Ahoj vážení. Zde je summarum z pondělního pátého kola. Rozhodl
jsem se dát ho rovnou na net, to kolování mezi členy po emailu je
evidentně „fruitless“. Upravujte přímo zde, dle toho, co si
pamatujete a já nestihl zapsat. Kdo nejste ještě v redakčním systému
a chcete něco opravovat, pište to do diskuse pod článek, opravím to za
vás. Mějte se.
(Summarum píše Ondřej.) Dnes se nás sešlo neuvěřitelných sedm! Kromě
tradiční sestavy, bohužel zase bez Jitulky, si s sebou někteří
přitáhli své drahé polovičky a jako host přišel Robert. Nejdřív
každý mluvil o něčem jiném a pak převládlo téma tabu. Podle toho,
jak diskuse začínala, by si jeden skoro myslel, že mluvit o tabu je
tabu.
Čůrání na veřejnosti není tabu, dokonce ani když čůráte na dům
umění. Plácáme se kolem toho, co to vlastně tabu je. Je vražda tabu?
Možná je nejblíže Káťa, tvrdí Robert – tabu musí být aspoň jednou
za čas překročeno, aby to bylo tabu. Tabu je podle Káti opakem
každodennosti, např. příslušníci primitivních kmenů kdesi kdysi měli
zvíře, které se nesmělo lovit, bylo to tabu. Jednou za čas se dali
dohromady, vyrazili na něj, hromadně ho ulovili a snědli – to by mohl být
nějaký potvrzovací rituál. Ale dál se plácáme s definicí. Ondřej
tvrdí, že se pokoušíme moc ze široka.
Dostali jsme se k první možná definici – tabu je to, o čem se
nemluví. To není špatný. Je ale holocaust tabu? Není to spíš tak, ptá se
Káťa, že tabu je to, co je nezpochybnitelné? Viola otevírá téma
„tabu v umění“. Dříve byla tabu napsat skladbu tak
jednoduchou jako Bolero. Jenže podle Ondřeje právě tohle tabu není, jen se
tomu tak říká. Co třeba incest? To dříve tabu bylo a dnes už není.
Problém, který řešíme, je rozdíl mezi tabu a zákonem. Kde se vezme tabu?
Vždy je v něm nějaké hledisko strachu. Filda navrhuje vybrat si jedno
konkrétní tabu a bavit se o něm, jinak se nehneme z místa.
Nakonec voláme Jítě, aby nám řekla, co teda vlastně to tabu je.
Ondřej (po pěti letech studia sociologie) zarytě mlčí a stydí se,
i když jen trošku, protože ví už dávno, že teoretická sociologie
není zrovna jeho doména. A tak tu sedíme a čekáme, až se ozve náš
přítel na telefonu. Jsem zvědav, zda dnes vyplýtváme i 50 na
50…
Filda se stydí navrhnout tabu onanie. Někdo v návaznosti na to
navrhuje definovat tabu jako „to při čem koktáme, když o tom
hovoříme“.
Definice od přítele na telefonu: Tabu je společenská nebo intrapsychická
norma, jejíž překročení by způsobilo vyobcování z kolektivu nebo
potřebu očistného rituálu. Tabu se dělí na dotyková, čichová,
jídelní, sexuální, apod. Moderní podoba tabu: tabu jazyková –
v politické korektnosti (negr).
I po definici se diskuse táhne jako hodně starý sirup. Robert má
otázku: jak tabu přestává být tabu? Je to tím, že ho někdo překročí,
třeba v literatuře, nebo tomu předchází nějaká postupná
„detabuizace“? Přišel Šimon. Toms: To asi záleží na tom, co chceš
detabuizovat. Detabuizace asi probíhá postupně, takže společnost na danou
věc zapomíná. Podle Magdy k tomu jsou potřeba příhodné
společenské podmínky a detabuizace pak probíhá v reakci na ně a
v jejich mezích. Ondřej – co třeba Giordano Bruno a jeho upálení za
„protikřesťanské a rouhačské myšlenky“? Byl upálen za to, že
porušil tabu? Robert s Fildou se baví o tom, co je tabu
v pankáčské společnosti. Pak se diskuse rozplizla.
Co třeba rituál pozdravení? V ČR je tabu políbit se při setkání
přátel. V Rusku nebo třeba ve Francii je to jinak. Magda – co třeba
domácí násilí? Je to tabu? Žena většinou neříká na veřejnosti, že
jí manžel tluče, a ani on se s tím nejspíš zrovna nechlubí. Co
třeba impotence (Magda – co když nemáš orgasmus)? Je to tabu?
Filda – je stále častější mít problém přiznat své náboženské
cítění. Stává se z náboženství tabu? Ondřej na začátku říkal,
že náboženství ne netabuizuje, ale individualizuje. Filda říká, že když
někde řekne, že je věřící, tak se ho hned začnou vyptávat „a co
ten nemanželskej sex“ apod., čímž se ho snaží přivést
k nějakému tématu, které je ve společnosti tak zakořeněné, že
vymykat se mu je vlastně tabu. Do definice od Jíti to ale nezapadá. Dál se
bavíme o používání kondomů, ale to se těžko zapisuje. Možná je
to tabu. Podle Fildy je tabu to, při čem se člověk stydí (intrapsychická
norma), koktá nebo přesouvá předměty. Následuje minuta ticha. Pak někdo
uchopí sklenici.
Katka si myslí, že je to na stejné úrovni jako střídání sociálních
rolí – s rodiči se bavíme jinak než s učitelem a jinak než
s přáteli. Takže něco mezi katolíky třeba tabu není, ale na
veřejnosti je. Tabu by ale podle Tomse mělo být něco závažnějšího.
I závažnějšího než sex (děda o něm taky ve dvaceti mohl
mluvit a teď už o tom nemluví, to přece nic neznamená…). Robert
– myslíš, že o tom ani nepřemýšlí? Třeba mu křivdíš…
Podle Violy je to nemístné, ale není to tabu.
Snažíme se ještě stále rozlišit jaký je rozdíl mezi tabu a
společenskou normou, mezi tabu a zákonem… točíme se v kruhu.
Magda vysvětluje Viole, co to znamená „blasfemická báseň“ a hovoří
se o televizním pořadu s „divným“ názvem Q, které se
natáčelo před Vánoci. Standa (není
přítomen) se identifikuje jako „buzna“ a
používá adjektivum „buzní“, což Magdu zarazilo. Podle
Violy je Standa excentrik. Robert hovoří o temné komoře (dark room) a
chce tím dokázat, že slovo buzna je pro jistý fenomén hodně jemné
pojmenování.
