Páté kolo

This post is password protected. To view it please enter your password below:

Password:

Přečetl jsem si (nejen) na Britských listech, že ministr Schwarzenberg (kterého mám jinak docela rád) podepsal dohodu mezi USA a ČR o stavbě radarové základny. Je to, myslím si, super nápad. Vždycky jsem si přál, aby můj hrdinný stát ze sebe dobrovolně dělal živý terč pro jaderné hlavice nevypočitatelné centralistické antidemokratické mocnosti. Stejně tak jsem si vždy přál, aby to vláda prosadila proti vůli tří čtvrtin obyvatelstva. Jsem teď naprosto spokojený. Spokojený stejně jako někdo, kdo zrovna snědl zkažený oběd, byl vyhozen z práce, uklouzl na psí hromádce, spadl do kanálu, zlomil si nohu a přitom se ještě díval, jak mu odtahují auto.

Je tu ale naděje, protože jsme Češi. Pravděpodobnost, že to s radarem dopadne stejně jako s knihovnou, hodnotím jako vysokou. Ostatně, proč by vlastně nemohl design radaru navrhnout pan Kaplický? Byla by to alespoň částečná náhrada za to, jak jsme ho podrazili poté co spravedlivě vyhrál soutěž o Národní knihovnu. Navíc zelená barva je barva vojenská, nadto Kaplického knihovna vypadá jako velká vojenská maskovací síť… A mohli bychom tam těm Amíkům nechat i nějaké knížky – však je jim to zapotřebí. Aspoň Popelku, to by snad zvládli (kdyby to bylo anglicky).

Všechno má své klady i zápory. Dostali jsme se – vinou vlády a našich politických jelit – do blbé situace. Když ten radar opravdu postavíme, možná Rusko najednou zjistí, že jim dlužíme spoustu peněz za zemní plyn (pak chci vidět Topolánka, jak plní to, co nedávno prohlásil na půdě VŠE o vyrovnaném státním rozpočtu). Když to nakonec nějak nalakujeme a radar v Brdech stát nebude, tak nás zase sežerou Amíci. Inu, co jsme se navařili, to máme. A můžem si za to sami – koho jsme si zvolili, toho tam teď máme.

Vážení přátelé.

Tímto bych rád slavnostně oznámil, že v druhém kole volby prezidenta české republiky budu zastoupen svým vlastním kandidátem. Rozhodl jsem se pokusit se získat u některé z politických stran podporu a oficiální nominaci na post prezidenta pro svého křečka.

Jako hlavní přednosti svého kandidáta bych uvedl, že nikdy nevystrčil paty z České republiky, dále jeho IQ, reprezentativní vystupování (ve srovnání s našimi poslanci), trestní i morální bezúhonnost. Umí perfektně běhat v kolečku a kníká opravdu na vysoké intelektuální úrovni. Bobkuje vždy pouze v jednom rohu terária (který si ale volí sám). Jeho politická orientace: když viděl na TV obrazovce tvář Václava Havla, začal nadšeně kníkat. Když se pak v TV objevil Václav Klaus, prdnul si (opravdu!) a zahrabal se do pilin.

Domnívám se, že pokud jsou možné věci, jaké se odehrály během první volby prezidenta republiky přímo na televizních obrazovkách, pak je i možné, aby byl můj křeček zvolen prezidentem. A to přesto, že žádného křečka nemám! Přeji nám všem pevné nervy při druhé volbě. Snad tu ostudu nějak přežijeme.

Ondřej

Páté kolo učinilo epochální objev, že mužská varlata nesestupují v průběhu vývoje organismu z míst, která definuje současná věda, ale z oblasti neurocrania (mozkovny). Tato sestupem varlat vyprázdněná oblast se pak v kompenzaci náhlého úbytku tkáně vyplňuje vazivovou tkání. Je třeba poznamenat, že tato hypotéza výrazně vysvětluje některé domněnky obecně přijímané v laickém celospolečenském, zejména feministickém diskurzu.

V současné době probíhají spekulace o vzniku feministické platformy v rámci Pátého kola, která hodlá ze svých pozic útočit na dosud spíše liberalistické pojetí interního diskurzu a která má skrytou podporu v externích kruzích blízkých Pátému kolu. Tyto informace se zatím nepodařilo potvrdit.

Sešli jsme se v Dobré trafice, Ondřej (píše a dost to nestíhá), Viola, Filip a maďarský host Žombor. Později přišla i Magda. Tématem bylo samozřejmě současné dění v Maďarsku, ale taky v Čechách, otázka Evropské unie, romských a židovských menšin, co tak asi kdo posloucháme za hudbu atd atp.

*Žombor je v Praze na tento semestr studijně v rámci programu Erasmus, studuje na FHS. Ondřej ho potkal v Jinonicích na obědě. Je dost sympatický a vzdělaný, hodně se zajímá o veřejné dění, což Violu nadchlo. Také už stihl poznat mnoho pražských hospod, kaváren a klubů, což je mu rovněž ku cti

Zde Ondřejův co nejpřesnější přepis toho, o čem Žombor mluvil v souvislosti se situací v Maďarsku:*

---

„Vše začalo proslovem premiéra Ference Gyurcsánye který na sjezdu strany otevřeně přiznal, že zatím neudělali nic pro tuto skurvenou zemi (Žombor opakovaně zdůrazňuje, že premiér Gyurcsány skutečně použil tak silné slovo), že před volbami se otevřeně dopustili mnoha lží a falšování statistik jen proto, aby jim to umožnilo vyhrát volby. Projev premiéra se dostal na veřejnost a vyvolal obrovskou vlnu nepokojů.

Maďarský Prezident v reakci na tuto událost řekl, že Maďarsko je v morální katastrofě, nastaly nepokoje, demonstrující chtěli předat petici do státní televize a chtěli požádat premiéra, aby odstoupil. Do televize nebyli vpuštěni a celkem agresivně byli odraženi policií. Boje se zostřily, asi 50000 demonstru­jících, na budovu televize dopadlo dokonce několik molotovových koktejlů. To se odehrálo v září 2006, tedy pouhého půl roku po volbách.

Naproti televizi je komunistický monument, ten demonstrující poškodili, sundali obrovskou zlatou pěticípou hvězdu a hodili ji do Dunaje. Pak bylo nějakou dobu ticho a nic se nedělo, boje byly slabší, spíše se čekalo, co se bude dít dál. Do hlavního města se stáhlo více policistů a ti byli poměrně agresivní. Např. můj kamarád je profesionální plavec a každý den musí trénovat, stál na zastávce autobusu a měl na sobě oblečení s maďarskou vlajkou, protože je reprezentantem Maďarska. Byl napaden policisty, jeden z nich mu zlomil rameno, označil ho za fašistu. Během září se ale jinak boje opravdu zklidnily.

Pusťte nás na festival!

31. října 2006 se mělo oslavovat 50. výročí revoluce – vláda jako vždy uspořádala oficiální státní festival, každoročně otevřený veřejnosti, tento rok byl však obyvatelům Budapešti uzavřen. Opozice se rozhodla, že na druhé straně náměstí udělají „opoziční festival“. Obě dvě části náměstí byly odděleny kiovovým zábradlím. Mnoho lidí chtělo jít na ten oficiální, ale nebyli vpuštěni, byli vyhnáni policií, zpacifikováni gumovými projektily a slzným plynem, jednomu mému kamarádovi bylo vystřeleno oko.

Všechny okolní ulice byly uzavřeny, jen jedna spojnice mezi dvěma festivaly, policisté touto spojnicí tlačili demonstrující zpět k opozici. Kolem hlavy mi proletěl granát se slzným plynem. Sám jsem byl zasažen gumovým projektilem do paže a utrpěl jsem drobnou odřeninu a modřinu. Pošlu vám jeden dokument (film), kde jsou boje natočeny. Několik lidí bylo zatčeno. V Maďarsku mají policisté přesně nakázáno, kam mohou projektilem demonstrujícího zasáhnout, ale toto bylo ignorováno, místo na nohy mířili lidem na hlavy a tak je můj kamarád teď slepý na jedno oko.

Ještě stále jsou nepokoje na denním pořádku, před dvěma týdny stávkovali železničáři, před třemi týdny demonstrující uzavřeli dva ze sedmi budapešťských mostů. Jak jsem slyšel, tak nepokoje jsou v zahraničních médiích interpretovány docela odlišně, pokud vůbec. Demonstrovali i lékaři, učitelé, řidiči autobusů, železničáři… Každý týden něco. Každý v Maďarsku ví, že situace je špatná, ale stále se nic nemění. Všichni chtějí předčasné volby. Samozřejmě ne všichni jsou příznivci opozice, ale volby chtějí téměř všichni.

Byly nějaké průzkumy veřejného mínění, vládní strana má nyní asi 12 % (před střety to bylo asi 35–45 %) příznivců, což je na hranici přijatelnosti, aby taková strana vedla vládu. Další volby by měly být až v roce 2010. Volby v roce 2006 byly dubnu, problémy vyšly najevo v září.

Přiznali, že lhali před volbami, aby je vyhráli. Tvrdí, že to tak dělají ve všech zemích všichni. Během těch rozbrojů na konci září byly také nějaké malé antisemitské protesty, protože premiér je židovského původu. A nejen on, ale také mnoho současných ministrů. Mám ale přítele, který je také žid, ten se demonstrací účastnil zrovna tak.“

Žombor je velmi znechucen, na opozičním festivalu nedělali nic nelegálního, ani to nebylo zaměřeno proti židům a přesto byli považováni za demonstranty, vytlačováni policií a bylo použito slzného plynu a gumových projektilů. Jeho rodiče, kteří byli na festivalu s ním, si připadali jako v 70. letech.

Maďarsko má v současnosti dluh asi 20 miliard dolarů, je – dá se říci – v podobné situaci jako Argentina v roce 2000 a v současnosti je schopno splácet jen roční úroky z této půjčky. Zeptali jsme se Žombora, jestli si myslí, že budou volby před rokem 2010.

„V naší ústavě mohou být předčasné volby jen ve třech případech:

1. když vládní strana ztratí v parlamentu většinu (např. rozpad koalice)
2. když premiérovi není na potřetí schválen rozpočet na příští rok
3. nevím, ale

systém v Maďarsku je jiný než třeba v Německu, u nás je moc v rukou premiéra a nikdo kromě prezidenta ho nemůže přinutit k odchodu. Premiér má například právo neodpovídat na otázky, které mu klade parlament. Tento premiér nebyl nikým zvolen, na základě konstruktivní volby byl dosazen v roce 2004, během voleb v roce 2006 pro něj nikdo nehlasoval, ale jeho strana vyhrála a tak se premiérem stát mohl.

Myslím si, že do roka dojde ke změně premiéra, ale předčasné volby asi nebudou, protože vládní strana ví, že by je prohrála. Myslím si, že všichni ministři také zůstanou na svých místech. Jeden z nich mě na univerzitě učil historii, uměl velmi dobře učit, ale není dobrý politik. Je to něco podobného jako profesor Sokol, který mě učí na Karlově univerzitě zde v Čechách.

Myslím si, že pokud tento premiér odejde, nepokoje v ulicích ustanou. Myslím si, že tento premiér a tato vláda nejsou dobří pro naši zemi, kdyby odešli, byl by v ulicích klid. Mnoho ministrů, kteří teď sedí ve vládě, se navíc podílelo na vládnutí zemi ještě v minulém komunistickém režimu, jsou často se svým věkem dávno za šedesátkou. “

---

Dostali jsme se samozřejmě i k otázce českého piva a maďarského vína, stejně tak jako k otázce Benešových dekretů, sporů mezi Maďary a Slováky nebo třeba k tomu, jaká je budoucnost nacionalismu a národní jednoty jednotlivých států v perspektivě rozvíjející se Evropské unie. Potom přišla Magda. Hovořili jsme o tom, že Maďarsko je takový ugrofinský ostrůvek ve Slovanském moři, co z tho plyne pro Maďary a proč Maďaři odmítají dát své pasy těm svým členům národa, kteří vlivem politických událostí žijí dnes mimo území Maďarska. Byl to velmi přínosný a podnětný večer, tak jako skoro vždy, když máme možnost vyměňovat si názory a postřehy s lidmi, kteří k nám přišli z jiné země.

Poděkování za dnešní schůzku patří Žomborovi, který byl podle svých vlastních slov hrdý na to, že nám tyto věci může vyprávět. My jsme zase byli rádi, že se dozvíme něco nového. Děkujeme!

Zosnoval a sepsal Ondřej. Vypomohla a podpořila Viola, šprechtili také Filda a Magda.

Zašel jsem si nedávno na výstavu World Press Photo 2007, v Karolínu jsem už nějaký čas nebyl a po té fontáně před vchodem už se mi taky docela stýskalo. Krátce jsem se u vstupu zaradoval nad studentským vstupným, počkal na děvčata, zakoupil jsem hned ten levnější katalog a taky jeden plakát.

WPP je akcí dost populární – kde kdo zná vítěznou fotografii, čtveřici Libanonců v nablýskaném kabrioletu, kteří projíždějí sutinami zničeného Libanonu a vrací se do svých domovů poté, co OSN dosáhla zastavení bombardování (jak by ne, když byla použita v kampani…), zas tolik návštěvníků ale na World Press Photo v Praze nepřišlo. Rozhodně ne davy, jaké jsem čekal. Mnoho z nich byli cizinci, vysokoškoláci a paletu ještě doplnila jedna třída středoškoláků, kteří posedávali kde se dalo, klábosili a tvrdili, že se nudí – no aby ne, je to přece školní exkurze.

Začátek byl slibný. Fotografie z přírody esteticky navnadily a člověk neměl hned z počátku takovou depresi. Tučňáci na ledovci byli super, naopak mě nikdo nenutil, abych řekl „Wow“. Při pohledu na tající ledovce jsme vzpomněli pana presidenta Prof. Ing. Václava Klause, CSc. a jeho moudrá slova o tom, jak nás klimatologové a další experti vodí za nos. Přišla i legrace, kalendář aktů Holandských házenkářů opravdu stál za to a holky se docela pobavily. Pak jsem zahlédl nějaké fotky z fotbalu. Moc pozornosti jsem jim nevěnoval, je toho plná televize i noviny. Pak ale přišli další a ještě další. Zasahující brankář. Portréty. Faul (co je na něm propána tak zvláštního?). No ale než mi to začalo vrtat hlavou, přišli lidé, reportáže a kultura.

Člověk si najednou vzpomene, co všechno tak letmo zaslechl ve zprávách a nevěnoval tomu pozornost, kolik domovů bylo jen tak „letmo“ srovnáno se zemí, kolik lidí „jen tak mimochodem“ utíká ze své vlastní země a hladoví uprostřed oceánu, protože tam už nemohou dále žít, kolik… a tak dále. Ruiny budov, lidská individualita pozměněná válkou či společenskými jevy a mnoho dalších, nafocené tak dokonale (a umělecky), že se občas marně pokoušíte najít nějakou židli a trochu to vstřebat (jaké štěstí, že tam jsou ty mramorové parapety). Úplně v zadní části expedice jsme si sedli a kochali se tím, jak nám na tanečnících breakdance ukazují fotografie svou magickou moc. Mohl bych tam sedět hodiny.

U pokladny jsem si zakoupil plakát „I“ – prostá Izraelská žena klade odpor hordě obrněných policistů, chystajících se vzít jí domov. Ta fotografie má tak silné sdělení, že jsem si ji nemohl nekoupit. Po dvou hodinách odcházíme a já si nemohu vybrat mezi nadšením z výborného uměleckého zážitku a hejnem depresivních úvah, které mnohé fotografie vyvolaly a které mě asi ještě pár dní nepřejdou. Nakonec to ale mezi kandidáty na téma hovoru vyhrály fotky s kopanou.

Mám podezření, že tenhle sport měl na World Press Photo 2007 těžkou protekci. Schválně jsem přepočítával v porotě poměr mužů a žen, ale nic výrazného jsem neobjevil. Stejně tak jsem ale ani po docela dlouhém zírání do katalogu neobjevil nic zvláštního na těch fotografiích. Pořád jsem hloubal nad tím, kde je ta myšlenka, kde je to sdělení? Co mě má praštit do očí? Byl bych velmi špatným studentem sociologie, kdybych takové fotografii odepřel sociologický rozměr – ano, samozřejmě. A která fotografie ho nemá?

Předsedkyně poroty World Press Photo, Michelle McNally, píše: „Co tedy dělá novinářskou fotografii dobrou? Měla by mít historický aspekt, definovat určitou dobu, místo, událost. Měla by zahrnovat aspekt sociologický… Mela by mít i psychologický a emocionální tón… estetický prvek… Nejvíc ze všeho by ale měla být pravdivá.“ Hmm. No dejme tomu, že fotografie kopané ty podmínky jakž takž splňují. Ale podle mého názoru těm ostatním nesahají v těchto hodnotách ani po kolena. A argument, že fotbal má ze všech sportů asi nejvíce fanoušků? No dobrá tedy. A kolik fanoušků má válka a hladomory, nebo třeba pumové atentáty? To bychom za chvíli na World Press Photo chodili jen na ten fotbal – a já osobně bych v takovém případě chtěl dát šanci i hokeji.

Fotografie z ostatních sportů mi přišly rozdílné. Opuštěný člověk s monoploutví, uzavřený v mořské hlubině. Černošští boxeři trénující v prostředí velkoměsta. Znuděné dámy sledující aquabely (docela vtipné). Akty házenkářů – ano, děvčata si přišla na své a těmi fotografiemi někdo něčeho dosáhl. A – srovnejte – fotbalový faul.

Možná je to tak dobře. Možná se aspoň trochu zvýší počet lidí, kteří zajdou na World Press Photo, zahlédnou na fotografiích něco, co je osloví, a snad o tom budou i chvíli přemýšlet. Po tom všem už jsem se nepodivoval, že jeden ze tří dostupných plakátů byl – ano, modří už vědí – fotbalový. No Ivánku, kamaráde, to teda čumim.

Ondřej

(Autor je studentem UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: Co by řekl Ivánek na World Press Photo 2007?

Tůůů… tůůůů… (vyzváněcí tón)

„Prosim…“

„Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“

„No můžu jako. A vo čem běží?“

„Ty vole, viděls jako tu výstavu, to Vodprejs Foto?“

„A to ti jako hrabe nebo co?“

„No víš co, ne…?“

(chvíli ticho…) „Ne.“

„No vole ta výstava, ne? Jak ty mrdky mediální tam vystavujou co jako nafotily, vole.“

„No to nevim, no. A co jako?“

„Tam šel můj synátor, ne, a řiká mi ‚Hele fotr ty vole, tam je to samej fotbal, ty vole!‘ A já tam jako du, ne, a ty kráááááávo!“

„Co jako?“

„No je to tam samá kopaná, ty vole! Teda jako i jiný fotky, žejo, ale jinak samá kopaná, ty vole!“

„Jako fakt, jo? A to je jako nějak vošéfovaný nebo jak? Nějaký kapříci nebo tak něco?“

„No né, normálně. Jako seriál třeba, jak ty klucí se tam řachnou, pak dostane červenou a de ven, ne.“

„A to je jako na nějakym hřišti nebo kde?“

„V Karolíně, vole. To píšou všude, ne. Taky musíš čumět jinam než do Sportu a na ženský, ty vole.“

„Ti fakt hrabe asi, v jaký Karolíně? Co to jako je?“

„No nevim, vole, ale sem ti tam koupil plakát. S tim Zidanem – jako kdyby ses tam nedostal. Abys jako z toho aspoň něco měl.“

„A co jako s plakátem, ty vole? Si ho asi vylepim doma na záchod, ne? Prosimtě, kamaráde, prober se, tobě už ta kopaná vážně leze na mozek. Nemůžeš ty vole pořád dřít jenom pro lidi. Měl bys udělat taky něco pro sebe. Dej si volno vobčas, starouši… Ti tady zatim vohlídám ty kapříky. Seber mladou a dej si voraz, vole, nebo z tebe bude vodepsanej kluk, ty vole!“

„To jako myslíš fakt, jo?“

„No jasná, vole.“

„Ale zajdi do tý Karolíny, vole. Protože až to uvidíš… ty kráááávo.“

„Ty vole.“

„No a jinak dobrý, ne?“

„No jo…“

„Tak čau, Ivánku…“

„Čau, ty vole…“

Cvak. Tůůůůůůůůůůůů­ůůůůůůůůů…

---

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: World Press Photo 2007 v Praze

Nebylo možné se to nedozvědět, mluví se o tom všude. Pilně se o tom i píše, zdaleka ne jen na internetovém blogu olympiadapraha.cz. A to je teprve začátek. Praha si podala přihlášku k olympiádě – není to rozhodně poprvé, zatím se to ale ještě nepovedlo.

První pokus – snaha o olympijské hry v roce 1924 – nevyšel, protože zakladatel myšlenky olympijských her, baron Pierre de Coubertine, si přál vidět ještě jednou olympiádu v Paříži. Češi za to tenkrát dostali možnost pořádat o rok později olympijský kongres. Další snaha o pořádání her v roce 1932 či 1936 se nesetkala zdaleka s takovým nadšením, jak o tom na stránkách olympiadapraha.cz vypráví historik sportu a olympijského hnutí František Kolář, a tehdejší politická situace – viděno z dnešního pohledu – tomu beztak nebyla příliš nakloněná. A jak víme, rok 1936 nakonec vyhrál Berlín. Do třetice do našich snah opět promluvila politika. Pro rok 1980 zde sice byl dostatek nadšení a Češi o olympiádu v Praze stáli, nicméně po vzoru Berlína v roce 1936 nám tentokrát olympiádu vzali Rusové – aby si (paradoxně zase na náš účet) spravili renomé, pokažené okupací v roce 1968. Tolik velmi stručně historie české snahy o olympiádu, viděná historikem Františkem Kolářem.

Dříve než se dostanu k olympiádě v Praze, rád bych se ještě zastavil u olympiády bližší – té, která se má konat v Pekingu v roce 2008. Nejsem sám, pro koho je to obrovské zklamání – protesty se ozývají ze všech stran, dokonce z řad samotných sportovců (např. mistryně světa v hodu oštěpem Barbora Špotáková). Olympijské hry jsou tak obrovskou a natolik mediálně sledovanou událostí, že není možné popírat jejich politický význam. Zatím ale – jak se zdá – hrála politika vždy jen jedním směrem: ovlivňovala olympiádu. Bláhové doufání, že to někdy bude naopak, opět vyznívá naprázdno a zvýšit si mezinárodní prestiž bude příští rok moci komunistická velmoc, která hrubě potlačuje nejzákladnější lidská práva dokonce i za hranicemi své země. Mezinárodní olympijský výbor se tak vzdal možnosti uštědřit zasloužený políček a místo toho jde utlačitelům ještě na ruku. Kdo bude olympijské hry pořádat v roce 2020? Kuba nebo Severní korea?

Našinec by mohl nadhodit, že když už se olympiáda může konat v Pekingu, pak už je to možné v podstatě kdekoliv. A proč ne třeba v Praze? Vždyť malý český člověk, slovy Jana Wericha, tak rád všechno řídí! Myslím si, že na to nemáme finančně a nemáme na to morálně. U každého důvodu se pozastavím.

Co se týče financí, první odhady celkových nákladů české olympiády hovoří o 135 miliardách korun. Vážně? Cena olympijských her v Londýně v roce 2012 se zatím v přepočtu vyšplhala na „pouhých“ 400 miliard korun a evidentně si ještě několikrát poskočí. Času na to má ještě dost. Příkladů existuje více, ale nehodlám vás unavovat čísly. Je jasně vidět, že lobbysté již začali vystrkovat růžky a internetové noviny Britské listy Čechům již nyní slibují „důkladnou mediální masáž“.

To, čeho se však obávám nejvíce, je korupční skandál. Schválně si zkuste vzpomenout na nějaký velký projekt, který se v Čechách během krátké chvíle neocitl v médiích ve spojení se slovem „korupce“. Obrněná vozidla? Sazka aréna? Tajemný vznik a zánik nejmenovaného ministerstva? Gripeny? Těžké, že? Velmi bych se styděl, kdyby se do Čech sjeli sportovci a diváci z celého světa a v tisku by si přečetli, kdo koho v souvislosti s olympiádou uplácel a kolik miliard zmizelo neznámo kam. Zároveň si ale myslím, že je to jedna z mála věcí, na kterou se u našich politických špiček můžeme opravdu spolehnout.

No ale nakonec proč ne? Češi jsou národ tvořivý a se zadlužováním máme bohaté zkušenosti. Však ono se to nějak zvládne (ale konkrétní řešení nečekejte). Navíc, když už bychom olympiádu opravdu získali, je to veliká možnost obohatit její konání o několik nových disciplin a zapsat se tak do olympijské historie. Navrhuji, aby Česká republika nasadila žhávé kandidáty, které si tu již dlouho trénueje a kteří mají více než jen šanci na vítězství. Mezi těmi nejnadějnějšími disciplinami bych jmenoval hod úplatkem, plavání v dluzích na 100m volným stylem, běh přes rasové překážky a závody v tunelování (věřím, že to poslední jsme ještě nezapomněli). Sportu zdar!

Ondřej

(autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

V médiích se stále objevují kauzy s osobními výroky prezidenta Klause. Posledně se chystá vyslovit na konferenci OSN v New Yorku svůj osobní názor na ekologické problémy, a tím je bagatelizovat. Prezident si již zvykl kritizovat české poměry, glosovat, přitom tyto – pro prezidenta nereprezentativní – výroky označit za svůj osobní názor.

Jeho tajemník Ladislav Jakl zdůrazňuje, že svobodné vyjadřování patří mezi práva každého občana a Václav Klaus bude mluvit sám za sebe. Proto prý jeho kontroverzní názor neovlivní naše budoucí postavení v OSN.

Jakl dle mého nemá pravdu. Klaus je jako přednašeč přitažlivý tím, že je prezidentem České republiky, proto je každé jeho slovo spjato s naší zemí. Není důležité, jaký Klaus je, ale jak je veřejností vnímán – a to je nyní jednoznačně jako prezident, nikoli jako občan. Podle toho se musí chovat a svá slova volit s diplomatickou obezřetností.

Spor s Nejvyšším soudem

Klaus se dostal i do sporu s Ivou Brožovou – předsedkyní Nejvyššího soudu o jmenování místopředsedy soudu. Ústavní soud již rozhodl ve prospěch Brožové.

Martin Bursík v Otázkách Václava Moravce správně podotkl, že je paradoxní situace, když se hlava státu pře s „rukou“ státu (Nejvyšším soudem). Klaus by rozhodnutí Ústavního soudu neměl komentovat, už vůbec ne jej kritizovat a v žádné případě ne tak silnými slovy, jako „ohrožení demokracie“. Působí pak jako malé křičící kopající dítě.

Povinnosti prezidenta

Každá funkce přináší krom vlivu i jisté požadavky. U katolických kněží je to celibát, u politiků je to diplomatické vyjadřování. U politického postavení nejvyššího proto předpokládám nutnost nevyjadřovat VŮBEC svůj osobní názor. Názor státu má být názorem prezidenta. Přetvářku proto přehlédněme, i když je lepší, když by prezentované názory vycházely z hlubokého přesvědčení (jak tomu bývalo u Václava Havla). Pokud Klaus odmítá prezentovat stát, odmítá tak i vážnost svého úřadu. Sám se shazuje.

V očích všech má být prezident ztělesněním státu. Pokud to Václav Klaus neumí, není dobrým prezidentem.

Autor je studentem dějin umění na KTF UK a členem skupiny Páté kolo.