Páté kolo

…. pozlátko všemi uctívané, oroduj za nás

pozlátko lákavostí planoucí, oroduj za nás

pozlátko plné rozkoší, oroduj za nás…

Byl jsem úplně vyčerpán nadšením a očekáváním. Nezbývalo mi však, než čekat. Stál jsem celé dny. Snažil jsem se udržet rovnováhu, tak jsem se opíral o ostatní. Všichni kolem mě na tom byli stejně jako já. Stáli jsme namačkaní na sobě. Jako sardinky. Chtěli jsme dopředu! V moři průměrných hlav jsem lovil ve své paměti. Vzpomínal jsem na dětství, na televizi, na město! Bylo daleko na pevnině. Bylo tam neskutečně rušno… Stroje kácely a řezaly stromy z alejí a parků. Lidé kupovali na oheň špalky a kusy nábytku od pouličních prodejců. V řeznictvích často visely poutače: „Speciální nabídka! Prso, stehno, křídlo za 50% ceny! Neotálejte s nákupem! Čerstvá celebrita právě dnes!“ I u nás neustále bublal na ohništi kotlík. Maso vždycky provonělo celý byt. Populární osobnosti nás dennodenně sytily. Hltali jsme je. Nestačilo nám je zahlédnout v televizi. Museli jsme je vidět na vlastní oči, slyšet je živě, dotýkat se jich,  chutnat je. Ve městě jsme měli všeho dostatek. Směli zde totiž bydlet jen vysoce postavení. Chudina byla vystěhována na periferii, do pracovních sídel. My jsme měli jinou starost – prahli jsme po senzacích. Nudili jsme se. Jediné, co nás sytilo, byla zábava. Čím zvrhlejší, brutálnější, čím více šokující – tím výživnější. V ulicích se konaly průvody lákající nás na nové stripped-show. Veřejné popravy byly také na denním pořádku. Nedávno dokonce zavedli „intelektuální šipky“: byli náhodně vybráni tři jedinci žijící vlastním stylem života. Ti byli přivázáni k jednomu sloupu a otáčeli se. Kdo se šipkou pětkrát za sebou trefil do stejného, mohl si vymyslet techniku jeho popravy. Pořád přicházeli s novými způsoby, jak nás zabavit… Pak se ale na každém rohu objevily letáky. Dravá reklamní kampaň pobláznila všechny obyvatele. Nastala davová psychóza. Lidé se chodili dívat do přístavu, jak pokračuje stavba. Když pak pokrývali moře, na břehu se tísnili nedočkavci dychtící zabrat přední místa. Nová reality-show uchvátila nás všechny. Opustili jsme svůj blahobyt a vydali se vstříc opravdovému životu a nekonečné zábavě. Od té doby co postavili pódia bylo město takřka prázdné. Všichni byli tady. Když jsme sem šli, mezi bloky lidí vedly úzké uličky. Dostali jsme se tak až sem, k vzdálenějšímu pódiu. V tu dobu jsem se ztratil. Stal jsem se jedním z nich. Účastnil jsem se té masové akce. Všechno v mém okolí mě udivovalo. Hořel jsem zvědavostí, ale nikam jsem neviděl. Tam někde vpředu se vše odehrávalo. Světlo tam zářilo jako žhavé slunce. Ale jen výjimečně jsem tam dohlédl. Nebyl jsem dost průbojný, byl jsem ještě mladý. Nevěřil jsem ani tomu, že bych se kdy k pódiu dostal. Pod nohama to hučelo a šumělo. Voda nás nadnášela. Někdy mě vynesla osamělá vlna, a já měl rozhled. Viděl jsem moře. Byla tma, ale světlo z pódia dosáhlo daleko. To moře vytvářeli lidé. Všude byly na sobě namačkané jejich hlavy – dav, co se neustále zmítal v hladu, zabořen do plachty pokrývající hladinu. Kam až oko dohlédlo, všude se potácely  postavy konzumentů. Vypadalo to jako obrovská koláž vlasů. Sotva mohli dýchat, ale každý chtěl vidět dopředu. Jednou jsem dohlédl ještě dál. Opět v noci. V temnotě, kde již nebylo možné poznat hlavy lidí od černé oblohy, jsem zpozoroval míhající se světlo. Nebylo pochyb. Viděl jsem další pódium. Všude okolo mne se nacházela osvětlená pódia, rozeseta mezi davem. Těch světýlek na obzoru! Kymácející-se osoby skomíraly strádáním a touhou prodrat se kupředu. I já měl hlad, ale občas přiletěla vznášedla. Prodávali hotdogy, hamburgery, apod. Nápoj byl k tomu zdarma. Samozřejmě jsme to kupovali všichni. Zasytilo to, ale jen na hodinu. Než se tu vznášedlo objevilo znovu, trpěli jsme opět hladem. Ale teď už jsem byl v davu tak zaklesnutý, že jsem se nemohl vrátit. Měl jsem problémy i otočit hlavu. Od určité doby mě dav tlačil kupředu. Neměl jsem na výběr. Někdy se vpředu ozval hluk. Lidé tam křičeli a opírali se do nás. Na chvíli jsme nemohli ani nadýchnout. Najednou ale vše ustalo a vpředu bylo spousta místa. Běželi ostatní a já běžel taky. Měl jsem co dělat, abych nespadl. Bál jsem se těch nohou. Bál jsem se úderů dupajících podrážek. Znenadání jsem narazil do lidí přede mnou. Ocitl jsem se opět v lisu. Čím víc jsem se blížil k pódiu, tím větší byl tlak. Takhle jsem strávil většinu těch časů. V čekání, až se dostanu kupředu. Pak jsem tam najednou byl! Opět jsme běželi kupředu  a já jsem stanul pod pódiem. Najednou jsem vše viděl. Byl tam krásný člověk oděný celý ve zlatě. Leskl se a ukazoval se nám všem. Přišly tanečnice. Točily se kolem něj. Byly spoře oděné a tuze krásné. Celé zlaté a stříbrné. Užíval si okamžik slávy a dav aplaudoval. Nastala veliká show. Naproti mu napochodovalo několik silných vazounů. Pral se se všemi, postupně je porážel. Padali mrtví na zkrvavenou podlahu pódia. Jednomu zlomil vaz a s křikem ho hodil do publika. Nechápal jsem. Kde se v něm vzala taková síla? Stal se zkrátka miláčkem publika. Všechny porazil. Poté se ale stala podivná věc. Jeden z nich jej rychlým pohybem zabil. Náš hrdina padl. Všichni jsme nenávistně křičeli. Nechali ho zabít! Načež přišlo vznášedlo a do nejbouřlivější části publika spustilo nějakou látku. Syčelo to a ti lidé hrozně křičeli. Co se ale dělo? Řvouni prostě zmizeli. Nastal dusot těch za nimi. Ten zvuk se nesl na vlnách. Utíkali kupředu, zabrat jejich místa. Opět přišel pořadatel a vyprávěl vtipy. Všichni se smáli a zapomněli na to, co se stalo. Vyhlásil tedy nové kolo hry. Z osvícené plošiny se vynořil jeřáb. On ho ovládal. Jeřáb nám bloudil na hlavami. Zrovna pršelo a on na chvíli zmizel až v temných mracích. Najednou se znovu spustil. Přímo mně nad hlavu. Kybernetická ruka mě uchopila za ramena. Byl jsem tažen nahoru. Pode mnou moře průměrných lidí. Všichni stejní jako já. Viděl jsem ty udivené hlavy na mě upřené. Moře hlav mizelo v temnu. Nerozuměl jsem tomu. To opravdu vybrali mě? Vždyť jsem naprosto nezajímavý člověk. Ale byl jsem vylosován. Jeřáb mě táhl. Dosadil mě na pódium. Bylo tu tolik místa, že jsem se nemohl udržet na nohou. O nikoho jsem se neopíral. Pořadatel mluvil a mluvil ukazujíc na mě. Dav začal tleskat a mě odvedli do zákulisí. Tam mě rychle umyli, nakrmili, a začali líčit. Do žil mi vpravili nějaké látky. Najednou jsem se cítil zdravý a neskutečně silný. Vnímal jsem vše okolo sebe, každý štěteček, co natíral mou kůži. Oblékli mě do nádherného oblečení. Takové jsem si nikdy předtím nemohl dovolit. Když mi jeden člověk nasazoval paruku, dal mi do ruky nůž. „Až budou stát proti tobě, na nic nečekej a bodej do nich. Musíš je odstranit rychle, jinak to vyprchá a tobě dojde šťáva.“ Ale já jsem byl tak silný a sebejistý, že jsem byl sto porazit celé národy svalovců. Nicméně jsem si nůž ponechal. Přípravy netrvaly déle, než hodinu. Potom mě vyvedli zpět na pódium. Dav jásal. Nyní jsem byl já ten krásný člověk. Všem jsem se ukazoval. Všichni mě milovali. Přišly tanečnice. Byly tak krásné! Jedna krásnější, než druhá. Vlastně vypadaly všechny stejně. Stejná tvář, stejné tělo. Byly to produkty továrny na krásu. Točily se kolem mě a tolik se smály! Už jsem věděl, co přijde potom. Vyhrnula se na mě horda svalovců. Začal souboj. Dávali mi hrozné rány, ale já jsem měl nadlidskou sílu! Opětoval jsem jim jejich údery ve větším. Pár jsem jich ubil pěstmi. Některé jsem milosrdně hodil zkrvavené do publika. Chtěl jsem, aby to přežili. Pak přišel pořadatel, zvedal mi ruce. Cítil jsem, jak pomalu slábnu. Nedával jsem to však na sobě znát. On ale vyhlásil posledního bojovníka a já se zděsil. Nemohl jsem už bojovat! Třináctý svalovec nakráčel. Poznal jsem ho, byl to ten, co sprovodil ze světa mého předchůdce. Zalekl jsem se. On to poznal a rozeběhl se na mě. Na nic jsem nečekal,  vytáhl jsem nůž. Bodl jsem mu jej do břicha a předstíral jsem, že ho častuji údery pěstí. On postupně umdléval, až se svalil bezvládně na pódium. Hned nastala veliká sláva a mezitím, co se na mě snášely konfety, zatímco létaly rachejtle, nenápadně za mnou umývali krev z pódia. Prohlásili, že jsem se stal novým vítězem. Za odměnu mě prý čeká spokojený život v domě, který pro mě připravili. Spadla zástěna a vedle pódia se objevil krásný veliký dům se snad dvaceti pokoji, vysazený na vysokých sloupech, celý skleněný a celý jen pro mě. Vystoupal jsem po můstku a od té doby se oddávám spokojenému životu v krásném domě. Perfektně se o mě starají, krmí mě těmi největšími pochutinami a dokonale pečují o mé zdraví. Pouštějí mi jakoukoli hudbu, o kterou jen naznačím zájem. Záběry z jednotlivých místností se také objevují na velkoplošné obrazovce. Jednou za čas také sjedu na plošině mezi lid. Dotýkají se mě, mluví se mnou. Celé hodiny pak skandují moje jméno. Nyní jsme celebritou ve světě reality-show. Jsem cool a in, stal jsem se idolem v záplavě obyčejných. Do mé prosklené ložnice vodí ty nejkrásnější dívky světa, abych si s nimi užil. Dav to sice sleduje, ale já jsem šťastný. Zažívám slávu. Jsem krásný, mladý a  lid mě zbožňuje. Každý den posiluji a ve zbývajícím čase mě učí umění tántry. Stávám se dokonalým milencem a to ještě zvyšuje mou sledovanost. Dav se nyní nehrne k pódiu, kde se neustále odehrávají neúspěšné turnaje, všichni se chtějí dostat k mému prosklenému domu. Je to pozlátko, tak příjemné, jsem polobůh. Nyní jsem nejoblíbenější muž celé země. Právě ležím unaven v posteli s jednou nádhernou Indkou. Budím se za nadšeného křiku a slávy. Můj prosklený dům se zatahuje! Opona ho zcela zakrývá. Indka se také probudila. Přicházejí muži v bílém. Odvádějí Indku: „No co si čekal? Myslíš, že hamburgery se tu masem naplněj samy? Sám moc dobře víš, jak tě ty dole žerou. Ale byl si dobrej, škoda tě!“ říká oblékajíc-si župan. Odchází a míjí muže v bílém, kteří ke mě přistupují. Za zády popruhy. Chytají mě. Bráním se, škubu, ale příliš pozdě. Dávají mi roubík. Nemůžu křičet. Ruce mi přivazují,  stejně tak nohy. Nemohu se hýbat. Do žíly mi vsunují dlouhou kovovou jehlu a k ní hadičkou připojují injekční stříkačku. Palec v chirurgické rukavici pístem postupně vytlačuje průzračnou látku. Do mého těla se tiše plíží smrt. Už jenom poslouchám, nemá smysl se bránit. Slyším stále ten hluk a rozpoznávám jednotlivé zvuky: hlas pořadatele, aplaus účinkujících, famfáry a rachejtle. Někdo vyhrál turnaj! Mají místo mě náhradu… Filip Jakš, 3–2006 (úprava 10 – 2007)

Trackback URI | Comments RSS