Sep 04 2007
Proč nepíšu poezii
Proč nepíšu poezii
Protože mě z toho bolí hlava.
Protože můj život je plný niterných pocitů, kterým se na papír nechce. Je v nich nepořádek a já je neumím ovládat.
Protože psát poezii znamená mimo jiné vyjadřovat se tak, aby tomu na první pohled tak docela nebylo rozumět. Mám na mysli „básnické vyjádření“, tedy to, co dělá báseň básní. Není to ani rytmus a ani forma, ale to tajemno, které na vás dýchne, když si některé básně přečtete. Ono nevyslovitelné se liší u jednotlivých básníků a proto také působí jen na některé lidi. Ovšem přijít mu na kloub po technické stránce, fakticky ho vytvořit, to vyžaduje značnou dávku obratnosti – a obraznosti. Já jsem ovšem schopná pouze toho psaného projevu, který je zcela jednoznačný, dobře stylizovaný a nepřipouští žádné dvojité významy nebo vícevrstevnatost. Zbožňuji jazyk pro jeho schopnost dokonale popsat některé jevy, pro jeho strukturu. Odtud má posedlost psaním definic.
Protože mám z některých tvůrců poezie pocit nucenosti. Záměrně neužívám slova básník. Lze vůbec člověka nazvat básníkem během jeho života? Nemohu se ubránit pocitu jakési pózy. O někom se řekne: „toto je básník“. Tím se míní nejspíše způsob jeho života, že? Známe ale mnoho „umělců“, anebo řekněme spíše bohémů, kteří se řídí heslem carpe diem, což samo o sobě z nich opravdové básníky ještě nedělá. Tvorba uměleckého díla jistě není povolání jako každé jiné. V podstatě to ani není povolání, spíše věčné čekání na prchavé momenty inspirace, čímž si ovšem obyčejný smrtelník na chleba nevydělá. Nevytváří-li člověk něco, čím aktuálně a přímo obohacuje společnost, pak patrně nepracuje. Ani tvůrce poezie tedy v prvopočátcích své tvorby nepracuje, alespoň ne v duchu výše uvedeného tvrzení. Musí si vydělávat jinak, a to je i v pořádku, protože používat poezii jako zdroj příjmu přímo v období jejího vzniku by mohlo být chápáno jako zaprodání sebe samého. Proto není člověk za živa svou podstatou básníkem, ale například ekonomem, lékárníkem nebo pekařem. Je jen tím, kdo tvoří poezii (či jiný druh umění). Pak se dá říci, že je umělcem, nemůže to ovšem o sobě tvrdit sám, a i pravdivost toho tvrzení, že je někdo umělcem, je podstatně ovlivněna mírou vkusu a množstvím umělecké zkušenosti osoby, jenž to o dotyčném tvrdí. Nelze zkrátka říci „básník z povolání“. Jinak je tomu u pisatelů prózy, chápaných v dnešní době jako spisovatelé (více či méně – z povolání), protože vydáváním čtenářsky úspěšných románů si na chleba vydělat lze. Totéž se ale nedá říci o publikujících tvůrcích poezie. A pro toto všechno nemám potřebu uvalovat na sebe tíhu „básnického řemesla“ a stylizovat se tímto směrem, abych byla v něčích očích chápána jako „básnířka“.
Protože mi nebyla dána schopnost dívat se pod povrch věcí a tvořit skutečně z vnitřní příčiny. Nějaký vjem, nálada, pocit, emoce, nic z toho ještě samo o sobě nevydá na napsání opravdu dobré básně. Má-li člověk psát básně jen proto, aby ze sebe dostal ten tlak okolí na svou duši, nevyplodí nic jiného než stvůru s terapeutickou funkcí. A to je věru spíše pro ostudu. Jak ale dostatečnou vnitřní příčinu poznat, jak ji najít a kde ji vůbec hledat? Jsou chvíle, které si přímo říkají o zachycení, o uchopení lidskými smysly a později i rozumem, na tom vlastně stojí celý impresionismus. Není ale v moci každého činit z těch chvil vteřiny věčnosti. Míra empatie se u jednotlivých osob různí, řada z nás cítí nějaké pnutí, potřebu předat cosi dál, což nás ale stále ještě neopravňuje k tvorbě poezie. Psát básně pravděpodobně znamená hledat. Stále a donekonečna. Hledat to v sobě, okolo sebe, v druhých. Vystihnout kouzlo. Ale jde samozřejmě i o jistou znalost formy a literární gramotnost jedince. Osobovat si právo na nesmrtelná slova může opravdu málokdo. Tím méně já.
Protože dosud nejsem schopna se vyrovnat s dilematem tradiční básnické formy, tedy rozhodnout se, jestli psát básně raději rýmované nebo nerýmované. Básně, které se nerýmuji, velmi snadno sklouznou kamsi mimo, svůj rytmus neudrží nebo ho vůbec nemají. Naopak klasické „rýmovačky“ nutí tvůrce poezie k zúženému výběru slov a on se tím často nechává unést a za cenu rýmu přistoupí na banalitu. Ať už s rýmy nebo bez rýmů, oboje je svým způsobem básnickým mistrovstvím. (Za nejlepšího rýmovače považuji Villona a za nejlepšího autora poezie bez rýmů Allena Ginsberga.)
Protože poezii ráda čtu a zahrnovat svět něčím, co by patrně nemělo šanci zasáhnout byť i jen několik čtenářů, je podle mě výrazem neúcty k těm, kteří jsou skutečnými básníky a tvůrci poezie. Jsem šťastná, že je tu tento svět pro mě otevřen a že se z něj můžu učit, nechat se jím obohatit, hledat v něm pojmenování pro to, co se okolo mě odehrává a pro co sama nenacházím slov.
Pro toto všechno zůstanu i nadále vytrvalou prozaičkou a ctitelkou jazyka vědeckých publikací ve veškeré kráse jeho struktury a schopnosti dokonale funkční schématičnosti, obdivujíc se zároveň bezmezně jakémukoliv uměleckému projevu, neboť jen on je tím nositelem věčnosti.
