Páté kolo

Plus mínus. Antologie izraelských povídek, Argo, Praha, 2006.

V roce 2006 vydalo nakladatelství Argo jako 25. svazek své edice Současná světová próza po Průvodci zbloudilých Gilada Atzmona (vyd. 2004) další dílo z izraelské literatury. Je jím Plus mínus, výbor čtrnácti moderních povídek autorů několika generací, přeložené studenty a absolventy hebraistiky FF UK. Současná světová próza si neklade za cíl přinášet reprezentativní ukázky z cizích literatur, spíše upozornit na díla, která by neměla uniknout oku milovníka dobré knihy. A zdá se, že v tomto případě se jí to opravdu povedlo.

Protože Plus mínus není ani knihou jediného autora, ani jediného překladatele, přináší pestrý dojem z kontrastních témat a literárních postupů. Na jedné straně tu čteme klasicky koncipovaný příběh zklamaných nadějí osamělé ženy (Vůně šišek), na straně druhé asociativně vystavěný text s erotickými a oidipovskými motivy (např. titulní povídka Plus mínus). Pohybujeme se od realistických témat z nedávné minulosti i současnosti (Za zdí, Teplá káva po ránu) k tématům fantaskním a neskutečným (Bubliny). Setkáme se s prózou od poměrně objektivní (Dopis, který přišel včas) po expresivní a silně subjektivizovanou, kde je skutečnost přímo zdeformována pohledem vypravěče (Navždy zavržený) nebo kde útržky vzpomínek takřka splývají s přítomným dějem (Hodné děvče).

Tato rozmanitost nám ovšem ztěžuje celistvý pohled, který bychom si mohli dopřát u díla jednoho autora. Jenže kouzlo této knihy spočívá právě v napětí protikladů a jistých opakujících se prvcích, které tím výrazněji vyvstávají na pozadí různosti.

Účtování s časem

Plus, mínus, počty a bilance… Antologie vždy účtuje především s danou oblastí literatury. V tomto případě je ale zajímavé si také všimnout, jak se jednotlivé texty vyrovnávají s časem – s tím zoufale krátkým teď a věčným plus a mínus.

Poměrně často je ústředním motivem, kolem kterého se všechno točí, vzpomínka nebo událost z minulosti nějakým způsobem ovlivňující přítomnost. V jedné z prvních povídek je žena pronásledována vzpomínkou z doby mezi dětstvím a dospělostí, a když se miluje na podlaze s neznámým mužem, jakoby se snažila komunikovat se svou dávno zemřelou matkou a přes propast let jí jít příkladem (Neříkám to snad jasně?). Děj tu takřka splývá se vzpomínkami, podobně jako v některých dalších povídkách. V jiné zase až po babiččině smrti vychází najevo léta skrývané rodinné tajemství (Babiččina pec na pity).

Dokonce tři povídky začínají úmrtím nebo pohřbem – dvě z nich jsou smrtí jakoby orámovány a ani v jiných nejsme smrti vzdáleni. Lidská smrt nám dočasnost všeho připomíná nejdůrazněji a pohřby jsou dobrou záminkou pro návrat do minula, ale v Plus mínus umírá i leccos jiného. Vztah nebo manželství, naděje, cit, víra…

Titulní povídka Plus mínus sama znázorňuje plynutí času a jeho subjektivně vnímané zrychlení v průběhu života. Tohoto efektu dosahuje autor opakováním nadpisů odstavců v první části textu, které nás už v dalších částech nezdržuje. Text sám je založen na principu asociativně řazených cárů vzpomínek, přičemž ze začátku poměrně nevinné vzpomínky pozvolna přecházejí v eroticky až obscénně zabarvené útržky. A při tom všem žádný jasný signál neodlišuje skutečné vzpomínky od falešných vzpomínek či představ, takže i čtenář zůstává na pochybách.

Jsou však i věci, které se s časem nemění. S matkou jako univerzální, bezčasovou ženskou postavou se setkáváme v následující oidipovské povídce Nefertiti.

Život se nevrátí, už nikdy

Povídka Navždy zavržený, a s ní celá kniha, začíná sugestivním výrokem Smyslem našeho života je doprošovat se ženy, jež nás odmítá. V této silně subjektivizované próze je muž vykreslen jako odvozená existence, navždy odsouzená k závislosti. Vypravěč přitom sugeruje typičnost příběhu, jako by mluvil za celé své pohlaví, a i samotné téma partnerské roztržky je podáno jako nevyhnutelný rituál v soužití muže a ženy. Celá scéna se pak v očích vypravěče mění v něco na způsob posledního soudu, kdy se rozhoduje o jeho příštím osudu. Odpustí? Neodpustí? Za pomoci násilí i drsných nadávek hraje muž dál svou roli, zatímco žena trucuje. Jemu jde o všechno, vždyť kdyby byl zavržen, ztratil by kromě čistě pudových rozkoší i veškerou jistotu, že tu je a za něco stojí, nárok na útočiště a vlastně všechno. Proto se jeho myšlenky upínají k jedinému – k okamžiku zavržení a tomu, co bude pak. Spousty žen se budou smát a vesele pouštět větry, zatímco my budeme mrtví.

Takový vývoj událostí začne paranoidně vnímat jako nutnost, jíž se nelze ubránit. Na scénu vstupuje cynismus a pomstychtivost pramenící z pocitu závislosti, které se nemůžeme zbavit. Ten vztek z nejistoty vlastnění, pocitu vlastního ponížení a neplnohodnotnosti vlastního života nakonec ústí v agresi.

Setkáváme se tu vlastně s dvojí nesvobodou – se závislostí na ženě a účastí v neovlivnitelném řetězu příčin a následků. Z toho pak plyne pocit zpackaného života uplývajícího do nenávratna.

Podobné zabarvení má i povídka Za zdí, v níž životní nenaplnění plyne naopak z nedostatečného ukotvení a neschopnosti dát svému životu smysl. Člověk žijící v hodnotovém vzduchoprázdnu je nezralý a tápající, což se odráží i v jeho manželství. Vztah k druhému je pro něj spíše ohrožením než jistotou. Smutek a ztráta perspektivy je cítit také z Vůně šišek, i když se jinak obě povídky od Navždy zavrženého značně liší.

Podobenství moderní doby

Moderní židovská literatura má oproti klasickým evropským literaturám jednu velkou výhodu – otevírá se v ní prostor pro setkání tisícileté tradice a moderních tendencí. Tohoto potenciálu zdařile využívá působivé podobenství na jedno z nejvíce frekventovaných témat moderní doby, na téma smrti Boha. Povídka Nevezmeš od spisovatelky Gajl Harevenové kombinuje moderní vypravěčskou metodu s biblickými aluzemi a narážkami na osud Izraele v jeho dlouhém, možná až příliš dlouhém vztahu s Bohem. V souladu s očekáváním, vyvolaným už názvem s odkazem na třetí přikázání, sledujeme, co se stane v případě překročení tohoto přikázání v čase smrti Boha. Toho představuje jakýsi Otec, strach vzbuzující Pán země, všemocný a nevyzpytatelný, jehož skutečné jméno je nevyslovitelné. Vypravěčka je z nějakého důvodu vyvolena a povolána k zdánlivě nesmyslné činnosti, v níž věrně vytrvá, i když je Otec už mrtvý. Otec nenabyl vědomí, a tak nebylo nikoho, kdo by mě mohl zprostit úkolu, který trval mnohem déle, než měl Otec patrně v úmyslu. Shromáždění u jeho smrtelné postele vyvrcholí zneuctěním jeho jména i památky. Ale pak…!

S Desaterem se setkáváme i v povídce Ne a ne a ne a ne, ale zde jsou to už jen slova beze smyslu, jako dětská říkanka. Stejně jako smysl Zákona se někam vytratila i kauzalita. Vypravěčka je tak povrchní, že vůbec nedokáže vnímat hlubší souvislosti ani chápat jednání ostatních. Žije izolovaná od světa, uzavřená ve zvláštní umělosti. Na těle nosí tenký trikot barvy kůže, který nikdy neodkládá, takže ji její muž nikdy neviděl nahou a ani to neví. Jenomže zatímco ona v této umělosti vidí dokonalost, manžel ji podezírá z nestoudnosti a nevěry. Se soustředěním na motiv druhé kůže souvisí i ženina povrchnost.

Možná se právě zde setkáváme se svérázným naplněním moderního kultu umělé přirozenosti, k němuž patří jak „nedbalá elegance“, tak „přírodní make-up“. Make-up se stal „druhou kůží“ moderní ženy a mnohé si bez něj, tak jako naše vypravěčka bez své druhé kůže, připadají nahé. Ona vlastně dosáhla ideálu – nikdo ji nikdy neviděl takovou, jaká doopravdy je. Ale co je důležitější, ona se tím takovou doopravdy stala. Vždyť kdo rozhodne, kde začíná umělost, nedá-li se rozeznat od přirozenosti?

Na tyto a podobné problémy vám kniha pochopitelně odpověď neposkytne – však je to kniha a ne Děd Vševěd. Ale než hledat takzvaně správné odpovědi je někdy důležitější najít tu pravou otázku. Nebo, v případě literatury, pořádně si užít hledání.

Magda

(Autorka studuje na FF UK a je členkou skupiny Páté kolo)

Trackback URI | Comments RSS