…. pozlátko všemi uctívané, oroduj za nás
pozlátko lákavostí planoucí, oroduj za nás
pozlátko plné rozkoší, oroduj za nás…
Byl jsem úplně vyčerpán nadšením a očekáváním. Nezbývalo mi však,
než čekat. Stál jsem celé dny. Snažil jsem se udržet rovnováhu, tak jsem
se opíral o ostatní. Všichni kolem mě na tom byli stejně jako já.
Stáli jsme namačkaní na sobě. Jako sardinky. Chtěli jsme dopředu!
V moři průměrných hlav jsem lovil ve své paměti. Vzpomínal jsem na
dětství, na televizi, na město! Bylo daleko na pevnině. Bylo tam
neskutečně rušno… Stroje kácely a řezaly stromy z alejí a
parků. Lidé kupovali na oheň špalky a kusy nábytku od pouličních
prodejců. V řeznictvích často visely poutače: „Speciální
nabídka! Prso, stehno, křídlo za 50% ceny! Neotálejte s nákupem!
Čerstvá celebrita právě dnes!“ I u nás neustále bublal na ohništi
kotlík. Maso vždycky provonělo celý byt. Populární osobnosti nás
dennodenně sytily. Hltali jsme je. Nestačilo nám je zahlédnout
v televizi. Museli jsme je vidět na vlastní oči, slyšet je živě,
dotýkat se jich, chutnat je. Ve městě jsme měli všeho dostatek.
Směli zde totiž bydlet jen vysoce postavení. Chudina byla vystěhována na
periferii, do pracovních sídel. My jsme měli jinou starost – prahli jsme
po senzacích. Nudili jsme se. Jediné, co nás sytilo, byla zábava. Čím
zvrhlejší, brutálnější, čím více šokující – tím výživnější.
V ulicích se konaly průvody lákající nás na nové stripped-show.
Veřejné popravy byly také na denním pořádku. Nedávno dokonce zavedli
„intelektuální šipky“: byli náhodně vybráni tři jedinci žijící
vlastním stylem života. Ti byli přivázáni k jednomu sloupu a
otáčeli se. Kdo se šipkou pětkrát za sebou trefil do stejného, mohl si
vymyslet techniku jeho popravy. Pořád přicházeli s novými způsoby,
jak nás zabavit… Pak se ale na každém rohu objevily letáky. Dravá
reklamní kampaň pobláznila všechny obyvatele. Nastala davová psychóza.
Lidé se chodili dívat do přístavu, jak pokračuje stavba. Když pak
pokrývali moře, na břehu se tísnili nedočkavci dychtící zabrat přední
místa. Nová reality-show uchvátila nás všechny. Opustili jsme svůj
blahobyt a vydali se vstříc opravdovému životu a nekonečné zábavě. Od
té doby co postavili pódia bylo město takřka prázdné. Všichni byli tady.
Když jsme sem šli, mezi bloky lidí vedly úzké uličky. Dostali jsme se tak
až sem, k vzdálenějšímu pódiu. V tu dobu jsem se ztratil. Stal
jsem se jedním z nich. Účastnil jsem se té masové akce. Všechno
v mém okolí mě udivovalo. Hořel jsem zvědavostí, ale nikam jsem
neviděl. Tam někde vpředu se vše odehrávalo. Světlo tam zářilo jako
žhavé slunce. Ale jen výjimečně jsem tam dohlédl. Nebyl jsem dost
průbojný, byl jsem ještě mladý. Nevěřil jsem ani tomu, že bych se kdy
k pódiu dostal. Pod nohama to hučelo a šumělo. Voda nás nadnášela.
Někdy mě vynesla osamělá vlna, a já měl rozhled. Viděl jsem moře. Byla
tma, ale světlo z pódia dosáhlo daleko. To moře vytvářeli lidé.
Všude byly na sobě namačkané jejich hlavy – dav, co se neustále zmítal
v hladu, zabořen do plachty pokrývající hladinu. Kam až oko
dohlédlo, všude se potácely postavy konzumentů. Vypadalo to jako
obrovská koláž vlasů. Sotva mohli dýchat, ale každý chtěl vidět
dopředu. Jednou jsem dohlédl ještě dál. Opět v noci.
V temnotě, kde již nebylo možné poznat hlavy lidí od černé oblohy,
jsem zpozoroval míhající se světlo. Nebylo pochyb. Viděl jsem další
pódium. Všude okolo mne se nacházela osvětlená pódia, rozeseta mezi
davem. Těch světýlek na obzoru! Kymácející-se osoby skomíraly
strádáním a touhou prodrat se kupředu. I já měl hlad, ale občas
přiletěla vznášedla. Prodávali hotdogy, hamburgery, apod. Nápoj byl
k tomu zdarma. Samozřejmě jsme to kupovali všichni. Zasytilo to, ale
jen na hodinu. Než se tu vznášedlo objevilo znovu, trpěli jsme opět
hladem. Ale teď už jsem byl v davu tak zaklesnutý, že jsem se nemohl
vrátit. Měl jsem problémy i otočit hlavu. Od určité doby mě dav
tlačil kupředu. Neměl jsem na výběr. Někdy se vpředu ozval hluk. Lidé
tam křičeli a opírali se do nás. Na chvíli jsme nemohli ani nadýchnout.
Najednou ale vše ustalo a vpředu bylo spousta místa. Běželi ostatní a já
běžel taky. Měl jsem co dělat, abych nespadl. Bál jsem se těch nohou. Bál
jsem se úderů dupajících podrážek. Znenadání jsem narazil do lidí
přede mnou. Ocitl jsem se opět v lisu. Čím víc jsem se blížil
k pódiu, tím větší byl tlak. Takhle jsem strávil většinu těch
časů. V čekání, až se dostanu kupředu. Pak jsem tam najednou byl!
Opět jsme běželi kupředu a já jsem stanul pod pódiem. Najednou jsem
vše viděl. Byl tam krásný člověk oděný celý ve zlatě. Leskl se a
ukazoval se nám všem. Přišly tanečnice. Točily se kolem něj. Byly spoře
oděné a tuze krásné. Celé zlaté a stříbrné. Užíval si okamžik slávy
a dav aplaudoval. Nastala veliká show. Naproti mu napochodovalo několik
silných vazounů. Pral se se všemi, postupně je porážel. Padali mrtví na
zkrvavenou podlahu pódia. Jednomu zlomil vaz a s křikem ho hodil do
publika. Nechápal jsem. Kde se v něm vzala taková síla? Stal se
zkrátka miláčkem publika. Všechny porazil. Poté se ale stala podivná
věc. Jeden z nich jej rychlým pohybem zabil. Náš hrdina padl. Všichni
jsme nenávistně křičeli. Nechali ho zabít! Načež přišlo vznášedlo a
do nejbouřlivější části publika spustilo nějakou látku. Syčelo to a ti
lidé hrozně křičeli. Co se ale dělo? Řvouni prostě zmizeli. Nastal dusot
těch za nimi. Ten zvuk se nesl na vlnách. Utíkali kupředu, zabrat jejich
místa. Opět přišel pořadatel a vyprávěl vtipy. Všichni se smáli a
zapomněli na to, co se stalo. Vyhlásil tedy nové kolo hry. Z osvícené
plošiny se vynořil jeřáb. On ho ovládal. Jeřáb nám bloudil na hlavami.
Zrovna pršelo a on na chvíli zmizel až v temných mracích. Najednou se
znovu spustil. Přímo mně nad hlavu. Kybernetická ruka mě uchopila za
ramena. Byl jsem tažen nahoru. Pode mnou moře průměrných lidí. Všichni
stejní jako já. Viděl jsem ty udivené hlavy na mě upřené. Moře hlav
mizelo v temnu. Nerozuměl jsem tomu. To opravdu vybrali mě? Vždyť jsem
naprosto nezajímavý člověk. Ale byl jsem vylosován. Jeřáb mě táhl.
Dosadil mě na pódium. Bylo tu tolik místa, že jsem se nemohl udržet na
nohou. O nikoho jsem se neopíral. Pořadatel mluvil a mluvil ukazujíc na
mě. Dav začal tleskat a mě odvedli do zákulisí. Tam mě rychle umyli,
nakrmili, a začali líčit. Do žil mi vpravili nějaké látky. Najednou jsem
se cítil zdravý a neskutečně silný. Vnímal jsem vše okolo sebe, každý
štěteček, co natíral mou kůži. Oblékli mě do nádherného oblečení.
Takové jsem si nikdy předtím nemohl dovolit. Když mi jeden člověk
nasazoval paruku, dal mi do ruky nůž. „Až budou stát proti tobě, na nic
nečekej a bodej do nich. Musíš je odstranit rychle, jinak to vyprchá a
tobě dojde šťáva.“ Ale já jsem byl tak silný a sebejistý, že jsem byl
sto porazit celé národy svalovců. Nicméně jsem si nůž ponechal.
Přípravy netrvaly déle, než hodinu. Potom mě vyvedli zpět na pódium. Dav
jásal. Nyní jsem byl já ten krásný člověk. Všem jsem se ukazoval.
Všichni mě milovali. Přišly tanečnice. Byly tak krásné! Jedna
krásnější, než druhá. Vlastně vypadaly všechny stejně. Stejná tvář,
stejné tělo. Byly to produkty továrny na krásu. Točily se kolem mě a tolik
se smály! Už jsem věděl, co přijde potom. Vyhrnula se na mě horda
svalovců. Začal souboj. Dávali mi hrozné rány, ale já jsem měl
nadlidskou sílu! Opětoval jsem jim jejich údery ve větším. Pár jsem jich
ubil pěstmi. Některé jsem milosrdně hodil zkrvavené do publika. Chtěl
jsem, aby to přežili. Pak přišel pořadatel, zvedal mi ruce. Cítil jsem,
jak pomalu slábnu. Nedával jsem to však na sobě znát. On ale vyhlásil
posledního bojovníka a já se zděsil. Nemohl jsem už bojovat! Třináctý
svalovec nakráčel. Poznal jsem ho, byl to ten, co sprovodil ze světa mého
předchůdce. Zalekl jsem se. On to poznal a rozeběhl se na mě. Na nic jsem
nečekal, vytáhl jsem nůž. Bodl jsem mu jej do břicha a předstíral
jsem, že ho častuji údery pěstí. On postupně umdléval, až se svalil
bezvládně na pódium. Hned nastala veliká sláva a mezitím, co se na mě
snášely konfety, zatímco létaly rachejtle, nenápadně za mnou umývali
krev z pódia. Prohlásili, že jsem se stal novým vítězem. Za odměnu
mě prý čeká spokojený život v domě, který pro mě připravili.
Spadla zástěna a vedle pódia se objevil krásný veliký dům se snad
dvaceti pokoji, vysazený na vysokých sloupech, celý skleněný a celý jen
pro mě. Vystoupal jsem po můstku a od té doby se oddávám spokojenému
životu v krásném domě. Perfektně se o mě starají, krmí mě
těmi největšími pochutinami a dokonale pečují o mé zdraví.
Pouštějí mi jakoukoli hudbu, o kterou jen naznačím zájem. Záběry
z jednotlivých místností se také objevují na velkoplošné obrazovce.
Jednou za čas také sjedu na plošině mezi lid. Dotýkají se mě, mluví se
mnou. Celé hodiny pak skandují moje jméno. Nyní jsme celebritou ve světě
reality-show. Jsem cool a in, stal jsem se idolem v záplavě
obyčejných. Do mé prosklené ložnice vodí ty nejkrásnější dívky
světa, abych si s nimi užil. Dav to sice sleduje, ale já jsem
šťastný. Zažívám slávu. Jsem krásný, mladý a lid mě
zbožňuje. Každý den posiluji a ve zbývajícím čase mě učí umění
tántry. Stávám se dokonalým milencem a to ještě zvyšuje mou sledovanost.
Dav se nyní nehrne k pódiu, kde se neustále odehrávají neúspěšné
turnaje, všichni se chtějí dostat k mému prosklenému domu. Je to
pozlátko, tak příjemné, jsem polobůh. Nyní jsem nejoblíbenější muž
celé země. Právě ležím unaven v posteli s jednou nádhernou
Indkou. Budím se za nadšeného křiku a slávy. Můj prosklený dům se
zatahuje! Opona ho zcela zakrývá. Indka se také probudila. Přicházejí
muži v bílém. Odvádějí Indku: „No co si čekal? Myslíš, že
hamburgery se tu masem naplněj samy? Sám moc dobře víš, jak tě ty dole
žerou. Ale byl si dobrej, škoda tě!“ říká oblékajíc-si župan.
Odchází a míjí muže v bílém, kteří ke mě přistupují. Za zády
popruhy. Chytají mě. Bráním se, škubu, ale příliš pozdě. Dávají mi
roubík. Nemůžu křičet. Ruce mi přivazují, stejně tak nohy. Nemohu
se hýbat. Do žíly mi vsunují dlouhou kovovou jehlu a k ní hadičkou
připojují injekční stříkačku. Palec v chirurgické rukavici pístem
postupně vytlačuje průzračnou látku. Do mého těla se tiše plíží smrt.
Už jenom poslouchám, nemá smysl se bránit. Slyším stále ten hluk a
rozpoznávám jednotlivé zvuky: hlas pořadatele, aplaus účinkujících,
famfáry a rachejtle. Někdo vyhrál turnaj! Mají místo mě náhradu…
Filip Jakš, 3–2006 (úprava 10 – 2007)
