<p>Ahoj, článek moc dobrý, chtěl by taky sestříhnout, tenhle jen maličko, hlavně si dej pozor na OPAKOVÁNÍ MYŠLENEK a sdělování těch nadbytečných (jako jestli se děvčata došla vyčurat poté, co si koupila lístky - úplně jsem to čekal). Recenze by měla být zahuštěná názory, tady jich zas tolik nemáš a na skoro 5000 znaků by jich mohlo být o hodně víc. (viz. http://www.obrazar.com/obrazar/praguebiennale.phtml). A vyhoď poslední větu, prosím, hodí se spíš do druhého článku, nech tutuo recenzi, ať je objektivní.<br />
Na recenzi (což je skoro nejtěžší žánr) je tohle hodně zdařilé a vyvážené. Máš jasně definované klady a zápory. To se mi moc líbí, přebytek emocí jsi již očividně odstranil, což přispělo příjemnému čtení. Teď ještě pomoci internetově rychlému čtení…</p>

Nojo, jenže tím se ocitáme u té stále dokola omýlané otázky: zbyly nám ještě jiné prostředky, jak běžného čověka oslovist a něco mu sdělit? Jak překřičet komerční média, super multimediální zábavu a všechen ten další pohodlný mech, do kterého jsou dneska všichni obalení? Jak tomu člověku, který se cítí tak strašně free, cool a in, sdělit, že ne všechno je úplně v pohodě? Když nebude ta výstava šokovat, nikdo si jí ani nevšimne.

World press photo je sprostý bulvár! Negace, negace a do třetice negace všeho. Fotky jsou vybrány s cílem zcela nepokrytě šokovat. Výstava je koncipována naprosto nevyváženě. Opravdu se ani v té hromadě hrůz nenajde kousek naděje? Ano chce to odvahu připlést se k popravě údajného kolaboranta a prostě jen stisknout spoušť fotoaparátu! Odporné. Lucie

<p>Jo, jsem velmi citlivá duše ;-) Ale neboj, taky pasu i jiný věci…</p>
<p>Emocí ale - uznávám - bylo v tom článku trochu moc. Nechal jsem se unést, no… Trochu jsem to předělal. Snad k lepšímu :-) A dík za reakci.</p>

Zajímalo by mě, čemu se věnují ti lidé, kteří jen tak mimochodem utíkají ze své vlastní země a hladoví uprostřed oceánu, na hlavní úvazek. Musej bejt fakt schopný, když toho tolik stihnou.
Osamocená prostá žena kladoucí odpor hordě obrněných mužů-policistů, chystajících se vzít jí domov, mě taky mocky fascinuje, ale ještě víc, když domovy letmo zmizí ze zemského povrhu - taky wěřím na UFO (http://funky-pokec.blog.cz/0704/ufo - můj blogísek). Ten pocit, jak se marně pokouším najít nějakou židli fakt znám - “Ruiny lidí a budov” - to je přesný spojení, když je to zasype. Já tomu řikinkám čalamáda.

“Ta fotografie má natolik bolestně silné, emotivní až beznadějné sdělení, že bych si ji koupil i za cenu, která by mě přinutila utíkat někam hledat bankomat.” - ty seš asi citlivej kluk, viď?

taky mívám hejna těžkých depresivních úvah ze svý postavy - lae taky mě to za pár dní přejde ;) … a taky si ráda ubližuju - ráda tě třeba někdy praštím do očí.

zatím ahoj, tvoje fanynka války a hladomoru žijící v podmínkách tak lidských a tak chudých, že si nesmírně ráda pase i jiné věci než paměř, rozum a city ;).