Páté kolo

Ve Španělsku dochází k faktickému konci občanské války – je rok 1944 a zbytky bojovníků se stahují do hor, kde zakládají partyzánský odboj a chtějí tak čelit alespoň zčásti fašistickému režimu. V běhu těchto událostí se těhotná manželka profašistického kapitána se svou dcerkou vydávají z města do hor, kde v jakémsi starém mlýně jejich kapitán zakládá malý tábor a hodlá odtamtud utiskovat partyzánský odboj.

Hlavní role – 12letá dívka Ofélie – je představena s několika pohádkovými knížkami v náruči. Typicky zasněné dítě, žijící ještě ne zcela ve světě dospělých, ačkoliv poslední dětské ideály se už mají brzy rozplynout (Ofélie se k tomu ale očividně ještě nemá). Nedaleko mlýna, kde se ubytují pod ochranou kapitána a jeho mužů, objeví Ofélie rozpadající se a napůl zarostlý labyrint. Při jeho večerní návštěvě potkává pohádkového fauna a ten jí sděluje, že je ztracenou princeznou království, která se po mnoha letech a již v jiné podobě může vrátit zpět. Aby to však bylo možné, musí podstoupit několik zkoušek. Dostává se do prostředí fantasy světa, kde s pomocí věštící knihy a dalších pomůcek od fauna tyto úkoly plní. Nebývají nikterak snadné ani příjemné a bezprostřední hrozba smrti je v nich velmi zjevná.

Ani ve světě dospělých autoři nešetřili obrazy zla a krutosti, je jich opravdu plný. Fašistický režim v době, kdy málokdo tuší, že válka do roka skončí, uchvacuje další zemi, vyhání zbytky odporujících skupinek do hor a velmi rychle natahuje své spáry za nimi. Zlé síly jsou koncentrovány právě v postavě kapitána. Opravdový netvor v lidské podobě bere – často i zcela bezdůvodně – lidské životy, nezastaví se před žádnou krutostí a divák není ušetřen ani náznakem pohledu na jeho nelidské činy. Krutost ve filmu však není samoúčelná, jedná se o vhodně užitý výrazový prostředek, který navozuje potřebnou atmosféru a v divákovi probouzí ve vhodné (a značné) míře pocit strachu a napětí. Nečekejte však, že s únikem do světa fantasy ubyde krutosti či strachu – v tomto ohledu se světy příliš neliší.

Ze dvou světů se pak odvíjejí i dva příběhy, či spíše dvě možnosti pojetí děje, jeden, řekněme, realistický a druhý spíše fantaskní. V prvním z nich se dětská mysl, těžce zkoušená složitou realitou druhé světové války a utrpením své matky, uzavírá do svého nitra a buduje si tam ochranný val v podobě pohádkového světa plného záhadných bytostí, kouzel a tajemství. Z pohledu světa lidského ji její představy dovádějí často k dosti iracionálním úvahám a činům, často se dostává do nebezpečí – zejména toho, že i na ni vztáhne ruku zlý podezíravý kapitán. V druhém příběhu se obnovují dávná pouta mezi světem lidí a podzemním královstvím z dob, kdy ještě fantastické bytosti a lidé žili v souladu a navzájem si pomáhali. Bytosti komunikují s Ofélií, pomáhají jí, dívka se blíží splnění úkolů a otevření brány, která ji zavede skrze Faunův labyrint zpět do pohádkového království.

Děj vyváženě graduje a nemá potíže táhnout diváka celou dobu s sebou. Vyvrcholení je vskutku dramatické a i když partyzáni nakonec vyhrají, zlý kapitán je po zásluze potrestán a pomsta na zlu je dokonána (což, pravda, vypadalo trochu idylicky a byl jsem tím zaskočen), stěží se to může nazvat „Happy End“. Záleží především na tom, který ze dvou pohledů divák zvolí.

Za klad Faunova labyrintu bych označil filmovou hudbu, která během filmu nijak neruší, vhodně podtrhuje dramatické scény (těch romantických mnoho nečekejte) a zejména na konci filmu nenechává na pochybách, že zde autor provedl opravdu dobrý kus práce. Divačky a diváci zjihlejší povahy by se na konci filmu neměli cítit zaskočeni, když se jim v oku zaleskne slza.

Otázkou je zařazení do filmového žánru. Fantasy je jistě trefné označení, stejně tak ale pohádka či drama – nicméně pokud byste chtěli Faunův labyrint označit jen jako pohádku, pak by se diváci, shlédnuvší jej na základě vašeho zaškatulkování, cítili asi opravdu rozpačitě. Kladně hodnotím právě fakt, že se film pohybuje na hranici několika žánrů. Tři Oskary – za výpravu, kostýmy a kameru – mi přišly na místě, zážitek jsem měl opravdu kvalitní. Míra filmových klišé a smutně nepřekvapivých okamžiků nebyla příliš výrazná, ačkoliv několika uklouznutím se autoři nevyhli.

Faunův labyrint je třeba vykládat velmi opatrně, protože nedává odpověď, nýbrž pokládá otázku, který ze dvou světů je více reálný. Zda ten dětský, spravedlivější a jistě mnohem přitažlivější (i když často neméně krutý), nebo svět dospělých – toho času plný bolesti, utrpení, bezpráví a dějů, které mladá dětská mysl obtížně chápe a často hledá spíše únik než porozumění. Mlhavá hranice mezi těmito světy je udržena až do konce filmu, kdy konečná volba, jak film vlastně dopadl (což s ohledem na diváky, kteří to ještě neviděli, nebudu prozrazovat), leží zcela na bedrech diváka, což je jedním z výrazných kladů tohoto díla.

Ondřej

(Autor je studentem sociologie na UK FSV a členem skupiný Páté kolo)

Trackback URI | Comments RSS