Páté kolo

Berlín je město kolejí – a taky širokých ulic a prostranství, jako je to Ku´dammu. Uprostřed náměstí ční k nebi polozbořený kostel a dvě dodatečně dostavěné budovy: Pudřenka a Rtěnka.

Vycházka po Kurfürstendammu, místními přezdívaném Ku´damm, musí nutně skončit nevázanou nákupní orgií. Když se nezačnete přehrabovat v obchůdcích s oblečením, klobouky a podobnou veteší, alespoň si nacpete žaludek pravým tureckým kebabem, anebo se zásobíte levným růžovým šampaňským značky Rotkäpfchen, jaké se pilo s oblibou už v dobách NDR.

Berlín je prostranstvími doslova přesycen. Obzvlášť to na vás dýchne mezi Parizer a Potsdammerplatzem. Běžci a cyklisti se ztrácejí v parčíku doprovázeni podvečerním deštěm. Je počátek a podzimu a město skoro s lítostí obléká hnědočervený šat. Ulice 17. Juni se leskne světlem odcházejícího dne. Jaký je Berlín? Vybombardovali z něj snad duši? Berlín je město mýtu. Mýtu o zrovnoprávnění. Ideálu zrovnoprávnění v srdcích Evropanů. Co se stalo, bylo špatné. Na nastupující generaci tudíž leží cosi jako povinnost vše napravit. Ale je to vůbec možné? Kam vede tenhle mýtus? Berlín je záplata na obnažené duši Nové Evropy. Zatímco kapitál zaplňuje některá berlínská prostranství výplody nejnovějšího architektonického a designérského myšlení, na březích Sprévy to ještě občas zavane rybinou. Tramvaje z bývalé ČSSR zahřmí po východních kolejích (to nám to ti soudruzi dobře zařídili, v srdcích berlínských cestujících zůstaneme navždy!) a promrzlý bezdomovec v podchodu na Alexu se toužebně zahledí do výlohy cukrářství. Je pozdě něco měnit. Berlín je sečná rána do živého masa. Město mýtu o sjednocení.

…

Na Gandarmerienmarktu mají opravdu luxusní veřejné záchodky. Řekla bych ty nejstylovější na světě. Vklouznu vděčně pod stříšku zeleného altánku vtěsnaného mezi parčík a budovu Opery. Podívám se bezděky na svou tvář do zrcadla ozářeného mihotavým světlem skomírající žárovky. Trochu se leknu…Vypadám poněkud přešle. Posadím se na lavičku přímo před Schillerovu sochu nacházející se vprostřed náměstí a pohlédnu jí letmo do tváře. Tak vy jste napsal Die Räuber? Těší mě, že vás poznávám. To vaše preromantické drama znám. Je to příběh nešťastných lidí. Kolik nešťastných lidí asi sedělo a dívalo se vám do tváře, Friedrichu? Omluvte prosím to familiární oslovení, ale jsem sama v noci uprostřed města, kterému nerozumím, a vy jste jediný tvor v širém okolí schopen vyslechnout mé smuteční litanie… Tak kolik lidí se už asi posadilo na tuhle lavičku a přemýšlelo o smyslu života, vašeho díla nebo něčeho úplně jiného? Kolik úpěnlivých přání bylo vyřčeno pod zimní hvězdnatou oblohou, když mrzlo až praštělo a krysy zalézaly do potrubí městské kanalizace? Tady, ve stínu majestátních klasicistních budov, v samém srdci Berlína. Já nevím. A víte to vy sám? Kolik jste toho už viděl. Berlín šel před vašima očima ode zdi ke zdi.

…

Berlín je město anonymního lidského spěchu, horečnatého hemžení na linkách U-Bahnu a S-Bahnu, tlačenice ráno a večer na Zoologischer Garten.

Liebst du mich? Beeile dich! Nikdo přece nečeká věčně. Berlín je město nekonečného proudu kolejí. Dunících a bušících, hlučících a pak zas tichých, že byste byli i radši, kdyby řvaly svou monotónní tisíckrát ohranou píseň… Je tisíckrát ohraná, ale co by člověk za ni někdy dal. Koleje jsou bluesové symboly dálky. Z Berlína je nedaleko k pravdě, ale pravda je daleka mýtu. Berlín je město daleké pravdy, poslední a jediné ze všech evropských měst.

Jsou koleje dvojího typu. Podzemní a pozemské. V Berlíně potkáte obojí. Ty pozemské reprezentuje především rychlost a preciznost S-Bahnu a regionálních drah, ale i unylá sveřepost československých tramvají, tedy Straßenbahnu, která tak trochu narušuje jinak téměř úplnou komunikační dokonalost. A podzemní koleje? Známe je všichni, ale kdo nejel berlínským U-Bahnem, nemůže je nikdy pochopit. Tady v hloubce berlínského podzemí vzdor vší dekadenci drží město ještě stále pohromadě. V bezpočtu tras by se chudák Čech zvyklý na tři pražské linky bez mapky „podsvětí“ docela jistě ztratil. Ale Němec ví až příliš dobře kudy a kam. Podvědomě vnímá svou celoživotní predestinaci: Západ nebo Východ? Svoboda nebo diktatura? Každý se postaví na tu svou stranu zdi, každý nasedne do té své linky metra a dojede na tu svou konečnou.

Procházím podchodem někde na Stadt-Mitte. Komické je, že za dob zdi bývala tahle zastávka konečnou některých linek. Ale pamatuje si tohle město vůbec zeď? Nesní spíš s otevřenýma očima? Raději zapomíná, a ostatně, možná mu stačí mýtus o sjednocení. Váží si ale toto město, které v miniaturní podobě zrcadlí celou Evropu druhé poloviny našeho slavného století válek, toho faktu, že opravdu sjednoceno bylo? Uvědomuje si ten zázrak destrukce a nové kreativity? Ano? Město mlčí. Je hluché a němé. Otevřená tlející rána na těle nehynoucí evropské tradice. Už nekrvácí, jen tlí. Zarazili čepel příliš hluboko, a když ji vytáhli, bylo moc pozdě… Berlín je doutnající obětina na oltáři mýtických pohanských božstev starého kontinentu. Duní a plápolá jako koleje, tak jako bubny a ohně pravěkých svatyní. Muselo se to stát. Museli jsme všichni otevřít oči, abychom si uvědomili tu strašlivou sílu dvacátého století. Ne sílu duchovní, ale sílu hmotnou. Berlín byl předurčen k tomu, aby pocítil moc hmoty, která přes noc z jednoho města udělala dvě. Lidem, jako jste vy i já, bylo nastaveno zrcadlo: tak daleko jsme tedy schopni zajít… A bude-li to nutné, půjdeme ještě dál.

…

Jsem ale pořád ještě na Stadt-Mitte a podobně patetické myšlenky chtě nechtě zaháním. Donutím se k dobrému skutku a vhodím drobnou kovovou minci do plechovky potulného kytaristy. V Praze bych to v životě neudělala, ale tady si vzpomenu na knihu Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem a napadne mě, že by to klidně mohl být sám její hlavní hrdina. V Praze chodí lidé žebrat většinou s tím, že jim chybí noha. Tím mě ale rozhodně nedojmou. Já jsem schopna ocenit snahu tohoto hudebníka o vytvoření estetického zážitku pro cestující, a tak jej odměňuji. Na faktu, že vám z upatlaných kalhot vyčuhuje pahýl vaší dolní končetiny, rozhodně nic estetického neshledávám, právě naopak.

Liebst du mich? Entscheide dich! Bůhví proč myslím na to nejzakázanější ovoce na světě. Je to jako strkat hlavu do oprátky a nenechat si přitom podkopnout stoličku. Na život moc a na smrt málo. Sie sind meine einzelne Liebe! Sie sind aber verheiratet und was ist ja schrecklicher…ne­rada bych se příliš kompromitovala, ale tady mi život prchá pod rukama. Nikam před tím neuteču. Alespoň ne tady. Ne v nejstrašnější zetlelé ráně Evropy…

…

Ráno na Wannsee. Řekla bych, že takhle nějak vypadá svatý pokoj. Mlha se poklidně povaluje na hladině jezera, loďky místních zbohatlíků kotví v zátoce. Mladí přestárlí politikové besedují na terase. Já snídám. Vybírám pečlivě, co můj žaludek dnes po ránu snese. Mé zakázané ovoce se plouží okolo mě jako stín a v tváří má drobnou výčitku. Co mám ale říct? Mě nezměníte, obwohl Sie mich ganz andere haben möchten. Já jsem já. Já piju pivo aj rum. Aber das können Sie leider überhaupt nicht verstehen. Kdo jsme v Berlíně? Někdo jiný než v Praze? Někdo horší nebo lepší? Já nevím. Atmosféra Berlína se k Praze přirovnávat nedá, tak strašně se od sebe liší. Občas se ale ta dvě města dokážou vzájemně doplňovat. Na obou je vlastně dost dobře vidět odlišný způsob myšlení našich národů. Berlín je klasicistně obrovský, uchvacující, strhující…pano­vačný. To si o Praze nikdy nepomyslíte. Berlín je hlavní město národa, který kdesi v hloubi duše sní ještě pořád o své nadřazenosti. Jako by se právě jemu přiznávala zvláštní práva. Práva na sjednocení, kterých se ostatní nedočkají, i kdyby je milionkrát ratifikovali. Nemohu než se soustrastně usmát…Není měst ani států, jsou jen lidé.

Braniborská brána – Brandenburger Tor – představuje ten nejznámější symbol Berlína. Její impozantní sloupoví, elegantně usazená kvadriga na vrcholu, to vše vypovídá o jakési zvláštní vzletnosti, která tu panovala před válkou. Teď už se o vzletnosti mluvit nedá. Výstižnější je slovo liberalismus. Co všechno se dá pod ten pojem schovat? Svoboda, volnost, nevázanost, to ano. Humanismus, respekt, ohled člověka k člověku, tím už si nejsem jistá. Na to je snad liberální Evropa příliš líná a zvrácená. Ještě před nedávnem stála Braniborská brána – stejně jako Postupimské náměstí – na hranici dvou zcela odlišných světů. Slovo odlišných v sobě zahrnuje stopy výsměchu: jak se z jednoho města mohly stát dva odlišné světy? Liberalismus na jedné straně a dogmatismus na druhé ovšem podaly očekávaný výkon. Dnes už zbývá jenom ta zvrácenost… V Mauermuseu na Checkpoint Charlie se dá ale nerušeně pozorovat nehynoucí lidská snaha o překonání všech absurdních hranic mezi dvěma světy, které mají být jedním jediným lidským sídlem soustřeďujícím v sobě moc zakázat i povolit, ale až příliš dobře znalým hranice únosnosti. Vždycky se najdou nějací blázni, kteří si vyberou tu trnitější cestu. Mauermuseum je památníkem neobvyklého odhodlání. Žije-li toto fluidum mezi lidmi dodnes, můžeme snad ještě doufat. Ale v co doufat? Stojíme po kotníky ve zmaru! To, čím žili naši rodiče, se dneska tváří jako pasé. A demografické křivky mluví jasně: během padesáti sta let bude naše drahocenná Evropa jen světovou periferií, ubohou skládkou dějin jedné z nejstarších civilizací, propadlých nenávratně do věčnosti. Evropa stárne a my stojíme u jejího samotného zániku, sledujeme, jak pták vkládá veškerou svou zbývající energii do posledních máchnutí mohutnými křídly… Tonoucí se i stébla chytá. Nikde to na vás nezavane víc než v Berlíně, kdekoliv, třeba i na Friedrichstraße nebo na bulváru Unter den Linden. Berlín toho už moc zažil. Berlín stárne rychleji.

Od Braniborské brány je to k Siegessäule rovně za nosem a skoro co by kamenem dohodil. A tady se snad konečně zastavím a trochu si vydechnu. Možná dám starému kontinentu poslední šanci. Stojím pod tím slavným sloupem vítězství a tentokrát nehledím do očí Schillerovi, ale Andělu s odvážně rozevřenýma očima. Třeba není ještě konec našich snah a nadějí, napadne mě při tom pohledu. Nad Berlínem se klene podvečerní nebe. Anděl bdí nad těmi několika miliony lidských životů a stovkami staveb pamatujících to, i ono. Spěte klidně, svědkové němí, i vy, lidé, kteří dokážete mluvit tolik, tolik málo. Dnes pro vás není odpovědí ani na ty nejjasnější otázky. Ulice 17. Juni se pomalu noří do soumraku dějin… Město, které už dotrpělo, hlídá zlatý Anděl, a já odcházím na nejbližší U-Bahn.

Viola Hausnerová

Trackback URI | Comments RSS