

Ve Španělsku dochází k faktickému konci občanské války – je rok 1944 a zbytky bojovníků se stahují do hor, kde zakládají partyzánský odboj a chtějí tak čelit alespoň zčásti fašistickému režimu. V běhu těchto událostí se těhotná manželka profašistického kapitána se svou dcerkou vydávají z města do hor, kde v jakémsi starém mlýně jejich kapitán zakládá malý tábor a hodlá odtamtud utiskovat partyzánský odboj.

Hlavní role – 12letá dívka Ofélie – je představena s několika pohádkovými knížkami v náruči. Typicky zasněné dítě, žijící ještě ne zcela ve světě dospělých, ačkoliv poslední dětské ideály se už mají brzy rozplynout (Ofélie se k tomu ale očividně ještě nemá). Nedaleko mlýna, kde se ubytují pod ochranou kapitána a jeho mužů, objeví Ofélie rozpadající se a napůl zarostlý labyrint. Při jeho večerní návštěvě potkává pohádkového fauna a ten jí sděluje, že je ztracenou princeznou království, která se po mnoha letech a již v jiné podobě může vrátit zpět. Aby to však bylo možné, musí podstoupit několik zkoušek. Dostává se do prostředí fantasy světa, kde s pomocí věštící knihy a dalších pomůcek od fauna tyto úkoly plní. Nebývají nikterak snadné ani příjemné a bezprostřední hrozba smrti je v nich velmi zjevná.

Ani ve světě dospělých autoři nešetřili obrazy zla a krutosti, je jich opravdu plný. Fašistický režim v době, kdy málokdo tuší, že válka do roka skončí, uchvacuje další zemi, vyhání zbytky odporujících skupinek do hor a velmi rychle natahuje své spáry za nimi. Zlé síly jsou koncentrovány právě v postavě kapitána. Opravdový netvor v lidské podobě bere – často i zcela bezdůvodně – lidské životy, nezastaví se před žádnou krutostí a divák není ušetřen ani náznakem pohledu na jeho nelidské činy. Krutost ve filmu však není samoúčelná, jedná se o vhodně užitý výrazový prostředek, který navozuje potřebnou atmosféru a v divákovi probouzí ve vhodné (a značné) míře pocit strachu a napětí. Nečekejte však, že s únikem do světa fantasy ubyde krutosti či strachu – v tomto ohledu se světy příliš neliší.

Ze dvou světů se pak odvíjejí i dva příběhy, či spíše dvě možnosti pojetí děje, jeden, řekněme, realistický a druhý spíše fantaskní. V prvním z nich se dětská mysl, těžce zkoušená složitou realitou druhé světové války a utrpením své matky, uzavírá do svého nitra a buduje si tam ochranný val v podobě pohádkového světa plného záhadných bytostí, kouzel a tajemství. Z pohledu světa lidského ji její představy dovádějí často k dosti iracionálním úvahám a činům, často se dostává do nebezpečí – zejména toho, že i na ni vztáhne ruku zlý podezíravý kapitán. V druhém příběhu se obnovují dávná pouta mezi světem lidí a podzemním královstvím z dob, kdy ještě fantastické bytosti a lidé žili v souladu a navzájem si pomáhali. Bytosti komunikují s Ofélií, pomáhají jí, dívka se blíží splnění úkolů a otevření brány, která ji zavede skrze Faunův labyrint zpět do pohádkového království.

Děj vyváženě graduje a nemá potíže táhnout diváka celou dobu s sebou. Vyvrcholení je vskutku dramatické a i když partyzáni nakonec vyhrají, zlý kapitán je po zásluze potrestán a pomsta na zlu je dokonána (což, pravda, vypadalo trochu idylicky a byl jsem tím zaskočen), stěží se to může nazvat „Happy End“. Záleží především na tom, který ze dvou pohledů divák zvolí.

Za klad Faunova labyrintu bych označil filmovou hudbu, která během filmu nijak neruší, vhodně podtrhuje dramatické scény (těch romantických mnoho nečekejte) a zejména na konci filmu nenechává na pochybách, že zde autor provedl opravdu dobrý kus práce. Divačky a diváci zjihlejší povahy by se na konci filmu neměli cítit zaskočeni, když se jim v oku zaleskne slza.

Otázkou je zařazení do filmového žánru. Fantasy je jistě trefné označení, stejně tak ale pohádka či drama – nicméně pokud byste chtěli Faunův labyrint označit jen jako pohádku, pak by se diváci, shlédnuvší jej na základě vašeho zaškatulkování, cítili asi opravdu rozpačitě. Kladně hodnotím právě fakt, že se film pohybuje na hranici několika žánrů. Tři Oskary – za výpravu, kostýmy a kameru – mi přišly na místě, zážitek jsem měl opravdu kvalitní. Míra filmových klišé a smutně nepřekvapivých okamžiků nebyla příliš výrazná, ačkoliv několika uklouznutím se autoři nevyhli.

Faunův labyrint je třeba vykládat velmi opatrně, protože nedává odpověď, nýbrž pokládá otázku, který ze dvou světů je více reálný. Zda ten dětský, spravedlivější a jistě mnohem přitažlivější (i když často neméně krutý), nebo svět dospělých – toho času plný bolesti, utrpení, bezpráví a dějů, které mladá dětská mysl obtížně chápe a často hledá spíše únik než porozumění. Mlhavá hranice mezi těmito světy je udržena až do konce filmu, kdy konečná volba, jak film vlastně dopadl (což s ohledem na diváky, kteří to ještě neviděli, nebudu prozrazovat), leží zcela na bedrech diváka, což je jedním z výrazných kladů tohoto díla.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiný Páté kolo)

Co způsobuje fakt, že člověku přijde něco krásného? Je to bezesporu vkus. Někteří filosofové (Baumgarten a následovníci) jej označují za další smysl člověka. Díky vkusu se dostává to co vidíme, slyšíme (zkrátka smyslově poznáváme) do oblasti cítění, aniž by tento vjem prošel rozumem. Pak se nám něco zdá krásného, ale nevíme proč… Ale pryč od teorií, budiž příklad! Nám mužům se přirozeně líbí ženy – někdy i pravda muži, což nemusí hned vypovídat o naší jiné sexuální orientaci. No, je to zamotané, ale pakliže se nám líbí ženy, tedy objekt naší potencionální sexuální touhy, zdají se nám krásné. My ale zpravidla nepoznáme, co je na ženě skutečně krásného. Marně se o to pokoušíme. Tvrdíme například, že žena má krásné hluboké oči – ve skutečnosti může být silně namalovaná a my si to jen neuvědomujeme. Můžeme tvrdit, že má krásné boky, ale je to jen „štíhlé“ oblečení, které jí dobře padne a dokresluje ty správné ženské tvary. Obvykle to jsou však stejně pohyby a gesta, čím se nám zdá krásná; nebo nonverbální komunikace, jistá koketnost, volba slov, aj. Rozumově si to neuvědomujeme. Když se pokoušíme popsat náš „typ“ (myšleno ideální typ krásky), pokoušíme se marně, neboť dívka našich snů, kterou reálně potkáme a na první pohled nás uchvátí, se pak může diametrálně lišit od našeho „typu“. Nemá proto příliš velký význam snažit se popsat kamarádům, co na dívce vzbuzuje náš obdiv či lásku, protože skutečnost nám stejně bude většinou unikat. Mužský první pohled na ženu je zcela iluzivní. Až časem s ní stráveným on objeví ony triky a kouzlo vyprchává, ovšem nikdy ne tak, aby byl muž schopen do detailu definovat „krásu této ženy“ (pokud tak učiní, je to první chybný krok vedoucí k rozchodu). Slečny pak mají neskutečnou moc si s námi zahrávat, aby se nám zalíbily (což také dělají a je to dobře). Díky tomu, že tak činí, získávají náš obdiv. Pak si můžeme myslet, že jsou dokonalé. Pokud se však pokusíme popsat to, co se nám na nich líbí, narazíme na vlastní neschopnost. Náš vkus se nedá popsat, nedotýká se rozumu, obchází jej. (Jak bychom se jinak dokázali dojmout?) Hodnotíme bez kritérií. Kritéria si vytváříme, abychom si odůvodnili svou volbu „krásného“, abychom dodatečně vkusu dodali rozum. Stejně tak tomu může být v umění nebo v čemkoli, co svou krásou podléhá našemu vkusu…

Filip Jakš

(Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)

Každý z nás se s ní setkává. Každý již někdy vyhledal na internetu, či v tiskovinách kulturní rubriku, pokud se chystal na nějaký zajímavý film, výstavu či jakoukoli jinou kulturní akci. Mnoho lidí si utváří názor na kulturní akci právě podle výsledků recenzí či reportáží. Často se stává i to, že divák si z výstavy neodnáší nijak silně upevněný názor na umění, se kterým se právě setkal, ale tento názor získává až v momentě, kdy si na něj přečte nějakou kritiku. Do rukou kritiků vkládá každý jejich čtenář velkou zodpovědnost a každý umělec nesmírnou naději. Známe přeci mnoho případů, kdy se dnes uznávaní umělci na léta odmlčeli, zneuznaní zdrcující kritikou. Je tedy často hlavně chybou kritika, že nějaké dílo nepochopí, avšak odsoudí. To je velmi vážné provinění, neboť de facto brzdí umělecký vývoj díky moci, jež mu náleží.

Pokusím se nyní tedy formulovat některé vlastnosti, které by měl takový kritik mít, aby mohl být objektivní, umělcům i divákům přínosný. Předně by se měl kritizovaný cítit poctěn tím, že se jím kritik vůbec zabývá, že se dostal na výsluní. Kritik by tedy neměl v žádném případě volit jazyk, kterým by umělce srážel ani by neměl zlehčovat celou recenzi, neboť alespoň pro kritizovaného to je věc vážná (pokud ovšem třeba dílo samo kritiku neodlehčuje, nebo nemá za téma její zbytečnost). Kritik se má snažit vždy umělce nejprve pochopit a pak teprve hodnotit. Až v momentě, kdy je již dílem umořen a přesto v něm nemůže najít žádný hlubší význam, může předpokládat, že jej dílo opravdu nemá.

Když se kritik oddává umění, měl by být v co nejlepším rozmaru, kdy je ochoten vnímat i ty jemnější nuance, kterými může výtvor na diváka působit. Není možné jít např. na výstavu a celou dobu přepočítávat splátky nové automatické pračky s předním plněním.

Kritik sám by měl být člověk, který umění rozumí. Musí chápat jednotlivé umělce v kontextech jejich tvorby, nebo podobného uměleckého stylu. Pokud je mu nějaký druh umění cizí, měl by si před kritikou o umělci či jeho stylu, něco konkrétnějšího zjistit. Nelze přeci soudit Jacksona Pollocka, když kritik sám má přehled v umění pouze do 19. stol. a novější již považuje za nezajímavé pro další studium.

Pokud kritik není dostatečně na výši, pokud není uznávanou umělecko-vědnou autoritou, neměl by se dopouštět jednoznačných soudů. Raději by měl vyjadřovat svůj subjektivní názor – nikoli všeobecnou pravdu – a to by mělo být z textu znatelné. Je lepší mít i jako kritik dostatek pokory a kritické myšlenky vydávat pouze za svůj vlastní názor a nic víc. Kritik by také neměl zpochybňovat důvody, které vedou ke vzniku díla. Vždy to bývá z nutnosti tvorby samotné a z toho by měl vycházet. Naopak cílem kritika je pídit se po tom „proč“ je dílo takové, jaké je. Musí pochopit sdělení díla, aby jej mohl objektivně posoudit. Tyto dva významy otázky „proč“ je třeba v recenzi pečlivě oddělovat. První význam z textu nejlépe úplně vyloučit, inspirace umělce budiž jasným, nezpochybnitelným faktem.

Z výše zmíněného vyplývá, že kritik sám by měl být po všech stránkách otevřený, vždy by se měl snažit pochopit vnitřní pohnutky samotného umělce, nebo s ním v co nejlepší míře souznít. Ideální kritik by tedy sám měl být umělec, věděl by v jakých zhruba situacích se autor při své tvůrčí činnosti nacházel… Kritik však má právo být velmi náročný a požadovat od umění jisté vlastnosti, které si dovolím citovat z textu Jitky Šosové, to času studentky Umprum: Pravé umění musí vznikat z opravdových pohnutek, nutkavé a silné potřeby tvořit. Mělo by a musí však promlouvat. Křičet. Šeptat. I mlčet může. Ze záměru umělcova. Nikoli z nudy a jalovosti.

Umění samo má být provokujícím. Podněcovat k zamyšlení. K zuřivosti a amoku. Rozesmutnit a rozjásat lidské duše. Třeba i rozplakat. Není většího holdu umu autorově nežli city pravé a jasné a opravdové v srdci, když už ne v očích člověka.

Ano, přiznávám, kladu na kritika veliké nároky (stejně tak jako na umělce). Takřka tak veliké, že není možné, aby běžný smrtelník mohl být uměleckým kritikem. Nedávno jsem dokonce slyšel myšlenku, že umělci nepotřebují kritiku, ale pochvalu. Pokud tedy kritik nesplňuje výše uvedené vlastnosti, neměl by kritizovat, ale jen chválit, stejně jakýkoli jiný nekritik. Pravý kritik, jenž však tato kritéria splňuje, může dobře působit na diváka – bude podávat objektivní informace, i na umělce – jeho kritická slova budou pečlivě uvážena a poskytnou mu zpětnou vazbu i v tom, v čem je dobré se zlepšit. A pokud kritik nedisponuje výše zmíněnými vlastnostmi ze své přirozenosti, bylo by dobré, kdyby se řídil pevnými pravidly.

Filip Jakš

(Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)