Páté kolo

Zašel jsem si nedávno na výstavu World Press Photo 2007, v Karolínu jsem už nějaký čas nebyl a po té fontáně před vchodem už se mi taky docela stýskalo. Krátce jsem se u vstupu zaradoval nad studentským vstupným, počkal na děvčata, zakoupil jsem hned ten levnější katalog a taky jeden plakát.

WPP je akcí dost populární – kde kdo zná vítěznou fotografii, čtveřici Libanonců v nablýskaném kabrioletu, kteří projíždějí sutinami zničeného Libanonu a vrací se do svých domovů poté, co OSN dosáhla zastavení bombardování (jak by ne, když byla použita v kampani…), zas tolik návštěvníků ale na World Press Photo v Praze nepřišlo. Rozhodně ne davy, jaké jsem čekal. Mnoho z nich byli cizinci, vysokoškoláci a paletu ještě doplnila jedna třída středoškoláků, kteří posedávali kde se dalo, klábosili a tvrdili, že se nudí – no aby ne, je to přece školní exkurze.

Začátek byl slibný. Fotografie z přírody esteticky navnadily a člověk neměl hned z počátku takovou depresi. Tučňáci na ledovci byli super, naopak mě nikdo nenutil, abych řekl „Wow“. Při pohledu na tající ledovce jsme vzpomněli pana presidenta Prof. Ing. Václava Klause, CSc. a jeho moudrá slova o tom, jak nás klimatologové a další experti vodí za nos. Přišla i legrace, kalendář aktů Holandských házenkářů opravdu stál za to a holky se docela pobavily. Pak jsem zahlédl nějaké fotky z fotbalu. Moc pozornosti jsem jim nevěnoval, je toho plná televize i noviny. Pak ale přišli další a ještě další. Zasahující brankář. Portréty. Faul (co je na něm propána tak zvláštního?). No ale než mi to začalo vrtat hlavou, přišli lidé, reportáže a kultura.

Člověk si najednou vzpomene, co všechno tak letmo zaslechl ve zprávách a nevěnoval tomu pozornost, kolik domovů bylo jen tak „letmo“ srovnáno se zemí, kolik lidí „jen tak mimochodem“ utíká ze své vlastní země a hladoví uprostřed oceánu, protože tam už nemohou dále žít, kolik… a tak dále. Ruiny budov, lidská individualita pozměněná válkou či společenskými jevy a mnoho dalších, nafocené tak dokonale (a umělecky), že se občas marně pokoušíte najít nějakou židli a trochu to vstřebat (jaké štěstí, že tam jsou ty mramorové parapety). Úplně v zadní části expedice jsme si sedli a kochali se tím, jak nám na tanečnících breakdance ukazují fotografie svou magickou moc. Mohl bych tam sedět hodiny.

U pokladny jsem si zakoupil plakát „I“ – prostá Izraelská žena klade odpor hordě obrněných policistů, chystajících se vzít jí domov. Ta fotografie má tak silné sdělení, že jsem si ji nemohl nekoupit. Po dvou hodinách odcházíme a já si nemohu vybrat mezi nadšením z výborného uměleckého zážitku a hejnem depresivních úvah, které mnohé fotografie vyvolaly a které mě asi ještě pár dní nepřejdou. Nakonec to ale mezi kandidáty na téma hovoru vyhrály fotky s kopanou.

Mám podezření, že tenhle sport měl na World Press Photo 2007 těžkou protekci. Schválně jsem přepočítával v porotě poměr mužů a žen, ale nic výrazného jsem neobjevil. Stejně tak jsem ale ani po docela dlouhém zírání do katalogu neobjevil nic zvláštního na těch fotografiích. Pořád jsem hloubal nad tím, kde je ta myšlenka, kde je to sdělení? Co mě má praštit do očí? Byl bych velmi špatným studentem sociologie, kdybych takové fotografii odepřel sociologický rozměr – ano, samozřejmě. A která fotografie ho nemá?

Předsedkyně poroty World Press Photo, Michelle McNally, píše: „Co tedy dělá novinářskou fotografii dobrou? Měla by mít historický aspekt, definovat určitou dobu, místo, událost. Měla by zahrnovat aspekt sociologický… Mela by mít i psychologický a emocionální tón… estetický prvek… Nejvíc ze všeho by ale měla být pravdivá.“ Hmm. No dejme tomu, že fotografie kopané ty podmínky jakž takž splňují. Ale podle mého názoru těm ostatním nesahají v těchto hodnotách ani po kolena. A argument, že fotbal má ze všech sportů asi nejvíce fanoušků? No dobrá tedy. A kolik fanoušků má válka a hladomory, nebo třeba pumové atentáty? To bychom za chvíli na World Press Photo chodili jen na ten fotbal – a já osobně bych v takovém případě chtěl dát šanci i hokeji.

Fotografie z ostatních sportů mi přišly rozdílné. Opuštěný člověk s monoploutví, uzavřený v mořské hlubině. Černošští boxeři trénující v prostředí velkoměsta. Znuděné dámy sledující aquabely (docela vtipné). Akty házenkářů – ano, děvčata si přišla na své a těmi fotografiemi někdo něčeho dosáhl. A – srovnejte – fotbalový faul.

Možná je to tak dobře. Možná se aspoň trochu zvýší počet lidí, kteří zajdou na World Press Photo, zahlédnou na fotografiích něco, co je osloví, a snad o tom budou i chvíli přemýšlet. Po tom všem už jsem se nepodivoval, že jeden ze tří dostupných plakátů byl – ano, modří už vědí – fotbalový. No Ivánku, kamaráde, to teda čumim.

Ondřej

(Autor je studentem UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: Co by řekl Ivánek na World Press Photo 2007?

Tůůů… tůůůů… (vyzváněcí tón)

„Prosim…“

„Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“

„No můžu jako. A vo čem běží?“

„Ty vole, viděls jako tu výstavu, to Vodprejs Foto?“

„A to ti jako hrabe nebo co?“

„No víš co, ne…?“

(chvíli ticho…) „Ne.“

„No vole ta výstava, ne? Jak ty mrdky mediální tam vystavujou co jako nafotily, vole.“

„No to nevim, no. A co jako?“

„Tam šel můj synátor, ne, a řiká mi ‚Hele fotr ty vole, tam je to samej fotbal, ty vole!‘ A já tam jako du, ne, a ty kráááááávo!“

„Co jako?“

„No je to tam samá kopaná, ty vole! Teda jako i jiný fotky, žejo, ale jinak samá kopaná, ty vole!“

„Jako fakt, jo? A to je jako nějak vošéfovaný nebo jak? Nějaký kapříci nebo tak něco?“

„No né, normálně. Jako seriál třeba, jak ty klucí se tam řachnou, pak dostane červenou a de ven, ne.“

„A to je jako na nějakym hřišti nebo kde?“

„V Karolíně, vole. To píšou všude, ne. Taky musíš čumět jinam než do Sportu a na ženský, ty vole.“

„Ti fakt hrabe asi, v jaký Karolíně? Co to jako je?“

„No nevim, vole, ale sem ti tam koupil plakát. S tim Zidanem – jako kdyby ses tam nedostal. Abys jako z toho aspoň něco měl.“

„A co jako s plakátem, ty vole? Si ho asi vylepim doma na záchod, ne? Prosimtě, kamaráde, prober se, tobě už ta kopaná vážně leze na mozek. Nemůžeš ty vole pořád dřít jenom pro lidi. Měl bys udělat taky něco pro sebe. Dej si volno vobčas, starouši… Ti tady zatim vohlídám ty kapříky. Seber mladou a dej si voraz, vole, nebo z tebe bude vodepsanej kluk, ty vole!“

„To jako myslíš fakt, jo?“

„No jasná, vole.“

„Ale zajdi do tý Karolíny, vole. Protože až to uvidíš… ty kráááávo.“

„Ty vole.“

„No a jinak dobrý, ne?“

„No jo…“

„Tak čau, Ivánku…“

„Čau, ty vole…“

Cvak. Tůůůůůůůůůůůů­ůůůůůůůůů…

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

Přečtěte si také: World Press Photo 2007 v Praze

Plus mínus. Antologie izraelských povídek, Argo, Praha, 2006.

V roce 2006 vydalo nakladatelství Argo jako 25. svazek své edice Současná světová próza po Průvodci zbloudilých Gilada Atzmona (vyd. 2004) další dílo z izraelské literatury. Je jím Plus mínus, výbor čtrnácti moderních povídek autorů několika generací, přeložené studenty a absolventy hebraistiky FF UK. Současná světová próza si neklade za cíl přinášet reprezentativní ukázky z cizích literatur, spíše upozornit na díla, která by neměla uniknout oku milovníka dobré knihy. A zdá se, že v tomto případě se jí to opravdu povedlo.

Protože Plus mínus není ani knihou jediného autora, ani jediného překladatele, přináší pestrý dojem z kontrastních témat a literárních postupů. Na jedné straně tu čteme klasicky koncipovaný příběh zklamaných nadějí osamělé ženy (Vůně šišek), na straně druhé asociativně vystavěný text s erotickými a oidipovskými motivy (např. titulní povídka Plus mínus). Pohybujeme se od realistických témat z nedávné minulosti i současnosti (Za zdí, Teplá káva po ránu) k tématům fantaskním a neskutečným (Bubliny). Setkáme se s prózou od poměrně objektivní (Dopis, který přišel včas) po expresivní a silně subjektivizovanou, kde je skutečnost přímo zdeformována pohledem vypravěče (Navždy zavržený) nebo kde útržky vzpomínek takřka splývají s přítomným dějem (Hodné děvče).

Tato rozmanitost nám ovšem ztěžuje celistvý pohled, který bychom si mohli dopřát u díla jednoho autora. Jenže kouzlo této knihy spočívá právě v napětí protikladů a jistých opakujících se prvcích, které tím výrazněji vyvstávají na pozadí různosti.

Účtování s časem

Plus, mínus, počty a bilance… Antologie vždy účtuje především s danou oblastí literatury. V tomto případě je ale zajímavé si také všimnout, jak se jednotlivé texty vyrovnávají s časem – s tím zoufale krátkým teď a věčným plus a mínus.

Poměrně často je ústředním motivem, kolem kterého se všechno točí, vzpomínka nebo událost z minulosti nějakým způsobem ovlivňující přítomnost. V jedné z prvních povídek je žena pronásledována vzpomínkou z doby mezi dětstvím a dospělostí, a když se miluje na podlaze s neznámým mužem, jakoby se snažila komunikovat se svou dávno zemřelou matkou a přes propast let jí jít příkladem (Neříkám to snad jasně?). Děj tu takřka splývá se vzpomínkami, podobně jako v některých dalších povídkách. V jiné zase až po babiččině smrti vychází najevo léta skrývané rodinné tajemství (Babiččina pec na pity).

Dokonce tři povídky začínají úmrtím nebo pohřbem – dvě z nich jsou smrtí jakoby orámovány a ani v jiných nejsme smrti vzdáleni. Lidská smrt nám dočasnost všeho připomíná nejdůrazněji a pohřby jsou dobrou záminkou pro návrat do minula, ale v Plus mínus umírá i leccos jiného. Vztah nebo manželství, naděje, cit, víra…

Titulní povídka Plus mínus sama znázorňuje plynutí času a jeho subjektivně vnímané zrychlení v průběhu života. Tohoto efektu dosahuje autor opakováním nadpisů odstavců v první části textu, které nás už v dalších částech nezdržuje. Text sám je založen na principu asociativně řazených cárů vzpomínek, přičemž ze začátku poměrně nevinné vzpomínky pozvolna přecházejí v eroticky až obscénně zabarvené útržky. A při tom všem žádný jasný signál neodlišuje skutečné vzpomínky od falešných vzpomínek či představ, takže i čtenář zůstává na pochybách.

Jsou však i věci, které se s časem nemění. S matkou jako univerzální, bezčasovou ženskou postavou se setkáváme v následující oidipovské povídce Nefertiti.

Život se nevrátí, už nikdy

Povídka Navždy zavržený, a s ní celá kniha, začíná sugestivním výrokem Smyslem našeho života je doprošovat se ženy, jež nás odmítá. V této silně subjektivizované próze je muž vykreslen jako odvozená existence, navždy odsouzená k závislosti. Vypravěč přitom sugeruje typičnost příběhu, jako by mluvil za celé své pohlaví, a i samotné téma partnerské roztržky je podáno jako nevyhnutelný rituál v soužití muže a ženy. Celá scéna se pak v očích vypravěče mění v něco na způsob posledního soudu, kdy se rozhoduje o jeho příštím osudu. Odpustí? Neodpustí? Za pomoci násilí i drsných nadávek hraje muž dál svou roli, zatímco žena trucuje. Jemu jde o všechno, vždyť kdyby byl zavržen, ztratil by kromě čistě pudových rozkoší i veškerou jistotu, že tu je a za něco stojí, nárok na útočiště a vlastně všechno. Proto se jeho myšlenky upínají k jedinému – k okamžiku zavržení a tomu, co bude pak. Spousty žen se budou smát a vesele pouštět větry, zatímco my budeme mrtví.

Takový vývoj událostí začne paranoidně vnímat jako nutnost, jíž se nelze ubránit. Na scénu vstupuje cynismus a pomstychtivost pramenící z pocitu závislosti, které se nemůžeme zbavit. Ten vztek z nejistoty vlastnění, pocitu vlastního ponížení a neplnohodnotnosti vlastního života nakonec ústí v agresi.

Setkáváme se tu vlastně s dvojí nesvobodou – se závislostí na ženě a účastí v neovlivnitelném řetězu příčin a následků. Z toho pak plyne pocit zpackaného života uplývajícího do nenávratna.

Podobné zabarvení má i povídka Za zdí, v níž životní nenaplnění plyne naopak z nedostatečného ukotvení a neschopnosti dát svému životu smysl. Člověk žijící v hodnotovém vzduchoprázdnu je nezralý a tápající, což se odráží i v jeho manželství. Vztah k druhému je pro něj spíše ohrožením než jistotou. Smutek a ztráta perspektivy je cítit také z Vůně šišek, i když se jinak obě povídky od Navždy zavrženého značně liší.

Podobenství moderní doby

Moderní židovská literatura má oproti klasickým evropským literaturám jednu velkou výhodu – otevírá se v ní prostor pro setkání tisícileté tradice a moderních tendencí. Tohoto potenciálu zdařile využívá působivé podobenství na jedno z nejvíce frekventovaných témat moderní doby, na téma smrti Boha. Povídka Nevezmeš od spisovatelky Gajl Harevenové kombinuje moderní vypravěčskou metodu s biblickými aluzemi a narážkami na osud Izraele v jeho dlouhém, možná až příliš dlouhém vztahu s Bohem. V souladu s očekáváním, vyvolaným už názvem s odkazem na třetí přikázání, sledujeme, co se stane v případě překročení tohoto přikázání v čase smrti Boha. Toho představuje jakýsi Otec, strach vzbuzující Pán země, všemocný a nevyzpytatelný, jehož skutečné jméno je nevyslovitelné. Vypravěčka je z nějakého důvodu vyvolena a povolána k zdánlivě nesmyslné činnosti, v níž věrně vytrvá, i když je Otec už mrtvý. Otec nenabyl vědomí, a tak nebylo nikoho, kdo by mě mohl zprostit úkolu, který trval mnohem déle, než měl Otec patrně v úmyslu. Shromáždění u jeho smrtelné postele vyvrcholí zneuctěním jeho jména i památky. Ale pak…!

S Desaterem se setkáváme i v povídce Ne a ne a ne a ne, ale zde jsou to už jen slova beze smyslu, jako dětská říkanka. Stejně jako smysl Zákona se někam vytratila i kauzalita. Vypravěčka je tak povrchní, že vůbec nedokáže vnímat hlubší souvislosti ani chápat jednání ostatních. Žije izolovaná od světa, uzavřená ve zvláštní umělosti. Na těle nosí tenký trikot barvy kůže, který nikdy neodkládá, takže ji její muž nikdy neviděl nahou a ani to neví. Jenomže zatímco ona v této umělosti vidí dokonalost, manžel ji podezírá z nestoudnosti a nevěry. Se soustředěním na motiv druhé kůže souvisí i ženina povrchnost.

Možná se právě zde setkáváme se svérázným naplněním moderního kultu umělé přirozenosti, k němuž patří jak „nedbalá elegance“, tak „přírodní make-up“. Make-up se stal „druhou kůží“ moderní ženy a mnohé si bez něj, tak jako naše vypravěčka bez své druhé kůže, připadají nahé. Ona vlastně dosáhla ideálu – nikdo ji nikdy neviděl takovou, jaká doopravdy je. Ale co je důležitější, ona se tím takovou doopravdy stala. Vždyť kdo rozhodne, kde začíná umělost, nedá-li se rozeznat od přirozenosti?

Na tyto a podobné problémy vám kniha pochopitelně odpověď neposkytne – však je to kniha a ne Děd Vševěd. Ale než hledat takzvaně správné odpovědi je někdy důležitější najít tu pravou otázku. Nebo, v případě literatury, pořádně si užít hledání.

Magda

(Autorka studuje na FF UK a je členkou skupiny Páté kolo)

Ve Španělsku dochází k faktickému konci občanské války – je rok 1944 a zbytky bojovníků se stahují do hor, kde zakládají partyzánský odboj a chtějí tak čelit alespoň zčásti fašistickému režimu. V běhu těchto událostí se těhotná manželka profašistického kapitána se svou dcerkou vydávají z města do hor, kde v jakémsi starém mlýně jejich kapitán zakládá malý tábor a hodlá odtamtud utiskovat partyzánský odboj.

Hlavní role – 12letá dívka Ofélie – je představena s několika pohádkovými knížkami v náruči. Typicky zasněné dítě, žijící ještě ne zcela ve světě dospělých, ačkoliv poslední dětské ideály se už mají brzy rozplynout (Ofélie se k tomu ale očividně ještě nemá). Nedaleko mlýna, kde se ubytují pod ochranou kapitána a jeho mužů, objeví Ofélie rozpadající se a napůl zarostlý labyrint. Při jeho večerní návštěvě potkává pohádkového fauna a ten jí sděluje, že je ztracenou princeznou království, která se po mnoha letech a již v jiné podobě může vrátit zpět. Aby to však bylo možné, musí podstoupit několik zkoušek. Dostává se do prostředí fantasy světa, kde s pomocí věštící knihy a dalších pomůcek od fauna tyto úkoly plní. Nebývají nikterak snadné ani příjemné a bezprostřední hrozba smrti je v nich velmi zjevná.

Ani ve světě dospělých autoři nešetřili obrazy zla a krutosti, je jich opravdu plný. Fašistický režim v době, kdy málokdo tuší, že válka do roka skončí, uchvacuje další zemi, vyhání zbytky odporujících skupinek do hor a velmi rychle natahuje své spáry za nimi. Zlé síly jsou koncentrovány právě v postavě kapitána. Opravdový netvor v lidské podobě bere – často i zcela bezdůvodně – lidské životy, nezastaví se před žádnou krutostí a divák není ušetřen ani náznakem pohledu na jeho nelidské činy. Krutost ve filmu však není samoúčelná, jedná se o vhodně užitý výrazový prostředek, který navozuje potřebnou atmosféru a v divákovi probouzí ve vhodné (a značné) míře pocit strachu a napětí. Nečekejte však, že s únikem do světa fantasy ubyde krutosti či strachu – v tomto ohledu se světy příliš neliší.

Ze dvou světů se pak odvíjejí i dva příběhy, či spíše dvě možnosti pojetí děje, jeden, řekněme, realistický a druhý spíše fantaskní. V prvním z nich se dětská mysl, těžce zkoušená složitou realitou druhé světové války a utrpením své matky, uzavírá do svého nitra a buduje si tam ochranný val v podobě pohádkového světa plného záhadných bytostí, kouzel a tajemství. Z pohledu světa lidského ji její představy dovádějí často k dosti iracionálním úvahám a činům, často se dostává do nebezpečí – zejména toho, že i na ni vztáhne ruku zlý podezíravý kapitán. V druhém příběhu se obnovují dávná pouta mezi světem lidí a podzemním královstvím z dob, kdy ještě fantastické bytosti a lidé žili v souladu a navzájem si pomáhali. Bytosti komunikují s Ofélií, pomáhají jí, dívka se blíží splnění úkolů a otevření brány, která ji zavede skrze Faunův labyrint zpět do pohádkového království.

Děj vyváženě graduje a nemá potíže táhnout diváka celou dobu s sebou. Vyvrcholení je vskutku dramatické a i když partyzáni nakonec vyhrají, zlý kapitán je po zásluze potrestán a pomsta na zlu je dokonána (což, pravda, vypadalo trochu idylicky a byl jsem tím zaskočen), stěží se to může nazvat „Happy End“. Záleží především na tom, který ze dvou pohledů divák zvolí.

Za klad Faunova labyrintu bych označil filmovou hudbu, která během filmu nijak neruší, vhodně podtrhuje dramatické scény (těch romantických mnoho nečekejte) a zejména na konci filmu nenechává na pochybách, že zde autor provedl opravdu dobrý kus práce. Divačky a diváci zjihlejší povahy by se na konci filmu neměli cítit zaskočeni, když se jim v oku zaleskne slza.

Otázkou je zařazení do filmového žánru. Fantasy je jistě trefné označení, stejně tak ale pohádka či drama – nicméně pokud byste chtěli Faunův labyrint označit jen jako pohádku, pak by se diváci, shlédnuvší jej na základě vašeho zaškatulkování, cítili asi opravdu rozpačitě. Kladně hodnotím právě fakt, že se film pohybuje na hranici několika žánrů. Tři Oskary – za výpravu, kostýmy a kameru – mi přišly na místě, zážitek jsem měl opravdu kvalitní. Míra filmových klišé a smutně nepřekvapivých okamžiků nebyla příliš výrazná, ačkoliv několika uklouznutím se autoři nevyhli.

Faunův labyrint je třeba vykládat velmi opatrně, protože nedává odpověď, nýbrž pokládá otázku, který ze dvou světů je více reálný. Zda ten dětský, spravedlivější a jistě mnohem přitažlivější (i když často neméně krutý), nebo svět dospělých – toho času plný bolesti, utrpení, bezpráví a dějů, které mladá dětská mysl obtížně chápe a často hledá spíše únik než porozumění. Mlhavá hranice mezi těmito světy je udržena až do konce filmu, kdy konečná volba, jak film vlastně dopadl (což s ohledem na diváky, kteří to ještě neviděli, nebudu prozrazovat), leží zcela na bedrech diváka, což je jedním z výrazných kladů tohoto díla.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiný Páté kolo)

Nebylo možné se to nedozvědět, mluví se o tom všude. Pilně se o tom i píše, zdaleka ne jen na internetovém blogu olympiadapraha.cz. A to je teprve začátek. Praha si podala přihlášku k olympiádě – není to rozhodně poprvé, zatím se to ale ještě nepovedlo.

První pokus – snaha o olympijské hry v roce 1924 – nevyšel, protože zakladatel myšlenky olympijských her, baron Pierre de Coubertine, si přál vidět ještě jednou olympiádu v Paříži. Češi za to tenkrát dostali možnost pořádat o rok později olympijský kongres. Další snaha o pořádání her v roce 1932 či 1936 se nesetkala zdaleka s takovým nadšením, jak o tom na stránkách olympiadapraha.cz vypráví historik sportu a olympijského hnutí František Kolář, a tehdejší politická situace – viděno z dnešního pohledu – tomu beztak nebyla příliš nakloněná. A jak víme, rok 1936 nakonec vyhrál Berlín. Do třetice do našich snah opět promluvila politika. Pro rok 1980 zde sice byl dostatek nadšení a Češi o olympiádu v Praze stáli, nicméně po vzoru Berlína v roce 1936 nám tentokrát olympiádu vzali Rusové – aby si (paradoxně zase na náš účet) spravili renomé, pokažené okupací v roce 1968. Tolik velmi stručně historie české snahy o olympiádu, viděná historikem Františkem Kolářem.

Dříve než se dostanu k olympiádě v Praze, rád bych se ještě zastavil u olympiády bližší – té, která se má konat v Pekingu v roce 2008. Nejsem sám, pro koho je to obrovské zklamání – protesty se ozývají ze všech stran, dokonce z řad samotných sportovců (např. mistryně světa v hodu oštěpem Barbora Špotáková). Olympijské hry jsou tak obrovskou a natolik mediálně sledovanou událostí, že není možné popírat jejich politický význam. Zatím ale – jak se zdá – hrála politika vždy jen jedním směrem: ovlivňovala olympiádu. Bláhové doufání, že to někdy bude naopak, opět vyznívá naprázdno a zvýšit si mezinárodní prestiž bude příští rok moci komunistická velmoc, která hrubě potlačuje nejzákladnější lidská práva dokonce i za hranicemi své země. Mezinárodní olympijský výbor se tak vzdal možnosti uštědřit zasloužený políček a místo toho jde utlačitelům ještě na ruku. Kdo bude olympijské hry pořádat v roce 2020? Kuba nebo Severní korea?

Našinec by mohl nadhodit, že když už se olympiáda může konat v Pekingu, pak už je to možné v podstatě kdekoliv. A proč ne třeba v Praze? Vždyť malý český člověk, slovy Jana Wericha, tak rád všechno řídí! Myslím si, že na to nemáme finančně a nemáme na to morálně. U každého důvodu se pozastavím.

Co se týče financí, první odhady celkových nákladů české olympiády hovoří o 135 miliardách korun. Vážně? Cena olympijských her v Londýně v roce 2012 se zatím v přepočtu vyšplhala na „pouhých“ 400 miliard korun a evidentně si ještě několikrát poskočí. Času na to má ještě dost. Příkladů existuje více, ale nehodlám vás unavovat čísly. Je jasně vidět, že lobbysté již začali vystrkovat růžky a internetové noviny Britské listy Čechům již nyní slibují „důkladnou mediální masáž“.

To, čeho se však obávám nejvíce, je korupční skandál. Schválně si zkuste vzpomenout na nějaký velký projekt, který se v Čechách během krátké chvíle neocitl v médiích ve spojení se slovem „korupce“. Obrněná vozidla? Sazka aréna? Tajemný vznik a zánik nejmenovaného ministerstva? Gripeny? Těžké, že? Velmi bych se styděl, kdyby se do Čech sjeli sportovci a diváci z celého světa a v tisku by si přečetli, kdo koho v souvislosti s olympiádou uplácel a kolik miliard zmizelo neznámo kam. Zároveň si ale myslím, že je to jedna z mála věcí, na kterou se u našich politických špiček můžeme opravdu spolehnout.

No ale nakonec proč ne? Češi jsou národ tvořivý a se zadlužováním máme bohaté zkušenosti. Však ono se to nějak zvládne (ale konkrétní řešení nečekejte). Navíc, když už bychom olympiádu opravdu získali, je to veliká možnost obohatit její konání o několik nových disciplin a zapsat se tak do olympijské historie. Navrhuji, aby Česká republika nasadila žhávé kandidáty, které si tu již dlouho trénueje a kteří mají více než jen šanci na vítězství. Mezi těmi nejnadějnějšími disciplinami bych jmenoval hod úplatkem, plavání v dluzích na 100m volným stylem, běh přes rasové překážky a závody v tunelování (věřím, že to poslední jsme ještě nezapomněli). Sportu zdar!

Ondřej

(autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiny Páté kolo)

V médiích se stále objevují kauzy s osobními výroky prezidenta Klause. Posledně se chystá vyslovit na konferenci OSN v New Yorku svůj osobní názor na ekologické problémy, a tím je bagatelizovat. Prezident si již zvykl kritizovat české poměry, glosovat, přitom tyto – pro prezidenta nereprezentativní – výroky označit za svůj osobní názor.

Jeho tajemník Ladislav Jakl zdůrazňuje, že svobodné vyjadřování patří mezi práva každého občana a Václav Klaus bude mluvit sám za sebe. Proto prý jeho kontroverzní názor neovlivní naše budoucí postavení v OSN.

Jakl dle mého nemá pravdu. Klaus je jako přednašeč přitažlivý tím, že je prezidentem České republiky, proto je každé jeho slovo spjato s naší zemí. Není důležité, jaký Klaus je, ale jak je veřejností vnímán – a to je nyní jednoznačně jako prezident, nikoli jako občan. Podle toho se musí chovat a svá slova volit s diplomatickou obezřetností.

Spor s Nejvyšším soudem

Klaus se dostal i do sporu s Ivou Brožovou – předsedkyní Nejvyššího soudu o jmenování místopředsedy soudu. Ústavní soud již rozhodl ve prospěch Brožové.

Martin Bursík v Otázkách Václava Moravce správně podotkl, že je paradoxní situace, když se hlava státu pře s „rukou“ státu (Nejvyšším soudem). Klaus by rozhodnutí Ústavního soudu neměl komentovat, už vůbec ne jej kritizovat a v žádné případě ne tak silnými slovy, jako „ohrožení demokracie“. Působí pak jako malé křičící kopající dítě.

Povinnosti prezidenta

Každá funkce přináší krom vlivu i jisté požadavky. U katolických kněží je to celibát, u politiků je to diplomatické vyjadřování. U politického postavení nejvyššího proto předpokládám nutnost nevyjadřovat VŮBEC svůj osobní názor. Názor státu má být názorem prezidenta. Přetvářku proto přehlédněme, i když je lepší, když by prezentované názory vycházely z hlubokého přesvědčení (jak tomu bývalo u Václava Havla). Pokud Klaus odmítá prezentovat stát, odmítá tak i vážnost svého úřadu. Sám se shazuje.

V očích všech má být prezident ztělesněním státu. Pokud to Václav Klaus neumí, není dobrým prezidentem.

Autor je studentem dějin umění na KTF UK a členem skupiny Páté kolo.

Proč nepíšu poezii

Protože mě z toho bolí hlava.

Protože můj život je plný niterných pocitů, kterým se na papír nechce. Je v nich nepořádek a já je neumím ovládat.

Protože psát poezii znamená mimo jiné vyjadřovat se tak, aby tomu na první pohled tak docela nebylo rozumět. Mám na mysli „básnické vyjádření“, tedy to, co dělá báseň básní. Není to ani rytmus a ani forma, ale to tajemno, které na vás dýchne, když si některé básně přečtete. Ono nevyslovitelné se liší u jednotlivých básníků a proto také působí jen na některé lidi. Ovšem přijít mu na kloub po technické stránce, fakticky ho vytvořit, to vyžaduje značnou dávku obratnosti – a obraznosti. Já jsem ovšem schopná pouze toho psaného projevu, který je zcela jednoznačný, dobře stylizovaný a nepřipouští žádné dvojité významy nebo vícevrstevnatost. Zbožňuji jazyk pro jeho schopnost dokonale popsat některé jevy, pro jeho strukturu. Odtud má posedlost psaním definic.

Protože mám z některých tvůrců poezie pocit nucenosti. Záměrně neužívám slova básník. Lze vůbec člověka nazvat básníkem během jeho života? Nemohu se ubránit pocitu jakési pózy. O někom se řekne: „toto je básník“. Tím se míní nejspíše způsob jeho života, že? Známe ale mnoho „umělců“, anebo řekněme spíše bohémů, kteří se řídí heslem carpe diem, což samo o sobě z nich opravdové básníky ještě nedělá. Tvorba uměleckého díla jistě není povolání jako každé jiné. V podstatě to ani není povolání, spíše věčné čekání na prchavé momenty inspirace, čímž si ovšem obyčejný smrtelník na chleba nevydělá. Nevytváří-li člověk něco, čím aktuálně a přímo obohacuje společnost, pak patrně nepracuje. Ani tvůrce poezie tedy v prvopočátcích své tvorby nepracuje, alespoň ne v duchu výše uvedeného tvrzení. Musí si vydělávat jinak, a to je i v pořádku, protože používat poezii jako zdroj příjmu přímo v období jejího vzniku by mohlo být chápáno jako zaprodání sebe samého. Proto není člověk za živa svou podstatou básníkem, ale například ekonomem, lékárníkem nebo pekařem. Je jen tím, kdo tvoří poezii (či jiný druh umění). Pak se dá říci, že je umělcem, nemůže to ovšem o sobě tvrdit sám, a i pravdivost toho tvrzení, že je někdo umělcem, je podstatně ovlivněna mírou vkusu a množstvím umělecké zkušenosti osoby, jenž to o dotyčném tvrdí. Nelze zkrátka říci „básník z povolání“. Jinak je tomu u pisatelů prózy, chápaných v dnešní době jako spisovatelé (více či méně – z povolání), protože vydáváním čtenářsky úspěšných románů si na chleba vydělat lze. Totéž se ale nedá říci o publikujících tvůrcích poezie. A pro toto všechno nemám potřebu uvalovat na sebe tíhu „básnického řemesla“ a stylizovat se tímto směrem, abych byla v něčích očích chápána jako „básnířka“.

Protože mi nebyla dána schopnost dívat se pod povrch věcí a tvořit skutečně z vnitřní příčiny. Nějaký vjem, nálada, pocit, emoce, nic z toho ještě samo o sobě nevydá na napsání opravdu dobré básně. Má-li člověk psát básně jen proto, aby ze sebe dostal ten tlak okolí na svou duši, nevyplodí nic jiného než stvůru s terapeutickou funkcí. A to je věru spíše pro ostudu. Jak ale dostatečnou vnitřní příčinu poznat, jak ji najít a kde ji vůbec hledat? Jsou chvíle, které si přímo říkají o zachycení, o uchopení lidskými smysly a později i rozumem, na tom vlastně stojí celý impresionismus. Není ale v moci každého činit z těch chvil vteřiny věčnosti. Míra empatie se u jednotlivých osob různí, řada z nás cítí nějaké pnutí, potřebu předat cosi dál, což nás ale stále ještě neopravňuje k tvorbě poezie. Psát básně pravděpodobně znamená hledat. Stále a donekonečna. Hledat to v sobě, okolo sebe, v druhých. Vystihnout kouzlo. Ale jde samozřejmě i o jistou znalost formy a literární gramotnost jedince. Osobovat si právo na nesmrtelná slova může opravdu málokdo. Tím méně já.

Protože dosud nejsem schopna se vyrovnat s dilematem tradiční básnické formy, tedy rozhodnout se, jestli psát básně raději rýmované nebo nerýmované. Básně, které se nerýmuji, velmi snadno sklouznou kamsi mimo, svůj rytmus neudrží nebo ho vůbec nemají. Naopak klasické „rýmovačky“ nutí tvůrce poezie k zúženému výběru slov a on se tím často nechává unést a za cenu rýmu přistoupí na banalitu. Ať už s rýmy nebo bez rýmů, oboje je svým způsobem básnickým mistrovstvím. (Za nejlepšího rýmovače považuji Villona a za nejlepšího autora poezie bez rýmů Allena Ginsberga.)

Protože poezii ráda čtu a zahrnovat svět něčím, co by patrně nemělo šanci zasáhnout byť i jen několik čtenářů, je podle mě výrazem neúcty k těm, kteří jsou skutečnými básníky a tvůrci poezie. Jsem šťastná, že je tu tento svět pro mě otevřen a že se z něj můžu učit, nechat se jím obohatit, hledat v něm pojmenování pro to, co se okolo mě odehrává a pro co sama nenacházím slov.

Pro toto všechno zůstanu i nadále vytrvalou prozaičkou a ctitelkou jazyka vědeckých publikací ve veškeré kráse jeho struktury a schopnosti dokonale funkční schématičnosti, obdivujíc se zároveň bezmezně jakémukoliv uměleckému projevu, neboť jen on je tím nositelem věčnosti.