Páté kolo

Za posledních několik měsíců mě mí dobří přátelé a další lidé v mém okolí mohli slýchat, jak si stěžuji, že neustále smrdím v Praze jako syreček a nevytáhnu paty někam do přírody. Jako blesk z čistého nebe dorazila pozvánka od mé kamarádky ze školy: pojďte s námi na Milešovku! Organizuje Klub českých turistů.

Pochod měl začínat krátce po půlnoci – tedy v sobotu 15. 3. brzy ráno v Bílině. Trasa měla měřit zhruba 50km a pochod měl končit v sobotu odpoledne. Na můj vkus tedy dostatečně atraktivní nabídka a na druhou stranu s jistými diplomatickými ústupky se mi podařilo do celé akce zatáhnout i mou přítelkyni. Stejně si potřebovala pořádně prošlápnout nové pohory.

S kamarády jsme se srazili na Masarykově nádraží v dobré náladě. Přišli čtyři, tři z nich (děvčata) až na poslední chvíli, protože zkratka z Hlavního nádraží na Masaryčku se nějak protáhla. Ještě ve vlaku si nás odchytili „organizátoři“ z Klubu českých turistů. Jednalo se o skupinku velmi různorodých (kulantně řečeno) individualit, jedna z nich si napsala naše nacionále a odebrala registrační poplatek 60 Ká čé – říkal jsem si, že za padesát ká em to není špatná cena. Ve vlaku jsme se také postupně dovídali podrobnosti. Že noční část pochodu bude s průvodcem, že se v minulých letech lezlo přes hřbitovní zeď, že byl sníh, že běžný počet účastníků nočního pochodu bývá 15 až 20 a podobně.

Dorazili jsme do Bíliny, kde se k nám přidalo několik dalších turistů (asi tři jevili známky opilosti). Vůdce se po chvíli rozhodl vyrazit a tak celý pochod začal. Má přítelkyně si hned zkraje postěžovala na tempo, ano, bylo rychlejší, nikoliv však nesnesitelně. První zastávka se konala po hodině, kdy jsme vystoupali – za občasného řevu opilých členů výpravy – na kótu Bořeň (539) nad Bílinou. Po velmi krátké pauze jsme vyrazili dále, zpět směr Bílina, a až těsně před ní vyšlo najevo, že jeden z členů výpravy chybí – organizátor by se to pravděpodobně nikdy nedozvěděl, kdyby mu dotyčný nezavolal. Slyšel jsem hovořit pouze „organizátora“, ztracený se údajně odpojil již na kótě, zabloudil a poranil si nohu. „Organizátor“ po skončení hovoru („Tak si zavolej stopadesát pětku, ať přijedou k hospodě a nahoru si pro tebe dojdou, to je snad jejich starost!“) zavelel a pokračovali jsme několikahodinovým pochodem bez přestávky, byť třeba jen na pití. V první části pochodu jsem to tempo s citem vysvětlil mé lepší polovičce jako strategii „útěk z města“. Samotného mě překvapilo, jak rychle jsme se do města (a posléze mnoha dalších vesnic) zase vrátili.

Vyjma krátkých úseků – především výstupu a sestupu na Bořeň – jsme se v podstatě nevzdálili od civilizace. Pro mě osobně se tedy nejnepříjemnější částí výletu stala scenérie – trápil jsem se neustálým čekáním, kdy se již konečně vzdálíme trvalému šumu továren, svistotu nedalekých dálnic či svitu továrních komplexů. Čekání bylo marné, až na výjimky jsem se nenadál situace, kdy by mě ničím nerušený kousek přírody obklopil z obou stran. Byl jsem v tu chvíli rád, že znám České středohoří i jinak. Kdybych je poprvé poznal z tohoto výletu, nikdy bych se již nechtěl vrátit. Další zastávka se konala před svítáním, kdy jsme z Hostomic vystoupali na Husův vrch a kochali se pohledem na Středohoří. Vidět byla i Milešovka, za zády nám trčel komín z továrního komplexu a nadále znělo všudypřítomné hučení.

Na fakt, že rychlost pochodu se má řídit podle nejpomalejšího člena skupiny, přišel „organizátor“ až po rozednění, kdy už má přítelkyně kulhala a vraždila mě pohledem. Po několika prázdných optimistických frázích, na které jsem „organizátorovi“ s potlačeným pohrdáním diplomaticky a s úsměvem odpovídal, jsme vyrazili dále, během půl hodiny jsme opět měli celou skupinku před sebou a po levici další průmyslovou zónu.

Abychom si příliš neodpočinuli od civilizace, noční část pochodu končila v Teplicích v jakémsi zaplivaném casinu na Tržním náměstí. Poslední tři kilometry před Teplicemi nám byl přidělen pobočník (chápavě se přizpůsobil našemu tempu, choval se shovívavě, mile a dovedl nás do Casina) a skupina zmizela z dohledu. Vzhledem ke sténání a zabijáckým pohledům mé jinak mírumilovné přítelkyně jsme utratili 30 Ká čé za trolejbus. V Casinu jsme dostali kus koláče (byl docela dobrý – to se musí nechat) a rozhodli se vyrazit autobusem do Prahy. Osobně jsem chtěl pochod dojít do konce, necítil jsem se však na to, abych nesl svou drahou polovičku celou cestu na hřbetě.

Cestou na autobus spráskl „organizátor“, který šel s námi, ruce: „Ježišmarja, vždyť vy jste od nás nedostali diplomy!“ Aha, pomyslel jsem si, tak dokonce i diplomy jsou v ceně… Rozhodli jsme se již do Casina pro diplomy nevracet a požádali, aby byly předány Kateřině. Už se těším, až na ně budu kupovat rámečky a jejich notářsky ověřené kopie přikládat k životopisu. Ušel jsem 24 ká em s Klubem českých turistů… to mi nikdo neuvěří.

Má lepší polovička zaslouží nejen diplom, ale také medaili za hrdinský čin. Zlatý kříž za zásluhy pak dostává Kateřina za to, že mě občas zastupovala či podporovala při zvedání nálady nejslabšímu členovi. Klubu českých turistů (nebo co to bylo zač) pak náleží černá barakuda (odpornější zvíře mě teď nenapadá) za bezkonkurenčně nejošklivější trasu, hloupého „organizátora“ a v neposlední řadě i za to zaplivaný casino.

Trackback URI | Comments RSS