Aug 22 2007
Cesta Masek: Opravdu univerzální metoda
Ve své seminární práci jsem reagoval poněkud kriticky až satiricky na knihu Claude Lévi-Strausse Cesta masek. Zde uvádím pouze výstřižek ze své práce. Celou si ji můžete stáhnout na konci článku.
…
Claude Levi Strauss se cítí nesvůj kvůli zvláštnímu ztvárnění rituálních tanečních masek používaných indiány. Vybírá jeden typ masky (swaihwé), který se ve velmi podobném ztvárnění vyskytuje u více kmenů (u cca 12) a provádí jeho deskripci. Prohlašuje (přiklání se tak ke strukturalismu), že takový jev nelze vykládát jako jev sám o sobě, ale vždy v souvislostech s místní kulturou. Počíná tedy sbírat a analyzovat mýty těchto indiánů a hledá v nich stopy po vzniku těchto masek či vysvětlení jejich výrazných vlastností. Hojně je nachází, odhaluje vztahy mezi maskou či jejími vlastnostmi a některými dalšími jevy či předměty (měď, zemětřesení apod.). Dále se objevuje další maska – dle Strausse komplementární, opačná k té prve popsané. Také se vyskytuje pod společným názvem (dzonokwa) ve více exemplářích u více indiánských kmenů.
Claude Levi-Strauss z mýtů například zjišťuje, že ostrovní (Vancouver) a pevninští indiáni se liší v tom, odkud tvrdí, že masky přišly. Jedni je mají v mýtech jako něco přicházející z hlubin vod, druzí z nebe, spontánně. Na základě toho, kterým směrem je možné snadněji jeden mýtus o původu transformovat do druhého, vyvozuje, odkud masky pocházejí původně a kam se později přenesly (jeho závěr souhlasí se závěry jiných badatelů).
…
Není rozhodně sporu o tom, že taková metoda je aplikovatelná – proč ne. Není ale jasně definovaná, dovoluje poměrně velké množství různých závěrů, z mého pohledu je jistě diskutabilní.
Claude Lévi Strauss by totiž klidně mohl aplikovat takovou metodu např. na loutkové postavičky Spejbla a Hurvínka. Mohl by se cítit – a bylo by to pravděpodobné – znepokojen obludně vystouplýma očima z hlavy těchto loutek a v mýtech (příbězích), které se k nim vážou, by mohl pátrat po souvislostech mezi jejich kulturou, uměním a takovýmto ztvárněním. Došel by nejspíše k závěru, že takto vystouplé oči jsou symbolickým vyjádřením neustálého údivu nad děním, které se v okolí těchto postaviček odehrává. Mohla by následovat rozsáhlá kapitola nastolující nový pojem „údivný exoftalmus“, a provádějící ukotvení této nové epistemologické jednotky do soustavy ostatních. Jistě by se ke slovu dostal i zvláštní, houpavý způsob chůze, kdy postavička šourá nohy po zemi, jejich vysoko posazené hlasy či pověstné Hurvínkovo „Cha-chááááááá!“.
Pak bychom mohli, spolu s Lévi-Straussem, začít hledat, zda vůči konkávnímu houpavému vysokému zpracování údivně exoftalmického Spejbla a Hurvínka neexistují nějaké komplementárně pojaté postavy – tedy enoftalmické, konvexní, statické, hluboké. Ve vztahu korelace a opozice by mohl stát například Maxipes Fík (jen bychom museli nějak vysvětlit, proč se domníváme, že je konvexní, a naopak krásným protikladem vysokého Hurvínkova „Cha-chááááááááá“ je Fíkovo hluboké „Ááááájjooooooo…“). Možná by se podařilo najít takovou postavičku dokonce v tom samém večerníčku – i když by pak asi její komplementarita a odlišnost byla vyjádřena jinými vlastnostmi než konvexitou rysů obličejové části (pokud si vzpomínám, dokonce i Žeryk je konkávní). A tak dále…
Nerad bych byl nařčen z toho, že se zde vysmívám strukturalistům či Claude Lévy Straussovi. Chtěl jsem jen naznačit, že využitelnost a aplikovatelnost použité metody mi přijde široká a univerzální až příliš. Mám-li hovořit bez nadsázky, pak považuji Straussovu metodu za aplikovatelnou, například by s ní mohl zkoumat vesničku Montaillou či vesnické obyvatelstvo středního Slovenska. V každé z těchto entit by se jistě nalezly nějaké umělecké předměty hodné zájmu autorova (pomlázky, žluté kříže, zvláštní šáčky s bylinkami používané v Montaillou jako antikoncepční prostředek…). Jistě by bylo možné vysvětlovat smysl těchto předmětů pomocí Straussovy metody a jistě by také došlo k jejich vysvětlení.
Celý text reagující na metodu Clauda Lévi-Strausse si můžete stáhnout zde: