Aug 22 2007
Umělecká kritika podle Filipa Jakše
Každý z nás se s ní setkává. Každý již někdy vyhledal na internetu, či v tiskovinách kulturní rubriku, pokud se chystal na nějaký zajímavý film, výstavu či jakoukoli jinou kulturní akci. Mnoho lidí si utváří názor na kulturní akci právě podle výsledků recenzí či reportáží. Často se stává i to, že divák si z výstavy neodnáší nijak silně upevněný názor na umění, se kterým se právě setkal, ale tento názor získává až v momentě, kdy si na něj přečte nějakou kritiku. Do rukou kritiků vkládá každý jejich čtenář velkou zodpovědnost a každý umělec nesmírnou naději. Známe přeci mnoho případů, kdy se dnes uznávaní umělci na léta odmlčeli, zneuznaní zdrcující kritikou. Je tedy často hlavně chybou kritika, že nějaké dílo nepochopí, avšak odsoudí. To je velmi vážné provinění, neboť de facto brzdí umělecký vývoj díky moci, jež mu náleží.
Pokusím se nyní tedy formulovat některé vlastnosti, které by měl takový kritik mít, aby mohl být objektivní, umělcům i divákům přínosný. Předně by se měl kritizovaný cítit poctěn tím, že se jím kritik vůbec zabývá, že se dostal na výsluní. Kritik by tedy neměl v žádném případě volit jazyk, kterým by umělce srážel ani by neměl zlehčovat celou recenzi, neboť alespoň pro kritizovaného to je věc vážná (pokud ovšem třeba dílo samo kritiku neodlehčuje, nebo nemá za téma její zbytečnost). Kritik se má snažit vždy umělce nejprve pochopit a pak teprve hodnotit. Až v momentě, kdy je již dílem umořen a přesto v něm nemůže najít žádný hlubší význam, může předpokládat, že jej dílo opravdu nemá.
Když se kritik oddává umění, měl by být v co nejlepším rozmaru, kdy je ochoten vnímat i ty jemnější nuance, kterými může výtvor na diváka působit. Není možné jít např. na výstavu a celou dobu přepočítávat splátky nové automatické pračky s předním plněním.
Kritik sám by měl být člověk, který umění rozumí. Musí chápat jednotlivé umělce v kontextech jejich tvorby, nebo podobného uměleckého stylu. Pokud je mu nějaký druh umění cizí, měl by si před kritikou o umělci či jeho stylu, něco konkrétnějšího zjistit. Nelze přeci soudit Jacksona Pollocka, když kritik sám má přehled v umění pouze do 19. stol. a novější již považuje za nezajímavé pro další studium.
Pokud kritik není dostatečně na výši, pokud není uznávanou umělecko-vědnou autoritou, neměl by se dopouštět jednoznačných soudů. Raději by měl vyjadřovat svůj subjektivní názor – nikoli všeobecnou pravdu – a to by mělo být z textu znatelné. Je lepší mít i jako kritik dostatek pokory a kritické myšlenky vydávat pouze za svůj vlastní názor a nic víc. Kritik by také neměl zpochybňovat důvody, které vedou ke vzniku díla. Vždy to bývá z nutnosti tvorby samotné a z toho by měl vycházet. Naopak cílem kritika je pídit se po tom „proč“ je dílo takové, jaké je. Musí pochopit sdělení díla, aby jej mohl objektivně posoudit. Tyto dva významy otázky „proč“ je třeba v recenzi pečlivě oddělovat. První význam z textu nejlépe úplně vyloučit, inspirace umělce budiž jasným, nezpochybnitelným faktem.
Z výše zmíněného vyplývá, že kritik sám by měl být po všech stránkách otevřený, vždy by se měl snažit pochopit vnitřní pohnutky samotného umělce, nebo s ním v co nejlepší míře souznít. Ideální kritik by tedy sám měl být umělec, věděl by v jakých zhruba situacích se autor při své tvůrčí činnosti nacházel… Kritik však má právo být velmi náročný a požadovat od umění jisté vlastnosti, které si dovolím citovat z textu Jitky Šosové, to času studentky Umprum: Pravé umění musí vznikat z opravdových pohnutek, nutkavé a silné potřeby tvořit. Mělo by a musí však promlouvat. Křičet. Šeptat. I mlčet může. Ze záměru umělcova. Nikoli z nudy a jalovosti.
Umění samo má být provokujícím. Podněcovat k zamyšlení. K zuřivosti a amoku. Rozesmutnit a rozjásat lidské duše. Třeba i rozplakat. Není většího holdu umu autorově nežli city pravé a jasné a opravdové v srdci, když už ne v očích člověka.
Ano, přiznávám, kladu na kritika veliké nároky (stejně tak jako na umělce). Takřka tak veliké, že není možné, aby běžný smrtelník mohl být uměleckým kritikem. Nedávno jsem dokonce slyšel myšlenku, že umělci nepotřebují kritiku, ale pochvalu. Pokud tedy kritik nesplňuje výše uvedené vlastnosti, neměl by kritizovat, ale jen chválit, stejně jakýkoli jiný nekritik. Pravý kritik, jenž však tato kritéria splňuje, může dobře působit na diváka – bude podávat objektivní informace, i na umělce – jeho kritická slova budou pečlivě uvážena a poskytnou mu zpětnou vazbu i v tom, v čem je dobré se zlepšit. A pokud kritik nedisponuje výše zmíněnými vlastnostmi ze své přirozenosti, bylo by dobré, kdyby se řídil pevnými pravidly.
(Autor je členem skupiny Páté kolo a studentem dějin křesťanského umění.)
